Sheila Santos a Israel Cendrero je španělské vývojářské duo tvořící skvělé deskovky pod hlavičkou studia Llama Dice. U nás je můžete znát díky fantastickému euru Katedrála s rondelem, jehož češtinu obstaralo vydavatelství BoardBros.
Na překlad dalšího počinu této talentované dvojice jsme nemuseli čekat nijak zvlášť dlouho, možná i proto, že Bílý hrad si vzali na paškál v TLAMA games. Jedná se o poznání náročnější hru než Katedrála, která zavaří mozky až čtyřem hráčům, ale stejně tak jednomu velmi odvážnému sólistovi.
Vítejte v Japonsku
Jak už název napovídá, tentokrát se vše bude točit okolo jiné slavné stavby – japonského hradu Himedži, který tu fyzicky nebudete stavět, ale spíš ho zabydlovat členy vlastního klanu, abyste se tak blýskli před tamějším daimjóem. Zároveň se budete svými zahradníky starat o okolí hradu a střežit ho svými válečníky.
To vše na ploše pouhých tří kol, v nichž uděláte pouhé tři tahy. Ale díky možnosti spustit jednou akcí další bonusové máte leckdy pocit, že jste jedním řetězením udělali víc než za celé dosavadní snažení.
A pokud si náhodou říkáte, zda je Bílý hrad vyloženým pokračováním Katedrály, když jsou od stejných autorů, mají podobné zaměření a prodávají se v obdobně velkých krabicích, tak vězte, že by se snad nemohli víc lišit. Každá stojí na docela jiných mechanismech a při hraní vás naplňují jiné pocity. Snad jediným herním společným jmenovatelem jsou kostky.
zdroj:
Vlastní foto autora
Kostky jsou tří barev, od každé po třech až pěti kouscích podle počtu hráčů. Na začátku každého kola se hodí každou barevnou sadou kostek a vyskládají se ve vzestupném pořadí na odpovídající mostky (ty si musíte ještě před hrou složit a je to docela hra ve hře, přeji pevné nervy).
Následně už se hráči v pořadí tahů mohou pustit do „rozebírání“ těchto mostů. Vždy máte k dispozici kostky na obou koncích všech tří mostů, tedy kostky s nejnižšími a nejvyššími hodnotami, zatímco kostky uprostřed mostu budou dostupné, jakmile se uvolní některý z krajů mostu a ony se na něj přesunou.
Kostkami pak spouštíte nejrůznější akce v mnoha segmentech herního plánu, přičemž často záleží jak na barvě, tak i hodnotě. Pokud je vámi vybraná kostka nižší hodnoty, než je hodnota akce, musíte rozdíl doplatit v penězích. V opačném případě zase peníze získáte.
zdroj:
Vlastní foto autora
Kostky navíc můžete umístit i na již dříve položenou kostku a akci tak aktivovat podruhé, čímž se do hry dostává další vrstva strategie, kdy chcete svým soupeřům takovou možnost co nejvíc stěžovat umisťováním co největších kostek (jen ve dvou hráčích není vůbec možné vrstvit kostky na sebe).
Kostky můžete umisťovat do samotného hradu, kde tak získáte například tři základní suroviny (železo, jídlo, perleť), speciální žeton daimjóa, peníze, případně něco z toho utratíte a vyvoláte jednu ze tří akcí – práci v zahradě, cvičení samurajů a postup dvořanů do hradu.
Každá z těchto akcí vám dále přináší bonusy. Zahradničení je navázané na mosty, stojí jídlo, ale odměnou vám jsou zase nějaké ty zdroje či jedna ze zmíněných akcí, přičemž tento bonus získáte ve chvíli, kdy svým zahradníkem zaberete danou kartu a na konci každého kola, pokud znovu zaplatíte cenu a z mostu nebyly odstraněné všechny kostky (tedy další prostor pro cílené škození soupeřům).
Samuraje zase za železo umisťujete na tři různá cvičiště s odlišnými odměnami a dvořané se s pomocí peněz dostanou k branám hradu a za perly jimi můžete postupovat patry hradu, přičemž vždy, když se někde zastaví, obdaří vás příslušnou kartou umístěnou v hradu, která prve určila odměny za umístění kostky (a ano, takhle krásně se ve hře cyklí snad úplně všechno).
Získanou kartu si dáváte na svou vlastní desku hráče, kde se vám vrství efekty těchto karet, které získáte pokaždé, když někde uvidíte symbol lucerny – například při umístění kostky do hradu, případně pokaždé, když si z mostu vezmete kostku s nejnižší hodnotou.
Kostky zároveň můžete umísťovat i na svůj plán a získat tak odměnu za všechna odhalená pole, z nichž jste v dřívějších tazích odebrali zahradníky, válečníky a dvořany, aby šli dělat svoje akce.
zdroj:
Vlastní foto autora
Když udělám tohle, tak se stane tohle a spustí se tohle...
Jinými slovy, ať už v Bílém hradu uděláte úplně cokoliv, něco si tím odemknete, vylepšíte, získáte, spustíte a všechno souvisí se vším. První tahy jsou možná pomalé a moc toho pocitově neuděláte, ale v druhé půli hry se vše začne pořádně řetězit, až vám z toho půjde hlava kolem a budete mít problém udržet si přehled o tom, co všechno ještě máte právo vykonat.
Ale přiznám se, takový problém mám moc rád. Ten pocit, když na vás ostatní hráči jen nevěřícně koukají a táží se, jak jste něčeho takového vůbec docílili. Obecně vzato má Bílý hrad na poměry těchto náročných strategií poměrně jednoduchá pravidla (11 stránek velikosti A5 s opravdu mnoha příklady a velkými obrázky), ale průběh partie dokáže být pořádně složitý.
Ostatně na začátku svého tahu máte povětšinou na výběr ze šesti kostek tří barev a mnoha hodnot, které si v hlavě musíte „spárovat“ s mnoha a mnoha místy na herním plánu a zjistit tak, kam bude nejvýhodnější umístit jakou kostku.
zdroj:
Vlastní foto autora
Už v tuto chvíli se vám v hlavě formují zmíněné kombinace a než zjistíte, co všechno spustí umístění jen jedné z těchto šesti kostek na jedno z možných míst, může to chvíli trvat. Což nevyhnutelně znamená, že se hra umí – zejména v plném počtu hráčů – pořádně táhnout a pokud mezi vámi sedí hráč, který neumí hrát pocitově a svůj tah neodehraje, dokud nenajde ten jediný, skutečně nejlepší postup, tak se pořádně načekáte.
Jinak ale není nereálné dostat se na avizovaných 80 minut, ve dvou hráčích klidně ještě míň a za sebe mohu říct, že mě Bílý hrad i jen s jedním protivníkem velmi baví, byť nejlepší je za mě ve třech, kde si užijete víc interakce a nejsou tu až takové prostoje.
Nechybí ani povedený sólo mód s elegantně vyřešeným „umělým“ protivníkem s nastavitelnou obtížností, kdy i na té nejsnazší se pěkně zapotíte. Materiálově hře není co vytknout, všechny komponenty jsou na vysoké úrovni, ilustrace mě baví a mosty dodávají celému plánu krásnou plastičnost.
Můžete hrát i bez nich a hra je pak o maličko přehlednější, jelikož 3D mosty s kostkami mohou z jistých úhlů zakrývat karty pro zahradníky, ale zase díky nim o fous snáz vidíte, které kostky jsou zrovna dostupné (mosty mají velmi zřetelné nižší krajní pozice a vyvýšené středy).
Nakonec vás po první partii čeká tetris při snaze uložit všechny komponenty do krabice. V tomto případě vám tvůrci opravdu neprodávají vzduch a krabička využívá každý centimetr krychlový. Nakonec se mi podařilo to poskládat tak, aby se vše pohodlně vešlo i s pravidly a víko šlo dovřít, ale je to skutečně tak akorát a musím říct, že je to skvělý pocti. Malá, pořádně naditá krabička!
O Bílém hradu by toho šlo napsat ještě strašně moc, vynechal jsem spoustu malých detailů, které musíte v každém svém tahu řešit, ale u čeho se ještě musíme zastavit, je variabilita, která je v této deskovce ukázková.
zdroj:
Vlastní foto autora
Do Bílého hradu zas a znovu
Začíná to už startovními podmínkami hráčů, které se vytvoří z náhodně vybraných a napárovaných karet, které si pak hráči v pořadí od posledního vybírají a trochu to určí možnosti do začátku hry.
Pozice pro kostky v paláci sice mají neměnná čísla, ale pro každou partii náhodně losujete barvy pro jednotlivé odměny. Jedna pozice má dvě nebo tři odměny odvislé od barvy kostky a klidně se může stát, že dvě ze tří odměn spustíte najednou barvou jedné kostky.
V jedné partii tak mohou být tato velmi lukrativní políčka, zatímco ve druhé třeba žádné a hráči se tomu musí přizpůsobit a vytěžit z toho maximum. A i zmíněné odměny jsou náhodně určené kartami, které si navíc hráči v průběhu partie berou k sobě po návštěvě dvořanem a losují na herní plán nové.
zdroj:
Vlastní foto autora
Náhodně se připravuje i karta daimjóa, tedy nejvyšší patro hradu, kam můžete docupitat s dvořanem a získat tak jednu ze silných odměn. Náhodně se namíchají i karty zahradníků, aby ani tyto efekty nebyly v každé partii stejné. A nejinak tomu je na cvičištích pro válečníky, kde každé políčko dělá pokaždé něco jiného.
Zkrátka neskutečná variabilita, která není jen na okrasu, ale skutečně ovlivňuje možnosti v každé partii. Na řádcích výše se to jen hemží slovem náhoda, nicméně se jedná o podmínky pro všechny hráče a nemusíte se bát, že byste tu nad něčím neměli kontrolu. Plány vám budou kazit jen protihráči svými tahy, ale ve svém tahu se můžete 100% spolehnout na to, že váš plán vyjde.
A plánem je obecně získat nejvíc bodů. Zahradníci vám dávají daný počet bodů za kartičku, na kterou jste ho umístili. Dvořané poskytují body podle toho, jak vysoko postoupili do hradu. Každý válečník poskytuje tolik bodů, kolik máte v hradě lidí, vynásobeno jednou nebo dvakrát podle toho, na jak nákladné cvičiště jste ho vyslali.
Nakonec ještě dostanete body za zbylé suroviny a také za to, jak daleko jste postoupili na stupnici roku, kde vás postup stojí žetony daimjóa a kromě bodů určuje pozice žetonů pořadí hráčů v průběhu hry.
A tak bych mohl o Bílém hradu mluvit ještě opravdu dlouho. Je to neskutečně propracovaná strategická hra s obrovským množstvím možností a cest k vítězství, kde se žádné umístění kostky neobejde bez pořádného podumání nad možnostmi.
Vše je spolu vzájemně propojené, jedno ozubené kolečko roztáčí další, to další a to další, až si ve svém tahu připadáte jako čaroděj, který hru pomalu rozbíjí a musíte se sami sebe ptát: „Je tohle vůbec legální? Opravdu to takhle tvůrci zamýšleli?“
A ano, zamýšleli. Bílý hrad je překrásným příkladem čistého designu, kdy relativně malé množství pravidel zpřístupňuje vzrušující, velmi komplexní zážitek s velkým množstvím strategií. Berte, neprohloupíte.