Die Hard: The Nakatomi Heist Board Game

2–4 hráči | 60–90 minut | Od 15 let | anglicky, jen pár slovíček

Rovnou prozradím, že Die Hard: The Nakatomi Heist Board Game je hodně zajímavá hra s několika originálními, skvělými mechanismy a prakticky jediné, co jí vyloženě podráží nohy, je filmová předloha, ze které vychází. Kdyby nešlo o značku Die Hard (Smrtonosná past), mohla to být mnohem lepší hra. Na druhou stranu, jako adaptace odvedla tu nejlepší možnou práci. Vysvětlení této rozdvojené osobnosti naleznete na následujících řádcích.

zdroj: Vlastní foto autora

Yippee ki-ay!

Deskovka Die Hard je obráceným případem poměrně běžného žánru „jeden proti všem“. Například ve stolní hře DOOM jeden z hráčů ovládá všechny démony, zatímco ostatní hráči představují jednotlivé mariňáky. Tady je na kladné straně jen jeden hráč, John McClane, zatímco ostatní hráči ovládají partičku zlodějů včetně Hanse Grubera, takže hra ctí předlohu v rozložení sil.

Všechny hráče čekají tři po sobě jdoucí akty, u kterých narážíme na první velmi originální prvek, který bych moc rád viděl i v jiných hrách. Každý akt se totiž odehrává v jiném prostředí, ale všechna tato prostředí jsou na jednom herním plánu. První akt hrajete na zcela složeném plánu, tedy jeho jednom čtverci. Jakmile přejdete do druhého aktu, herní desku jednoduše jednou rozložíte. Pro třetí akt desku ještě jednou rozložíte do její plné krásy a vyřešíte závěrečnou akci na střeše mrakodrapu, viz následující obrázek.

zdroj: Vlastní foto autora

Je to elegantní způsob, který na stole vyžaduje jen minimum prostoru a navíc dává pocit, že je každý akt skutečně větší a náročnější. Pokud chce John vyhrát, musí se prokousat všemi třemi akty. Nemusí v nich pozabíjet všechny nepřátele, ale musí splnit předem dané úkoly, přičemž jeho posledním úkolem je zajistit volný pád německému zloduchovi.

Ostatní hráči se mu v tom snaží zabránit a zároveň hledají kombinaci k trezoru ukrývající obrovské bohatství. Poté stačí vyhodit střechu mrakodrapu do povětří, ideálně se všemi rukojmími. Druhou možností je velmi náročné zneškodnění Johna.

Na světě je moře teroristů, ale já zabiju hajzla, co má nohu menší než moje ségra

John McClane v každém aktu čelí několika teroristům, kteří se ho budou snažit zneškodnit, nebo spíš zpomalit, protože John přece nepodlehne nějakému tomu škrábnutí vedoucímu skrz hruď mezi lopatky. Zároveň musí splnit své cíle jako najít boty a zhoupnout se na požární hadici a je jediným, kdo rozhodne o tom, kdy se přejde do další aktu. To by měl udělat co nejdřív, protože jinak dává čas teroristům k rozlousknutí sejfu.

John ve svém tahu hraje karty z ruky, které mu umožňují pohybovat se po aktuálním aktu, střílet a mlátit nepřátele, plížit se a interagovat s prostředím. Ale není to tak jednoduché. Z pěti karet vždy zahraje jen tři (v každém kole jednu), zbylé dvě musí zahodit a dobrat si opět do pěti. Pokud mu dojde balíček, hru prohrává. Zároveň jím zahrané karty (ne ty zahozené) se přenáší do druhého aktu, kde se přimíchají do nového balíčku a začne jim platit silnější efekt pro daný akt. Takže při výběru karty pro zahrání musí myslet i na budoucnost.

zdroj: Vlastní foto autora

Padouši jsou také řízení kartami, ale docela jiným, leč opět velmi originálním způsobem. Jeden z hráčů za padouchy je vždy velitelem a tajně ukáže svým spoluhráčům, jakou kartu se chystá vynést. Ostatní hráči se bez jakékoliv domluvy musí rozhodnout pro zahrání jedné ze svých karet. Všechny tři se následně najednou otočí, seřadí vzestupně podle hodnoty a jen efekt prostřední karty bude vyhodnocen.

Čísla okrajových karet složí k odemčení mnoha zámků sejfu. Hráči dvě čísla zámku odpovídající číslům karet zakrývají žetonky, ale pouze v případě, že spolu čísla sousedí v matici kódu, která je po každém odemčeném zámku komplexnější (viz galerii).

Záporáci se tedy snaží spolupracovat jak na odemčení zámku, tak výběru správné prostřední karty, která jim umožní pohybovat, útočit a dělat nejrůznější akce s figurkami teroristů. Zároveň i oni mohou, ale nemusí plnit různé mise, které jim pomohou s odemčením sejfu.

Občas si při bezeslovné spolupráci neporozumíte, občas prostě nebudete mít kartu, kterou po vás spoluhráči očividně chtějí a občas vám vaše plány, na kterých se nesmíte předem domlouvat, překvapivě vyjdou a na chvíli nabudete dojmu, že Johnovi nakopáváte zadek. Vzhledem ke způsobu spolupráce je Die Hard nejzajímavější v plném počtu hráčů.

Jsem jen trn v oku, Hansi, blbá překážka a hřebík v pr…

Každá karta je nějakou hláškou z filmu, ale pokud jste Smrtonosnou past neviděli v originále, na zážitku vám to asi mnoho nepřidá. V deskovce Die Hard: The Nakatomi Heist Board Game prožijete celý film od začátku do konce. I když je grafika hry minimalistická a na první pohled vyloženě odpudivá (kvalita komponent je standardní až na figurky, na které by bylo škoda plýtvat barvou), je hlavně funkční a navzdory jejímu vzhledu budete mít pocit, že skutečně prožíváte důvěrně známé dobrodružství.

V tomto ohledu se stolní adaptace drží předlohy jako klíště a bude tak lahůdkou pro fanoušky série, respektive několika prvních dílů, než to začalo jít do kopru. Ale jak už jsem řekl v úvodu, přímočaré následování předlohy je zároveň největším kazem hry, kterou ve výsledku vytáhnete tak maximálně jednou za rok na Vánoce poté, co opět zkouknete geniální film.

Deskovka totiž nemá vůbec žádnou znovuhratelnost. Jediné, co se mezi hrami mění, je pořadí, v jakém vám přijdou kartu. Jinak budete postupně odehrávat ty samé tři akty, John plnit naprosto stejné úkoly a teroristé rozlouskávat ty samé zámky, byť v jiné kombinaci. Není to zkrátka hra, kterou byste si ihned chtěli zahrát znovu.

zdroj: Vlastní foto autora

Jediné, co vás k tomu může přinutit, je touha zvrátit předepsaný osud a porazit Johna McClanea, nebo ho naopak naplnit, když se vám to nebude dařit. Ale už druhá hra je naprosto totožná s tou první, ničím vás nepřekvapí a prvotní kouzlo se nezopakuje.

Je to škoda, protože tři stěžejní mechanismy hry, kterými jsou postupné rozkládání desky po aktech, práce s kartami na straně Johna a práce s kartami na straně teroristů, jsou velice originální a dohromady dávají výbornou hru. Jen by to chtělo téma, které umožňuje hrát různé akty a plnit pokaždé jiné mise, tedy prvky zajišťující alespoň nějakou znovuhratelnost.

Zažít jednu partii Die Hard: The Nakatomi Heist Board Game je skvělým zážitkem pro obě strany hráčů. Je to nové po stránce mechanismů, je to staré z hlediska zasazení, obojí dohromady funguje skvěle a tak, jak má. Ale bohužel opravdu jen jednou, maximálně dvakrát, když si prohodíte role. Pokud jste opravdu velkými fanoušky filmu, má pro vás deskovka pravděpodobně smysl a mohla by se vám na stůl dostat s patřičným odstupem víckrát. Jinak vám ale skvělé mechanismy zaříznuté striktním tématem nemají co nabídnout.