Galerie

Bios: Genesis

1–4 hráči | 120 minut | Od 12 let | česky

Většina deskovek, které na Games s ostatními redaktory představujeme, je určena spíše širšímu publiku. Dokonce i komplexnější strategické hry jako například Terra Mystica či několikahodinové záležitosti typu Twilight Imperium 4. edice jsou koncipované pro širší herní veřejnost, byť ne tak širokou, na kterou cílí pexeso nebo Osadníci z Katanu.

Ale byla by chyba se domnívat, že je to vše nebo téměř vše, co společenské hry znamenají a mohou být. Stačí zavítat do opravdové wargamingové scény. Nemyslím teď Warhammer a hry založené na plastových figurkách, ale wargaming postavený z kartónu, tabulek a žetonků. Zjistíte, že jste se ocitli v úplně novém světě, který vyžaduje jiný přístup, někdy včetně šokující časové investice nejen do hraní, ale i studia pravidel a historické literatury.

zdroj: tisková zpráva

Pak tu máme i další projekty, které by šly připodobnit videoherní indie scéně. Originální počiny pro úzkou skupinu příjemců. Print and play karetky s neotřelými mechanikami. Hry, které překlenují hranici mezi různými žánry zábavy. Většinou projekty, které by se daly zařadit do univerzální kategorie nazvané „niche“, tak oblíbené ve Fight Clubu.

Kam schovat Bios

Mohlo by se zdát, že jsem si připravil kvalitní půdu na to, abych zařadil Bios: Genesis do jednoho z předchozích odstavců. Ve skutečnosti má od každého trochu a rozhodně nejde o hru, kterou by šlo tahem virtuálního pera zapsat do jediné úhledné škatulky. Bios je totiž divoký a vzpouzí se jednoduchému zařazení, ale i obvyklému přímočarému popisu. Proto si o něm budeme povídat a třeba na konci sami poznáte, jestli je to hra, která je hodna vaší pozornosti.

Design má na svědomí Phil Eklund, zvláštní osobnost, která si pro zpracování vybírá neotřelá témata z různých odvětví lidského poznání. Je tvůrcem systému „Pax“, z něhož jste si mohli osahat v češtině vydaný Pax Renaissance (naše recenze). Své kořeny a práci pro NASA zpracoval v již legendární hře High Frontier, která se chystá ve své čtvrté inkarnaci v kompletní lokalizaci. Následuje série Bios o vzniku a vývoji života na Zemi. Samotná pravidla nenechají nikoho na pochybách, že při vývoji téhle série se Phil Eklund proměnil v přinejmenším poloprofesionálního biologa.

zdroj: tisková zpráva

Pravidla pro vytrvalé

Když už jsme se o ně otřeli, můžeme se o pravidlech Bios: Genesis zmínit podrobněji. Přeci jen jde o úhelný kámen každé deskové hry. A tenhle je až matematicky precizní, ale také náročný a vyžadující plné soustředění. Skoro se neubráním příměru, že jde o psanou přednášku z biologie, která hravou formou předkládá odborné pojmy a souvislosti mezi nimi. I když by se mohlo zdát, že jde o ironii, celý text článku míním zcela vážně. Proti svému obvyklému přístupu se budu snažit být spíše vědecky objektivní a své zhodnocení nechat až na úplný závěr.

Už na první stránce pravidel na čtenáře vyskočí velké množství odborných pojmů, které se spolu s další terminologií prolínají samotným popisem herních mechanik. Celé předivo pravidel je navíc protkáno rozsáhlými poznámkami pod čarou, podobnými, v jakých se vyžívají odborníci z humanistických oborů. Mohlo by se zdá, že autorovi jde o bohapusté týrání čtenáře.

Jenže pokud se zdárně prohryžete k cíli, kterým je vaše první spíše seznamovací partie, uvědomíte si, že prosté „umísti kostičku, polož žetonek“ v tomto případě nestačí. Bios si totiž vystačí se třemi druhy komponent, které ale podle fáze kola a svého umístění zastávají pokaždé jinou roli. Zmíněná kostička je v jeden okamžik chromozomem, pak se promění na orgán a na desce refugia – různá prostředí, kde se může probudit život – je barevná kostka manou.

zdroj: tisková zpráva

Vraťme se ale možná ještě trochu na začátek. Ještě před samotná pravidla. Podtitul, který Bios: Genesis nese, je „Molekulární boj o vznik života na Zemi“. A přesně takhle rozmáchlé téma se snaží Eklundův titul na stole nasimulovat. Ve zmíněných refugiích se shromažďují síly, které dávají vznikat mikroorganismům. Ty se snaží odolávat drsným podmínkám prehistorických období s laikovi neznámými názvy, jako je hadaika či archaikum. Útokům záření, rakoviny, kyslíku či parazitů jiných hráčů se dá bránit mutacemi a případně proměnou v některý z makroorganismů.

Jde o neuvěřitelně obhroublé shrnutí mechanismů hry. Ale tentokrát se podrobnějšímu a rozsáhlejšímu vysvětlování zákonitostí hry vyhnu. Možná je to má zbabělost nebo neschopnost, ale současně i snaha vyhnout se banálnímu a povrchnímu tvrzení, že se hraje na kola, v nichž probíhá pět fází atd.

Proměny herních komponent

Co je ale důležité představit, je to, co hráče čeká během partie. Už jsme zmínili velmi netradiční vlastnost komponent, které mění svoji roli podle aktuálního umístění. To vše je navíc doplněno další zvláštností. Organismus, který máte u sebe, nemusí být a často ani není jen čistě váš. Na jeho vzniku a rozvoji se podílejí i ostatní hráči. A třeba mutace a orgány, které organismy mutacemi získávají, nakupují ostatní spolumajitelé, ovšem za prostředky hlavního vlastníka. Jde o jakýsi zvláštní biologický komunismus, s kterým se běžný hráč deskových her nesrovnává rozhodně úplně snadno.

zdroj: tisková zpráva

Každý účastník v organismu má o jeho přežití zájem, protože na konci hry z něj získá body i on. Ale ne zas úplně tak markantní jako ten hráč, před nímž karta přímo leží. Proto i při nákupu mutací prožívají spoluhráči-protivníci dilema, do jaké míry pomáhat a do jaké škodit. Celou situaci komplikuje fakt, že v organismu nepřítomní hráči se mohou připojit v parazitické formě a v jistém smyslu škodit, ale zároveň toužit po přechodu z mikro na makroorganismus, který je na konci hry cennější.

Moje opatrné a spíše obecné formulace pramení nejen z nejistoty týkající se hlubšího pochopení zákonitostí a strategií ve hře, ale dokonce i z neznalosti některých detailů pravidel. Podobně jako mnozí jiní jsem i já jejich studium vzdal a k Bios: Genesis jsem se vrátil až díky vytrvalému parťákovi, který příručku nastudoval.

Nicméně není možné celou situaci spláchnout jednoduchým tvrzením, že jsou pravidla složitá. Jejich kostra ve skutečnosti není komplikovaná. Kola, fáze, konec hry, kdo má víc bodů, vyhrál. Ani struktura jednotlivých fází není smrtící. To, co ale méně odolného zájemce snadno zničí, je velké množství drobných detailů a nuancí, které postihují různé specifické situace, stejně jako druhy mutací a jejich efektů. K tomu se přidává hutná vědecká terminologie. A navrch zvláštní proměnlivé chování tří druhů komponent čtyř barev, které jsou některé vaše podle vybrané počáteční barvy, ale některé ne.

zdroj: tisková zpráva

Zážitky a fakta

Snadno by se mohlo zdát, že celé povídání směřuje ke smutnému a negativnímu konci. Jenže to je směr, který je tomu, jímž se ubírám, velmi vzdálen. Stejně jako ve videoherní produkci se i v deskovkách někteří pídí po originalitě. A originalitou Bios: Genesis srší právě skrze své neotřelé principy. Herní zážitek probouzí a vyvolává zvláštní, neobvyklé pocity, které nemusí být nutně jen příjemné. Rozhodně ale jeho katalytické procesy aktivují váš mozek nejen z hlediska herních výpočtů, ale i z pohledu poznání a vědění.

Ač je mi biologie neuvěřitelně vzdálený obor a můj zájem o ni byl v podstatě nulový, Bios ve mně otevřel malá drobná vrátka. Ta sice nevedou do vědecké knihovny a k četbě odborných textů, ale přesto jsem štěrbinu, kterou začalo protahovat, ucítil, když jsem shodou okolností a kvůli jinému projektu začal sledovat starý osmdesátkový seriál Kosmos: Cesta do neznáma, v němž se astronom Carl Sagan mimo jiné věnuje právě vzniku života na Zemi.

Jakým způsobem si nakonec poradit s hodnocením takovéto zvláštnosti? Podíváme se na to z několika různých perspektiv. Především jde o zážitek, který vyčnívá nejen z běžné deskoherní produkce, ale obhrouble se vecpal do elitního salónku pro herní zkušenosti, které jen tak nezapomenu. Phil Eklund se nenechává svazovat tradičním přístupem k tvorbě společenské zábavy a dá vám zakusit vlastní pohled na to, jak může vypadat velká hra v malé krabici s balíčkem karet, pár komponenty a kostkami.

zdroj: tisková zpráva

Pokud bych se pokusil ořezat vše kolem Biosu na čistě herní dřeň, jde o hru bičovanou nejen UV zářením a teplotními změnami, ale také šíleným množstvím náhody, které dokáže zdeptat i kované hráče amerických kostkových orgií. Jde místy až o nepříjemnou kombinaci strategického plánovaní, které během okamžiků dokáží rozmetat bouře čísel na kostkách.

Spíš než o hru tak jde z mého pohledu o simulaci vzniku života na zemi, exhibici tvrdých a nelítostných podmínek, v nichž organismy procitaly, mutacemi si vytvářely rezistenci na celoplanetární změny a seznámení s jednou z teorií, jak vypadal náš svět eóny nazpět. Zatímco v běžné hře byste to byli vy, kdo se stane tvůrci života, bohy, stvořiteli, Bios: Genesis vás staví do role pozorovatele, náhodného přihlížejícího a občas snad decentního hybatele, který se ve víru miliónů let snaží postrčit k přežití nějaký z mikroorganismů na jeho cestě k makroorganické formě.

Ani jednu ze zmíněných komponent nelze od sebe oddělit. Tvoří jeden celek zážitku, simulace, až zahlcujícího spektra pravidel a zpracování vědeckých poznatků v herní podobě. Jediné, co mi do toho všeho nezapadá, je bodovací systém. Vzhledem k minimální kontrole hráče nad životem a smrtí působí snaha o bodové porovnání výkonu hráčů trochu neohrabaně nebo spíš škrobeně.

zdroj: tisková zpráva

Upřímně, hlavním motorem mých akcí je jednoduše pokus vůbec nějakou bakterii stvořit, udržet ji naživu a ochránit před podivnými snahami protivníků ji současně zabít i zachránit. Mimochodem, interakce a tenze mezi hráči může být v průběhu hry opravdu intenzivní, viz gameplay JOUOB.castu.

Bios: Genesis mi tak ponejvíce připomíná obrovský neopracovaný přírodní balvan, s nímž se potácíte a lopotíte. Jeho krásu pochopíte, až když se vám ho po nezměrném úsilí podaří dopravit do japonské deskoherní zahrady. Jenže snad právě díky vynaložené dřině si začnete uvědomovat jeho zvláštnosti, ukrytá zákoutí a originalitu. To, zda jej budete vnímat také jako krásný a budete se k němu vracet, je už velmi individuální. Každopádně na něj jen tak nezapomenete.