Čas od času se na trhu objeví stolní hra, která tak trochu klame tělem. Právě recenzované Cupity Dupity budiž toho zářným příkladem. Projekt šachového nadšence Sawyera Westa už z krabice křičí, že půjde o nesmírně roztomilou rodinou zábavu. Kukačkové hodiny, po kterých skáčou miloučké myšky ve snaze získat co největší množství „pokladů“? No uznejte sami – premisa pro děti jako dělaná. Jenomže tomu tak úplně není.
Rozkošnost pro zkušené
Nenechte se zmást nesmírně i vesmírně rozkošným zpracováním. Nedopusťte, aby vás roztomile pojmenované myšky, líbezně vyobrazené kukačkové hodiny, zulíbání hodný pavoučkův obchod, armáda barevných „kamenů“ a vyloženě pohádkové ilustrace svedly na scestí. Cupity Dupity rozhodně není zábavou pro ty nejmenší, ba ani svátečnější hráče. Tohle je poctivý hráčský zážitek, který odměňuje přemýšlivé. I přes to je jádro přímočaré.
Obecně je možné hru popsat jako kombinaci worker placementu a rondelu. Každý z hráčů se ujme týmu pěti myšek, které pozvala lady Kukačka na královský hon, během něhož se snaží získat co největší množství ztracených věcí. Tyto předměty jsou ve hře zastoupené herními kameny čtyř různých barev a pěti různých symbolů.
Právě sběr těchto kamenů tvoří hlavní část hráčovi aktivity. Jejich odevzdávání a s tím spojené plnění jednotlivých veřejných kontraktů je primárním způsobem pro zisk vítězných bodů. Kromě toho si odevzdané kameny hráči ukládají do své destičky o rozměrech 4x4, kde za každý vyplněný řádek nebo sloupec získávají na konci hry (jakmile hodiny odbijí půlnoc) další bonusové body.
zdroj:
Vlastní
Hopsání z hodiny na hodinu
Kameny hráči sbírají primárně na jednotlivých políčkách zmíněného kruhového plánu (rondelu), na které se musí nejdříve nějakým způsobem dopravit. Od toho tu je asi největší lákadlo titulu – hodinové ručičky. Střed herního plánu tvoří ciferník a figurky myšek se na jednotlivá políčka dostávají tak, že naskakují na minutovou ručičku a vozí se na další políčka/čísla.
Jakmile z ručičky seskočí, dostanou se na vnější okraj, kde mohou sebrat jeden z oněch kamenů (pokud se zde nalézá) a rovněž vykonají místní akci. Takové akce mohou vyústit v lovení dalších předmětů z pytlíku, návštěvu místního obchůdku pro zisk žolíka, nebo třeba pohybem nahoru po kyvadlu, na kterém postupně získáváte další vítězné body.
Ve chvíli, kdy akci provedete, je daná myška vyčerpaná v podstatě po celé zbylé kolo. Proto musíte dobře plánovat, kdy a s jakou figurkou seskočíte, které kameny potřebujete a jaké akce chcete vykonat. Ideálně se vždy snažíte nalézt co možná nejefektivnější cestu, na níž využijete všechny své hlodavčí síly. Do tohoto plánování navíc ještě promlouvá relativně omezený čas pěti kol; unikátní schopnosti všech myšek; skutečnost, že každá postava má omezený inventář a udrží jenom určitý počet předmětů; kočičí tlapky, jež dělají některá políčka nedostupná; ale hlavně další hráči.
zdroj:
Vlastní
Na minutové ručce je totiž omezeně místa a jakmile se zaplní, může se stát, že vás ostatní hráči, kteří budou nastupovat v dalších kolech, jednoduše vyhodí a tím značně zkomplikují plány. Ve hře v menším počtu hráčů to většinu času nepředstavuje problém – ve třech nebo čtyřech už je to aspekt, s nímž je potřeba počítat a do jinak relativně poklidného sbírání docela vtipně přidává soutěživý a nepřátelský prvek.
To celé dohromady vytváří unikátní sběračskou výzvu, u které je potřeba předvídat, plánovat a počítat s mnoha aspekty. Způsobů, jak získávat body, je opravdu mnoho a většinou až do samotného konce nebylo jasné, kdo zvítězí. Vždycky existuje nějaký způsob, jak své soky dohnat. Občas to záleží na náhodě, ale většinou se o úspěch stará promyšlený plán.
Hlavně bez dětí
Neuvěřitelně rád vidím, že právě ony hodinové ručičky, které čistě z popisu působily jako docela zbytečná manýra, se nakonec ukázaly jako nápaditý prostředek, jímž se řeší pohyb po herním plánu. On ostatně celý nápad, že se hraní odehrává na hodinách, je elegantní, podporuje iluzi vtažení do ústředního lovu a jasně ukazuje, že West se nerozhodl herní kostru naroubovat na náhodné téma, nýbrž tyto dva aspekty zcela přirozeně propojil.
O to víc mi přijde škoda, že se tady míří na špatné publikum. Jak jsem již zmínil, Cupity Dupity skutečně na první a možná i druhý pohled působí jako něco, co se chce dostat na stůl rodin, jež nehledají úplně náročné hraní, hlavně aby ho zvládli i menší děti. Jenomže tohle tady úplně nedostanou.
Zážitek pro ně bude spíše komplexní, nepřívětivý a málo strhující, než by si takový typ hráče přál. Zkrátka nejde o „instantní“ zábavu. Tuto teorii jsem si vyzkoušel na vlastní kůži při testování. Zatímco se všichni pokročilejší přísedící více než bavili a byli pozitivně překvapení nabízenými možnostmi, tak sváteční hráč příliš nadšený nebyl. A u mladistvých to platilo dvojnásob. Jakmile se přešlo z fascinace nad zpracováním přímo ke hraní, děti (11 a 9 let) se častokrát nebavily už během prvního kola.
Současně z mých zkušeností opravdu vřele doporučuji, abyste se do hraní pustili ve třech nebo čtyřech. Titul sice nabízí sólový režim, ovšem ten spočívá pouze v překonávání počtu vítězných bodů. Sice díky absenci virtuálního protivníka hrajete nepřetržitě, ale vzhledem k chybějícím dalším hráčům též není zastoupená nevyzpytatelná hrozba, která průběh dělá zajímavější. Hra ve dvou už je lepší, stále však příliš poklidná. Až ve třech nebo čtyřech se více ukáže škodící prvek, který nutí být neustále ve střehu, dodatečně upravovat plány a doufat, že se vás soupeři rozhodnou nevyhodit.
zdroj:
Vlastní
Jenom musíte počítat s tím, že s větším počtem hráčů se docela výrazně natahuje herní doba. Zatímco ve dvou stihnete partii odehrát klidně do padesáti minut či hodiny, ve čtyřech se docela pohodlně dostanete přes hranici dvou hodin.
Trochu přesněji a střídměji
Když už tady píšu o věcech, které se úplně nepovedly, nedá mi to a musím alespoň trochu okomentovat velikost a rozlehlost hry. Za své peníze dostanete relativně normální krabici, která je nabitá kvalitními komponentami. To je zcela v pořádku a dávám za to palec nahoru. Jenom mi přijde, že v některých aspektech je titul zbytečně naddimenzovaný.
zdroj:
Vlastní
Herní plán je nesmyslně obrovský a nebál bych se ho zmenšit, protože si s ním nemusí pohodlně poradit ani rozměrnější herní stůl. Rovněž se člověk občas může ztratit v pravidlech, v nichž nejsou vždy spolehlivě popsané sporné situace, které během zkoušení nastaly. Neřekl bych, že je problém na straně překladu od Blackfiru, který u nás hru vydává, ale v tom, že jsou poměrně vágní už ve svém základu. A když už zmiňuji překlad, tak ten se tentokrát povedl.
Osobně by mi ani nevadilo, kdyby se jednotlivé figurky od sebe trochu více odlišovaly. Mohutného Hamouna sice bezpečně poznáte vždy, ale siluety Hledače a Rošťáka už docela splývají. Což by třeba sítotisk mohl vyřešit. Zároveň jsou figurky snad jediným nepěkným komponentem. Nemluvím teď o materiálu nebo vyhotovení, ale o neuvěřitelně mdlých barvách. Někdo by možná mohl argumentovat, že se takhle více hodí k tónovému ladění celé hry, ale nikdo mě nepřesvědčí o tom, že to nešlo udělat jinak a lépe. Fanouškem béžové opravdu nikdy nebudu.
Nic ze zmíněných nedostatků ovšem ani zdaleka nemůže ovlivnit to, že Cupity Dupity je neuvěřitelně příjemným překvapením, které v sobě skrývá daleko více, než se na první pohled může zdát.