Ankh: Bohové Egypta

2–5 hráčů | 60–150 minut | od 14 let | česky

„Nová doba, pyramidy už nejsou, co bývaly, hieroglyfy nejsou tak zdobné a nahrazuje je nějaké to nové ,písmo‘ nebo jak tomu říkají – a kněží dokonce vyhazují bohy, že prý nás je moc! Že mají místo tak maximálně pro jednoho nebo dva, zbytek musí z kola ven – tak co s tím, dáme si o to bitvu? A vítěz bere vše!“

Ve starověkém Egyptě pomalu rostou tlaky na reformaci náboženství a přechodu k monoteismu. Ve hře Ankh se stanete jedním z pěti významných bohů tohoto pantheonu – zářivým Ra, tajemným Amunem, ochránkyní Isis, balzamovačem Anubisem či vládcem podsvětí Osirisem – a budete bojovat o přežití. Podle toho, kolik vás ke stolu zasedne, se za jednu až dvě hodiny krvavé řeže vyjasní, kdo bude hlavním bohem říše, a kdo bude nenávratně zapomenut.

Bohatství zaváté pískem

Na stole vypadá herní partie Ankhu vskutku impozantně, a to zejména díky úchvatným miniaturám. Na velké, hexy pokryté mapě delty Nilu se vyjímají různobarevné figurky bojovníků, mezi nimi šedé skulptury monster a všemu vévodí majestátní bohové tyčící se do výšky až dvanácti centimetrů. Pravda, říkat tady plastovým figurkám miniatury je poměrně nepřesné, jelikož mini tedy rozhodně nejsou. I ty nejmenší z nich jsou o něco větší než je standard u většiny deskových her, a tak na nich vynikne ta spousta detailů, které obsahují.

Válečníci každého z bohů mají diametrálně jiné modely s detailními zbrojemi a zbraněmi a navíc se svou výstrojí mile odvolávají na jednotlivé bohy – ať jsou to třeba beraní rohy bojovníků Amuna, psí hlavy Anubisových vojáků, nebo umrlčí masky na tvářích stoupenců Osirise. Osiris samotný je za mě nejhezčí figurou hry. To, jak se s plápolajícími obvazy vznáší nad klečícími uctívači, je perfektní. V těsném závěsu v oblíbenosti jsou pak figurky kočičích mumií, které vypadají patřičně odporně a děsivě.

zdroj: Vlastní foto autora

Posledním z té nepřeberné zásoby plastu, co upoutá vaši pozornost, budou nejspíše drobní velbloudi, kteří v karavanách předělují území. Možná si jich napoprvé ani nevšimnete, ale byla škoda je přehlédnout a nepokochat se tím, jak mají různý design a na hřbetech nesou 6 různých druhů nákladu. Posledním postřehem k figurám a jejich kvalitě je, z jak tvrdého plastu jsou vyrobené. Díky tomu se žádná ze zbraní nijak neohýbá a i tenký symbol ankhu na holi Amuna pevně drží.

Ze tří odstavců zabývajících se figurkami můžete mít pocit, že hra se sestává jen z hromady okrasného plastu. Já bych se nebál říct, že tento pocit měl i výrobce, jelikož v krabici je pěkně vylisovaný pořadač pro figurky, který se uschová pro lepší ochranu do další krabice, a zbytek komponent… no, kam se to vejde!

Na dně krabice je úložiště na karty a hráčské desky, zdaleka však nefunguje tak dobře. Pytlíky s žetonky pak musíte umně zasunout mezi skulinky v pořadači figurek. Není to nic strašného – jen je škoda, že takové pozornosti, jaká byla věnována figurkám, se nedočkaly i zbylé komponenty, u kterých ani materiálové či grafické provedení nepřekračuje úroveň jiných her.

Boje na břehu Nilu

Hlavním dějištěm hry je delta Nilu, která je rozdělená do několika území tokem velké řeky a také karavanami velbloudů. Dále je pak rozdělená na jednotlivá výše zmiňovaná šestiúhelníková pole, přičemž na každém z nich může být vždy jen jeden herní element – buď figurka některého z hráčů, nebo jeden ze tří typů monumentů, chrám, obelisk či pyramida. Tyto monumenty jsou reprezentovány kartonovými žetony, což jim ubírá na monumentálnosti, avšak lehce přidává na přehlednosti.

Každý hráč dostane desku vybraného boha s jeho jedinečnou schopností a dalšími dvanácti schopnostmi identickými pro všechny hráče, z nichž si šest bude moci v průběhu hry odemknout, zásobu válečníků, bojové karty, hromádku žetonů ankhů, jimiž si může přivlastňovat monumenty na mapě, a jednoho následovníka.

Kromě toho všeho je na stole i počítadlo bodů, tedy zbožnosti, a deska akcí a událostí, která je druhým hlavním mechanismem celé hry.

zdroj: Vlastní foto autora

Při hraní se budete střídat v tazích, v nichž vždy provedete až dvě ze čtyř možných akcí – můžete pohnout všemi svými figurami, přivolat si novou, získat stoupence či stoupence obětovat, a odemknout si tak jednu z mocných schopností na vaší herní desce. Samozřejmě každá z těchto akcí má svoje podrobná pravidla, ale do toho nebudu zabředávat.

Co je však důležité říci, je to, že akce mají své pevně dané pořadí, tak, jak jsem je sepsal výše. Pokud si ve svém tahu vyvoláte novou figuru, už s ní nesmíte pohnout, máte na výběr jen ze získávání stoupenců či odemykání schopností. Navíc po provedení akce se vždy posune jejím ukazatelem o kus doprava a když svou akcí tento ukazatel dostanete na poslední pole stupnice, spustíte tím jednu ze tří událostí. Budete si díky tomu moci buď zabrat nějaký monument, rozdělit území na dvě pomocí karavany velbloudů, nebo tím spustíte Konflikt.

Konflikt si tady vskutku zaslouží být psán s velkým „K“, jelikož jde o velmi významnou část hry. Ve fázi konfliktu na každém z území na mapě dojde k bitvě. Hezky spořádaně a postupně podle toho, jak jsou území očíslována. A bitvy jsou to krvavé – vítězí jen jediný hráč a figurky všech poražených umírají.

zdroj: Vlastní foto autora

Každá figura vám dá do boje sílu jedna (pokud nějaká schopnost neřekne jinak) a krom toho vám sílu přidá i bojová karta, kterou tajně vynese každý hráč účastnící se boje. Bojové karty krom síly přináší i různorodé efekty, a tak dokáží bitvou solidně zamíchat.

Po fázi konfliktu se zase vrátíte ke střídavému provádění akcí, dokud se nespustí jako událost další fáze konfliktu – těch může být až 5, přičemž po vyhodnocení té páté se stane vítězem ten hráč, který má nejvíce zbožnosti. Vyhrát však někdo může i dříve, pokud dosáhne posledního pole na stupnici zbožnosti, nebo pokud zůstane ve hře jako jediný. Po čtvrtém konfliktu dochází totiž k eliminaci všech hráčů, kteří nedosáhli určité hranice zbožnosti.

V průběhu hry se stane vždy ještě jedna, velice zajímavá a v deskoherních kuloárech extrémně diskutovaná věc: Po třetím konfliktu se spojí dva v bodování poslední bohové v jednoho, stejně jako tomu bylo u Amun-Ra, který se stal historicky dominantním bohem (omlouvám se za spoilery). Hráči obou bohů od té doby hrají jako jeden a mají schopnosti obou bohů, což jim dodává jistou výhodu.

Soumrak bohů

Ve výběru ze čtyř herních akcí se skrývá mnohem více strategických možností, než by se na první pohled mohlo zdát. Nutná posloupnost jednotlivých akcí a návaznost na spuštění událostí je zdrojem zapeklitého rozhodování. Neméně důležité je pak rozložení vašich bojových sil na plánu. Jak jsem zmiňoval, na každém poli smí být jen jedna figura či monument, a chytrým manévrováním tak můžete některé oblasti zablokovat či si uzmout kritické pozice.

V bitvě totiž může hrát roli i to, vedle jakých figur či monumentů se nachází vaši bojovníci. A to jsem ani v předchozí části nestihl zmínit monstra – tyto mocné figury, které můžete získat odemykáním schopností ankh, přicházejí vždy se speciální vlastností. Lučištnice Satet umí vytlačit nepřátele z jejich pole, škorpion ničí monumenty a sfinga zase vynuluje sílu všech okolních nepřátel. Těchto monster je však ve hře vždy méně než hráčů, takže pokud je chcete, musíte o ně „závodit“ a pečlivě zvážit, jestli vám zanedbávání ostatních akcí stojí za to.

zdroj: Vlastní foto autora

Stejně tak mocné může být správně načasované spuštění události – možnost přivlastnit si monument je vždy skvělá a spustit konflikt, když na některých územích dominujete, je také poměrně očividná výhoda. O něco méně očividné, ale stejně efektivní, je díky události karavany rozdělit území tak, že si všechny monumenty necháte na své polovině a soupeřům zbyde jen pustá poušť…

Možnost přehodit pořadí jednotlivých území dokáže vytvořit rozdíl mezi vítězstvím a prohrou. Pokud na prvním území získáte dostatek bodů k vítězství, hra okamžitě končí a historii nezajímá, že soupeři by na ostatních územích nahrabali bodů mnohem více.

Se získáváním bodů to také není úplně jednoduché. Výhra v bitvě vám přinese bod jeden, ale ovládání monumentů vám může přinést až tři a při zahrání správné bojové karty vám bod přinese každý váš padlý bojovník. Také schopnosti ankh, které si časem můžete odemknout, vám dokáží přinést nemalou řádku bodů v bitvě nehledě na to, jak si v ní povedete. Ne každou bitvu tak můžete vyhrát a někdy do ní jdete jenom proto, abyste si na ruku vrátili bojové karty – jinak si je totiž neobnovíte.

zdroj: Vlastní foto autora

Každé rozhodnutí ve hře Ankh je důležité, jelikož herní mechanismy jsou elegantně provázány a navíc zde není žádná náhoda. Takže si můžete užít skoro až šachovité strategizování. Skoro…

V závislosti na počtu hráčů totiž nemusíte mít pod kontrolou, jaké akce budete mít k dispozici a jaké události budete moci spustit. Ankh zazáří zejména ve třech hráčích, kde navíc příběhově bezvadně působí spojování dvou bohů v jednoho – finále hry je tak velkou bitvou dvou „outsiderů“ proti vedoucímu hráči, který je beztak celou dobu „šikanoval“.

Skvěle Ankh funguje i ve dvou hráčích, což je u tohoto typu her nezvyklé a sám jsem tomu nevěřil, dokud jsem si hru nevyzkoušel. V pěti hráčích je to dosti chaotická hra, kde se situace od vašeho posledního tahu natolik změní, že téměř nemůžete plánovat dopředu.

zdroj: Vlastní foto autora

Další kritika se snese na schopnosti ankhu na deskách bohů. To, že máte možnost si sami vybrat šest z dvanácti schopností, vypadá jako skvělá možnost vytvořit si jedinečného asymetrického boha, do doby, než si uvědomíte, že některé ze schopností jsou výrazně lepší než jiné, a tak v průběhu her sklouznete plus mínus ke stejnému buildu. A to je dosti neuspokojivé.

Stejně tak neuspokojivé můžou být i bitvy – jelikož zde není žádná náhoda, a jasně víte, jaké má kdo možnosti, jsou výsledky boje mnohdy jasné již na začátku. Také konec hry dokáže být nepřekvapivý – pokud jeden hráč výrazně uteče, neexistuje moc možností, jak ho předehnat. A pokud neradi hrajete o druhé místo, tak se vám do poslední fáze konfliktu ani moc nechce jít. O tom, jak důležité je mít u stolu stejně zkušené hráče, protože nováčci se výhře vůbec nepřiblíží, se ani bavit nebudu.

Hru Ankh: Bohové Egypta mě velice bavilo prozkoumávat a objevovat, ale při onom objevování jsem zjistil, že se rozhodně nestane mou nejoblíbenější hrou. Z mytologické trilogie konfliktních her od Erica M. Langa mi k srdci nejvíce přirostl Rising Sun – řekl bych že i pro nepředvídatelnost konfliktů a nutnost vyhrávat bitvy na různých územích. Možností vytvořit si unikátní sadu schopností je v Rising Sun také více. Ankh však rozhodně stojí za vyzkoušení a prozkoumání, a pokud máte rádi epické strategické boje v menším počtu hráčů, dost možná si ho zamilujete.