Starověké Řecko snad nikdy nepřestane lákat svými hrdiny, bohy, polobohy a obecně krásnou kulturou. I proto není těžké se s ním setkat při hraní deskovek. Ale co když už toho máte po krk? Už vás nebaví poslouchat ty samé pohádky pořád dokola. Chce to změnu. Co takhle Odyssea s plazmovou puškou?

Zatímco převážná většina zpracování vikinské kultury čerpá především z propracované a barvité mytologie, Nájezdníci ze severu se věnují pragmatické části severského běžného života. Tím je samozřejmě boj, služební cesty do zahraničí za účelem plenění, trocha přízemního hospodaření a nějaké to tradiční obětování bohům. Slabší povahy a majitelé rodin a ratolestí nemusí propadat panice. Všechno se děje v komiksově laděné rovině. Na stupnici od Asterixe po seriál Vikingové jsme blíže prvně jmenovanému zpracovaní. Násilí, ale vhodné pro děti.

Svět deskových her je turbulentní proud, kde se spolu mísí hráči a autoři, funkční i nefunkční mechanizmy, neotřelé nápady s těmi starými cizelovanými k dokonalosti. A je jen dobře, že mé unavené novinářské já je s železnou pravidelností zadupáváno do země svěžími a neotřelými nápady, které mi připomenou, že zázraky se stále dějí. Dice Forge mezi ta svěží překvapení rozhodně patří.

Lovecraftova hororová díla jsou na poli deskovek často recyklovaným materiálem. Nejlepší hry pak pochází ze stáje giganta Fantasy Flight Games – na špičku pomyslného žebříčku bezesporu patří jejich Arkham Horror, Eldritch Horror a ani Temné znamení (Elder Sign) není moc pozadu. A jak si po jejich boku stojí nejnovější Panství hrůzy? Nekráčí vedle nich, ale je vůdcem celé skupiny.

Malé, a přesto tak velké dobdrodružství

Sci-fi nemusí zabírat dva stoly

Johohó

Odložte hůlky, vezměte karty

Válka. Válka je pořád stejná. Vyrábí oběti po tisícovkách, někdy přinese vítězství. Hořké vítězství zaplacené krví bližního svého. Vojáci znepřátelených stran se z donucení i dobrovolně vrhají jeden proti druhému, aby se ti nahoře měli lépe. Je to souboj na třech frontách. Mocenský v nejvyšším patře, kontaktní uprostřed, ale nejhorší je ten spodní. Ten „mimo“ dění. Ten, kde zbloudilá kulka zabíjí nevinné ženy čekající v obětí dětí na návrat svého muže. Ten, který jste s otevřenými ústy prožili v survivalu This War of Mine. A teď je na čase prožít ho znovu, ale jinak. Na stole a v kolektivu.

„Pořád tam běháš, skáčeš a střílíš. Sbíráš nový zbraně, lékárničky a brnění. Snažíš se sejmout všechno, co se hýbe a není to tvoje ruka nebo noha.“ Pokouším se vysvětlit, co bylo, je a bude skvělého na tom, zahrát si deskovku DOOM. Dcera by mi na to řekla: „A co jako?“ Na stejně ‚lockuté‘ pneumatické dveře mysli a fantazie snadno narazím, pokusím-li se popsat atmosféru, která může na stole ožít díky deskové hře. Přesto se o to pokusím se sveřepou vytrvalostí s jakou šleháte bossácké démony výboji z Plasma Gunu.

Kdyby mě někdo postavil před životní volbu, zda jsem fanoušek vědeckofantastického žánru, nebo naopak tolkienovských romancí, bez zaváhání bych volil SF. Pokud by mě ale lámali v kole, máčeli v koši nebo polévali vřící smolou, měl bych s výběrem sci-fi subžánru potíže. Na žebříčku osobní popularity by se ovšem s jistotou horolezce drápaly příběhy se zašmodrchaným časem, tedy o cestování do minulosti i budoucnosti spolu se všemi svými časovými paradoxy.

I přes brnění a tuniku cítil žhnoucí touhu, sálající ze zad Kleopatry. Vycházející slunce vzrušeně prostupovalo římskými kohortami. Kamennými pohledy na ně shlíží pyramidy a … Rhodský kolos? Dobře, přebal karetní hry 7 Divů: Duel možná není historicky ani zeměpisně věrný, ale je bezpochyby krásný. V obchodě ho lze těžko minout bez povšimnutí. Téma sedmi velkolepých staveb se v deskových hrách objevuje se stejnou pravidelností jako v jiných kulturních doménách. Jen těžko by se nějaká hra mohla řadit do série civilizačních her, pokud by nešlo postavit Egyptské pyramidy v Gize, Visuté zahrady Semiramidiny či už zmiňovanou ostrovní sochu.