Galerie

Root

2–4 hráči | 60–90 minut | Od 10 let | česky, středně textu

Podobně jako mnoho deskoherních projektů současnosti si Root svoji premiéru odbyl v rámci kickstarterové kampaně. A ne ledajaké. Požadovanou částku 24 tisíc dolarů přeskočil mohutným dvacetišestiskokem: V kampani se sešlo na 600 tisíc amerických papírků.

Neznalému by se mohlo zdát, že za úspěchem stojí hlavně líbivá grafika a roztomilé dřevěné figurky. Ale to by byl velký omyl, protože Cole Wehrle je ostřílený autor, který má na svém kontě sice jen několik titulů, ale každý z nich je považovaný za poměrně unikátní počin.

zdroj: tisková zpráva

Jenže jeden rozdíl tu přeci jen je. Zatímco předchozí výtvory jako John Company a Pax Pamir jsou v podstatě historické simulace, u Rootu pustil Cole svou fantazii na špacír, odvázal se a boj mezi hráči umístil do lesa, kde spolu válčí čtyři znepřátelené frakce. Kočky, orli, guerrilla (sestávající z původního osazenstva lesa vedeného myškami) a osamělý renegát, tulák jezevec.

Téma navíc dokreslují opravdu špičkové původní ilustrace, které je dost obtížné si nezamilovat. Při zběžném pohledu se mohou zdát zvířátka roztomilá, ale pozornému divákovi neujde, že jde vlastně o docela drsné situace, kdy původní obyvatelé lesa vstupují do regulérní partyzánské války proti uzurpátorům, kteří se snaží jejich domov ovládnout.

Fajn příběh, kvalitní zpracování, slavný autor, české vydání a dostatečná míra hypu. To všechno tu máme. Ale jak je na tom Root po herní stránce? Stojí za pozornost? A pro koho vlastně je či může být? To jsou otázky, na které se budu nyní snažit odpovědět.

zdroj: tisková zpráva

Čtyři v jednom

Pokud se někoho, kdo už Root hrál, zeptáte, o co vlastně jde, pravděpodobně se dozvíte, že jsou to čtyři hry v jedné. Je zbytečné se snažit být originální, když i já považuji tenhle popis za nejvýstižnější.

Samotná kostra hry je v jádru triviální. Hráči se střídají jeden po druhém na tahu, dokud někdo nevyhraje. To se stane ve chvíli, kdy kdokoliv z nich dosáhne třiceti vítězných bodů. Jsou tu i nějaké alternativy, ale ty nechme stranou. Protože jde o poměrně konfliktní, válečnou záležitost, základními nástroji jsou pohyb jednotek po cestách spojujících mýtiny a pravidla ovládnutí těchto pasek, několik pokynů, kterými se řídí boj a způsob, jak nakládat s kartami v ruce.

Už v tenhle moment vás může zaskočit, že takový tulák má jen jednu světle šedou figurku, se kterou asi početnou legii oranžových koček těžko porazíte. Je zbytečné pátrat po internetu, jestli ve vašem boxu nechybí nějaké komponenty. Každá frakce má totiž nejen jiný počet a druhy komponent, ale dokonce zcela jiné prostředky, jak se do konfliktu zapojit, přežít v něm a zvítězit. A když říkám zcela jiné prostředky, tak tím myslím čtyři úplně, naprosto a kompletně jiné typy herních mechanismů.

zdroj: tisková zpráva

Ilustrujme si to na příkladu jezevce a rodů orlího hnízda. Tulák se po mapě pohybuje jako solitér v podobě jedné figurky, kterou není možné zabít. Jako jediný může vstoupit do lesa sevřeného mezi mýtinami a cestami. Jeho herním mechanismem je takové sympatické diplomatické RPGčko bez čísel a složitých statistik.

Sbíráte předměty, které vám dovolují provádět akce. Pochodní prohledáváte ruiny, kde nacházíte další předměty, kladivem si opravíte poškozené věci a vyrábíte karty z ruky, mečem a kuší zabíjíte bojovníky ostatních hráčů. Během hry počet předmětů na vaší herní desce narůstá, čímž se zvětšuje paleta možností, které máte k dispozici a současně i pocit, že levelujete.

Vaše hra sestává z balancování vztahu s ostatními skupinami. Snažíte se tvářit nenápadně, tu pomoci kočce, tamhle si píchnout do myší, nebo rozkopete orlům hřad. S každou frakcí můžete být buď na cestě ke spojenectví, nebo si ji naopak znepřátelit a získávat body za likvidaci jejích komponent na mapě. Ať tak či tak, ostatní vám mohou vyrábět předměty, které si od nich můžete za karty z ruky kupovat. A jak jde o obchod, na přátelství či nepřátelství se ohledy neberou.

Podívejte, přilétají orli!

Teď přeletíme k orlům. Ti si vyberou svého vůdce, který chaosem zmítané rody stmelí a určí směr jejich růstu. Nad herní desku si hráč umisťuje karty, které říkají, jaké akce v každém kole musí provést. Nejdříve naverbovat posily, potom provést manévry na mapě, svést nějakou bitvu a na závěr tahu vybudovat nová hnízda, která zvýší moc a slávu rodu.

Potíž je v tom, že každé kolo je nutné jednu nebo dvě karty do svého harmonogramu přidat a následně všechny doteď naplánované akce realizovat. A sakra. První akce, verbování. Máte nasadit jednu jednotku kdekoliv a jednu na mýtině se symbolem zajíčka. Nemáte dost jednotek? Zničili vám soupeři hřad na zaječí mýtině? Konečná! Váš rod upadl do chaosu. Přicházíte o body, vůdce odstupuje, upadá v nemilost, všechny vyložené karty jdou do kytek a vy začínáte v podstatě od nuly. Naštěstí jen z hlediska plánování, protože jednotky a hnízda na mapě zůstávají. Přichází nový vůdce, který musí dát celému rodu řád a nový směr.

Hráč s modrými ptáky se může rozhodnout hrát agresivně s tím, že už od začátku ví, že jeho plán je dlouhodobě neudržitelný a v průběhu partie bude muset jeho frakce podstoupit pád do chaosu. Stejně tak má možnost se chovat opatrně, kontrolu na mapě získávat pozvolna až k epickému závěru, kdy jeho karty generují neuvěřitelný počet akcí, které totálně převálcují veškerou opozici.

zdroj: tisková zpráva

Nemá smysl se vrhat do popisu toho, jak fungují nohsledi markýzy z Kocourova či partyzáni lesní aliance. Ani jedna z nich se nepodobá tomu, co jste se dozvěděli o tulákovi a bojovnících z rodu orlů. Jde o zcela asymetrickou hru, která rozhodně v běžné deskoherní produkci nemá obdoby (schválně zmiňuji „běžné“, protože pro hráče tzv. wargame jsou výrazně asymetrické hry mnohem běžnější než pro nás konzumenty mainstreamové produkce). Rozebrat, co tenhle koncept přináší, bude nejjednodušší tak, jak se do hry dostávají samotní hráči.

Mistrem z chaosu

Už vysvětlování pravidel může u slabších povah či nezkušených hráčů způsobit návaly paniky. Musíte vlastně vysvětlit čtyři různé hry najednou. Každý si teoreticky může vyslechnout pravidla jen pro frakci, kterou si vzal pro danou partii pod svou kontrolu, ale pak netušíte, co vám ostatní mohou provést. A pokud chcete vyhrát, tak to prostě vědět potřebujete.

Na druhou stranu se tím popravdě nemá smysl moc trápit. První hra je seznamovací. Člověk má co dělat, aby operoval se svými vlastními komponentami. Určitě si můžete užít i tuhle první partii. Ale pravděpodobně budete tápat v tom, co na boardu provádí protivníci a jak je možné, že myši byly ještě před chvílí zoufale poslední a najednou se perou o vítězství. Není od věci, když ostatní své tahy komentují a alespoň rámcově vysvětlí, co provádí za akce.

zdroj: tisková zpráva

Jenže v tenhle moment nastupuje jeden z největších kalibrů, které Root ukrývá pod kabátem. Krátká herní doba, která se pohybuje kolem hodiny, hodiny a půl. Což je naprosto fascinující, pokud si do rovnice započtete skutečnost, že se nejedná o žádnou rodinnou záležitost, ale naopak strategickou hru o kontrole nad územím s širokou škálou možností a kombinací, nad nimiž během hry přemýšlíte.

Pokud vás Root po první partii neodradí, s čímž jsem se u nikoho ve svém okolí nesetkal, můžete se směle vrhnout do další herní seance. Není nic snazšího než si frakce prohodit a postupně se během čtyř partií naučit všechny znesvářené strany.

Po zahrání zjistíte, že pravidla nejsou zas až tak komplikovaná, jak se při prvním vysvětlení mohlo zdát. Užíváte si neuvěřitelné možnosti, které se před vámi otevírají nejen během hry, ale také už při počátečním výběru. Říkáte si: „Tak dneska bych si dal kočky, mám náladu na trochu toho klasického eura. Nebo že bych si zahrál za tuláka, ten je hodně zábavnej?“

zdroj: tisková zpráva

Ve spárech náhody

Přestože je Root strategická hra, je v ní nemalý podíl náhody reprezentovaný nejen lízáním karet, ale také hodem kostkami při soubojích. Nejde tedy o hru, kde všechno můžete dopočítat, své tahy vykalkulovat do posledního detailu. Někdy to štěstíčko může stát na vaší straně, jindy narazíte na zeď nepravděpodobné pravděpodobnosti. Některým hráčům může možná vadit, že nad vítězstvím či prohrou nemají plnou kontrolu. Podle mého názoru jde ale o nepochopení základního konceptu samotné hry.

Cílem totiž nemá být jen závěrečná odpověď na otázku, kdo je vítězem. Naopak jde o celý průběh a zážitek z boje o les. A ten je neuvěřitelně intenzivní. Míra náhody není rozhodně tak velká, aby hráč, který hraje dobře, prohrál s tím, kdo se hru učí nebo se jen tak plácá po lese. Na druhou stranu je to boj, nepředvídatelná řež, v níž má i štěstí svůj nezanedbatelný podíl na tom, kdo ze skvělých stratégů na svém límci ponese ratolest vítězství.

zdroj: tisková zpráva

Tím se dostáváme k otázce položené v úvodu: Pro koho hra je či může být? Pokud jste herním fanouškem, stojí za to Root minimálně vyzkoušet, protože bez ohledu na to, jaké typy her preferujete, je velmi pravděpodobné, že vás bude bavit.

Někomu budou vyhovovat možnosti a intelektuální kombinace, na které ve hře narazí. Další hráči se vrhnou na bojovou podstatu intuitivním pohledem válečného stratéga. Odpůrce velkých tažení a zabírání oblastí si užije solitérního jezevce. A všichni si budou lámat hlavu, jak zastaví lesní alianci se svojí zvláštní dynamikou a tím, že hru začíná bez jediného bojovníka na herním plánu. A paradoxně zjistíte, že všechny nesourodé herní existence se mohou bavit u jedné deskové hry současně.

Nic pro ořezávátka

Na druhou stranu zpracování hry, které je bez jakékoliv diskuze výjimečné, snadno zmate. Opravdu se nejedná o hru pro nováčky, a už vůbec ne o rodinnou hru. Nedejbože s dětmi! Pokud máte v družstvu kamaráda či partnerku, kteří těžce nesou konfliktní situace, Root je nebezpečná volba.

zdroj: tisková zpráva

Všechno, co během hry konáte, je namířené proti ostatním, a dokonce jezevec, který se tak nějak kamarádí se všemi, to dělá jen ku svému prospěchu a klidně svého největšího spojence v závěru hry zradí, aby se dostal na vytoužených, vítězných 30 bodů.

Navíc kompletní nastudování pravidel není pro slabé povahy. Vydavatelství Fox in the Box, které má na svědomí českou lokalizaci, sice udělalo vše pro to, aby vstup do hry hráčům usnadnilo, ale přesto se vám i po několika partiích stane, že narazíte na pravidlo, na které jste zapomněli, přehlédli ho či nepochopili. Ale upřímně to zas tolik nevadí právě proto, že jde zejména o herní zážitek.

Pokud nejste perfekcionisté a věci jako „day-one patch“ u vás nezpůsobují srdeční zástavu, můžete to brát i jako přednost, protože s každou partií se vaše povědomí, strategie a tahy ve hře stávají přesnějšími, cílenějšími a dokonalejšími. Ne každá hra by to unesla. Ne každému to může vyhovovat. Ale Root to, alespoň v mém okolí, zvládá s nonšalantní grácií.