Psal se duben roku 2023, když se na Kickstarteru objevila další zajímavá desková hra – Crown of Ashes. Projekt Richarda Lawtona lákal na stylové téma, pohledné zpracování a tuzemské hráče rovnou na to, že vyjde i v češtině díky TLAMA games. Vzhledem k tomu, že hra skutečně skrývala moc lákavé ingredience, přilákala 1 340 zájemců, kteří zde nechali lehce přes 2 miliony korun.
Znamenalo to, že se vytyčený cíl povedlo mnohonásobně překonat a deskovkáři se mohli začít těšit na další unikátní spojení, které v průběhu prázdnin doputovalo i do veřejného prodeje, u nás pod přeloženým názvem Koruna z popela. A pokud by snad přenádherná krabice nestačila k tomu, abyste si ji šli hned pořídit, snad vás o tom přesvědčí tahle recenze.
Bylo, nebylo
Putování začneme u tématu, tedy u jedné z neochvějných devíz. Podíváte se do temného fantasy světa, ve kterém se král natolik bál svých baronů, že přivedl zemi k úplnému úpadku skrze válku. Poslední nadějí se mělo stát mírové jednání, kde si baroni vzali lektvar stoletého spánku, aby přečkali dobu, během níž se země zotaví. Jenomže královy úmysly byly nekalé, jelikož šlo o past, díky níž by se zbavil svých svěřenců. Král ovšem nepočítal s tím, že až se baroni probudí, nabydou ohromnou touho po moci, kterou se budou snažit ukojit nově získanou schopností – nekromancií.
Ta jim dala sílu, která umožňuje zužitkovat padlé z války, čímž dostávají téměř neomezenou armádu. Události odstartují druhou, tentokrát naprosto ničivou válku, která rozhodne, kdo z baronů (hráčů) dobude Citadelu, usedne na trůn a nasadí si titulní korunu. Logicky taková cesta bude trnitá a nejenže si vyžádá oběti, ale rovněž dokonalou taktiku a schopnost velet.
zdroj:
Vlastní
I když v zásadě nejde o příběhovku, vždy je sympatické, když tvůrci jdou o ten pomyslný krok dále a snaží se hraní dát nějaký rámec, který jinak čistě mechanickému zápolení dává omáčku, a tedy i nějakou tu hloubku. Tady se to daří na dvakrát podtrženou jedničku s hvězdičkou i díky fenomenálnímu vizuálnímu zpracování dvojice Vadim Mishin a Rafael Nobre, které se z dokonalé krabice povedlo převést i na jednotlivé komponenty. Pokud máte rádi originální využití barev pro tvorbu trochu bizarní temnoty, tohle pro vás bude rájem. Vzorné labůžo.
Plynulé dobývání
Nebojte, samozřejmě vás slyším, člověče v poslední řadě. Nad grafickou stránkou se lze rozplývat do soudného dne (který ve hře už svým způsobem přišel), ale deskovky se nekupují pro to, jak vypadají (výjimky samozřejmě existují), nýbrž jak se hrají. A netřeba mít strach, protože i z téhle stránky se jedná o příjemné překvapení, které upřednostňuje plynulost před snahou o revoluci.
Koruna z popela kombinuje worker placement, sbírání zdrojů a dobývání oblastí. Ultimátním cílem je nasbírat co největší množství bodů, což primárně děláte ovládáním lokací na herní mapě. Celá jedna seance, jejíž délka se významně odvíjí od počtu hráčů, ale většinou by mělo být všechno vyřešené do dvou hodin, se skládá ze čtyř kol, každé složené ze čtyř tahů. Během nich hráči mohou dělat jednu ze čtyř akcí, vždy spojenou s umístěním jednoho ze čtyř dostupných pracantů na volné pole.
zdroj:
Vlastní
Jedno takové pole je vyhrazené pro stavbu budov do jedné ze šesti dostupných lokací. Pro budování je třeba vždy zaplatit zlatem, které rovněž slouží jako univerzální zdroj. Následně si vyberete jednu destičku z veřejné nabídky a umístíte ji do lokace, kterou ovládáte, případně do neutrální.
Uhni, ty švábe!
Tím se v podstatě lokace vylepšují, čímž se zvyšuje bodová hodnota za jejich ovládání, ale rovněž se vylepšuje možný zisk surovin. Ve hře naleznete čtyři základní – krev, kosti, popel a síru. Získáváte je využitím akce zisku zdrojů, tedy umístěním dělníka na volné pole v dané lokaci. Tuhle akci pravděpodobně budete dělat nejčastěji, jelikož suroviny jsou nedílným prvkem, který na konci každého vašeho tahu umožňuje rozšiřovat armádu rekrutováním dalších karet vojáků. Ty získáváte z veřejné nabídky a každý z bojovníků je rozdělený do jedné ze tří úrovní, což ukazuje jejich cenu, ale rovněž i sílu.
Jakmile je tímto způsobem získáte, využijete je buď v útoku, nebo v obraně. Útok je jedna z dalších akcí, během níž opět položíte pracovníka na volné pole u lokace, což značí vaši zteč. Poté si z ruky vyberete až tři karty bojovníků, sečtete jejich sílu a následně si obránce i útočník vytáhnou kartu boje, která upraví výslednou sílu. Pokud obránce dorovnal nebo překonal bojovou hodnotu agresora, útočník karty položí na hřbitov a nic dalšího se moc neděje. Pokud ale útočník vyhraje, lokaci získá a dva ze svých útočníků vloží do její obrany (obránce si karty přesune na hřbitov).
Tímto krokem se útočník stává novým vládcem a pokud zvládne oblast ubránit až do konce celého kola, získá za ni odpovídající bodovou hodnotu. Ovládání míst je rovněž důležité pro to, že pokaždé, když některý z ostatních hráčů využije zisk surovin zrovna ve vaší oblasti, dostanete desátek v podobě některého ze zdrojů.
Buď vůdcem!
Cesta k úspěchu je trnitá a rozhodně musíte počítat s tím, že dojde na nějaké ztráty. Nicméně se nebojte, ty nejsou trvalé, jelikož většina karet získaných bojovníků (výjimku tvoří stroje, jež se vrací do balíčku) se vám do ruky ze hřbitova vrátí. Stačí si počkat na konec kola, případně využít akci obnovení karet. To je klíčová informace nejen pro rozmyšlení nad dalšími kroky, ale rovněž pro sekundární bodovací podmínku, která záleží na tom, kolik válečníků spadajících do jedné ze dvou vylosovaných „frakcí“ jste v průběhu hraní získali.
Každopádně přesně tohle válčení a přetahování je srdcem většinové zábavy, u které rozhodně není nouze o konflikty a ostrá slovíčka u stolu. Navíc je třeba počítat ještě s dalšími systémy, kam spadá bonus v případě, že útočí či braní dvě nebo tři jednotky stejné „frakce“, odměny za prohru/výhru na bojových kartách nebo třeba prostřední Citadela, kterou z počátku brání král, po jehož poražení si vlastník na konci každého kola přijde na nezanedbatelný obnos bodů.
zdroj:
Vlastní
Napětí častokrát panuje až do samotného závěru a od vedení vás dělí pouhá jedna dobře mířená, zákeřná akce. Navíc díky tomu, že vliv náhody je sražený na nutné minimum, vás bude odměňovat rozvaha, taktika a snaha o předvídání. I kvůli tomu, že například s obránci můžete manipulovat pouze omezeně, takže je s vojáky třeba nakládat stejně jako se zdroji, tedy s rozvahou.
Raději s někým nežli sám
Kdybyste vašim sezením navíc chtěli dodat další hloubku, můžete si do hraní přidat i speciální vlastnosti jednotlivých baronů, které jsou příjemně asymetrické a lze s nimi nakládat hned několika různými způsoby. Osobně s nimi doporučuji hrát, jelikož snažení skutečně dokážou náležitě ozvláštnit. Navíc i s nimi jde pořád o velice přístupnou strategii, která nabízí tak akorát systémů, aby nebyla zahlcují, ale dokázala bavit i opakovaně.
Leč všechno má svou omezenou trvanlivost a po několika odehraných partiích objevíte jistý vzorec v postupu, který funguje lépe než ostatní. A pokud už o něm víte, noví hráči většinou nebudou mít šanci vás porazit. Nicméně ruku na srdce, to je „problém“ velkého počtu her, v nichž náhoda hraje jen malou roli.
Zároveň si nejsem úplně jistý sólovým režimem. Nebudu se tady tajit tím, že nejsem kdovíjakým nadšencem těchto módů naroubovaných do všech možných titulů. Ale tady skutečně nevidím jediný důvod, proč se do sóla pustit. Krása Koruny z popela přeci jen tkví v konfliktech, které zápolení s „umělou inteligencí“ zkrátka nepřinese. I když z pohledu mechanismů funguje bez problémů. Takže ano, tohle je přesně ta hra, která je nejlepší v maximálním možném počtu lidí.
Vzhledem k výše zmíněnému a mému neskrývanému nadšení mi proto nezbývá, než debut Richarda Lawtona všem výsostně doporučit. Podmínkou samozřejmě musí být, že vám nevadí se s ostatními hádat a zažívat vyostřené situace. Jestli však přesně tohle u své stolní zábavy vyhledáváte a současně hledáte něco plynulého a zbytečně nepřekombinovaného, Koruna z popela je přesně tím.