Češi jsou národ sportovců, to je všem dobře známá věc. A také jsme národem deskovkářů, když z našich luhů a hájů pochází hned několik autorů světových měřítek. A často se tyto dva světy propojují, když existuje bezpočet stolních variací na fotbal.

Marek Klus se ale ve své vlastní hře rozhodl dát prostor jinému sportu, kterému se Češi rovněž věnují a historicky v něm nejsou vůbec marní – skoku na lyžích. V malé karetní hře Jump se budete oddávat právě těmto letům, z nichž diváky přechází zrak a nezbývá než smeknout nad každým, kdo své tělo vrhne takovou rychlostí do takové hlubiny.

zdroj: Vlastní foto autora

Jump si mohou zahrát dva až čtyři hráči a doskákáno by měli mít do půl hodiny. Z krabičky s dle mého názoru povedenou ilustrací Michala Binara na vás vyskočí paklík karet, pár desítek jednostranných žetonků a všehovšudy jedna sněhobílá plastová kostka.

Hned na úvod mi dovolte zastavit se u materiální stránky hry. Karty i žetony jsou kvalitní, kostka z plastu sice není tak pěkná jako dřevo, ale na funkčnosti jí to nic neubírá. Prim zde ale hrají ilustrace, které jsou podle mě opravdu parádní.

Přestože se celou partii budete koukat převážně na lyžaře v různých pózách a trikotech, zimní sport je z toho cítit a na stole to vypadá skvěle. Karty navíc neobsahují žádný text, jen minimum symbolů, které do kreseb zasahují opravdu s citem, aby nijak nenarušily koláž, kterou před sebou budete vytvářet.

Galerie

Skok!

A přesně o tom je hra Jump. Skočit. Se vším všudy. Úkolem hráčů je vytvořit před sebou řadu z pěti karet, která začíná nájezdem, pokračuje odrazem a letem a končí doskokem a stylem. A pamatujete, jak jsem říkal, že na kartách není text?

To, o jaký typ karty se jedná, musíte vypozorovat z obrázku. A to je plusem i mínusem. Osobně vítám fakt, že musím z karty vykoukat, že jde o lyžaře v rozjezdu na rampě, že jde o moment, kdy se od ní odráží a že na téhle kartě neletí, ale už dosedá.

Člověka to nutí obrázky skutečně vnímat a nedovoluje vám to je přehlížet, jako to bývá v tolika jiných hrách, kde se stačí dívat na symboly a číst texty. Na druhou stranu to hráčům (zejména neznalým tohoto sportu) může ze začátku dělat trochu problémy. Není na první dobrou zjevné, do jaké kategorie daná karta patří a když teprve začínáte tvořit řadu pěti karet, hned nevíte, jaké typy vám vlastně ještě chybějí. Ale to se časem naučíte.

zdroj: Vlastní foto autora

Celý skok tvoříte jednoduchým výběrem jedné karty z nabídky šesti, kterou si zařadíte do své řady. Od každého druhu můžete mít maximálně dvě, přičemž nová karta musí mít vyšší hodnotu než původní, kterou tak přebije.

Cílem je vytvořit kompletní skok s co nejvyššími hodnotami karet. Tady ještě jednou přichází ke slovu ilustrace, protože pokud je celý skok provedený skokanem v barvě jednoho trikotu, dostanete body navíc. Nicméně takový systém by napovídal, že máte nad hrou nějakou kontrolu, ale to bohužel neplatí.

Z nabídky karet si vždy vezmete tu s nejvyšší hodnotou, kterou můžete a hraje další hráč. Čekat tu na lepší nabídku či správný trikot bohužel nemá moc smysl, jelikož jakmile někdo dokončí svou řadu, znamená to konec pro všechny.

zdroj: Vlastní foto autora

S větrem o závod

Pak bohužel nastoupí herně nezábavný prvek náhody, kdy si hráči, kteří nestihli svou řadu dokončit, nahází zbylé hodnoty na kostce. Klidně se tak může stát, že hráč, který se loudal, bude mít štěstí a nahází na kostkách nejvyšší hodnoty a všechny tak „přeskočí“, aniž by na to měl karty, nebo za něj náhoda naopak rozhodne o tom, že nemá nejmenší šanci ostatním konkurovat.

Možná si říkáte, no jo, tak se neměl loudat, to dá přece rozum. Jenže balíček karet obsahuje i takové kulišárny, jako je zranění, které říká, že hráč, který je na tahu ve chvíli, kdy se tato karta objeví v nabídce, prostě jedno kolo nehraje a když se tato nepříjemnost děje celou hru jenom jednomu hráči, tak to opravdu není příjemné a už vůbec ne zábavné. Osobně jsem velkým odpůrcem systému „jedno kolo nehraješ“, který popírá veškerou logiku. Proč usedám ke hře? No abych ji hrál a ne proto, aby mi nějaký prvek říkal, že jí vlastně hrát nebudu.

A i kdyby se všem přes značnou náhodu na kartách přicházejících do nabídky dařilo nějak výrazněji strategizovat a všem se podařilo dokončit celý skok včas, tak stejně o vítězi nemusí rozhodnout hodnoty karet, které (ne)určují výslednou délku skoku, protože do tohoto čísla nakonec pro každého hráče ještě promluví další hod kostkou, který se připočítá k výsledku (pravidla na tomto místě mluví o „simulaci náhodného faktoru větru“).

Galerie

S vědomím takové náhody ve hře má jen malý smysl se vyloženě o něco snažit. Jistě, hráč, který má mezi kartami pět čtyřek, rozhodně porazí hráče s pěti jedničkami. Jenže to, že na někoho vyjde čtyřka a na někoho jednička nijak neovlivníte.

V Jumpu je zkrátka té náhody až příliš, což v kombinaci s velice strohými systémy vytváří hru, nad níž máte jen minimální kontrolu a tím pádem i slabou motivaci se v ní pokoušet něco vymýšlet. Ono popravdě ani není co vymýšlet, prostě si vezmete jednu z karet a doufáte, že než se na vás znovu dostane řada, přihraje vám balíček něco lepšího.

Skoky musíte absolvovat celkem čtyři a jak jsme zjistili ve hře dvou hráčů, kdy se spousta karet nepoužívá, hra může být vyloženě nedohratelná. Pravidla na první pohled sice působí solidně, ale během hraní zjistíte, že na několikero otázek neexistuje odpověď a že jedna věta nedává vzhledem k množství komponent smysl.

zdroj: Vlastní foto autora

V pravidlech stojí, že karty z dokončeného skoku nedáváte na odkládací hromádku, ale necháváte si je u sebe. Tím pádem se balíček s každým dalším skokem povážlivě tenčí, možností ubývá, a pokud hráči využívají možnosti mít od každého typu karty v každém skoku dvě, může se stát, tak jako nám, že v posledním skoku už není dost karet na vytvoření kompletní řady, v balíčku se dokola protáčí jen pár karet zranění a hru nelze dle pravidel dohrát.

Body za styl, výkon ale nic moc

Zcela upřímně jsem ze hry Jump zklamaný. Kývl jsem na její recenzi proto, že krabička vypadala k světu, pravidla byla krátká a zněla logicky a solidně a po rozbalení hry jsem byl nadšený z její vizuální stránky.

zdroj: Vlastní foto autora

Jakmile se ale systémy dají do pohybu, začne to pořádně skřípat. Jako hráč nemám ve hře moc co dělat, většina prvků je podřízená náhodě, v pravidlech jsou díry a celý zážitek tak padá z pořádné výšky na pěkně tvrdou zmrzlou dráhu, z níž ho už jen tak něco nezvedne.

Jump proto nemohu doporučit komukoliv, kdo už má s moderními deskovými hrami nějaké zkušenosti. Zabodovat by mohl maximálně u fanoušků tohoto sportu, kteří hry vůbec nehrají, maximálně přičichli k Člověče, nezlob se nebo Dostihům a sázkám. V takovém případě si Jump umím představit jako dárek, který neurazí.