„Legacy Board Games“ je spojení, které by se volně dalo přeložit jako „kampaňové stolní hry“, přestože přímější překlad značí spíše hry s odkazem či dědictvím. Legacy tituly ale nejsou pouhými kampaňovými hrami ve stylu třeba Descentu, které jsou postavené jen a pouze na dílčích scénářích. Přinášejí totiž do deskoherního odvětví dříve nevídanou mechaniku.
Ta je založená nejen na přenášení postupu hrou mezi sezeními, ale také na celkové změně herních komponent na základě rozhodnutí hráčů, případě přirozeném vývoji hry. Není proto nezvyklé, že hráči musí v určitém bodě otevřít tajemnou obálku díky získání lepší reputace s místními, čímž si zpřístupní nového hrdinu (ve hře Gloomhaven) nebo přelepit políčko hory novým dolem, jelikož začala zlatá horečka (ve hře My City).
Právě díky těmto mechanikám hráči hru nezvratně mění, a v podstatě ji ničí. Otevřené obálky by se ještě daly zalepit, ale přelepování komponent (často i stejných, přelepených několikrát) je trvalého rázu a důvodem, proč jsou legacy tituly většinou jen na jedno použití. Nikoliv však na jednu partii. Právě neodmyslitelný kampaňový styl hraní z nich mnohdy dělá ucelenější, hlubší a hlavně delší zábavu.
Mnohé jiné tituly by se kvůli ohromnému množství pravidel a mechanik, které dokáží legacy hry představit postupně během desítek sezení, zdály být příliš zmatené a těžce uchopitelné. Nemluvě o tom, že vás vyvíjející se hratelnost a příběh legacy her málokdy pustí před svým dokončením.
zdroj:
Hasbro
K tomu všemu moderní legacy hry mohou disponovat i módem, který není navázaný na kampaňovou část a dá se hrát po jejím absolvování, díky čemuž se z titulu nemusí stát bezcenná krabicí vhodná tak akorát na výstavku nebo do popelnice.
A tak se zrodilo legacy
Jak ale tento dnes pro mnohé stále nepochopitelný žánr vlastně vznikl? Z mého pohledu se jednalo o přirozenou evoluci. Pokud se budeme bavit o tom, že původní stolní hry nebo třeba D&D ovlivnily videoherní průmysl, tak naopak příběhové videohry jsou pro inspiraci legacy stolních her jako dělané.
Prvním titulem, který přišel s odvážnou mechanikou ničení komponent, se stal Risk Legacy z roku 2011 (odtud název žánru). Je to hra až pro pět hráčů odehrávající se na naší planetě, která nabízí boj o globální nadvládu skrze eliminaci nepřátel. Hraje se v tradičních kampaních a nabízí trvalé (legacy) změny skrze nalepování nálepek na herní desku, změny pravidel či přidání nových prvků do hry.
zdroj:
Archiv
Duchovními otci žánru jsou Chris Dupuis a Rob Daviau, z nichž druhý jmenovaný u svého vynálezu zůstává dodnes a vděčíme mu za ty nejlepší legacy hry na trhu. Kupodivu ale Risk Legacy nebyl oním zažehnutím, které by v následujících letech vyprodukovalo desítky dalších podobných her. To se reálně povedlo až o čtyři roky později deskovce Pandemic Legacy: Rok 1, která dodnes vévodí celosvětovým žebříčkům a dočkali jsme se jí díky Mindoku i v češtině (na rozdíl od zmíněného Risku).
Až čtyři hráči se tu ujímají týmů specialistů a po vzoru prvotního Pandemic z roku 2008, který je dodnes jednou z nejhranějších a nejrozšiřovanějších kooperativních her, se snaží v desítkách sezení vyhrát nad celosvětovou pandemií (je dobré si uvědomit, že hra vznikla ještě před covidem, čímž ho vlastně předpověděla).
Hráči se tak v rámci tahů mohou pohybovat mezi městy, léčit nemocné či stavět výzkumné stanice na získávání léků. Legacy prvkem v tomto případě je trvalé ničení měst, vylepšování postav, změna efektů karet či uvedení dalších nových pravidel v průběhu kampaně.
zdroj:
Albi
Jak legacy stvořilo nejlépe hodnocenou hru světa
Avšak tou hlavní hrou, která legacy žánr zviditelnila a nejvíce podtrhla příběh, tedy jednu z nejdůležitějších složek legacy her, byl Gloomhaven z roku 2017 (počeštěný vydavatelstvím Albi). Ohromné kooperační legacy RPG vybralo na platformě Kickstarter přes 8,5 milionů korun, v druhém tisku již 91 milionů korun a společně s dalším dílem Frosthaven, který vybral od 83 tisíc lidí neskutečných 286 milionů korun, ukázalo, kam až se obliba žánru může dostat.
Právě společné prožití příběhu v několik sezeních dělá z legacy her onen netradiční zážitek, který hráč v rámci měsíců (až let) prožije s nejbližšími. Ale toto pozitivum je zároveň žánrovou nesnází a podobně jako v D&D a dalších příběhových stolních RPG jen těžko hledá cesty ke změně jednotlivých hráčů v rámci aktivní skupiny. Pokud skupina odehraje desítky hodin příběhu, bude vždy těžké někoho nového začlenit a vše mu zpětně zrekapitulovat.
O to horší pak je, když má nový hráč obout boty svého předchůdce a zdědit po něm nejen jeho postavu, ale i rozhodnutí, která si s sebou legacy žánr z principu nese. Nutno podotknout, že s tímto problémem se snaží časově delší tituly bojovat. Zrovna Gloomhaven nabízí možnost kdykoliv naskočit do kampaně s novou postavou, jen tu příběhovou část musí hráči převyprávět sami.
Tato problematika a teoreticky i až příliš dlouhá doba dohrání jsou však jediná negativa, která u legacy žánru spatřuji. Jedná o zcela netradiční styl hraní, který stolní hry obohacuje o revoluční prvek. Ničit komponenty může znít jako kacířství, ale nebojte se toho a vyzkoušejte si některou z legacy her.
Ať už chcete zažít monstrózní zážitek skrze Gloomhaven, případně jeho kratší a přístupnější verzi Gloomhaven: Lví chřtán, vydat se do strašidelného domu svých předků v Betrayal Legacy, vystavět vesnici v Charterstone, celé město v My City, starat se o upírský klan ve Vampire: The Masquerade – Heritage nebo postavit železnici v nadcházející Jízdenky, prosím! Legacy: Legendy západu, svolejte své kamarády a běžte do toho!
Detaily legacy prvků a top hry našeho výběru si ale shrneme v nějakém dalším článku.