Vladimír Suchý je nejen v České republice, ale i v celém deskoherním světě dobře známé jméno. Tento talentovaný designér chrlí rok co rok velmi promakanou strategickou hru pro ty nejnáročnější hráče, ať už je řeč o letošní Evakuaci, předchozích Truhlařících nebo třeba o Messině a Praze.
Letos se mu ale podařilo vydat rovnou tři hry, z nichž jedna se z autorova typického rukopisu trochu vymyká. Řeč je o recenzovaném Aldebaran Duelu, který – jak už název napovídá – je pouze pro dva hráče (a sólisty).
Hru si Suchý navíc nevydal sám ve svém studiu Delicious Games, ale svěřil ji velmi nečekaně do rukou českého vydavatelství Dino, které má v repertoáru převážně hry pro děti a tímto kouskem se chce zalíbit právě zkušenějším hráčům. A povedlo se.
Karty a stupnice
Ve standardně velké krabici se ukrývá čistě karetní hra. Přestože tu najdete dvě desky, z toho jednu rovnou dvouvrstvou, tak to hlavní se děje na kartách – desky slouží pouze k udržení přehledu o produkci nejrůznějších surovin a k průzkumu vesmíru.
Karty jsou rozdělené do tří epoch hry, které odpovídají třem velkým kolům, během nichž se se svým soupeřem budete přetahovat o karty z nabídky, o pozici na osmi stupnicích a o své místo v samotném vesmíru.
zdroj:
Vlastní foto autora
Aldebaran Duel ale kráčí ve stopách autorových předchozích her z hlediska náročnosti a jde skutečně o hru pro zkušené hráče, kteří se jen tak něčeho nezaleknou. Můžou za to karty, které jsou rozdělené do celé řady typů a mohou se používat na různé účely.
Svůj tah vždy můžete využít buď na získání jedné až dvou karet z nabídky, nebo zahrání jedné karty z ruky. Abyste mohli jakoukoliv kartu vynést, musíte na ní mít dostatek zdrojů, které pocházejí z počátku hry primárně z jiných karet, které pro tyto účely jednoduše zahazujete bez efektu.
Později se vám hraním karet podaří zvýšit produkci jednotlivých zdrojů, které se nespotřebovávají a jde tak o slevu na daný zdroj do konce hry. Nicméně hra vám nikdy nedá nic zadarmo. I když produkujete dostatek zdrojů na zahrání dané karty, vždy musíte zaplatit alespoň jednou jinou kartou. Takové už je hold dobývání vesmíru.
Díky tomu vás čeká neustálé zvažování, jaké karty zahrát a jakých se vzdát ve prospěch jejich zahrání. A obvykle chcete zahrát všechny, což prostě a jednoduše není možné, takže je opravdu důležité se co nejdřív naladit na fakt, že se mnoha a mnoha karet musíte vzdát.
zdroj:
Vlastní foto autora
Mezi kartami jsou například vesmírné stanice, které si jen tak plují vesmírem, zvýší vám nějakou tu produkci, a pokud jich nasbíráte dost a k nim odpovídající žetony z planet, mohou vám jako sada přinést body na konci hry. Stejně fungují i karty raketoplánů, které ale bodují za jiné žetony.
Kolonizujeme planety, dobýváme vesmír
Nicméně to hlavní „masíčko“ se odehrává na planetách. Karta planety vám po svém zahraní ještě nic nepřinese, protože ji musíte nejprve zkolonizovat. A to je moc krásně graficky ztvárněný prvek, kdy jednotlivé čtvrtiny ilustrace planety překrýváte rohy jiných karet s těmito chybějícími čtvrtinami, čímž postupně vytvoříte pěkně barevnou planetu (viz obrázky).
Po jejím dokončení dostanete tučnou odměnu, zároveň během pokládání jednotlivých čtvrtin můžete obdržet několik žetonů bodujících již zmíněné stanice a raketoplány. Posledním typem karty je pak kolonizační koráb, který můžete zahrát jeden ke každé své dokončené planetě. Výsledkem je graficky uspokojivá změť karet dávající dohromady hotovou planetu a na její orbitě obíhající vesmírný koráb.
Všechno to děláte primárně kvůli posunům na zmíněných stupnicích, které jsou nejčastější odměnou ze zahrání karet. Tři z těchto stupnic produkují tři základní suroviny pro hraní karet (energii, jídlo, kovy), vědecká stupnice vám umožní mezi jednotlivými epochami provést výzkum a získat tak buď jednorázový bonus, nebo pasivní efekt do celé hry.
Je tu i stupnice umožňující pasivní příjem vítězných bodů a celek uzavírají tři stupnice vojenství, obchodu a diplomacie, jimiž prozkoumáváte vesmír. Jakmile skončí aktuální epocha, zkontrolujete tyto tři stupnice a posunete adekvátně společným žetonem na vesmírném „souřadnicovém“ systému.
Vesmír je rozdělený na čtyři kvadranty, kde levý dolní z pohledu každého hráče přísluší danému hráči, tedy plyne mu z něj nejvíc bodů. Kdo má převahu ve vojenství, posune společný ukazatel po polích vesmíru směrem k sobě.
Hráč s převahou v obchodu posune ukazatel ze svého pohledu doleva (směrem ke svému kvadrantu) a převaha v diplomacii může žeton posunout i úhlopříčně. V závislosti na tom, kde žeton skončí, se pak okamžitě udělí body – za pole, na kterém stojí a za daný řádek a sloupec, kde řádky dávají přímé body a sloupce bodují každou hráčovu planetu.
Jde tedy o další velkou přetahovanou, kde mohou bodovat oba hráči zároveň (jeden třeba za řádek, druhý za sloupec), nebo jen jeden z nich, pokud se mu podaří dotlačit žeton do svého kvadrantu.
zdroj:
Vlastní foto autora
Relativně tiché vzduchoprázdno
Musím přiznat, že právě tato část mě k Aldebaran Duel táhla nejvíc a… jsem z ní ve výsledku nejvíc zklamaný. Funguje dobře, oba hráče nutí hrát takové karty, které nejen zvyšují produkci surovin, ale i vojenství, obchod a diplomacii, protože pokud se na vesmír jeden hráč zaměří a druhý ho nechá ladem, přijde o pořádnou porci bodů.
Nicméně tento skvělý systém přetahování se na souřadnicích není tak „akční“, jak bych čekal. Žetonem se totiž pohne všehovšudy třikrát za hru – na konci každé epochy. Je to tedy velmi statický prvek, který je pouhým vyvrcholením vašich dlouhodobých snah v rámci epoch. Neříkám, že je to vyloženě špatně a rozhodně to není prvek, který by byl navíc, jen by mi vůbec nevadilo, kdyby se s žetonem hýbalo častěji a byla to trochu živější část hry.
Co se zbylých stupnic týče, tak v nich máte vedle produkce zdrojů a tedy slevy na hraní karet ještě další důvod, proč je zvedat až k nebesům. Hráč, který je v dané stupnici dál než soupeř, získá na konci hry dodatečnou bodovací podmínku (které se v přípravě hry náhodně vybírají na celou hru).
A klidně se může stát, že vyhrajete bodovací podmínku, která vám ale nepřinese žádné body, protože jste se za celou hru nepohnuli na stupnici, za kterou podmínka garantuje body. Ale i to se může vyplatit, aby tak prostě a jednoduše nebodoval váš soupeř.
zdroj:
Vlastní foto autora
Aldebaran Duel má ještě spoustu dalších malých nuancí (například žolíkové žetony), ale už tak jsem vám „vypsal“ díru do hlavy pravidly, kterých podle mě ve výsledku není zase tolik a velmi rychle přejdou do krve, byť nejsou úplně neprůstřelná a v pár případech jsem musel zapojit intuici (a trochu nechápu, proč velmi specifické a těžko zapamatovatelné bodování stanic a raketoplánů není na lama kartě).
Výprava hodná dvou stratégů
Hra jako taková je skvělá. Tahy jsou většinou velmi rychlé, když si jen vezmete karty z nabídky nebo kartu zahrajete a nemáte tu tak pocit, že byste na svůj tah čekali nějak moc dlouho. Občas se to trochu zasekne, když si musíte propočítat, které ze sedmi karet v ruce chcete zahrát a kterými zbylými kartami je zaplatíte, ale to samé dělá v tu chvíli soupeř, takže vám ta hodinka+ uteče jako voda.
Jste pod neustálým tlakem, protože přirozeně chcete být ve všech ohledech lepší než soupeř – být na všech stupnicích dál, hrát víc karet, dokončovat víc planet, hýbat žetonem vesmíru svým směrem. A vše to samozřejmě nemůžete zvládnout. Pokud tedy nemáte hru nahranou a nečelíte nováčkovi, protože zkušenosti jsou tu k nezaplacení.
Když si například v první epoše nezajistíte alespoň nějaký pasivní příjem surovin, tak se vám v dalších epochách budou protáčet bulvy při pohledu na ty nové astronomické částky za karty a budete jen sotva držet krok.
Díky mnoha typům karet a velké spoustě bodovaných oblastí se tu dá hrát na několik strategií. To, že se úplně vzdáte o boj ve vesmíru, ještě nemusí znamenat, že nemůžete vyhrát. Zatímco jeden hráč se snaží disk dotlačit do svého kvadrantu, vy si například můžete zajistit velký pasivní příjem bodů a pojistit si bodovanou podmínku některé stupnice, která vám vynese víc bodů než „kolegovi“ ten jeho vesmír.
Hru jsem hrál opravdu mockrát a ani na moment mě nezačala nudit. Je taková správně okamžitá, hned se v ní něco děje, každým tahem se k něčemu dostáváte, jste se soupeřem neustále zaklesnutí do sebe, a to i přesto, že tu k vyložené interakci nedochází – jen se všude možně přetahujete o pozice a vyžíráte si karty z nabídky, ale na již držené, ani zahrané karty si vzájemně nikdy nesáhnete.
Pokud hledáte velmi kvalitní karetní hru pro dva hráče, která není žádným filerem, ale jedním z hlavních aktérů večera, v němž existuje velká spousta cest k vítězství a který vám trochu potrápí mozkové závity, Aldebaran Duel to do puntíku splňuje.
Jeho grafická stránka je sice taková šílená, plná barev, kterým to spolu moc neladí a ilustrací, které nemají jednotný styl, ale co tomu chybí do krásy, to je tu k dobru věci. Ikonografie je totiž téměř bez chybičky a díky výrazným barvám je hra přehledná a na vizuál jsem si nakonec zvykl.
zdroj:
Vlastní foto autora
Kosmický samotář
Zároveň se musím zmínit ještě o jednom aspektu. Aldebaran Duel si navzdory názvu můžete dát i sólo, a je to jeden z nejlepších solitérních zážitků, jaké jsem letos absolvoval. To proto, že správa vašeho virtuálního protivníka je neskutečně rychlá a z vašeho pohledu se prakticky nic nemění.
Hra se v jednom hráči skutečně hraje úplně stejně jako s živým protivníkem, což je za mě skvěle zvládnutý design. Virtuální soupeř má jen osm destiček svých aktivací a jednu desku akcí, kdy v jeho tahu jednoduše otočíte jednu destičku z vršku balíčku a přiřadíte ji k desce akcí.
Na třech destičkách je šipka, která ukáže na jeden ze tří řádků desky akcí a vy tak soupeře posunete na konkrétních stupnicích. Čtyři destičky odstraňují karty z nabídky a s poslední destičkou si soupeř dává pauzu.
Musím říct, že mě virtuální soupeř mnohdy namíchnul víc než živý soupeř. Bral přesně ty karty z nabídky, které jsem ze všeho nejvíc potřeboval a pohyboval se přesně po těch stupnicích, v nichž jsem chtěl excelovat já.
zdroj:
Vlastní foto autora
Zažil jsem partii, kdy neustále rostl jen v jedné stupnici, která pro mě byla klíčová a mohl jsem se jedině přizpůsobit a rozjet jinou strategii. I jeho balíček se stará o pěknou jízdu na horské dráze. Když je plný, netušíte, co bude dělat příště, ale jak se postupně ztenčuje, můžete si začít domýšlet, jaké tahy mu ještě zbývají, aby se po osmi tazích všechny destičky zase zamíchaly a vy znovu netušili, co na vás vytáhne.
Je to opravdu velmi důstojný soupeř, kterého není snadné porazit. Hlavně se mu ale daří plnohodnotně nahradit živého hráče, což dělá z Aldebaran Duel výtečnou hru do každé situace. I přes výhrady k vizuální stránce a menšímu zapojení vesmírného souřadnicového systému jsem jednoduše nadšený.