Vinohrad

1–6 hráčů | 45 minut | od 14 let | česky

Aniž bych vycházel z nějakých vědecky podložených průzkumů, věřím, že víno a pivo patří k jedněm z nepopulárnějších drog založených na bázi alkoholu. V tomto kontextu je poměrně zajímavé, že zatímco pivních deskových her se kolem mě za poslední dekádu mihlo několik, s vínem je to neuvěřitelná slabota. Sice netvrdím, že vinařské hry neexistují, ale rozhodně se na výsluní neobjevují s takovou četností jako jejich zlatomokoví kolegové.

Přesto je tu jeden z titulů, který je v povědomí hráčů už dlouhých devět let. Je jím Viticulture – hra, pod níž je podepsán Jamie Stegmaier, známý to tvůrce deskovky Scythe. Není ovšem jen o víně, tom lahodném moku z lahví. Ve skutečnosti je jejím motivem celé vinohradnictví. V rolích vinařů se věnujete všem činnostem od sázení révy až po stáčení do lahví a plnění objednávek a zakázek. Nikoho teď už snad nepřekvapí, že česká lokalizace pod taktovkou Albi dostala do vínku název Vinohrad.

zdroj: Vlastní foto autora

Velcí a malí pracovníci

Přestože jsem na původní titul několikrát narazil na různých akcích, nikdy jsem se k žádné partii nedostal. Zcela upřímně jsem se o to ani příliš nesnažil, protože vizuál hry s mými estetickými preferencemi vůbec nekoreluje. Jenže stejně upřímně teď musím říct, že jsem Albi za české vydání opravdu vděčný, protože herně vzato mě Vinohrad jednoduše nadchl.

Důvodů je několik a začínají příjemnými pravidly, která není problém nastudovat ani vysvětlit. Napomáhá tom fakt, že drtivá většina podstatných pravidel je vepsána buď na herní plán, nebo na desky hráčů. Jde o jednoduché principy, prosté zbytečných složitostí a výjimek.

Základním herním mechanismem je klasický workerplacement. Každý z vás má k dispozici určitý počet figurek pracovníků, když jste na řadě, umístíte jednoho z nich na volné políčko akce a tu následně vyřešíte. Jenže tenhle základní koncept je krásně doplněný dvěma mechanikami. Zaprvé má každý hráč k dispozici jednoho tlusťocha, pořádného velkého meepla, kterého lze umístit do oblasti akce a vyhodnotit ji i v případě, že už není volné žádné standardní políčko. Pokud je tedy něco, co prostě bez ohledu na pořadí potřebujete zahrát, vždy tu možnost máte.

Druhý originální prvek je samotná správa pracantů. Hra se hraje na roky, z nichž každý tvoří jaro, léto, podzim a zima. Zatímco na jaře se jen určuje pořadí hráčů a na podzim vás čekají karty návštěvníků, hlavní bitva mezi hráči a zmíněný workerplacement probíhá v létě a v zimě.

Figurky, které máte k dispozici, jsou ale na celý rok a ty, které použijete pro letní akce, už v zimě prostě makat nebudou. Rozdělování omezených pracovních sil staví hráče před permanentní dilema, jestli ještě využít možností léta například pro sadbu a budování nových staveb, nebo si někoho schovat na zimu, aby měl kdo sklízet, vyrábět víno a vyřizovat zakázky.

zdroj: Vlastní foto autora

Jaro, léto, podzim, zima a zase jaro

Hra tepe v příjemném rytmu ročních období, která se neustále plynule střídají, dokud se někomu nepodaří protnout cílovou pásku v podobě dvaceti vítězných bodů. Pak se dohrává do konce roku a hráč s nejvíce vítěznými body vyhrává.

Do každého roku vstupujete výběrem pořadí, což samo o sobě někdy může být prekérní volba, protože s tím souvisí i výběr konkrétního bonusu. Třeba líznutí karty nebo získání mince či bodu.

V létě hráči umisťují vždy po jednom své pracovníky na volná políčka u akcí, jakými jsou výsadba vína na pole, provádění letních návštěvníků v podobě hraní žlutých akčních karet, pořádání prohlídky za peníze, prodej hroznů většinou získaných během předchozích let nebo stavění nových budov a jejich zřizování na hráčově plánu.

Podzim je opět drobná akce, kdy si každý hráč dolízne novou kartu letního nebo zimního návštěvníka. Letní a zimní karty mají různé speciální efekty – některé přinášejí body, jiné přímo či nepřímo peníze a další poskytují spíše možnosti dalšího rozvoje.

Zatímco letní akce jsou žluté a hrají se na levé části společného herního plánu, zimní akce jsou modré a hrají se na pravé polovině. Mezi modré zimní akce patří sklizeň, výroba vína z hroznů, najímání nových pracovních sil, plnění zakázek nebo hraní modrých karet zimních návštěvníků.

Víno i hrozny jsou reprezentovány skleněnými žetony, které se dávají na příslušnou pozici na herním plánu buď do části pro hrozny, nebo do sklepa s lahvemi vína. Hrozny jsou bílé nebo červené a víno můžete mít samozřejmě také bílé či červené, ale navíc lze míchat i růžové, nebo dokonce vyrábět šumivé. Nicméně to není vše, jelikož každý hrozen a víno má svoji kvalitu ohodnocenou číslem od jedné do devíti. I když se to může zdát složité, vše je ve skutečnosti opravdu skvěle a hlavně jednoduše vyřešené, a s hraním hry tak nemají problém ani začátečníci.

zdroj: Vlastní foto autora

O vínu a hroznech se zmiňuji především proto, že na konci roku vedle případného příjmu a odhazování přebytečných karet víno zraje. Leckoho zarazí, že vedle stárnutí vína ve vašich sklepech se kvalita zvyšuje i u hroznů. Ale za přívětivá pravidla i dobré zpracování tématu to hře bez problémů – jen s lehkým pousmáním – odpouštím.

Sexy flow

Už jsem tu několikrát vyzdvihl pravidla laskavá jak ke čtenáři, tak i k méně zdatným hráčům a musím říct, že hra má pro mě vedle toho i opravdu „sexy“ průběh. Omezený počet pracovníků i rozdělení akcí na letní a zimní nutí při hraní plánovat na více než jeden rok. Sice byste nejraději vybudovali podpůrnou stavbu, zasadili révu a hned v zimě sklidili, vyrobili a splnili zakázky. Jenže na tohle prostě nemáte dost lidí a navíc bude část akcí už dávno obsazená protihráči.

Úvahy tak spíš běží v rytmu toho, co je stoprocentně nutné udělat teď, co by bylo fajn stihnout, a co je prostě potřeba odložit na příští rok, protože to nejde stihnout ani za nic. A já zbožňuji hry s poměrně malou paletou triviálních akcí, v nichž můžu dumat nad různými kombinacemi, plány soupeřů i proměnou plánů vlastních, když to zrovna nevyjde, jak jsem si představoval.

zdroj: Vlastní foto autora

Vše si navíc vystačí s neuvěřitelně malým množstvím surovin, a to především díky tomu, že víno a hrozny nejsou reprezentované tunou žetonů. Naopak si vystačíte s jedním druhem skleněných žetonků na pár jednoduchých počítadlech na plánu každého hráče. Naprosto elegantní řešení. Stejně tak i pole, kde provádíte výsadbu révy, reprezentují tři větší karty. Menší karty se zadní zelenou stranou pak na pole pokládáte. Daná odrůda následně při sklizni určuje, na jaká políčka hroznů a v jaké kvalitě máte umístit skleněné žetony.

Ošklivé káčátko

Vizuální stránku Vinohradu jsem si nechal na konec záměrně. Hra polarizuje deskoherní scénu i hráčské rodiny, tedy přinejmenším tu moji. Na rozdíl ode mě se mojí ženě i kdejakému kamarádovi styl ilustrací líbí, ale ponechme tuhle čistě subjektivní stránku věci bokem a mrkněme se na podstatnější detaily.

Dřevěné figurky jsou super, mají různé tvary a skvěle pasují k tomu, o čem hra je. Naproti tomu z hlediska grafického designu je zejména deska hráčů naprosto tragická. Titěrné texty, které navíc barevně splývají s obrázkem na pozadí. Pidi ikony s vyobrazením staveb, kterých si bez upozornění ani nevšimnete. Dá se s tím žít a při hře to nakonec nevadí až tolik, ale upřímně, tohle si po těch devíti letech od prvního vydání zasloužilo trochu péče.

Vím, že je to hrůzostrašně příšerné klišé, ale přesto je pro Vinohrad nejlepším příměrem ošklivé káčátko. Kvůli vzhledu jsem se mu léta vyhýbal, abych nakonec zjistil, že je to přesně ten typ hry, co mě baví. Po jedné, dvou partiích se nekompromisně usadila mezi mé oblíbené kousky. Pokud náhodou tedy ani vás obrázek na krabici neuchvátil, stejně dejte Vinohradu šanci. Tak elegantní spojení jednoduchých herních mechanik, tématu i škály různých strategií a plánování se zas tak často nevidí.

Za vyzvednutí stojí i netradičně velký rozsah počtu hráčů. Pominu-li hru pro jednoho, která vyžaduje speciální mód s automou, tak se dá Vinohrad na stůl dát od dvou do šesti hráčů. Díky tomu, že se hra podle počtu hráčů škáluje počtem políček u akcí na herním plánu, je zážitek v celém rozsahu poměrně vyrovnaný.

Vyzkoušel jsem si dokonce i partii v plném počtu. Nemůžu říct, že by to bylo něco, co bych chtěl pravidelně opakovat a asi už to znovu za sebe navrhovat nebudu, ale na druhou stranu, až na delší herní dobu mě i tahle epická bitva o vinice bavila. Optimum sice vidím spíše od dvou do čtyř hráčů, ale není marné mít v zásobě kousek, který si poradí i s větší herní skupinou.

zdroj: Vlastní foto autora

Na úplný závěr si dovolím zmínit jeden škraloup, který naštěstí jde snadno odstranit. Stonemaier Games mají nějakou zcela podivnou úchylku dávat do svých her založených na mechanikách euroher, tedy strategických plánovacích deskovek, pár absolutně nepochopitelných karet s efekty, kterými může protihráč rozbourat i několik kol plánované tahy.

Zatímco u wargamy nebo ameritrashe s kostkami to člověk nejen kousne, ale někdy snad i dokonce uvítá, v eurovce mě něco takového dokáže přivést k naprostému šílenství. Nejste pak daleko od pocitů typu: „Jasně, takže já tady 5 kol plánuju, jak to udělat, a ty si lízneš tuhle kartu, díky který jsi mi to pohnojil a vyhráls.“ Jestli je pocit oprávněný, nebo ne, je často už vedlejší.

Podle mého názoru nemají ve Vinohradu co dělat karty Královna, Guvernér, Dovozce a podvodník. Takto agresivní kousky jsem ve hře našel naštěstí všehovšudy čtyři, dvě modré a dvě žluté. Vyřadil jsem je. Prostě je ve hře nepoužívám a ničemu to nevadí. V ruce mi zůstává parádní deskovka, ke které jsem se za poslední dobu vracel až překvapivě často.