The Witcher: Old World

1–5 hráčů | 90–240 minut | od 14 let | česky (recenzovaná anglická verze)

Než se pustíme do rozebrání kvalit chystané stolní hry The Witcher: Old World, dovolte mi jedno nutné upozornění. Recenze vznikla na základě prototypu hry, jejíž vydání se očekává v červnu roku 2022. Leccos se do té doby může změnit od grafiky přes použité materiály až po samotné mechanismy a jejich vyvážení. Některé níže řečené skutečnosti proto nemusejí být za rok platné, ale je méně pravděpodobné, že by se změnil i celkový zážitek.

Zaklínač není velkým pojmem jen v našich končinách, z Polska se mu podařilo probojovat do celého světa. Dnes ho kdekdo zná díky původní knižní sáze od Andrzeje Sapkowskiho, skvělé videoherní trilogii od studia CD Projekt RED, povedenému seriálu od Netflixu a možná už jste někdy slyšeli i o jeho stolní hře Zaklínač: Dobrodružná hra.

Ta se v českých deskoherních kruzích netěší moc velké oblibě a kdekomu bylo líto, že Zaklínač nemá opravdu kvalitní stolní adaptaci. Nyní svítá nová naděje. The Witcher: Old World je v pořadí druhou velkou hrou zasazenou do reálií polského fantasy a hned na úvod můžu prozradit, že jde lepší dílo než titul od Ignacyho Trzewiczeka. Přesto se ani Łukaszovi Woźniakovi nepodařilo vytvořit bezchybný zážitek.

zdroj: Vlastní foto autora

Konjunkce mnoha světů

Jak už vám název nové hry mohl napovědět, podíváme se do dávné minulosti světa Zaklínače do dob, kdy ještě nikdo neslyšel o jakémsi Bílém vlkovi, Geraltovi z Rivie. Ale již existují zaklínačské školy. Je jich celkem pět a každý z hráčů se stane zástupcem jedné z nich. Nechybí škola vlka, zmije, kočky, gryfa a medvěda.

Od začátku tak není pochyb o tom, že je hra The Witcher: Old World zasazená do světa vytvořeného Sapkowskim. Na druhou stranu vzniká především ve spolupráci se studiem CD Projekt RED a inspirace třetím Zaklínačem je tady poměrně znát. Propůjčené obrázky z karetního Gwentu jsou jen třešničkou na dortu této spolupráce.

Při hraní stolního Zaklínače není vůbec obtížné vžít se do své role. Na přehledném herním plánu navštěvujete známá místa jako Novigrad, Cintru, Wyzimu či Kaer Morhen a děláte to, co zaklínači obvykle dělávají – loví monstra, trénují se a sem tam pomohou nějakému nebožákovi v nouzi. To vše za patřičný obnos grošů, samozřejmě.

Žákovo dobrodružství

Ve hře proto budete cestovat jako pominutí, křižovat zdejší zem, abyste vystopovali bájnou stvůru a pokud možno odešli z bojového tance s ní jako vítězové. Ale nebude to jen tak. Na začátku se skutečně cítíte jako čerství absolventi vysoké, které někdo vyhodil na chodník a přikázal jim, ať se jdou činit.

To takhle třeba bezhlavě naběhnete na prvního nekkera a zjistíte, že si z boje odnesete tak akorát tržnou ránu na své hrdosti a posměch absolventů ostatních zaklínačských škol, kterým jste šli dobrým příkladem, jak se to nemá dělat. Takže znovu. Postavíte se na nohy a jdete se pořádně připravit.

Návštěvou konkrétních měst si zlepšíte své bojové, obranné a alchymistické dovednosti, pokud vám to vaše celková úroveň dovolí. V opačném případě stačí navštívit některou ze škol, vysolit na stůl pár grošů a úroveň vaší bojeschopnosti hned zvesela poskočí o jedna. Ve své vlastní škole navíc můžete trénovat speciální dovednost, kterou vám ostatní mohou jenom závidět.

Po cestě nasbíráte pár lektvarů a třeba i vystopujete úchvatnou bytost, než se na ni vrhnete. Abyste rozuměli, do boje s ní se můžete pustit i bez stopování, ale jejím vystopováním získáte do následného boje nemalou výhodu – boj začnete vy, ne ona. Zní to jako banalita, ale tahle banalita kolikrát rozhodne o tom, zda z boje odejdete živí a zdraví.

Tasíme železný/stříbrný meč

Souboje jsou jádrem deskovky The Witcher: Old World. A nejsou vůbec prosté. Jde totiž o karetní bitky, v nichž s pomocí karet tvoříte mocná komba uštědřující soupeři zranění, vám zvyšující štíty a aktivující další efekty.

Karty řetězíte v komba pomocí jejich barev. Spousta karet říká, jakou další barvou na ně smíte navázat a takto můžete pokračovat, dokud máte co přikládat, nebo dokud kombo nezavršíte kartou znemožňující pokračovat. Soupeř se nijak nebrání – příšera si odemele daný počet karet z balíčku, který zároveň reprezentuje její životy, protihráč učiní totéž, pokud nemá štíty.

Vaše úroveň bojeschopnosti udává, kolik karet si posléze doberete ze svého zbývajícího balíčku do příštího tahu, vaše úroveň obrany říká, kolik smíte mít v jednu chvíli štítů a vaše úroveň alchymie stanovuje, kolik můžete vypít podpůrných lektvarů. Se soubojem vám rovněž pomůže vaše speciální schopnost, ať už vám dobere další karty, odhodí karty soupeři, nebo udělí zranění navíc.

zdroj: Vlastní foto autora

Cílem je připravit druhou stranu o všechny karty. Počet karet se rovná počtu životů, což tedy znamená, že zahrání komba o pěti kartách udělí vám samotným pět zranění. Je proto potřeba dobře zvažovat zahrání každé jednotlivé karty, jelikož se rovná jednomu poškození pro vás samotné.

Souboje umějí být spektakulární a je rozhodně zábavné se jich účastnit. Ostatní přihlížející hráči si mohou vsadit na vítěze a něco na tom vydělat (nebo prodělat) a v případě souboje s monstrem ostatní hráči rozhodují, jakým stylem monstrum zaútočí – jestli kousne, nebo trkne, načež se otočí karta z balíčku umělé inteligence a vyhodnotí se vybraná možnost.

Už se zase perou...

Se souboji se ale pojí jeden z největších problémů hry: Jsou poměrně dlouhé. Jde o karetní duel, a přestože se nebavíme o délce partičky Gwentu, stále je to poměrně dost na poměry normální deskovky až pro pět hráčů. Z mého testování nakonec vyplynulo, že hra nejlépe odsýpá za účasti maximálně tří hráčů. Usednete-li k ní ve čtyřech, počítejte s minimálně třemi hodinami (spíš čtyřmi), přičemž pocitově to bude mnohem víc.

Když se totiž stane, že první hráč bojuje s druhým, ten poté ve svém kole s prvním a třetí následně s jedním z nich, nebohý čtvrtý hráč je svědkem tří dlouhých duelů a sázení bohužel není natolik aktivní a zábavná aktivita, aby se nedostavila nuda. V pěti to bude ještě o jednoho hráče delší partie a na rovinu se přiznám, že po několika partiích ve čtyřech jsem byl z touhy něco takového absolvovat rychle vyléčen.

Ale pokud budete hrát nanejvýš ve třech, tento neduh odpadá a vzhledem k tomu, jak jsou souboje koncipované, tedy jako zábavný duel pro jejich účastníky, je The Witcher: Old World ideální do dvojice. V takovém případě jsou totiž oba hráči prakticky neustále ve střehu a v centru dění.

Když spolu zrovna nebojují, tak se druhý hráč stará o útoky monstra proti prvnímu. A když ani to ne, tak mu přednáší jeden z mnoha příběhů. Nový stolní Zaklínač se veze na moderním trendu silně narativních deskovek a zdejšímu vyprávění je skutečně radost naslouchat.

zdroj: Vlastní foto autora

Pomůžeš mi sundat koně ze střechy?

Příběhy vám předčítá hráč po pravici, nečtete si je sami, a to z jednoduchého důvodu – vždy se nastíní situace a pak se musíte rozhodnout pro jednu ze dvou nabízených možností. Abyste nenakukovali, neuvidíte kartičku pro jistotu vůbec. Tedy do té doby, než vaše volba vyústí v úkol, který vás pověří vycestováním do konkrétní lokace, kde se zpravidla dozvíte, jak to celé dopadlo.

Odměnou vám může být pár grošů, další lektvar, nová karta do balíčku, ale také trvalé vybavení nebo společník, který vás bude od té doby následovat. Příběhy jsou správně zaklínačské, volby občas docela náročné a textům nechybí ani humor a parodie, jak se můžete přesvědčit na okolních obrázcích. Na druhou stranu v nich nepotkáte žádné známé osobnosti světa Zaklínače, a omezují se proto jen na bezejmenné kolemjdoucí, obchodníky, čarodějky, žebráky, vojáky, trpaslíky, elfy a tak podobně.

I s příběhy se pojí jedna nemalá potíž. Po několika partiích mám pocit, že už jsem slyšel vše. Na rozdíl od her jako Zóna: Tajemství Černobylu či Eldritch Horror zde každá jedna karta obsahuje jen jeden příběh, ne několik příběhů šitých na míru lokacím, v nichž zrovna stojíte. A to se celkem rychle ohraje.

zdroj: Vlastní foto autora

Vy budete mít na rozdíl ode mě větší výběr, jelikož se v kickstarterové kampani odemkly haldy dalších příběhových karet, ale i tak bude hrozit, že se při častém hraní Zaklínače začnou příběhy opakovat a pro zážitek ze hry to není vůbec dobré.

Příběhy totiž stavějí na překvapení, takže když potřetí přijdete ke stejnému mostu hlídaném bandity, víte přesně, jak se zachovat a co bude vaší odměnou. A to je škoda. Ale do té doby to funguje skvěle a všichni u stolu hltají, co zrovna prožíváte, jak se rozhodnete a co to pro vás bude znamenat. Takže pokud nemáte ve zvyku otočit jednu hru na stole 10x, 20x, 30x, tak to pro vás nebude ani výtka.

Náhodný život zaklínače

Nakonec je ještě potřeba upozornit na nemalou míru náhody. The Witcher: Old World je zkrátka hra typu ameritrash, kde má příběh a s ním spojený zážitek přednost před vypočítavostí. Už jenom to, jaká města ve svém tahu navštívíte, podléhá náhodně dobraným kartám z vašeho balíčku. Stejně tak v souboji musíte doufat, že si karty nalíznete tak, aby z nich vůbec šlo vytvořit nějaké kombo, jinak jste prostě nahraní.

Boj s monstrem je pak vyloženě náhodný a může se snadno stát, že dvakrát po sobě dostanete ťafku za pět zranění a okamžitě umíráte, zatímco jiný hráč dostane pětkrát za sebou jen za jedna a to samé monstrum bez problémů přemůže. A pak je tu ještě například kostkový poker, jehož přítomnost si stále neumím pořádně vysvětlit.

Vsadíte peníz, soupeř vsadí peníz, banka vsadí peníz. Obě strany hodí pěti kostkami, každý má jeden přehoz a to je celé. Buď jste právě díky vyšší figuře vyhráli dva zlaté, nebo jste je darovali soupeři. Peníze jsou ve hře velmi důležité ke zvyšování svých schopností, ale podmínit jejich zisk či ztrátu takovou náhodou mi nepřijde zrovna šťastné.

Dají se získat i jinak (zabíjením monster, náhodně jako odměna v příběhovém setkání), ale toto je jedna z nejpřímějších cest. Kdybyste alespoň do pokeru nebyli nucení svým soupeřem, který vás tak s nakloněnou štěstěnou může snadno obrat o těžce vydřené zlaťáky! Chápu, že každý videoherní Zaklínač má svou minihru a tvůrci to zde chtěli napodobit, ale mrzí mě, že si nedali tu práci a nevymysleli něco nového, svého, nad čím by měl hráč větší kontrolu.

zdroj: Vlastní foto autora

Deckbuilding se zavázanýma očima

Ještě musím zmínit aspekt zdejšího deckbuildingu. Na konci každého svého tahu si musíte koupit novou kartu z nabídky. Platíte ji ostatními kartami z ruky, takže čím dražší kartu si pořídíte, tím méně karet vám zbyde do dalšího tahu, což ovlivňuje jednak možnosti cestování po mapě, jednak souboje, do kterých se vrháte jen s tím, co vám zrovna zbylo na ruce.

A to je skvělý systém! Provázanost nákupu karty s pohybem a soubojem, tedy dvěma pilíři hry, nutí k přemýšlení nad tím, jakými dalšími kartami obdařit svůj balíček. Karta za nula je moc fajn, když chcete mít ještě víc možností v příštím tahu (přidá se k vašim třem a hned máte o tah po mapě navíc), ale karta s cenou dva je zase tak mocná v souboji, že se možná vyplatí pro jeden tah obětovat ťapkání.

Ale bohužel ani tady to není zcela stoprocentní. Na kartách je navzdory prvnímu pohledu dost údajů, které musíte sledovat – typ terénu sloužící k přesunu po mapě, barva karty potřebná k rozšiřování komba v souboji, barvy rozšíření, které ta karta nabízí a pak ještě symboly, které se v souboji vyhodnotí.

zdroj: Vlastní foto autora

Tyto informace byste ideálně potřebovali porovnat s tím, co máte zrovna v balíčku, aby vám fungovaly synergie. Ale ve chvíli, kdy si kartu pořizujete, vám není dovolenou prolistovat si obsah svého decku. Karty tak kupujete naslepo a až v souboji zjistíte, že se vám nic nekombinuje a při pobíhání po plánu vás dostane přetlak jednoho terénu na úkor ostatních.

Naprosto chápu, proč se tak autoři rozhodli. Mít možnost projet si po každém tahu 10-20 karet kvůli výběru jedné nové by jen dále prodloužilo už tak zdlouhavou partii ve vyšším počtu hráčů. Ale víte, co by to vyřešilo? Kdyby se tvůrci za každou cenu nehnali za možností 4-5členných partií, které jsou stejně největší slabinou hry.

Další a další dobrodružství

Ale navzdory všem mým výtkám se zas a zas těším, až opět usednu ke stolu ve dvou. A to proto, že The Witcher: Old World je obecně vzato povedená hra. Má své mouchy a není jich málo, ale prožívat příběhy ve známém světě je zkrátka radost, účastnit se zábavného soubojového systému je vzrušující a sledovat, kdo se jakým tempem žene za vítězstvím, je napínavé.

Hra skončí ve chvíli, kdy jeden z hráčů získá čtvrtou trofej a může to být za poražení soupeře, zabití monstra nebo vymaxování schopnosti. A to dává dobrý prostor rozjíždění různých strategií a umožňuje vám to nevěnovat se tomu, co vám není zcela po chuti. Chcete jen lovit monstra a kašlat na okolní zaklínače? Žádný problém!

zdroj: Vlastní foto autora

The Witcher: Old World je navíc opravdu krásná hra s luxusními figurkami zaklínačů. Vzhledem k tomu, že se monstra po plánu nepohybují, ale jsou zcela statická, si bohatě vystačíte s jejich kartonovými žetony (případ našeho prototypu), ale naprosto pochopím, když si stejně pořídíte verzi hry s jejich miniaturami, protože vypadají jednoduše skvěle. Jen od nich prostě nečekejte víc než statický prvek na herním plánu.

Upřímně doufám, že studio Go On Board do plného vydání hry ještě zamaká na vytýkaných aspektech a zejména vymyslí způsob, jak deskovku zrychlit ve vyšším počtu hráčů. Pokud ale víte, že se stejně nesejdete ve víc než třech hráčích a milujete svět Zaklínače, je tohle deskovka pro vás. Rozhodně po všech stránkách mnohem lepší volba než předchozí Zaklínač: Dobrodružná hra.

Nakonec, po náročném týdnu, kdy jsem se hrou The Witcher: Old World strávil každý večer a navzdory všemu, co mi na ní úplně nesedí, mě zarputile odmítá přestat bavit. Už se opravdu nemohu dočkat, až ji opět rozložíme rozložíme na stole a zabředneme do krásných duelů v honbě za každou další trofejí.