Videoherní série Assassin's Creed se kdysi dávno dočkala velmi úspěšné kickstarterové kampaně stolní adaptace Assassin's Creed: Brotherhood of Venice, která se po letech konečně dostala k podporovatelům, a letos dokonce vznikla verze určená pro obchody, kterou do češtiny přeložili ve vydavatelství Blackfire.

Hra je kooperativní pro 1 až 4 hráče, kteří se zhostí role čtyř asasínů, jež mají v Benátkách pomoci Eziovi založit novou pobočku asasínského bratrstva a najít zde kousek ráje dřív než Templáři. 

Herně působí trošku jako staré počítačové Commandos, kdy musíte naplánovat pohyby svých asasínů tak, abyste v klidu zabili stráže, nespustili při tom poplach a ve zdraví opustili po splnění cíle mapu. Což není náhoda, jelikož předchozí hra studia Triton Noir, tedy V-Commandos / V-Sabotage byla de facto adaptací bez licence, v níž jste hráli za druhoválečnou partu sabotérů a od oka to vypadá, že spolu hry sdílí část mechanik. 

Na mapě, která se vždy sestavuje pro konkrétní misi, máte jeden či několik úkolů (občas i některé tajné či měnící se během hry), pár stráží, přístupový bod pro asasíny a místa, odkud budou chodit na konci kola nepřátelské posily. Jejich počet je náhodný a odvíjí se i od toho, zda byl či nebyl spuštěný poplach.

zdroj: Vlastní foto autora

K vyhlášení poplachu může dojít třemi způsoby: Stráže najdou mrtvolu, narazí na asasína (který si u toho musí na kostce hodit detekční test, zda si jej stráže všimnou či zůstane inkognito) či při souboji, v nichž použijete „hlučné“ zbraně. Když někoho zabijete skrytou čepelí, dýkou či zastřelíte lukem, poplach nevyvoláte, ale když někoho vezmete přes hlavu halapartnou či zastřelíte pistolí, alarmu se nevyhnete, i když všechny nepřátele v okolí zabijete.

Plíživě, nebo s pořádným dusotem?

Dohromady to nejsou žádné převratné mechaniky a s velkou nadsázkou je Assassin's Creed: Brotherhood of Venice čistě o tom se s postavami na začátku hry správně „rozběhnout“, kontrolovat, kudy se hýbou stráže a pak je postupně likvidovat a přesunout se k cíli mise. Není to nijak složité, ale platí, že v jednoduchosti je síla a hra je neuvěřitelně zábavná i bez složitých mechanik. Nehledě na to, jestli budete hrát na jistotu ze stínů či pokoušet štěstí (a kostky) s mečem v ruce. 

Hru je totiž možné hrát dvěma způsoby, stejně jako to šlo v případě videoherního Ezia. Buď potichu kradmým přístupem, kdy se budete vyhýbat strážným a případně je po jednom potichu zabíjet, nebo jít hlavními dveřmi s pořádnou zbraní v ruce a věřit ve štěstí v souboji. Ani ten není nijak složitý – postavy mají životy, zbraně mají různé bonusové vlastnosti, a hlavně dané počty kostek k hodu, které jsou jen „symbolovými“ šestistěnkami. Zásah sundává život, tedy opět nic složitého.

zdroj: Vlastní foto autora

Různému hernímu stylu pomáhá i výběr ze čtyř postav, které hráče nenápadně navádějí, jak za ně hrát. I v režimu pro jednoho hráče si musíte vzít minimálně dva asasíny, ale jinak hra v funguje ve dvou, třech a čtyřech stejně, kdy se jenom mění počet nepřátelských posil a jaké postavy, a tedy jejich speciální pravidla budou na stole. 

Máme tu Claudia, který je díky svým schopnostem opravdový tichý zabiják s bonusy na skrytou čepel; Alessandra je zase naopak chodící tank s bonusy do životů a bojování; Bastiano má bonus na detekci a může tak většinu hry být inkognito; a Dariâ sama o sobě ničím neoplývá, ale je podpůrnou postavou, která týmu vrací akční body, může měnit pohyby nepřátel či ovlivňovat náhodné události.

Requiescat in pace

Hrdinové pak kromě svých speciálních vlastností (které se vylepšují a přibývají s tím, jak jim roste úroveň) ještě sbírají zbraně a výstroj, které dále prohlubují jejich styl hraní. Výběr rolí a plánování je nejdůležitější na začátku kampaně, kdy je třeba jednat opravdu s rozmyslem a za žádnou cenu nevyvolat poplach, který může být pro asasíny opravdu smrtící.

Ve středu kampaně hra běží naprosto nejlépe. Už si můžete dovolit dělat chyby, protože je vaši zkušení asasíni umí i přežít, dobře chápete hru a víte, co máte dělat, aby se mise povedla takříkajíc „na čisto“ bez vyvolání poplachu tak, jak to mají správní asasíni udělat. 

Ovšem problém nastává ke konci hry, kdy už jí v tomhle trochu dochází dech, i když se tvůrci snaží partie zpestřit spoustou překvapení či bossy, ale postup hrou je vlastně pořád stejný. Podíváte se, kde jsou nepřátelé, každé kolo kontrolujete, kam se posunou stráže a postupně se jich zbavujete, načež dojdete k cíli mise. A takhle pořád dokola.

A když se něco pokazí, tak vlastně o nic moc nejde, protože asasíni na (příliš) vysoké úrovni si s tím hravě poradí. Zatímco na začátku hry mají zabijáci 3 životy a meče dávající maximálně 2 zranění za souboj, tak na konci hry už mají všichni aspoň 7 životů a bojují se 4 kostkami. Stráže samozřejmě nezůstávají pozadu, když mají v první kapitole jeden útok a jeden život, zatímco ke konci už mají 4 útoky a 4 životy.

zdroj: Vlastní foto autora

Ale když k partičce rytířů přijde Alessandra a oznámí jim, že na průměrné hody jsou všichni instantně mrtví a to ani nepoužila všechny svoje speciální schopnosti, tak se ze hry vytrácí jakýkoliv strach či pocit napětí. Protože vy prostě víte, že Bastiana za celou misi pravděpodobně nikdo neodhalí, Claudio tiše vyřídí všechny osamocené stráže tichou čepelí a když se to případně přece jenom pokazí, či je potřeba vyčistit nějaké políčko, Alessandra se vyseká z čehokoliv.

Pořád je to ale zábava a je dost dobře možné, že jsme jen byli hrou vyčerpaní vzhledem k tomu, že jsme celou její kampaň určenou na desítky večerů absolvovali během jediného týdne. Hlavní je, že jsme po dohrání kampaně byli naprosto nadšení a fakt, že hra v end gamu trochu zakolísá, nám nezkazil celkový dojem z kampaně.

Kromě misí, které tvoří jádro každé partie, budete mezi jednotlivými mapami trávit čas i na základě. Tu zastupuje boční herní deska, na níž mezi jednotlivými misemi probíhá taková „minihra“, kde rozdělíte úkoly svým učedníkům a spojencům, kteří pak chodí na „nákupy“ výstroje, zkoumají schémata nových zbraní a léčí zraněné asasíny.

zdroj: Vlastní foto autora

Plné ruce práce mrtvol

Assassin's Creed: Brotherhood of Venice celkem obsahuje 26 misí, z toho 4 výukové, 1 speciální tajnou, na kterou ani nemusíte narazit a 4 příběhy hlavních postav, jež jsou dobrovolné, ale prohlubují příběhy jednotlivých postav a odemykají jim speciální vybavení.

Jedna partie je zhruba na hodinku (některé o čtvrt hodiny delší, některé kratší), tedy jednoduchou matematikou vám vyjde, že na kompletní dohrání je potřeba nějakých 25 hodin. Pokud budete některé mise opakovat (protože v nich selžete, přičemž hra vás po druhém selhání nechá pokračovat v kampani), tak se můžete dostat na nějakých 30-40 hodin zábavy s jedním průchodem kampaně. K tomu si ještě připočtěte zhruba 20-30 minut za každé vybalování hry z krabice, takže je lepší hře dedikovat herní stůl, kde může mezi partiemi poklidně ležet.

Na jednu stranu je super, že za ne úplně nízkou pořizovací cenu hry dostanete více než adekvátně dlouhý zážitek na mnoho zábavně strávených večerů, na stranu druhou to ale může být i nevýhoda. I když jde v pohodě hrát sólově, velká část zábavy spočívá v koordinaci postupu se svými spoluhráči, kdy společně vymýšlíte postup mapou, který následně realizujete (či se snažíte, ale kostkám holt nejde poručit).

To znamená, že potřebujete oddané spoluhráče, kteří se s vámi budou setkávat ideálně pravidelně po docela dlouhou dobu. A kdo kdykoliv hrál nějakou velkou kampaňovku nebo třeba dračák, ví, že to nejde úplně samo. Nikdy nevíte, kdy Karel bude muset jít na pohřeb morčete babičky své sestřenice…

Hra na to v teorii myslí a umožňuje nasadit asasínské učedníky bez speciálních schopností jakožto náhradní / volné postavy, jež je možné vybavit erární výzbrojí ze základny (které po prvních několika misích budete mít na vyzbrojení menší armády...). Ti zároveň slouží jako erární postavy pro případ, kdy asasín v misi „umře“ a je potřeba, aby strávil chvíli na ošetřovně, než jej dá doktor zpátky do kupy. 

Můžete hrát i za postavu chybějícího kamaráda, ale je to ošemetné, protože mezi misemi se přenášejí jak zranění, tak i výbava – ať již trvalá, či ta na jedno použití, takže se může stát, že pak bude Karel naštvaný, že jste mu vyházeli jeho vrhací nože a použili padák, který si schraňoval polovinu hry, protože mu bylo líto ho použít.

zdroj: Vlastní foto autora

Zároveň tím Karel přijde o část příběhu, takže vynechávání není žádoucí. A když nehraje některý z hráčů a nepoužíváte jeho postavu, nemáte logicky přístup k jejím vlastnostem, takže si rozmyslete, jestli i při hře ve dvou hráčích nebudete radši hrát každý za dvě postavy, tedy de facto v plném počtu, což je ostatně i můj případ a fungovalo to skvěle.

Kromě času je pak hra relativně náročná i na prostor. Schválně jsem u hraní vytáhl metr a na větší mise reálně potřebujete stůl o velikosti alespoň 150 na 80 cm. V přepočtu na americké míry je to jídelní stůl pro alespoň šestičlennou rodinu či prostor na vyskládání 36 hamburgerů.

A nejlépe i jednu či dvě volné židle, kam dáte krabici s extra herními komponenty, odkud budete vytahovat tajné příběhové karty a doplňovat ostatní prvky na stůl. Nemluvě o tom, jestli si nedej bože chcete na stůl postavit třeba i sklenici s pitím… 

Ale i přes drobnou kritiku je Assassin's Creed: Brotherhood of Venice neuvěřitelně zábavná hra, která navíc skvěle zpracovává esenci předlohy. Díky tomu máte při hraní pocit, že opravdu hrajete Assasin's Creed a ne jenom nějakou deskovku, která si koupila licenci pro lepší prodeje. Krásné a stylové je i grafické zpracování karet a komponent, které sedí do stylu předlohy a vypadá, jako kdyby bylo převzaté z Artbooku Eziovy trilogie.