S deskoherními Kykládami mám komplikovaný vztah. Se hrou jsem se seznámil relativně nedávno a upřímně jsem se divil, proč se jedná o tak velebený titul. V rámci možností fungoval, bavil, ale zub času se už projevil a nešlo o nic, kvůli čemu bych „psal domů“. Snad až na master class v tom, jak se u projektu popasovat s rozšířeními, které se s postupem času stanou neoddělitelnou součástí základu.
Doslova pár dní na to došlo na oznámení nové „legendární“ edice, jejímž úkolem byla modernizace herního zážitku. Cíl zasnoubit to nejlepší z veškerého dosud vydaného obsahu a upravit to na míru aktuálnímu publiku? Zní to hezky. Na fanoušky to každopádně zafungovalo a během kickstarterové kampaně se vybralo téměř 30 miliónů korun. I kvůli takovému úspěchu došlo na různé lokalizační dohody, mezi něž patří tuzemští TLAMA games, jež v prosinci minulého roku uvedli českou verzi standardní krabice s kartonovými komponenty (nicméně figurky si můžete dokoupit). Díky tomu mohla znovu započít má cesta v hledání důvodů její popularity.
Návrat do známého souostroví
K překvapení prakticky nikoho nebyl její start opět ideální. Ale o tom později. Nejdříve Cyclades: Legendární edici trochu popišme. Ostatně věřím, že mnoho hráčů se s ní doposud nesetkalo. Žánrově jde o strategii od dnes už legendární designérské dvojice Bruno Cathala a Ludovic Maublanc, která se odehrává v době starověkého Řecka v podobě, kterou známe z bájí a pověstí. Svět řídí bohové, kultura je na vzestupu, všude se válčí a po světě se prohání mytická stvoření.
Zasazení slouží jako prostor pro několik hráčů, kteří se na titulním souostroví budou snažit zvítězit tím, že postaví největší množství metropolí. K těm se dostanou několika různými způsoby v rámci mnoha jednotlivých kol rozdělených do několika fází. Mnoho z nich je údržbových, případně během nich získáte zlato, které slouží jako hlavní hnací motor vašich možností.
zdroj:
Vlastní
Ono pověstné „masíčko“ se odehrává ve fázi dražby a akcí. Ve fázi dražby si v podstatě vybíráte, co můžete v daném tahu dělat. Veškeré akce jsou napojené na bohy, o jejichž přízeň bojujete právě zlatem. S hráči se proto předháníte v tom, kdo komu dá více, abyste si zajistili akci, kterou pro svou strategii potřebujete.
Jakmile se z této sekce posunete, dle pořadí bohů se určí i pořadí hráčů, kteří začnou vykonávat vydražené akce. Všeobecně jde o stavění základních budov čtyř typů. Kromě toho budete verbovat pozemní vojsko, lodě, pohybovat se po mapě, válčit, získávat hrdiny kvůli jejich unikátním efektům a rekrutovat monstra pro většinou zajímavé a častokrát okamžité schopnosti. Tímto stylem pokračuje do chvíle, než se někomu skrze jeden ze čtyř způsobů (budováním; skrze filozofy; s pomocí hrdinských činů; válčením) nepodaří získat třetí metropoli, tím pádem i zvítězí.
Změny, úpravy, novoty
Zkušení fanoušci původního díla už možná u poslední věty zbystřili. Ano, tentokrát platí, že potřebujete postavit metropole tři, nikoliv jen dvě. Tento fakt neznamená, že by se herní doba o něco natáhla. Skrze nespočet dalších úprav, změn a novinek, které tato edice přináší, se jí všeobecně daří držet v původních hodnotách. Vyjmenovat všechny novoty přirozeně nebude lehký úděl, ale určitě se pokusím popsat ty největší.
zdroj:
Vlastní
Naprostou novinkou je například skutečnost, že klasickou předtištěnou vystřídaly modulární dílky, které můžete pospojovat v podstatě dle své libovůle (praxe je lehce striktnější). Díky tomu bude každá partie o něco málo odlišná, stejně jako efektivita jednotlivých strategií. Logicky se tím navyšuje znovuhratelnost, jenom mi přišlo, že na skládání dílků dohromady si musíte chvíli zvykat a v počátcích se jedná o takovou logickou minihru, která prodlouží přípravu.
Další novinkou jsou neutrální námezdní vojáci, jež jsou přímo napojení na nového, šestého boha, jímž je Héra (nahradila Krona). Navýšení počtu bohů znamená větší variabilitu akcí, nicméně přináší i jedno úskalí, o němž až později. Když už se ale nakousli nově příchozí, je třeba zmínit přidání hrdinů do základu s tím, že se rovněž rozrostl jejich počet. Mezi změny pak ještě patří instantní bonusy za postavení metropole i úprava možného počtu hráčů, jež se nově měří v rozptylu 2 až 6.
Omlazené a zjednodušené
Na tyhle větší změny se nabaluje i úctyhodný počet menších úprav, mezi které patří třeba stavění budov zdarma, nenáhodné pořadí bohů (kromě začátku partie), nelineární stupnice dražby, větší cena za přesun lodí, zůstávání hrdinů do dalších kol bez platby za ně, rozdělená nabídka monster a hrdinů, předem nedefinovaná startovní lokace či Apollón (bezplatný bůh s nejmenším počtem akcí) pojímající pouze jednoho hráče. Je toho požehnaně.
Všeobecně řečeno, změny jsou dle mého názoru pro dobro věci. Pocitově je výlet do řeckého mytického válčení rychlejší, přístupnější a srozumitelnější. Pro nového hráče je naskočení do hry rozhodně plynulejší, což se týče i pravidel, jež jsou přehlednější. Pokud jste však letitý fanoušci, existuje tu velká pravděpodobnost, že budete spokojení o něco méně. Přeci jen je třeba uznat, že se v některých aspektech dost zjednodušovalo. Jinak by se všechny novinky nepodařilo dostat do jednoho stejně náročného kompletu.
S podobnou rozpolceností názorů se pravděpodobně potkáte i v oblasti nového vizuální zpracování, o nějž se postaral původní ilustrátor Miguel Coimbra. Je více moderní, nabízí větší množství agresivnějších barev a o něco detailnější ilustrace, které vyniknou především na kartách a kartonových figurkách. Současně je ale v některých ohledech cítit jistá nesourodost (například v symbolech, případně u označování dílků mapy) a pro některé nevzhledný punc digitálnosti. Osobně se řadím mezi lidi, kteří jsou s novou podobou spíše spokojení.
V méně lidech ruce pryč
Proč jsem tedy na začátku recenze naznačil můj problémový vztah, který přetrval i do legendární edice? Odpověď je prostá – nehrajte Cyclades v menším počtu než čtyři. Mé první dvě sezení jsme si dali ve třech, což je množství, pro které titul není uzpůsobený. Vzhledem k většímu počtu bohů i neexistující náhodnosti v jejich dostupnosti je čekání na potřebnou akci nesmírně dlouhé a častokrát se stávalo, že vás akce nikam moc neposouvaly.
Současně v takovém počtu moc nefunguje systém dražby, z něhož se vytrácí pocit přetahování i možností. Tempo je strašlivě pomalé a velice jednoduše se stává, že kvůli velikosti mapy si jeden hráč hoví na svém „písečku“, zatímco zbylí dva se perou. Většina zábavy se proto začne dít až třeba v poslední třetině hry.
zdroj:
Vlastní
Je tu jednoduše vidět, že kouzlo Kyklad se schovává v interakci mezi hráči, kteří se neustále přetahují a konfrontují mezi sebou. Což ve třech moc nefunguje. A bohužel to nefunguje ani ve dvou. Legendární edice přináší možnost duelu, který funguje na principu toho, že každý hráč ovládá dvě frakce najednou, jenom má jednu zásobu peněz. Chápu, že udělat to jinak asi moc nešlo, leč takové přetahování není moc zábavné.
Zároveň stále platí, že pokud se chcete do hraní pustit v šesti, musíte to udělat v týmové hře (ta je dostupná i ve čtyřech). Preferuji klasické hraní, ale rozdělení na týmy je rozhodně funkčnější, především ale zábavnější než obě výše zmíněné možnosti. Stejně trochu zamrzí, že se nevytvořila varianta hraní v šesti v režimu všichni proti všem. Komponenty na to v podstatě jsou, ovšem chápu, že by to mělo několik úskalí.
Pár starověkých nešvarů
Máte-li tu možnost, rozhodně se do hry pusťte v pěti. Právě v takovém složení jsem si ji začal konečně trochu užívat. Dražba najednou měla smysl, stejně jako aktivní využívání schopností hrdinů i monster. Na mapě, která je sice zase o něco větší, se děje daleko více věcí, interakce jsou častější, a i když občas čekáte na tah déle, než byste chtěli, pořád vás zajímá dění na plánu.
Nicméně stále si stojím za tím, že by některé prvky chtělo trochu ozvláštnit. Chápu, že kus kouzla spočívá v přístupnosti titulu, aby se do něj mohli pustit hráči nehledě na zkušenosti. Některé dodatečné vrstvy by ale neškodily. Největší nedostatek vidím v soubojích, které jsou nudné a málo strategické. Zkrátka klasické okleštění na hod kostkou a připočtení hodnoty vaší armády mi k zábavě už nestačí. Já chci vymýšlet manévry, obchvaty, nápady. To je tady možné jen v menší míře, většinou ve společnosti hrdinů a monster. Zjednodušené to je až na kost.
Zároveň by se mi líbilo, kdyby jednotlivé partie byly kratší. Většina sezení se pohybovala přes dvě hodiny, což je více času, než který bych chtěl se hrou strávit. Už jenom kvůli tomu, že situace na mapě občas dokáže být nesmírně krutá. A ve chvíli, kdy jste tím nešťastným otloukánkem, jen těžko se chytnete zpět a v podstatě se „pronudíte“ až do konce.
Nicméně přesto musím přiznat, že jsem Cyclades: Legendární edici nakonec vzal na milost. Ve správné partě dokáže být zábavná a občas dává na odiv prvky, kvůli kterým chápu její oblíbenost. Je svižná, přístupná a kombinuje několik rovin. Na vlastní deskoherní piedestal ji sice pořád nepostavím, avšak jakmile ji někdo vytáhne na nějakém večírku, rozhodně nebudu otrávený.