Proč vymýšlet úplně nové, svými postupy převratné hry, když se někdy stačí jednoduše vydat do minulosti, inspirovat se de facto v lidové tvorbě a představit ji modernímu světu ve svěží podobě?
Vývojář Bruno Cathala je důkazem, že to opravdu může fungovat. Vezměte si třeba jeho veledílo Kingdomino, které chytrým způsobem využívá mechanismu domina. V recenzované novince Donuty se zase vrátil k piškvorkám, které okořenil skvělým nápadem ze hry Sobek, na jejíž tvorbě spolupracoval.
Donuty jsou „rozšířené piškvorky“ přesně pro dva hráče v chutném tématu děravých koblih, které nejsou jen v názvu. Místo zakreslování koleček a křížků tu totiž budete na variabilní herní plán umisťovat dřevěná kolečka připomínající donuty, s hnědou polevu pro jednoho hráče a se žlutou pro druhého.
Herní plán složený náhodně ze čtyř oboustranných desek je možná od pohledu takový mdlý a pod jeho bílo-růžovou barevnou kombinací si jen horko těžko představíte další polevy, nicméně v tomto případě se upřednostnila přehlednost a grafickému týmu to nemůžu mít za zlé.
zdroj:
Vlastní foto autora
Protože Donuty jsou v prvé řadě abstraktní logická hra, která zapojí vaše mozkové závity a nějaké vizuální pozlátko a fakt, že si tu hrajete s „jídlem“, je zcela druhořadé.
Jak si můžete povšimnout na okolních obrázcích, herní mapu tvoří čtverce rozdělené napůl svisle, horizontálně nebo úhlopříčně, čímž je naznačený směr hry, tedy mechanismus vypůjčený ze zmíněného Sobeka.
Oba hráči se střídají v pokládaní donutů na tento plán a řezem zvoleného políčka určují řadu, sloupec nebo úhlopříčku, do níž musí svůj donut umístit protihráč. Ten položením donutu opět zvolí směr pro svého soupeře a takto pořád dokola.
zdroj:
Vlastní foto autora
Tím jsou klasické piškvorky povýšené na úplně novou, strategickou úroveň, protože ano, i tady vyhrajete tak, že vytvoříte řadu pěti svých donutů, ale nemůžete si je „kreslit“, kamkoliv se vám zlíbí, protože vám to soupeř nedovolí.
Sami musíte být velmi obezřetní, co umístěním svého donutu dopustíte – vidíte celou danou řadu, a tedy i možnosti, kam svůj donut smí umístit soupeř po vás. Takže víte i to, jaké možné tahy budete mít k dispozici po položení jeho donutu.
A mozek se začíná zavařovat, protože tu skutečně můžete koukat i několik tahů dopředu, následovat jednotlivé linky polí a jsou situace, kdy se i můžete dobrat cesty k velmi úspěšnému tahu vedoucímu k vítězství. Svým jedním tahem můžete soupeře dostat do kouta – ne třeba hned, ale až v jeho dalším tahu, pokud si svou situaci včas neuvědomí.
A někdy si jí může být plně vědom a stejně s tím nic neudělá. Třeba když jeden celý řádek tvoří políčka přikazující pokládat donuty do tohoto řádku. V takovém případě není co řešit, nemáte moc na výběr a prostě na střídačku celý řádek zaplníte a vy třeba už 2-3 tahy dopředu víte, že to pro vás nedopadne dobře a nic s tím nezmůžete. Proto se ze všech sil snažíte celé této situaci vyhnout, případně se zasloužit o to, aby do ní místo vás spadl soupeř
Navíc když v přikázaném směru už není pro donuty místo, je to pro vás veliká odměna, protože v takovém případě svůj donut můžete umístit kamkoliv. Což jsou jen další situace, do nichž nechcete dostat svého soupeře. Mít v této hře možnost položit v průběhu partie donut kamkoliv, je totiž obrovská výhoda.
Celkově vzato hra silně připomíná šachy – zvažujete všechny své možnosti, představujete si možnosti soupeře a kterou by si pravděpodobně zvolil, čím na ní navážete a čím zase on… Ale to z pravidel, která se vešla na jednu malou, oboustrannou stránku, ještě není vše.
zdroj:
Vlastní foto autora
Posledním kořenícím prvkem je možnost krást soupeři donuty. Vše, co pro to musíte udělat, je zcela vyplnit všechna políčka mezi jeho dvěma donuty v přímé linii. Jakmile to dokáže, tyto dva donuty jsou vaše. Zatajil jsem vám totiž, že jsou oboustranné, aby si je hráči takto mohli přebarvovat.
Tudíž při snaze zkompletovat řadu pěti donutů a zamezit soupeři v provedení mocného tahu ještě musíte koukat na to, zda si nemůžete pomoct přebarvením soupeřových donutů a zároveň mu nedovolit provést to samé vám.
Díky tomu se ve hře nemusí čekat, než se vám povede postupně položit pět donutů vedle sebe – stačí k tomu přechytračit soupeře, ve vhodný moment mu přebarvit donuty na své a najednou máte vítězství v kapse.
zdroj:
Vlastní foto autora
Moc rád bych to jednou zažil, ale musím se přiznat, že mi Donuty vůbec nejdou a z mnoha partií se mi jedinkrát nepodařilo vyhrát. Což je o to potupnější, když vám soupeř sdělí, že nad tím vůbec nepřemýšlí, zatímco já se snažím ze všech sil promyslet všechny možnosti, než udělám ten jediný (a ve výsledku klidně chybný) tah…
Jednou se mi dokonce podařilo usilovat o druhou vítěznou podmínku. Každý hráč má 15 donutů a pokud se ani jednomu nepodaří vyhrát dřív, než vám dojdou, vyhraje hráč, který má na plánu největší skupiny pravoúhle sousedících donutů. A zatímco moje skupina jich čítala třeba šest, tak ta soupeřky jich měla minimálně dvojnásobek.
S Donuty mám proto takový hořkosladký vztah. Je to skvělý logický duel, zábavností na míle vzdálený od původních piškvorek, velice přístupný a s prakticky pouhými dvěma pravidly, která ho činí opravdu zajímavým (a variabilita herního plánu se stará o velmi slušnou znovuhratelnost), v němž jsem ale špatný.
Hře to samozřejmě nehodlám nijak vyčítat, ale pokud zkrátka v obdobných logických hrách nevynikáte, hrozí, že to s Donuty nebude jiné. Ale i tak si partie užívám a Bruno Cathala nám tak zas a znovu dokazuje své autorské nadání, kde s málo komponenty, velice čistými a krátkými pravidly a obecně nekomplikovaným designem vykouzluje kvalitní, prvotřídní zábavu.