Paris

2–4 hráči | 90 minut | od 12 let | česky, bez tetu

Stolní hra s jednoduchým názvem Paris by vás měla na první pohled zaujmout řadou neoddiskutovatelných předností. Vedle krásné obálky krabice a netradičního herního plánu, v jehož centru se vyjímá Vítězný oblouk a za jehož hranicemi se tyčí hráčské zástěny v podobě pařížských činžáků, byste měli zpozornět i kvůli autorskému duu stojícímu za touto lehčí strategickou hrou.

Wolfgang Kramer má na kontě takové kousky jako 6 bere, Rivalové či El Grande. Michael Kiesling se zase pyšní sérií her Azul. Oba dva v minulosti spolupracovali na mnohých hrách, z nichž jmenujme například Tikal, Java či The Palaces of Carrara. Takže tu máme opravdu zkušené designéry a od pohledu poutavou deskovku. Ale co herní mechanismy a celkový zážitek?

Paříž nepostavili za den, ale do dvou hodin

Paris se na první pohled může jevit složitě, ale opak je pravdou. Funkce jednotlivých žetonků v ulicích čtvrtí obklopujících Vítězný oblouk, funkce destiček umístěných na samotném okraji herního prostoru i funkce žetonů vlajek a měst vám snadno přejdou do krve a už během první hry nebudete tápat, a snáz se tak budete soustředit na vlastní hraní a vymýšlení cesty k vítězství.

Jádro hry je velice jednoduché a seznam akcí, jimž se v tahu můžete věnovat, je sesekaný na pouhé dvě položky. Cílem hry je postavit Paříž, což hráči dělají prostým přikládáním destiček budov do předem daných pozic na plánu, přičemž budovy si dobírají náhodně. Následně je v jejich zájmu tyto budovy zabírat pro sebe, což může spustit dodatečnou akci, zajistit suroviny či prestiž, případně vést přímo k zisku vítězných bodů.

Hráči budovy zabírají s pomocí svých klíčů, které ale nejprve musí umístit zpoza své zástěny na plán. Pokud s klíčem zajdou do konkrétní čtvrti, odmění je banka penězi, ale navždy tím svůj klíč přislibují dané čtvrti. Klíč můžete umístit i do středu plánu na Vítězný oblouk a odtud máte přístup k libovolné čtvrti. Nicméně Vítězný oblouk nepatří mezi instituce, které by pařížským investorům něco vyplácely…

zdroj: Vlastní foto autora

Příští zastávka: Klíčov

Průběh hry je díky těmto dvěma mechanismům až překvapivě napínavý. Jelikož každou z budov může vlastnit jediný hráč, jde trochu o závod s časem. Když čekáte na konkrétní budovu, která se konečně objeví ve čtvrti, kde ale nemáte klíč potřebný k jejímu zabrání, jste jako na trní, zda vám ji protihráči dřív neseberou. Nedejbože, když takovou budovu umístíte na plán vy sami a nemůžete dělat nic jiného než s nervy v koncích čekat na svůj další tah!

Budovu si totiž můžete přivlastnit až tehdy, když v dané čtvrti máte z minulého tahu umístěný svůj klíč. Zaplatíte cenu budovy a vezmete si s ní spojené odměny. Budovy zpravidla nebudete vlastnit do konce hry. Ty nejlevnější vám později už nic nepřinášejí, a tak je zcela běžné, že novostavby změní majitele. Svůj klíč můžete v dané čtvrti přesouvat k dražším budovám, a aktivovat tak jejich bonusy. Zároveň si tím upevňujete svou pozici pro případné závěrečné bodování.

Už by bylo na čase prozradit ony zmiňované bonusy související s pořizováním budov. Tři nejlevnější budovy ze šesti v každé čtvrti vás po svém obsazení odmění jednou destičkou z nabídky obklopující plán, čímž se dostáváme k dalšímu „závodnímu“ mechanismu.

Svazující svoboda

Po této nabídce se pohybujete figurkou po směru hodinových ručiček a můžete si vybrat úplně libovolnou z dostupných destiček. Nicméně po tomto plánu nemůžete běhat pořád dokola jako křeček v kolečku: Jakmile jednou dojdete na konec, už na další destičku nemůžete ani pomyslet.

Jde o velice zajímavý mechanismus dávající hráčům naprostou svobodu ve výběru jedné ze 30 odměn s tím, že je potřeba vnímat rychlost hry, odhadovat tahy soupeřů a podle toho se rozhodovat, jak moc pozadu můžete zůstat, a vyzobávat tak počáteční obyčejné destičky, případně kdy byste měli obětovat několik odměn ve prospěch jedné lepší bodovací destičky, kterou by vám jinak mohli ukrást soupeři.

Jsou to právě tyto destičky, jimiž můžete získat vítězné body za vlastnictví budov určité hodnoty či typu, za výsledné jmění na konci hry, za nasbírané suroviny či žetony prestiže. Destiček ale není dost pro každého, takže jde o nelítostný boj s časem, kde zaváhání může znamenat slušnou bodovou ztrátu.

zdroj: Vlastní foto autora

Neuznaným investorem

S každým dalším tahem se Paříž plní novými budovami a budovy se plní klíči hráčů, kteří v nich mají své zájmy. Nevyhnutelně nastane chvíle, kdy budovy dojdou, a hráčům se tak otevře nová akce související s žetony francouzských vlajek. Ty vám garantují jednorázový bonus suroviny, prestiže, bodů či mincí, tedy nic moc zásadního, ale jakmile se tyto vlajky doberou, nastává konec hry.

Je tedy čistě na hráčích, kdy hru ukončí. Může se stát, že o vlajky delší dobu nebude nikdo stát. Vypjatější situace nastávají ve chvíli, kdy někteří hráči ještě mají spoustu investorských plánů, zatímco jiný hráč by už rád prohlásil Paříž za dostavěnou. Co ho k tomu může vést? Třeba velice nebezpečné bodování čtvrtí.

Celou hru se snažíte vlastnit co nejhodnotnější budovy v mnoha čtvrtích, ale nemáte vůbec zaručené, že se právě vámi vybraná čtvrť bude bodovat. Aby k zabodování čtvrti mohlo dojít, musí v ní být alespoň čtyři klíče, což je zejména ve hře dvou hráčů docela problém. Jakmile taková situace nastane, hráč, který je na tahu, umístí do LIBOVOLNÉ čtvrti na plánu jednu z bodovacích destiček.

Destičky odměňují první tři místa ve čtvrti podle vlastnictví nejhodnotnějších budov a hráč na prvním místě si takto může přijít až na 20 bodů. Stejně tak ale může získat pouhých 10 bodů, pokud mu soupeř do čtvrti škodolibě dá „nejhorší“ bodovací destičku. Umístění bodovacích destiček přitom není žádnou podmínkou pro ukončení hry, takže se klidně může stát, že se ze všech šesti čtvrtí zabodují třeba jenom dvě nebo tři a cokoliv, co jste dělali v ostatních čtvrtích, bylo z poloviny k ničemu.

zdroj: Vlastní foto autora

Příjemné strategizování

Přestože Paris vyznívá jako nelítostný boj a nekončící tahanice o konkrétní budovy a bonusové destičky odměn, pravdou je, že průběh hry je vesměs poklidný, a i když vás někdo o něco připraví, je zde spousta prostoru okamžitě se přeladit na novou strategii. Často budete vyčkávat na vhodný moment a napjatě sledovat, zda se vaše plány nepokazí, než se dostanete znovu na řadu. Takže hra je víc než cokoliv napínavá.

Nicméně nejde o hru, u níž by vás rozbolela hlava. O umisťování budov nerozhodujete vy, ale hra (alespoň v prvních několika partiích, než s radostí přesedláte na alternativní pravidla). Na vás je jen rozmyslet si, do jaké čtvrti umístíte svůj klíč, zda budete v dalším kole umisťovat další nový klíč, nebo přemisťovat jiný již umístěný na plánu a případně na kterou budovu ho vyšlete. Tahy jsou svižné a partie hezky plyne ke svému závěru, díky čemuž jsou poslední kola tak napínavá.

Když krása není všechno

Paris jako celek funguje dobře, vypadá dobře, umí být napínavá (slibuji, že už to nebudu opakovat) a jako strategická hra patří k těm přístupnějším, což může být přínosné. Osobně si ale myslím, že tvůrci mohli trochu ubrat na vizuálním zpracování a přidat na funkčnosti. Vítězný oblouk je sice krásná dominanta, přes kterou ale nevidíte čtvrť za ním, takže jsem s ním neodehrál jedinou partii (naštěstí skutečně není potřeba).

To samé platí o zástěnách, které jsou opět krásné, ale pro jejich uživatele nepohodlné, a když se do nich pokusíte schovat vše, co podle pravidel máte, tak se u stolu budete krčit a šťourat mince z rohů, zatímco se vám celá konstrukce bortí. Zvláštní je, že za zástěnou máte mít i všechny své klíče, přestože jejich počet je v každé jednotlivé chvíli všemi ostatními hráči dopočitatelný…

Kdybyste měli hrát pouze podle základních pravidel, tak se vám Paris velmi rychle omrzí. Naštěstí je zde několik variant, které do hry přinášejí tolik potřebnou variabilitu, čímž znovuhratelnost více méně zachraňují.

Paris není z těch her, ze kterých vám vyloženě spadne čelist k zemi a nebudete se jí moct nabažit. Chybí jí něco, co by ji dělalo výjimečnou. Ale je zábavná, má zajímavé svobodné mechanismy a mechanicky funguje jako dobře namazaný stroj.

Jen je škoda, že si během hraní ani po něm vlastně vůbec neuvědomíte, že jste celou dobu budovali Paříž a skupovali její budovy. Veškeré téma totiž končí u úplně prvního pohledu na vizuální prvky hry, poté už vás zajímá jen a pouze dobrý herní mechanizmus.