Barcelona je jedním z nevyhledávanějších evropských měst mezi turisty. Ještě aby ne, když tu stojí architektonicky působivý chrám Sagrada Família od Antonia Gaudího. Ale ten se nestal hlavním tématem deskovky Barcelona. Tím je totiž samotné město, jehož nynější podobu definoval již před více než 160 lety inženýr Ildefons Cerdà, který je považovaný za zakladatele moderního urbanismu.
Jeho návrh obsahoval obdélníkové bloky s rovnými ulicemi a jasně definovaným prostorem pro zeleň i fakt, že rohy bloků budou seříznuté, aby tak vznikl prostor pro setkávání občanů a na křižovatkách bylo lépe vidět do kolmých ulic.
To vše se dočtete v historickými fakty nabytých pravidlech hry Barcelona od vycházející designérské hvězdy Daniho Garcii, který se nechal inspirovat těmito skutečnostmi a vystavěl na nich tematický mozkovar pro nejotrlejší hráče.
Barcelona je typická deskovka typu euro, která vám dá na výběr zástup akcí, či spíše jejich četné kombinace schopné spouštět řetězové reakce. Pokud si nelibujete ve vymýšlení nejlepšího možného provedení tahu napříč mnoha propojenými akcemi, rovnou říkám, že tohle nebude pro vás.
V opačném případě čtěte směle dál. Já tyhle hry, v nichž si hráči neustále vzájemně vytírají zrak svými prokombinovanými tahy, miluju a Barcelona se okamžitě zařadila k tomu nejlepšímu, co jsem z nich hrál.
zdroj:
Vlastní foto autora
Křížem krážem Barcelonou
Je to ten typ hry, který je pravidlově velice jednoduchý – svůj tah začínáte se dvěma tučnými žetonky obyvatel, které mají jednu ze tří barev a jako sloupeček je umístíte na libovolné rozcestí postupně budované Barcelony na herním plánu, kde žádní obyvatelé ještě nejsou.
Pak už jen jednoduše provedete akce na okraji plánu, k nimž se rozbíhají ulice z vaší křižovatky. Obvykle jsou to dvě akce (v případě křížení dvou silnic), ale napříč plánem se táhne i jedna atraktivní úhlopříčka, která vám umožní spustit i třetí akci.
Jednotlivé akce rovněž nejsou nijak komplikované – získáte minci nebo látku, umístíte žetonek dlažby na dedikovanou destičku, postavíte jednu širokou nebo dvě úzké cesty, zbudujete křižovatku, realizujete modernistický projekt, vylepšíte ho, postavíte veřejnou budovu nebo popojedete tramvají.
Každá akce je ale vrchovatě naplněná možnostmi. Tak například když postavenou silnicí překryjete nějaký symbol, obdržíte za to třeba penízek a zároveň získáte tolik bodů, jak dlouhou silnici jste tím v jedné ulici vytvořili (započítáte všechny přítomné silnice, i když patří soupeřům).
zdroj:
Vlastní foto autora
S tramvají zase řešíte, kam až můžete dojet – standardně o dvě cesty, ale po svých cestách jezdíte zadarmo, takže už při umisťování cesty musíte myslet i na to, abyste si vytvořili co nejefektivnější síť kolejí.
Přesto je vykonání většiny akcí jednoduché a to nejlepší možné řešení najdete relativně během chvilky. Mnohem obtížnější je vymyslet pořadí odehrání všech aktivovaných akcí. Například abyste postavili veřejnou budovu, musíte zaplatit tři mince.
Pokud je nemáte, třeba vám je umožní získat jiná z vašich akcí. Hmm, můžete ze své desky umístit žeton dlažby, ale žádný symbol mince zrovna není k dispozici. Ale je tu symbol umístění silnice! A tou můžete překrýt minci na herním plánu, získat tím body za propojení silnic, a ještě si pomoc k budoucí akci tramvaje.
Chtěli jste jen koupit budovu, ale místo toho jste udělali několik dalších akcí, získali nové zdroje, vydělali pár vítězných bodů a ve výsledku i postavili tu budovu. A takto koketujete v každém svém tahu se dvěma či třemi dostupnými akcemi a jejich ideálním pořadím.
Křižovatky Barcelony jsou jako bonboniéra...
Ale tomu všemu předcházelo ještě větší dilema – ten výběr jediné křižovatky a jí definovaná skladba akcí. Je tu 25 křižovatek, z nichž pět spouští tři akce, zbylých dvacet dvě akce a všechny v jiné kombinaci. Jedna vám dovolí postavit silnice a dlažbu, druhá silnice a budovu, třetí silnice, křižovatku, a ještě pohnout tramvají, čtvrtá…
Jde z toho zkrátka hlava kolem. Jistě, pár křižovatek vám v pozdější fázi hry odbourají obyvatelé umístění hráči v uplynulých kolech a některé kombinace pro vás v danou chvíli nebudou tak atraktivní na první pohled.
Jenže oni ti obyvatelé postupně zase mizí a své křižovatky opět odemykají. Protože abyste toho při tom umístění svých obyvatel neměli k rozmýšlení málo, i to, jací obyvatelé jsou na jakých křižovatkách, má svůj velmi důležitý význam.
Jakmile totiž dokončíte všechny své akce, přejde se konečně k tomu stavění celé Barcelony (zmiňované veřejné budovy jsou jen samostatné destičky vedle vaší hráčské desky). Vyberete si „jednoduše“ dva obyvatele na sousedících křižovatkách, jejichž barvy splňují podmínky některé z úrovně domů, odeberete je a na plán položíte odpovídající destičku domu.
zdroj:
Vlastní foto autora
Tím můžete rovnou získat pět bodů, pokud jako první stavíte v daném řádků herního plánu a další body získáte z jedné ze tří stupnic obyvatel. Jak jste odebrali dva obyvatele pro postavení domu, tak jste je přemístili na jim odpovídající stupnice a v tuto chvíli dostanete body z té stupnice, kde jich je celkově nejméně. Takže ještě další vrstva dumání a hloubání.
Lehce si to zrekapitulujme. Tah začínám se dvěma obyvateli, které musím ve sloupečku umístit na plán. Řeším, kam z 25 míst je umístím a jakou kombinaci akcí tím dostanu. Zároveň mě zajímá, zda budou sousedit s jinými obyvateli a bude tak možné postavit dům (případně ho přestavit vyšší úrovní s většími nároky na konkrétní obyvatele).
A k tomu řeším i to, jaká barva obyvatele bude nahoře, abych jednak splnil podmínky pro stavbu domu a druhak jeho umístěním na stupnici obyvatel získal co nejvíc bodů. Uf.
Body, kam se podíváš
Je toho opravdu dost, a to jsem ještě nezmínil všechny ty možnosti bodování plynoucí z vaší hráčské desky, ať už je řeč o množství postavených dlaždic, veřejných budov, postupu na stavbě chrámu, rozmisťování pasažérů tramvají či plnění projektů…
zdroj:
Vlastní foto autora
Třeba ty projekty mohou být pěkně bláznivé, jelikož u nich dochází k násobení bodů, které si ještě můžete vylepšit. Například můžete dostat 2 body za každou minci v inventáři na koci hry, to celé krát dva, případně krát čtyři, pokud jste investovali do vylepšení bodování. A body plynou i z takzvané Cerdàovy stupnice, po níž šplháte, když stavíte Barcelonu dle představ jejího návrháře, jinak klesáte.
A vaše pozice na stupnici diktuje váš násobič bodů společného bodování, které nastane třikrát za hru. Všichni víte, že v první éře hry se budou například bodovat postavené veřejné budovy, o které se tak strhne větší bitka a zároveň se bude každý snažit se co nejvíc zalíbit Cerdàovi, aby tyto body ještě několikrát znásobil.
No a spuštění tohoto speciálního bodování mají plně ve svých rukách hráči – tím, jak plní zmíněné stupnice žetony obyvatel. Když všechny tři budete plnit rovnoměrně, bude na splnění podmínek dost času.
Když ale budete například hrát samé zelené obyvatele, jejich stupnice se bleskově zaplní a první bodovací podmínka přijde dřív, než se nadějete. A úplně stejně se spouští konec hry. Pokud tedy potřebujete ještě splnit nějaké ty úkoly a konec hry se blíží, musíte začít upřednostňovat obyvatele barvy, která je na stupnicích pozadu.
Každý jednotlivý prvek Barcelony je tedy s celým tím soukolím neskutečně provázaný a ať už ve hře uděláte cokoliv, zpravidla to vede k něčem jinému a to k něčemu dalšímu a ve výsledku to nevyhnutelně ovlivní dění pro úplně všechny hráče.
I když tu nejdete nějak výrazně do sebe, pnutí mezi hráči je všudypřítomné, vyžíráte si křižovatky, nahráváte si obyvatele pro stavbu domů, perete se o projekty, veřejné budovy, předbíháte se v bodování, ovlivňujete stupnice, dáváte si body v silnicích a ze všech sil se snažíte předvést ten nejkomplikovanější tah, který vám zajistí nejen pořádnou porci akcí, zdrojů a bodů, ale i užaslé výrazy na tvářích protihráčů (a sami si budete hovět blahem).
Ukázková rozhodovací paralýza
To vše ale nevyhnutelně znamená, že s určitou skupinou lidí Barcelonu opravdu nebudete chtít hrát. Říká se jim slangově APčkáři (z analysis paralysis, tedy rozhodovací paralýza) a jde o hráče, kteří neodehrají svůj tah do doby, než skutečně neodhalí jeho nejlepší provedení vedoucí k vítězství.
Na to má hra až příliš mnoho proměnných, možností a kombinací a obzvlášť v plném počtu hráčů se pak taková partie může táhnout hodiny. I v případě, že si takovou hru umíte užít bez přílišného zasekávání se, se partie ve čtyřech umí vléct, zatímco ve dvou zase není tak napínavá.
zdroj:
Vlastní foto autora
Osobně jsem si proto hru zamiloval ve třech hráčích, případně sólo, které zde má svá vlastní osmistránková pravidla a funguje skvěle, byť s živými hráči je to prostě o fous lepší. Navíc je tu obrovská variabilita a nestalo se mi, že bych zažil dvě stejné partie.
Hra za to vděčí zejména tomu, že akce se kolem herního plánu rozmisťují náhodně, takže zatímco v jedné partii vám jedna křižovatka spustí třeba kombinaci akcí položení dvou úzkých a jedné široké ulice, tak v další partii taková kombinace vůbec nemusí existovat.
Zároveň silně záleží na tom, jaká jediná akce připadne diagonální ulici, protože obvykle chcete hrát na křižovatky, které vám umožní odehrát tři akce místo dvou a tu jednu akci na diagonále tak budete dělat poměrně často. Je to stavba silnice? Pak bude partie plná stavění silnic. Je to stavba křižovatek? Pravděpodobně jich bude víc než v jiné partii. Je to zisk dvou mincí? Zřejmě nebude strádat tolik, jako dříve…
A jakmile hru opravdu ovládnete, můžete svůj zrak upřít na list výzev. Nejedná se o žádný nový obsah pro hru, ale příjemný bonus, kdy se během partie můžete pokusit dokázat něco víc – postavit pět křižovatek, získat aspoň 48 bodů z jednoho projektu, zcela vyprázdnit svou hráčskou desku nebo si připsat 19. vítězství ve hře.
zdroj:
Vlastní foto autora
Je to drobnost, ale osobně mám achievementy v deskovkách hodně rád, protože sami o sobě zajišťují jistou míru znovuhratelnosti, když vás nabádají ke konkrétním činům, za kterými byste se jinak v běžné partii vůbec nehnali.
Barcelona mi zkrátka neskutečně sedla. Je krásně barevná, má velmi kvalitní komponenty a tou neskutečnou propojeností všech svých mechanismů, kombinacemi, řetězením akcí a dopady vašich činů na soupeře a celou hru, si mě prostě získala.
Trefila se mi do noty a prakticky okamžitě se zařadila k tomu nejlepšímu, co jsem z letošních počeštěných novinek hrál a divil bych se, kdyby nesbírala ceny. Rozhodně není pro každého, ale cílovka z ní bude nadšená a já už se nemůžu dočkat, až se dostanu k dalším hrám Daniho Garcii.