Příběh o intrikách, zradě a souboji o zázračné koření na pouštní planetě Duna je jeden z kultovních pilířů žánru sci-fi. Na jeho základě vznikla spousta adaptací, v závěru sedmdesátých let dokonce desková hra Dune. V roce 2019 se pak dočkala revidované verze, ale stále se jednalo o hutnou, trochu těžkopádnou a na čas i hráčské schopnosti náročnou deskovku.
Jenže moderní doba přeje spíše zážitkům dosažitelným v kratším čase, ideálně do hodiny, a tak se krátce po uvedení nového filmu Duna objevila i nová verze prapůvodní deskovky s názvem Duna: Hra o dobývání a diplomacii. Vizuálně staví právě na aktuálním filmovém ztvárnění a z hlediska mechanismů si bere základ z původní verze. A my jsme se jí dočkali i v češtině, když ji do svého portfolia přidalo vydavatelství Blackfire.
3 hráči jsou málo, 5 je moc
Duna: Hra o dobývání a diplomacii je konfliktní hra pro čtyři hráče (reálně i pro dva a tři hráče, ale v těchto počtech bych ji nedoporučoval hrát), kteří se ujmou jednoho rodu zapojeného do událostí, při nichž se rozhoduje o osudu planety Arrakis, známé také jako Duna. Harkonnenové a imperátor jsou tu jako ti „zlí“ a Atreidové a Fremeni stanou na straně „dobra“. Zvítězit ale může pouze jeden z nich. Podaří se mu to při kontrole 3 z 5 pevností na planetě, případně po uplynutí pěti kol vítězí rod s nejvyšší kombinací bodů z pevností a koření.
Všichni hráči společně v každém kole prochází jednu fázi po druhé z celkových sedmi. Většina z nich jsou jen udržovací (přidávání koření na mapu, pohyb bouře) a přípravné (zisk karet, oživování padlých). Gró hry spočívá ve výsadcích a pohybu, na které navazují bitvy. V duchu her postavených na mechanismu ovládání území je i v Duně nutné obsazovat klíčové regiony. Zde se jedná primárně o pevnosti a dále písečná území, na kterých se v průběhu hry objevuje koření (=platidlo ve hře a na závěr body).
Rozděluj a panuj, nasazuj a bojuj
Při výsadku a pohybu se hráči rozmístí dle svých plánů a tužeb, v následující fázi pak proběhnou bitvy v oblastech, kde se sešly dvě armády. Třetí do oblasti přijít ani nesmí. Oba hráči si na bitevní desce tajně nastaví množství vojáků, které pošlou na smrt, přidají vůdce, který je svým charismatem dále posílí a do rukou mu dají zbraně. Poté se zároveň odhalí desky obou hráčů a bitva se vyhodnotí. Hráč s vyšší celkovou silou v bitvě vítězí, poraženému umírají všechny jednotky, takže je může s truchlivým výrazem ve tváři naházet do nádrží Bene Tleilaxu.
Do celkové hodnoty síly ale ještě výrazně promluví vůdcové, respektive to, zda se bitvy dožijí. Mohou se zabít navzájem, oba přežít, či jeden zemře a druhý žije. O výsledku rozhodují právě zbraně či spíše karty, kterými je hráči vybavili. Záleží na tom, jak kdo odhadl soupeře, jakou zvolil útočnou kartu, jakou obrannou kartu či zda pošetřil karty na jiný konflikt.
Pokud správně odhadnete plány soupeře a máte k dispozici správné karty (na každé kolo máte jen 4 bez ohledu na množství bitev, které máte svést), můžete i s menším množstvím vojáků v pohodě vyhrát. Důležité je taky myslet na to, že vyhraná bitva je fajn, ale pokud kvůli ní museli padnout všichni vojáci v dané oblasti, bude se smát spíš ten třetí, který se nepral. Území totiž zůstane bezprizorní.
Bitvy, které rozhodovaly o Arrakisu
Vzhledem k tomu, že se hra hraje maximálně na 5 kol, přičemž v prvních dvou nelze partii ukončit, koncentruje se většina bojů do tří zbývajících kol. A tím pádem není velký prostor na chyby a návraty po výprasku jsou spíše ze světa teorie. Do strategie a přístupu ještě výrazně promlouvá pořadí hráčů, které se každé kolo mění. Hrát poslední je občas výhoda, protože už víte, jak jsou území rozparcelována a při výběru bitev máte většinou poslední slovo. Při shodách ale taháte za kratší konec, protože výhodu má začínající hráč.
Hra šikovně přesouvá důležitost z mechanismů samotných – ty jsou ostatně poměrně jednoduché – na samotné hráče, jejich skupinovou dynamiku, schopnost přečíst soupeře a správně se rozhodovat. Nic nelze jednoduše dopočítat, na to je ve hře až příliš mnoho neznámých.
Navíc k tomu přispívá i silná asymetričnost frakcí. Harkonnenové spoléhají na zrádce, kteří mohou zvrátit bitvy, Atreidové mají při bojích informace navíc, Fremeni rychle běhají po mapě a dobře verbují a imperátor cinká naditým měšcem.
Kovaní eurohráči si budou u partie Duny nejspíš rvát vlasy hrůzou. Hra je občas náhodná a nevyvážená, karty buď absolutně bezcenné, nebo dokáží zvrátit klíčovou bitvu celé partie. I průběh hry je ve stylu „ode zdi ke zdi“ – v jednu chvíli užuž vytahujete na hlavní stožár vlajku vaší frakce, abyste o půl kola později jen smutně hleděli do bezedných nádrží Bene Tleilaxu, v nichž se válí půlka vaší armády včetně velících důstojníků.
Nevlastní dcera pramáti Dune
Z původní deskovky Dune zůstal v Duna: Hra o dobývání a diplomacii v podstatě jen souboj a přetahovaná v pár oblastech za celou partii. V podtitulu zmíněnou diplomacii tu vlastně vůbec nenajdete, a proto mě trochu zarazilo, že je vůbec zmiňovaná. Chybí 2 rody (Vesmírná Gilda s monopolem na dopravu a pletichařící Bene Gesserit), ale asymetrie zbývajících zůstala zachovaná. Vše ostatní bylo zhuštěno, ořezáno a urychleno.
Budete mít pocit, že ve hře toho stihnete hrozně málo, ale zážitek, který dává za hodinu hraní, je přesto velmi výživný. Souboje jsou napínavé i pro nezapojené hráče, omezený prostor pro manévry a vzpamatovávání se z porážek dělá ze hry poměrně přísnou záležitost. Její největší síla spočívá právě v intenzitě, jakou přináší oněch několik málo možností pohybu a množství bitev, které spočítáte na prstech obou rukou.
A i když velkolepě prohrajete, můžete říct: „Tak jsem šel do plných a nevyšlo to. Dáme odvetu?“ A vsaďte se, že ostatní hráči u stolu tuto výzvu přijmou. Jste-li fanoušci filmu a máte náladu na občas deprimující skirmishovku, jste tu správně. Pokud ale chcete bitvy hodné stratégů, plné geniálních manévrů a s pořádnou dávkou diplomacie (tu herní mechanismy kupodivu k názvu hry neobsahují a můžete se s protihráči dohadovat jen jako v každé jiné area control hře), poohlédněte se raději jinde.