Nad oltářem uprostřed tajemného labyrintu se točí magický vír, z něhož do našeho světa vyvěrají různobarevné úlomky magické materie. Ve zpracovávání této materie spočívá podstata kouzelnického umění, a tak se zde každoročně střetávají čtyři největší čarodějové světa, aby zjistili, kdo z magické materie vytvoří tu nejmocnější knihu kouzel.

Kdekdo by chtěl stát se čarodějem a učit se používat kouzla (minimálně každý, kdo četl Harryho Pottera). Ve hře Kniha kouzel si vy a další až 3 lidé můžete na takovou třičtvrtě hodinku vyzkoušet, jaké to je. I když bychom měli trochu ubrat z epických fantasy představ. Žádné pompézní kouzelnické souboje tady nenajdete. Kniha kouzel je v jádru eurovka, kde tím nejdůležitějším je chytře pracovat se surovinami, které vám náhoda přihraje do cesty.

To zní o poznání méně epicky, takže bych se nedivil, kdyby po dočtení předchozího odstavce část čtenářů už odešla. Pokud jste tu se mnou ale zůstali, tak vás hra musí opravdu zajímat a děláte dobře. Pojďme se na ni tedy společně podívat.

Sedm barev magie

Nejhmotnější částí hry je velký balík karet. Tři sady po sedmi kouzlech a jedna nápovědní karta pro každého ze 4 hráčů to dělá... počkejte, podívám se do svého aritmetického grimoáru… rovných osmaosmdesát karet. Všechny ve velikosti tarotových karet s krásnými ilustracemi na obou stranách.

zdroj: Vlastní foto autora

Z lícové strany je vyvedená podoba daného kouzla, rub pak připomíná v kůži vázanou, okovanou knihu se symboly barvy daného kouzla a společníka. Velice pěkně se na karty kouká, ale nemanipuluje se s nimi úplně nejlépe. Nemají žádnou luxusní povrchovou úpravu, jak už jsme ze spousty her zvyklí a mají ostré rohy namísto zaoblených.

Dále tu máme velké kartonové desky společníků pro každého hráče. Na výběr je zde drak, chiméra, gargoyle a oživlá loutka. Z kartonu je také oválná deska oltáře, žeton prvního hráče a miska na žetony, kterou si musíte složit a já doporučuji i rovnou slepit.

Poslední velkou komponentou je černý látkový pytlík s ilustrací magického víru, který obsahuje srdce hry – 105 akrylových žetonů v sedmi různých barvách: červené, fialové, modré, žluté, zelené, bílé a černé. A pokud mi můj grimoár nelže, tak to znamená 15 od každé z nich. Kromě odlišných barev má každý žeton na sobě i jednu ze tří run, které sice nemají v našem jazyce žádné jméno, ale můžete jim zcela neceremoniálně říkat: kolečko, čtvereček a trojúhelníček.

zdroj: Vlastní foto autora

V krabici je také papírový insert, který sice vypadá hezky, ale účel moc neplní. Pouze odděluje karty od zbytku komponent, navíc nijak zvlášť úspěšně při přenášení hry. No a pokud jej vyhodíte, tak budete mít krabici se hrou poloprázdnou. Sice to není tak špatný poměr velikost/obsah krabice jako u legendárního Splendoru od stejného vydavatele, ale stále to ve mě vyvolává mírné rozhořčení.

Kouzla nejsou žádná věda

Každý z hráčů si před sebe do dvou řad vyskládá stejnou sadu sedmi kouzel, jakou mají i ostatní, svého pomocníka a přehledovou kartu. Pytlík s žetony, miska a oltář se umístí doprostřed stolu, na desku oltáře se vyskládá 5 žetonů materie a ten z hráčů, který jako poslední viděl nějaké kouzlo, si vezme žeton prvního hráče a může se pustit do čarování.

Ve svém tahu vždy projdete třemi fázemi dne a v každé z nich můžete vykonat jednu akci. Ráno si můžete z oltáře vzít jeden libovolný žeton materie nebo si dobrat dva náhodné z pytlíku. Nikdy však nesmíte mít více než 9 žetonů materie. V poledne můžete jeden z žetonů uskladnit na svém pomocníkovi, což vám přinese nějaké ty body na konci hry. Večer se pak můžete naučit jedno z kouzel a jak by se dalo čekat, tady začíná ta hlavní zábava.

K naučení kouzla musíte do misky odhodit 3, 4, nebo 5 žetonů stejné barvy, jaké je dané kouzlo. Zároveň záleží na tom, zda se chcete naučit kouzlo na nejnižší, střední nebo nejvyšší úrovni. A jde o pořádně důležité rozhodování. Naučit se nejnižší úroveň je lehčí, ale kouzlo samozřejmě není tak mocné a bohužel ho časem ani nezlepšíte, protože každé kouzlo se můžete naučit jen jednou. Nasbírat velké množství žetonů na nejvyšší úroveň se může zdát nemožné, ale naštěstí vám v tom pomůžou runy. Každé 3 žetony se stejnou runou představují jeden žeton libovolné barvy.

A k čemu že ta kouzla jsou? Tak očekávaně vám dají nějaké body na konci hry, ale kromě toho přináší i nové možnosti. Jsou zde kouzla s jednorázovými efekty, trvalými efekty, nejčastěji pak kouzla poskytující další akci pro určitou fázi dne. Postupně tak budete mít ve svém tahu větší výběr. Například pokud umíte Obětování, můžete si ráno vzít dva náhodné žetony z pytlíku jako kdokoliv jiný nebo můžete zahodit žeton se specifickou runou a dobrat si z pytlíku rovnou čtyři nové. Očista vám zase v poledne umožní měnit si žetony s oltářem a Transmutace vám večer usnadní učení kouzla vytvořením žolíka ze specifické runy.

Po tom, co hráč odehraje své akce, doplní žeton z pytlíku na oltář (případně, pokud je oltář plný, hodí všechny žetony z něj do misky a vyskládá na něj 5 nových) a může hrát další. A to do té doby, než se někdo naučí všech 7 kouzel nebo nezaplní žetony všechna pole na desce pomocníka. Dohraje se kolo a jdou se počítat body na kartách kouzel a pomocnících. Kdo jich bude mít nejvíc, je korunován králem všech čarodějů.

zdroj: Vlastní foto autora

Má to své kouzlo

Kniha kouzel mě mile překvapila z mnoha důvodů. Centrální mechanika sbírání žetonů je snadno uchopitelná a téměř intuitivní je i hlavní práce s náhodou. Rozhodování se mezi jedním jistým žetonem nebo dvěma náhodnými v sobě ukrývá něco opojně zábavného. Je to čirá esence gamblingu, ale bez rizika, protože tady na rozdíl od kasina nenecháte celou výplatu.

Tuhle zábavu umocňuje produkce hry. Žetony o sebe příjemně klapou jako skleněné korálky a lesknou se jako drahé kameny. Je radost si s nimi hrát a jen co je vezmete do ruky, zmocní se vás instinktivní touha je hromadit a nejlépe si z nich udělat obří hromadu, na které se uložíte ke spánku. Ale to ze mě možná mluví moje dračí já…

Rozloučit se se sadou nasbíraných žetonů zní po předchozím popisu jako bolestivá věc, ale není tomu tak. Odměna v naučení se kouzla je totiž dostatečně lákavá. Najednou totiž do rukou dostanete nové možnosti a jak jsem se snažil ukázat na příkladech výše, ty možnosti jsou výrazně lepší, než jaké jste měli doposud. Je to jako kdybyste v cyklistickém závodě najednou přesedlali na motorku. Naštěstí se často nestává, že by závod ovládl osamocený motorkář, jelikož akce kouzel si postupně odemknou i ostatní hráči.

zdroj: Vlastní foto autora

Avšak je třeba zdůraznit, že v jádru je Kniha kouzel hlavně o náhodě. Máte možnosti, co s náhodou udělat, vybrat si míru rizika, kterou chcete podstoupit, ale pokud vám přicházejí ty špatné žetony a soupeři naopak vždy padne přesně ta barva, kterou chtěl, nevyhrajete, i kdybyste byli mistr stratég. To může leckoho odradit či znechutit, ale za mě je to spíš klad než zápor, protože náhoda srovná hráčské schopnosti, což je u rodinné hry vítané. Navíc je hra dohraná do hodiny i s těmi nejpřemýšlivějšími hráči, což je za mě adekvátní čas pro podobnou zábavu.

Hra nabízí i slušnou variabilitu, jelikož v ní najdete tři sady kouzel, které lze mezi sebou kombinovat, takže k dispozici máte celých 2 187 variant (opět díky za pomoc, magický grimoáre). Musím ocenit, že každému z jednadvaceti kouzel je v pravidlech věnováno dost prostoru k podrobnému vysvětlení efektů včetně poznámek ke konkrétním případům a připomenutí implikací pravidel. Při hraní tak byly jakékoliv nejasnosti vyřešené během pár vteřin. Smekám a toužebně si přeji najít podobné návody v každé deskovce.

K variantám kouzel se váže poslední věc, jíž mě Kniha kouzel překvapila. Čekal jsem, že pokročilé varianty kouzel budou komplikovanější a víc „hráčštější“, což se splnilo, ale nečekal jsem, že některé z nich výrazně zvýší interaktivitu hry. Díky schopnosti kopírovat akce soupeřů se budete více zajímat o dění na stole, ale nejvíc hru promění akce, při nichž dostávají žetony i všichni ostatní hráči. Umožnit někomu dobrat si žeton mimo jeho kolo zní jako dobrosrdečná věc, avšak když si kvůli tomu ve svém tahu nebude moct dobrat ten jediný žeton, na který čekal celou dobu, protože už díky vám má žetonů devět, tak se z téhle dobrosrdečnosti stává ta nejkrutější podlost.

I přes veškerá pozitiva uvedená výše si nemyslím, že by byla Kniha kouzel vyloženě skvělou hrou. Ačkoliv mě bavila, nemá v sobě to něco, čím by přirostla k srdci a člověk by ji chtěl hrát neustále, takže pravděpodobně zapadne v hromadě ostatních her ve své kategorii, kde ji převyšují její vlastní příbuzní, jako již zmiňovaný Splendor nebo jiné hry stejného autora Phila Walker-Hardinga – Sushi Go či Gizmos.

Novým hráčům bych rozhodně doporučil jakoukoliv z těchto her dřív než Knihu kouzel a ti zkušenější z vás možná raději sáhnou po něčem o chlup víc komplexnějším, jako je třeba Res Arcana. Ale pokud byste dostali chuť na něco náhodnějšího a oddechovějšího, věřím, že se u Knihy kouzel budete bavit stejně jako já.