Khôra: Zlatý věk
1–4 hráči | 75 minut | od 14 let | česky
V dávných dobách sahajících stovky let před náš letopočet neměl nikdo tušení, že jednoho dne bude existovat pojem Evropská unie. V době starověkého Řecka se víc dobývalo, než že by se uzavírala mírová spojenectví. Našli se tací, ale vyjednávat třeba s takovou Spartou šlo ve výsledku stejně jen mečem.
V deskové hře Khôra: Zlatý věk se každý hráč vžije do role vůdce jednoho z dávných městských států, aby ho v konkurenci všech ostatních přivedl k největší slávě. Ať už stanete v čele zmíněné Sparty, Théb, Athén, Argu, Korintu, Olympie, či Milétu, půjde vám o jediné – zabodovat a náležitě se zapsat do historie, alespoň tedy historie vaší herní skupiny.
zdroj:
Vlastní foto autora
Byly to KRÁSNÉ časy
Khôra: Zlatý věk už na první pohled zaujme všestrannou kvalitou zpracování, byť jsem se setkal s názorem, že všudypřítomná béžová není tolik sexy. Podle mě je. Hra má díky použité barevné paletě svůj charakter, který k tématu perfektně padne.
Ale kdyby vám přece jen odstíny hnědé způsobovaly okabol, již zmíněná kvalita vám to jistě vynahradí. Ať už je řeč o dvouvrstvých deskách hráčů, kde není možné přijít nešťastnou náhodou o pracně budované statistiky, překrásných ilustracích na deskách národů i herních kartách, či o destičkách akcí, které mohly být klidně vyvedené v podobě karet, ale díky kartonu z nich má člověk mnohem exkluzivnější pocit.
Tvůrci si zkrátka na podobě hry dali opravdu záležet. Nemluvě o samostatně prodávaných, suprových kovových mincích, které celý dojem povznesou ještě o úroveň výš a k základním kartonovým se už nikdy nevrátíte.
zdroj:
Vlastní foto autora
Stupnice, kam se podíváš
Z vizuálního hlediska mě tedy Khôra: Zlatý věk vyloženě nadchla, ale jak je na tom samotná hra? Jejím jádrem je celkem sedm stupnic, po nichž budete stoupat, ale v některých případech i klesat, jak se bude váš národ vyvíjet. Na vlastní desce sledujete rozvoj svého národa v oblastech ekonomiky, kultury a vojenství, zatímco na desce společné všem hráčům si udržujete přehled o svých občanech, daních, slávě a armádě.
Průběh hry je natolik triviální, že se celý vešel na pravou stranu vaší hráčské desky. Vše začíná odhalením události, která vejde v platnost až na konci kola, takže máte čas se jejím podmínkám přizpůsobit. Následně dojde ke zdanění, tedy získáte příjem za předpokladu, že se vám již podařilo pohnout na patřičné stupnici (není to nic samozřejmého). A pak už konečně přichází ke slovu to hlavní masíčko – hraní akcí.
Předchází mu vrh dvěma (později po dosažení čtvrté úrovně kultury už třemi) obyčejnými kostkami, které předurčí, co ve svém tahu smíte a nesmíte udělat. Každý z hráčů má stejnou sadu sedmi akcí s čísly od 0 do 6 na již zmíněných kartonových destičkách, které aktivujete svými kostkami. Šestkou můžete spustit libovolnou akci, zatímco trojka vám dovolí zahrát jen akce od 0 do 3.
Náhoda? (Ne)myslím si.
Předpokládám, že taková náhoda vás okamžitě vyděsila a není úplně jednoduché vám zlou předtuchu potvrdit či vyvrátit. Již zmíněná stupnice občanů je tu od toho, abyste si náhodu naklonili. Můžete utratit libovolný počet občanů a adekvátně navýšit hodnotu na kostce, abyste dosáhli na žádanou akci. Ale tím jste přinuceni někdy v budoucnu obětovat jednu z akcí na opětovné navýšení občanů, abyste nepřišli o pružnost výběru akcí v případě nepříznivých kostek.
zdroj:
Vlastní foto autora
Většinu času vás kostky moc nezlobí. Úplně vždy máte co zahrát a i se dvěma jedničkami a plány, které se vám nepodařilo uskutečnit kvůli špatnému hodu v jednom tahu, se třeba podaří rozeběhnout v tahu následujícím. Ale stejně tak se vám může stát, že třeba třikrát po sobě padnou dvě jedničky a i se systémem občanů se budete k akcím na druhé straně spektra dostávat jen horko těžko. A jsou to přitom akce umožňující dobývat, hrát karty a vylepšovat svůj národ, tedy hlavní cesty k zisku bodů.
Vzhledem k tomu, že se Khôra: Zlatý věk hraje na všehovšudy devět kol, v nichž zahrajete dvě (po vylepšení tři) akce, opakované malé hody opravdu zabolí. České vydavatelství BoardBros dokonce do pravidel přidalo dvě varianty, jak náhodu umírnit.
První vám dovolí jednou přehodit kostky, což problém s malými hody téměř eliminuje, ale zároveň tím trochu odpadá potřeba celé stupnice občanů. Ve druhé variantě hází kostkami jen jeden hráč a ostatní si kostky nastaví na stejnou hodnotu. Tady už sice nevzniká to, že někdo pořád hází šestky a někdo jedničky, ale zase je větší šance, že tahy všech hráčů budou až moc podobné. Po vyzkoušení všech tří verzí jsem nakonec stejně skončil u původních pravidel a přijal hru takovou, jaká je.
zdroj:
Vlastní foto autora
Kostkový systém mi sice k srdci nepřirostl, ale zároveň jsem kvůli němu hru ani nezatratil. Partie je díky tomu správně napínavá, nepředvídatelná a hra se až tolik nezasekává, když nemůžete počítat moc dopředu. A když už člověk ví, co jsou kostky odhodlané si na hráče dovolit, dá se na to připravit, jít štěstí naproti a nepříznivé situace obrátit ve svůj prospěch.
Já, já, já, jenom já
Hře je jedině ku cti fakt, že se většina akcí může odehrát bez nutnosti střídání tahů. Každý si vyřeší své akce, posune se na stupnicích, zahraje si karty. Pouze dobývání je potřeba vyřešit postupně v pořadí tahů, protože se jedná o jediný náznak interakce v celé hře.
Zatímco polovinu společné desky zabírají stupnice, druhá polovina patří žetonům trofejí, které se snažíte ukořistit. K tomu slouží stupnice armády a k té zase stupnice vojenství (na první stoupáte tím rychleji, čím dále jste na druhé). Hodnota vaší armády určuje, na jaké trofeje máte nárok, kolik armády vám jejich zisk sebere a jaké k tomu dostanete bonusy v podobě peněz a vítězných bodů.
V rámci boje mezi hráči jde jen o to, jestli vám někdo vyfoukne některou z trofejí. Jinak si v Khôra: Zlatý věk ostatních hráčů skoro nevšimnete (ještě u achievementů, viz níže). A to je docela škoda. Nejednou jsem byl svědkem partie, v níž se hráči podařilo s pomocí karet a schopností svého národa rozjet kolotoč, který mu každým tahem dával obrovské množství bodů. A my ostatní jsme mohli jen přihlížet s pusou dokořán. Nešlo s tím nic udělat, nešlo do toho nijak zasáhnout, jen se smířit s faktem, že už od půlky hry bylo zjevné, kdo tahá za delší konec provazu.
zdroj:
Vlastní foto autora
Právě tehdy jsem si uvědomil, jak moc mi v Khôře chybí interakce. Každý řeší své akce, své stupnice, své schopnosti, své karty, a přítomnost druhých si uvědomí až ve chvíli, kdy nás víc naráz zvolí dobývání trofejí a ani pak nejde o žádné interakční terno. Bohužel. Na druhou stranu hráči, kteří hledají kompetitivní hru, která ale není konfliktní, si tu budou chrochtat.
Honba za deskovými achievementy
Abychom to herní kolo už uzavřeli, tak po fázi akcí se každý hráč za nastřádané drachmy může posunout v jedné ze svých osobních stupnic, s čímž se často pojí velmi příjemný bonus (třetí kostka, posun v občanech, vítězné body…), načež se vyhodnotí událost mnohdy obdarovávající hráče s největší armádou a trestající hráče s nejmenší armádou, aby se celé kolo završilo kontrolou achievementů.
Achievementy, či úspěchy, chcete-li, jsou po trofejích druhou a poslední příležitostí k jisté interakci mezi hráči, přičemž jde opět o to, kdo se k úspěchu dostane jako první. V tomto případě to ale funguje výborně. Úspěchů je všehovšudy pět a jejich nejrychlejší dosažení s sebou přináší pěknou odměnu. Chce se po vás jako první zahrát tři karty, dosáhnout 10 bodů nebo se vyšplhat do určité výše některé ze stupnic. Díky tomuto prvku je nutné sledovat soupeře a vědět, za jakým úspěchem už nemá takový smysl se hnát.
zdroj:
Vlastní foto autora
Nad rámec struktury kola je ještě potřeba zmínit jednotlivé národy, kterých je ve hře sedm a všechny jsem je vyjmenoval již v úvodu. Každý národ pracuje s trochu jinou strategií a je naprosto nutné se jí přizpůsobit, pokud chcete usilovat o první místo. Z vylepšování národa totiž plynou zásadní bonusy v průběhu hry a často i velké body na jejím konci, pokud se vám národ podaří vylepšit na poslední, čtvrtou úroveň.
Když jsem například hrál za Spartu, tak nějak jsem opomenul na její schopnosti myslet a brutálně jsem prohrál. V následné partii jsem na to šel opačně a hned jsem bodoval o poznání lépe. Každý z národů je unikátní, což napomáhá jak diverzitě mezi hráči, tak znovuhratelnosti. Navíc si z druhé strany desky národa můžete přečíst jeho historický popis, v pravidlech jsou pak dány do kontextu i některé karty, což jako servis pro zvídavé hráče jedině chválím.
zdroj:
Vlastní foto autora
Bimho, dvanácterák!
Další důležitou komponentou hry jsou již zmíněné trofeje. Jak je získat, víte jen z poloviny, protože kromě dobývání si je můžete za dostupnější akci obchodu i koupit. Jsou ale dvou druhů – s vavříny a bez, přičemž koupit se dají jen „holé“ trofeje. Oba typy trofejí potřebujete jak k vylepšování národa, tak hraní karet.
Vavřínové trofeje zároveň můžete na konci hry zabodovat, přičemž každá taková trofej má hodnotu ve výši vaší úrovně na stupnici slávy. A zatímco ta omílaná Sparta je přesně na tento styl hry dělaná, nabrat co nejvíc trofejí a mít co největší slávu, je její priorita, Olympie se na nějaké trofeje může zcela vybodnout a hrát na kulturu (akce kultura vám dá tolik bodů, jak vysoko jste na stupnici kultury).
Athény zase vybízejí k hraní velkého počtu karet a karty jsou dalším zdrojem blahodárných efektů (a nádherných ilustrací). Mohou vás něčím jednorázově obdařit, mít permanentní schopnost nebo bodovat některý z aspektů na konci hry. Karty se na začátku hry draftují a v průběhu už musíte jako jednu ze svých akcí volit jejich dodatečné dobírání.
K tomu dochází jen z vršku balíčku výběrem ze dvou karet, což je vedle kostek dalším zdrojem náhody. Některé karty se totiž k vaší zvolené strategii perfektně hodí, jiné jsou víceméně k ničemu. Uměl bych si v tomto případě představit nějakou bohatší, veřejnou nabídku karet, v níž bych se s ostatními hráči pral o vhodnější kusy, než se jen spoléhat na vrchní dvě karty z balíčku. Ale na rozdíl od kostek mě tento systém nikdy vyloženě nepotopil.
zdroj:
Vlastní foto autora
Vzhledem k možnosti odehrát většinu tahů současně s ostatními hráči netrvá jedna partie Khôry nijak zvlášť dlouho ani ve čtyřech hráčích (nedostavuje se zde onen pocit zdlouhavosti) a díky pravidlům pro sólo, která si stáhnete z webu vydavatele, se do hraní můžete pustit i sami. Sólo funguje moc dobře a mohu ho jedině doporučit.
Brblám, ale i tak se vlastně skvěle bavím
Tak to by byla Khôra: Zlatý věk. Nová, krásně zpracovaná deskovka, v níž si hrajete spíš na svém písečku a s ostatními nikdy nepřijdete vyloženě do křížku, což já osobně považuji za největší slabinu. S náhodou v této hře je to jako na houpačce a sám jsem rozpolcený, zda mi její přítomnost vyloženě vadí, nebo mě vlastně její napínavost baví. Ale za vše mluví jediné: Chci si Khôru i po zrecenzování, tedy bez povinnosti a jen z vlastní vůle, ještě zahrát?
Ano, chci. A hodně. Přestože se nejedná o perfektní záležitost a mám k ní hned několik výhrad, nejenže byste mě vůbec nemuseli k partičce přemlouvat, ale já bych ji sám navrhl. Khôra: Zlatý věk mě prostě a jednoduše baví i přes přítomnost systémů, které mi moc nesedly. Je to moc pěkná hra a pro mě osobně ojedinělý důkaz, že i přes obrovský příval nových her mě může dostatečně zaujmout i deskovka, která má k dokonalosti daleko.