Cesta za štěstím

1–4 hráči | 60–90 minut | Od 12 let | česky, minimum textu

Cesta za štěstím může mít nekonečně mnoho podob. Někdo se stane šťastným ve chvíli, kdy si s partnerkou pořídí dítě, jiný po nastěhování do nového domu, další po dosažení vrcholné pozice své kariéry, někomu ke štěstí stačí fakt, že je naživu a jen nepřežívá, někdo své štěstí třeba nikdy nenajde. Ale ve většině případů je cesta za štěstím pořádně trnitá a člověk se musí i několikrát spálit.

Deskovka Cesta za štěstím pojednává o životě lidí-hráčů, kteří si v jejím svižném průběhu projdou pubertou, fází dospělosti i stářím, na jehož konci je jedno velké neznámé nic. Nicméně stáří není nutně jediná příčina smrti. Neopatrné zacházení se svým vlastním životem může vést k brzkému konci.

Ve hře vás sice nesrazí auto, neonemocníte vážnou chorobou ani se nestanete obětí vraždy, ale svými činy často napomáháte zvyšování hladiny stresu, která se jednoho dne může stát neúnosnou a vaše křehká tělesná schránka jednoduše vypoví službu. Možná to zní morbidně, ale tak to prostě je.

zdroj: tisková zpráva

Nenech se vystresovat

Když budete mít víc partnerů najednou, budete se neustále stresovat, že se to provalí. Když si k tomu nabalíte práci a budete se snažit plnit rozličné plány, povede to k dalšímu stresování, protože na všechno nebudete mít dostatek času. Stres prostupuje celou hru, na kterou má zásadní dopad.

Čím víc máte stresu, tím méně máte ve hře možností. Stejně tak se můžete dostat do kladných čísel, díky kterým se vám ve všem bude o něco líp dařit. Tyto stavy jsou ve hře zastoupené figurkami přesýpacích hodin, které slouží jako vaše vyvolávače různých akcí. Standardně jich máte šest, ale vysoký stres vás může o jednu či dvě z nich připravit, zatímco nízký vám stejný počet přidá.

Co se herních mechanizmů týče, tak v Cestě za štěstím nehledejte nic jiného než klasický worker placement. S ostatními hráči se střídáte v tazích, ve kterých umisťujete většinou jedny ze svých hodin na akční políčka na plánu a kartách.

Jedno vám umožní získat práci po dokázání, že jste pro ni kvalifikovaní (odevzdáte určitý počet žetonků znalostí, tvořivosti a/nebo výřečnosti). Dalším se zamilujete, můžete se vydat na nákup věcí, vzít jednorázovou brigádu nebo se třeba nechat vyškolit v jedné ze tří žetonkových kategorií.

Nicméně i opakování jedné činnosti v jednom kole vám zvýší hladinu stresu, takže musíte dobře zvážit důsledek takového kroku.

zdroj: tisková zpráva

Život je jako bonboniéra

Asi nejzajímavější možností, co ve hře dělat, jsou plány, které mohou být krátkodobé, dlouhodobé a kolektivní. U dlouhodobých postupně plníte čtyři fáze. Například naučit se tanec začnete první fází „Nohy ze dřeva“, která po vás vyžaduje investici jedné tvořivosti. Na oplátku dostanete krátkodobé štěstí, které vám zlevní další stupně plánu, díky kterým se v tomto případě naučíte postupně swing, foxtrot a sambu.

Nejde o herní výhody, žádná karta vám neřekne: „Pokud umíš sambu, můžeš se přihlásit do talentové soutěže“. Jde o příběh, který si napříč celou hrou tvoříte. Na jejím počátku si vyberete jednu ze dvou náhodně tažených dětských vlastností, které vám lehce pomohou v budoucnu. Například jako dítě z bohaté rodiny dostáváte na začátku každého kola jeden peníz. Ostatní musí na brigády nebo přijmout zaměstnání, ve kterém musí předvádět výkony, jinak je vyhodí, což vede k čemu? Ano, ke zvýšení stresu.

Ale poté už je vše jen a pouze na vás. Za celou hru, tedy celý svůj život, nemusíte ani jednou nastoupit do práce. Vydělat peníze na movité i nemovité statky se dá i jinak, třeba účastí v soutěži, kde se z vás stane světová superstar. Stejně tak nikdy nemusíte rozjet vztah, za celý svůj život si nemusíte nic koupit. Život máte pevně ve svých rukách a přesně to je na Cestě za štěstím nejkouzelnější.

Nikdy jsem hru nehrál na vítězství (a není to proto, že mi z nějakého důvodu vůbec nejde). Těšil jsem se na to, jak bude vypadat můj další virtuální život. Úplně poprvé se mi poštěstilo stát se herním vývojářem (poštěstilo proto, že veškeré karty do hry chodí náhodně a tvoří veřejnou nabídku, ze které čerpají všichni hráči), vlastnil jsem počítač i konzole, ale protože jsem byl hrozný proutník a ženské střídal rychleji než ony boty, tak jsem to se stresem moc daleko nedotáhl.

V další partii už jsem si dával větší pozor. Vzal jsem dobře placenou práci analytika, protentokrát zůstal single do konce života, abych měl na všechno čas, vlastnil jsem rozsáhlou sbírku deskovek, sporťák, vilu s bazénem a na stará kolena si zřídil restauraci, ve které jsem dělal číšníka, šéfkuchaře a manažera zároveň. Jelikož jsem v mladistvém věku hodně posiloval a jedl převážně zeleninu, měl jsem tak pevné zdraví, že jsem přežil protihráče o dvě kola.

zdroj: tisková zpráva

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné

Každá hra je prostě úplně jiná. Možná ne po stránce mechanizmů, ale z hlediska událostí, které vás v životě potkají. Na konci klání je mi úplně jedno, na kolikátém místě jsem skončil, což definuje počet získaných bodů dlouhodobého štěstí. Platí zde víc než jinde, že cílem je cesta, velmi zábavná cesta plná vzestupů a pádů.

Stejně jako v reálu spoléhá i váš virtuální život v lecčems na náhodu (nebo tomu klidně říkejte osud). To, že se budete chtít stát herním vývojářem, ještě neznamená, že se jím stanete. Karty povolání se tahají náhodně z balíčku a vykládají do nabídky, do které se nikdy nemusí dostat vámi chtěná pozice, a když už se dostane, může vám ji vyfouknout před vámi hrající protihráč.

Kde vás náhoda potrápí nejvíc, jsou dlouhodobé plány s tou nejlepší odměnou ve hře nazvanou dobré zdraví (symbol srdíčka). Jedině to vás totiž dokáže dostat do kladných čísel stupnice stresu a přidat vám tak jedny hodiny navíc, díky kterým toho v jednom kole dokážete mnohem víc. Karet s tímto efektem je zoufale málo a pocítíte, když je na tom někdo jiný o něco líp jen proto, že zrovna jemu padla karta posilovny či salátu vedoucí k lepšímu zdraví.

Nicméně Cesta za štěstím je rodinná hra, to jen v kruhu hardcore hráčů je taková nevyváženost předmětem vášní. A i když vám hra umožní mít dvě milenky najednou, což není zrovna výchovné, nikdo vás do toho nenutí a mladší hráči se spíš mohou přiučit tomu, že bez práce tolik koláčů nedostanou a bez koláčů si to vysněné auto nikdy nepořídí.

Cestu za štěstím vnímám mnohem víc jako zážitek než jako hru. Zážitek, který je navíc pokaždé úplně jiný a hra je vlastně v tomto případě zastoupena celým životem. I přes svou humornou stránku končí postupnou smrtí všech hráčů, ale na rozdíl od skutečnosti si to tady můžete hned zopakovat a napravit chyby svého předešlého já. Kdo by to byl řekl, že smrtí může něco krásného teprve začít...