Crusader Kings

3–5 hráčů | 180 minut | Od 14 let | anglicky, hodně textu

Aleš: U Peruna, to byla zábava! Tedy, u Krista, tedy Kristepane, ne, to je zase rouhání… No prostě, stihli jsme si v pěti lidech zahrát deskovku Crusader Kings dvakrát a pokaždé to byla velmi zábavná zkušenost – a zároveň při obou sezeních velmi rozdílná. A to jsem pokaždé hrál za tu samou frakci, tedy Angličany s Vilémem Dobyvatelem jako králem. Co ty Vašku, podobná spokojenost, nebo…?

Vašek: Jak se to vezme. Jsem spokojený s tím, že to byla zábava plná čepelí v zádech, že jsme se u ní ani moc nepohádali, že jsme se všichni v nějakém momentě pokusili zabít vlastní dítě, že si vedle mě sedící Šimon vzal za ženu koně. Nejsem spokojený s tím, že jsem v obou případech prohrál, i když jsem pokaždé zvolil zcela odlišnou strategii. Ačkoliv za Italy jsem měl napodruhé k vítězství přece jen blíž než předtím za Němce.

zdroj: tisková zpráva

Aleš: Navíc, ten kůň pak dobyl Konstantinopol… What a horse… A pak se s ním rozvedl, nevděčník! Já jsem s tím, že jsem prohrál, víceméně spokojený, protože vyhrát může jen jeden a pokaždé to bylo o fous. Poprvé mi nevyšel gambit zlikvidovat Němce, kdy jste mě zpomalili příliš na to, abych stíhal obsazovat jejich državy, a podruhé, když jsem jel na vítězství přes křížové výpravy a území, nás všechny převezl mazaný dvojtah s dobytím Jeruzaléma.

Tam to byla velmi vyrovnaná hra, nějak jsme mohli až do poslední chvíle vyhrát všichni. Ale jsem rád, že se potvrdilo, že jde vést velmi napínavou hru i bez jakýchkoliv válek, jen s nějakou tou vraždičkou a vyhrožováním nebo naznačováním.

zdroj: tisková zpráva

Vašek: Je to vážně překvapivě věrná adaptace původní počítačové hry, což se možná nejvýrazněji projevuje právě v tom, že nemůžeš jen tak halabala zaútočit na kohokoliv, kdo se ti znelíbí. Nutnost získat casus belli, důvod k válce, vede k tomu, že je daleko složitější řešit problémy mečem, daleko lepší je vyřešit diplomacií, dohodou, dýkou nájemného vraha.

Jen je pak nešťastné, když je v tom vraždění jeden z hráčů tak dobrý, že tomu druhému povraždí doslova úplně celou rodinu. Krále, královnu, sourozence, děti… A to je pak velký průšvih, protože bez dynastie není stát. Stalo se to mně, stalo se to tobě, stalo se to Šimonovi a nikdo z nás se z toho pak už nebyl schopný vzpamatovat.

zdroj: Archiv

Aleš: Tady si dovolím nesouhlasit. Mě to zbrzdilo, pravda, ale vy jste mi zabili společně vládce třikrát! :) Ale Šimon v poslední hře se z toho vzpamatoval dobře. Podle mě je asi třeba říct, že tady bude hodně platit „kdyby se nestalo A, stalo by se B”. V tomto případě to bylo tak, že se Šimon (Němci) hodně rozpínal a dřív nebo později bychom ho museli zkrouhnout.

Ve chvíli, kdy se jeden hráč až moc rozjede, je podle mě přirozené, že jiný hráč zareaguje. Nebo víc. Kupříkladu v tomhle případě, než došlo na megavraždu, jsem byl domluvený s Francouzi, že já se vylodím na severu a oni mě podpoří ze západu. Přičemž jsem počítal s tím, že pak to bude o tom, jestli ty nebo Španělsko napadnete Francii, nebo zkusíte vyřadit mě, a to nejspíš intrikami (a tak jsem spořil a chystal si bodyguardy).

Ale chápu (a vím), že ten pocit, když najednou člověku vymře celý rod a musí začínat skoro od píky, je strašně frustrující a v tu chvíli máš pocit, že se všichni spikli jen proti tobě. Podle mě se v Crusader Kings strašně špatně v mysli přepojuje z módu „starám se o svoje a jistím se” do „jdeme všichni do sebe a bez konfliktu to nepůjde”. Což logicky vyvolává VELMI kompetitivní momenty a emoce. Vlastně, vadí ti tohle u her? Drobet hašteření, argumentování apod?

zdroj: tisková zpráva

Vašek: No, přiznám se, že když mi španělští a francouzští zabijáci povraždili všechny moje dcery – a byly to kvalitní dcery s pozitivními vlastnostmi, které měly potenciál zajistit budoucnost mého rodu na celé generace! –, byl jsem z toho maličko frustrovaný, ale uklidnila mě myšlenka na krvavou pomstu.

Ale je vidět, že některým lidem je tohle proti srsti. Kdysi jsem dost naštval jednoho kamaráda, když jsem ho po pětihodinové partii Risku náhle zradil a tím pádem vyhrál, minule byl v podobné pozici zase Patrik, který po té prvotní šikaně s námi ani nechtěl na streamu hrát. Co panovník, to názor.

Aleš: Na obranu Patrika je třeba říct, že on vždy prohlašoval, že mu tenhle typ her nesedí. Já se v tom naopak vyžívám a čím víc jde bluffovat a pracovat s emocemi, tím líp. Miloval jsem proto stolní Battlestar Galacticu, karetní Vampire: The Masquerade - Eternal Struggle a tohle mi přijde podobné.

zdroj: tisková zpráva

Často se musí improvizovat nebo jít do extrému a pokusit se vytěžit ze situace to nejlepší i za cenu konfliktního jednání (ostatně, je to politika, byť kartičková na mapě Evropy). Když jste mi se Šimonem udělali tu brutální čistku, byl jsem samozřejmě naštvaný.

Ale snažil jsem se to uhrát na to, aby se Šimon cítil, že investoval víc, než měl, a pokud možno udělal chyby nebo začal uvažovat o tom, že vaše spojenectví pro něj není výhodné – a já pak mohl bojovat jen s tebou (Němci) a zkusit v rychlé sekvenci obsadit co nejvíc území.

Jen je tedy třeba se od toho oprostit osobně a být pořád v roli, nebýt naštvaný reálně, respektive i mimo hru. Vlastně, roleplay! Ten mi přijde u hry strašně důležitý, podle mě bez toho, aby se alespoň trochu roleplayovaly události, by ztratila velkou část kouzla.

zdroj: tisková zpráva

Vašek: To máš samozřejmě pravdu. Ono je z hlediska hratelnosti vlastně jedno, jestli je tvůj vládce „střídmý”, nebo „čestný”, oba jsou to pozitivní tokeny, které ti zajistí úspěch (kromě některých kritických neúspěchů, jako když se čestný vládce pokouší špehovat). Ale řekni mi, co je zajímavější: Že na trůnu sedí chlapík se dvěma pozitivními a dvěma negativními vlastnostmi neurčitého typu? Nebo že to je král, který je sice chytrý a odvážný, ale taky krutý a ještě ke všemu bastard?

Najednou samovolně vznikají příběhy, které si vhodně poskládaná partička dokáže ještě vyšperkovat, což se nám myslím v GamesPlayi docela dařilo. Zvlášť bylo krásné, jak naše děti úplnou náhodou dědily vlastnosti po svých rodičích a úplně celá Alladjexova famílie byla plná totálních kruťasů.

zdroj: tisková zpráva

Aleš: Přesně! Můj druhý král byl „Inbred”, což je z herního hlediska úplně to samé, jako kdyby měl „Cruel”, ale dodávalo to kontextu hry úplně jiný význam. Syn, kterého jsem se snažil nechat zemřít v křížových výpravách nejenže dobýval jedno území za druhým, ale nakonec z něj byl král.

Sice nevím, zda neslintal na trůn, ale rozhodně byl úspěšný. Bez toho, aby tokeny náhody měly nějaké vlastnosti, by hra vůbec neměla tvář. Takhle jde vytvářet příběhy, kdy pokus o vdavky nevyšel kvůli vytažení červeného tokenu „Gluttonous”, což samozřejmě znamená, že moje dcerunka se zjevně při dvoření tak hrozně přežírala, až dostala košem.

A o tom vlastně podle mě celá deskovka Crusader Kings je. Dobrý herní základ je tímhle „zosobněním” strašně obohacený a vlastně i zábavný. Dává do hry příběh, takže není jen kalkulací, jakou mám pravděpodobnost na úspěch.

zdroj: tisková zpráva

Vašek: Ale na druhou stranu umí zamrzet, že vliv náhody je přeci jenom dost silný. Můžete vymyslet tu nejlepší strategii, mít v pytlíčku čtyři dobré vlastnosti a jednu špatnou… a pak si vytáhnout zrovna tu červenou potvůrku, která vám všechno zkazí.

Ovšem náhodu tu lze ovlivňovat utrácením peněz a chytrou správou „balíčku” svých žetonů, takže mi to v konečném důsledku vadilo opravdu jen v tu konkrétní vteřinu, kdy mi v postavení hradu zabránila tupost mého jinak excelentního krále. Pak jsem si spravedlivě řekl: „No jo, je to hra.”

A ne tak ledajaká hra. Dobrá hra. Hrál jsem Risk, hrál jsem Hru o trůny a pakliže nemůžu nekompromisně říct, že Crusader Kings je z nich nejlepší, protože si tím přece jen nejsem úplně jistý, rozhodně jsem ochotný prohlásit, že je jiná. Svá. Originální. A že je s ní incestní, vražedná a tyranská zábava. Znáte snad někdo nějaký lepší druh?