Tapestry

1–5 hráčů | 90–120 minut | Od 2 let | česky, minimum textu

Strategická hra Tapestry sleduje souboj různých civilizací o nadvládu nad světem. Přesto nejde o civilizační hru v pravém slova smyslu. Narazíte zde na prvky civilizačních her, ale zážitek budete mít docela jiný. Tapestry je totiž docela klasické euro s nepřeberným množstvím možností a strategií.

Vaše unikátní civilizace vám jen lehce naznačí směr, kterým byste se měli ubírat, ale jak budete postupovat napříč věky a zakládat militarismus, kapitalismus nebo třeba diktátorství, budou se vaše možnosti proměňovat. Ve hře objevujete části světa, dobýváte je, vynalézáte nové technologie, budujete si své vlastní město z nabarvených figurek budov, závodíte s ostatními v dosažení milníků, riskujete.

Stále to zní jako civka, ale vážně není. Ve skutečnosti totiž jen posouváte své žetony po stupnicích pokroku a odemykáte si nové možnosti, jak získat body. Vše výše zmíněné je převážně funkčními mechanismy. Není zde chronologie. Můžete vynalézt lukostřelbu ve chvíli, kdy máte bojová letadla. Téma civilizace zde musíte vyloženě hledat. Ale to nutně neznamená, že by to bylo na škodu. Níže se dozvíte, jaký jsme si z hraní odnesli zážitek.

zdroj: tisková zpráva

CO SI MYSLÍ ALLADJEX

Jak na mě hra působila

Rozhodně zaskočí čtyřstránková pravidla a krátké vysvětlení, přestože se zdá, že se na stole sešla spousta mechanismů. Pokud berete první hru jako seznamovací a výukovou, což je u komplexní strategické hry docela smysluplné, můžete do čtvrthodinky začít hrát. Pomáhají tomu i referenční karty, které popisují všechny ikony a akce na plánu.

Co se mi na hře líbí

Nemám pocit, že se na tom s ostatními shodnu, ale mně se miniatury ve stylu modelínového světa Neverhood prostě líbí. Tapestry má zcela v souladu s tradicí Stonemaier Games perfektně zvládnutý design a symboliku. A přestože bych neřekl, že to je nejkrásnější hra pod sluncem a za Scythem prostě zaostává, pořád má svoji tvářičku, která se mi líbí.

zdroj: tisková zpráva

Při hře vše příjemně šlape a ubíhá, a to i přesto, že se hráči nabízí neuvěřitelná paleta možností a kombinací, ze kterých by se někdy mohla zatočit hlava. Naštěstí musíte vždy zahrát jen jeden malý tah. Posunout se na jednom z tracků a provést odpovídající akci, nebo se posunout do další éry.

Z čeho mám lehké obavy

Po herní stránce je trošku diskutabilní to, že každý hráč končí v jinou dobu. Pokud máte u stolu zdržovače, na finální verdikt – tedy jak jste dopadli – si můžete docela počkat. Na druhou stranu jde rozhodně o originální prvek a nejde po první hře dobře odhadnout, zda půjde skutečně o negativum.

Z herního hlediska jsem nenarazil na nic dalšího, co by mě na první dobrou zaráželo. Ale přesto je tu jedno varování. Jamey hru prezentuje (nebo to z ní možná udělal internet) jako civilizační. Ale s tím si dovoluji nesouhlasit. Pokud tuhle představu co nejdřív zavrhnete, ušetříte si zklamání a naopak se před vámi hned v první hře otevře hezká strategická hra s jistým podílem náhody, která dýchá tematikou budování civilizace. Ale jen tematikou. To není špatně, spíš naopak, ale je to tak.

zdroj: Archiv

CO SI MYSLÍ PATRIK

Jak na mě hra působila

O čtyřstránkových pravidlech jsem věděl už předem, ale pravda je taková, že další várka pravidel na vás čeká na referenčních listech. Ty vás seznámí s mnoha a mnoha symboly rozesetými po veškerých herních materiálech, které ale přejdou poměrně rychle do krve. A i když se naše první hra protáhla na nějaké 2,5 hodiny, pocitově jsem byl neustále na tahu a sotva stíhal vymýšlet své další plány. Tedy až do určitého bodu, ale o tom níže.

Co se mi na hře líbí

Kromě zmíněného pocitu svižnosti, který je rozhodně z ranku kladů, je to variabilita a množství možností. I když ve svém tahu pouze pohnete jednou svou kostičkou na jedné ze čtyř stupnic o jedno pole kupředu, možností a jejich kombinací je přehršel.

Přidejte si k tomu skutečně unikátní vlastnosti vaší karty civilizace (kterých je ve hře šestnáct) a karty postupně vykládaných tapisérií, které též značně diverzifikují vaše možnosti, a máte recept na příjemný bolehlav.

zdroj: tisková zpráva

A Alladjex se asi bude divit, ale i mně se vzhled barevných baráčků okamžitě zalíbil a nemám s nimi žádný problém. Jsou takové pohádkové a jejich různorodost umí vytvořit na pohled poutavá městečka na herních deskách hráčů (ale i na středovém plánu díky unikátní schopnosti mých kočovníků).

Z čeho mám lehké obavy

Tady se asi shodnu s většinou. V Tapestry si každý hráč sám udává své tempo. Sami se rozhodnete, kdy přejdete do dalšího věku své civilizace (děláte tak zejména proto, abyste si doplnili suroviny, kterými se platí úplně každá akce). Je to velmi zajímavý prvek a může se snadno stát, že jeden hráč už je v pátém věku, zatímco jiný teprve ve třetím.

Bohužel to jde ruku v ruce s čekáním. Po dosažení posledního věku pro vás hra prakticky končí a snadno se stane, že čekáte další půl hodiny na zjištění, zda jste vyhráli, či prohráli. Na tom se nemalým dílem podílí i náhoda. Tapestry je strategická hra, ale náhody je v ní poměrně dost.

zdroj: tisková zpráva

Dostáváte náhodné dílky mapy, dobíráte si náhodné karty tapisérií, čas od času házíte kostkami, které náhodně určí, po které stupnici se posunete nebo jaké suroviny a body získáte. Hlavně u tapisérií je to klíčové, jelikož jejich moc může být až oslepující. Pokud se vám tedy sejdou s jinými efekty. Obava je v tomto ohledu spíš z vyváženosti, která se ukáže až po víc partiích. Jinak mám k místní implementaci náhody spíš kladný vztah, protože se v naší partii starala o příjemné napětí.

Důležité je, že se těch dalších partií chci okamžitě zúčastnit. Jamey zkrátka umí. Jeho hry jsou čisté, snadno pochopitelné, ale obtížnější na pořádné ovládnutí (tedy ono kýžené easy to learn, hard to master). Za mě tahle konkrétní hra i dobře vypadá, a pokud nebudete čekat civilizačku (což Tapestry vážně není), pak nebudete zklamaní. I ty příběhy tu jsou. No řekněte sami, kteří kočovníci se vůbec nerozlezou po mapě a vynaleznou internet dřív než počítače?

–