České studio Czech Games Edition je světově známé svými velmi kvalitními hrami, které umějí být bláznivě zábavné (Galaxy Trucker), příjemně strategické (Ztracený ostrov Arnak), docela hardcore (Through the Ages), inovativní (Alchymisté) či zcela jedinečné (Smlouva s ďáblem). A také se jim to občas úplně nepodaří a jejich výtvorům něco chybí (Sanctum, Andrenalin, Hvězdní kapitáni…).

Galerie

Kam do toho spadá jejich poslední počin Kutná Hora: Město stříbra? Tak rozhodně je to velmi povedená hra, která se bere smrtelně vážně a je definitivně určená náročnému publiku, přičemž se řadí mezi spíše ojedinělé projekty s hráči řízenou ekonomikou.

Pro mě osobně je to po mnoha letech hra, kterou jsem musel doopravdy objevovat – pořádně se do ní ponořit, kutat hlouběji a hlouběji, objevovat, kam vedou nejrůznější šachty. Abyste rozuměli, s mými zkušenostmi mě už valná většina novinek nezvládá překvapovat.

Spousta her vám už v první partii ukáže vše, co nabízí. I když hned nevyzkoušíte všechny strategie, tušíte, jaké to jsou a co všechno se ve hře dá dělat. Neříkám, že je to špatně – hry jsou díky tomu přístupnější, okamžitější, což v dnešní uspěchané době oceňuji, ale zároveň jsou méně výjimečné.

zdroj: Vlastní foto autora

Do Kutné Hory ale musíte pronikat. Z první partie jsem byl zmatený a vůbec ne nadšený. Během druhé mi začal docházet potenciál hry, kterým jsem během třetí hry začal pokoušet a s každou další a další partií se mi víc a víc rozšiřoval úsměv na tváři, jak mi deskovka kvetla pod rukama a já postupně odhaloval další a další malé, zdánlivě nedůležité, ale ve skutečnosti zcela zásadní prvky ovlivňující hratelnost a zážitek.

Fakt, že jsem po letech zase musel do hry déle pronikat, abych ji pořádně probádal, byl velmi osvěžující a jsem rád, že takové hry pořád ještě vznikají. Ale o čem že ta Kutná Hora: Město stříbra vlastně je?

Máš parcelu? A povolení? No tak co chceš stavět?!?

Ke hře můžete usednout až ve čtyřech, přičemž tentokrát se trochu nemoderně musíte obejít bez sólo módu. Pravidla nejsou nikterak obsáhlá, ale může chvilku trvat, než si je zažijete. Celá hra je řízená kartami – na ruce máte šest stejných karet jako všichni soupeři, z nichž ve svém tahu zahrajete dvě, každou pro jednu ze dvou akcí.

zdroj: Vlastní foto autora

Celkem se hraje pět nebo šest kol podle počtu hráčů a v každém zahrajete pět z těchto šesti karet. Akce jako takové jsou velmi jednoduché a tematické: zaberete si pozemek postupně budované Kutné Hory, získáte právo na výstavbu budovy, postavíte budovu, vykopete novou šachtu, přispějete k výstavbě chrámu svaté Barbory nebo ze svých podniků inkasujete příjem.

Téměř ve všech těchto oblastech se předháníte se soupeři – bojujete o pozemky, jelikož sousedství budov přináší vítězné body a jedny jsou levnější než druhé; vlastnictví dolů v jednotlivých patrech podzemí přináší body tím víc, čím víc šachet vlastníte; a vždycky se najde nějaký ten rival, s nímž sdílíte podnikání.

Ve hře se pracuje se šesti komoditami (pivo, dřevo, jídlo, ruda, stříbro a spisy), jejich dostupnost ovlivňuje každý jednotlivý hráč u stolu. Každý zastupuje tři ze šesti cechů mající tyto komodity pod palcem, přičemž v závislosti na počtu hráčů může být jeden cech sdílený mezi dvěma hráči. Neustále tak hrozí riziko, že tu pekárnu postaví dřív váš soupeř a vy se tak budete muset spokojit s pivovarem. Ale i ten může stihnout jiný soupeř, no tak snad ta pila tam do příštího tahu zůstane…

Galerie

Tady přichází ke slovu velké specifikum této deskovky, která se od běžných euro her zásadně liší. Víc tu nutně neznamená víc. Po pekárně se v nabídce může objevit řezník produkující stejnou komoditu, tedy jídlo. Nicméně když se v rozrůstajícím se městě objevila pekárna, jídla je najednou dostatek a stačí to na pokrytí poptávky. Vybudováním řezníka by nabídka převýšila poptávku, takže by cena jídla pořádně poklesla. A oba hráči hrající za cech jídla zapláčou, jelikož použitím akce příjem dostanou z jídla jen drobné.

Kdyby druhý hráč řezníka nepostavil, mohli by oba těžit z příjemné ceny jídla po vybudování pekárny a doufat, že ostatní hráči do města svými tahy přilákají nové obyvatele a poptávka po jídle jen poroste, tedy zvednou se jim zisky z prodeje párečků, šunek, rohlíků a tak podobně.

Hráči skutečně ovlivňovaná hra

To je takový základ toho, jak Kutná Hora: Město stříbra funguje. Hráči zde budují nejrůznější stavby, které velmi elegantním způsobem hýbou trhem. Jsou tu speciální držáky na dva balíčky komodit, s nimiž se manipuluje dvojím způsobem.

zdroj: Vlastní foto autora

Když vaše akce vyústí v přísun nových obyvatel, odemelete z balíčku několik karet a okýnka na zakrývacích šipkách jednotlivých komodit odhalí, jak se změnila poptávka (a s tím cena) po pivu, jídle, dřevě a dalších. Když svou akcí způsobíte nadbytek výroby nějaké komodity, neprotočí se karty, ale posune se šipka komodity, čímž klesne její cena (vyjma rudy a stříbra, které jdou vždy proti sobě).

Musím říct, že je opravdu náročné popsat jádro hry čtivým způsobem a nezabíhat u toho do přílišných detailů, ale právě v detailech je kouzlo celého zážitku. Už třeba jen to, že různé cechy mají různý vliv na hru.

Za jídlo a pivo si ve hře nic nepořídíte, ty vám slouží jen k zisku peněz. Nicméně hráč či hráči, kteří ovládají dřevařský cech, mohou silně ovlivnit celý průběh partie. Všechny budovy a šachty se totiž staví za dřevo a pokud se dřevařské cechy rozhodnou, že nebudou ve městě budovat pily, bude cena dřeva absurdně vysoká.

zdroj: Vlastní foto autora

Cena se pohybuje od 1 do 6 grošů za kus, což je opravdu obrovský rozdíl. Vezměte si třeba takový kostel svatého Bartoloměje vyžadující ke své výstavbě 12 kousků dřeva. Vzhledem k rozpětí ceny může být za přebytku klád klidně za pouhých 12 grošů, zatímco za absolutního nedostatku je to rovnou 72 grošů.

A nejzajímavější na tom je, že cenu dřeva má pod palcem jen někdo. Pokud nejste v exkluzivním klubu dřevařského cechu, pilu postavit nemůžete a cenu dřeva neovlivníte. Mezi hráči tak vzniká pnutí a občas tu budete pociťovat bezmoc.

Nezbyde vám nic jiného, než se rozhodnout, zda takto nákladný kostel i tak postavit, nebo ještě jedno kolo počkat, třeba se hráči zmátoří a cenu dřeva konečně srazí do rozumných mezí. Ti to ale vědí a nebudou vám chtít pomoct, když jim ze dřeva plynou královské příjmy a mají třeba jiné plány.

Galerie

Kutná Hora roste nahoru i dolů

Jak budete absolvovat jednu partii za druhou, budete si uvědomovat jednotlivé souvislosti mezi všemi akcemi, mezi všemi cechy i jejich rozvržením na vaší osobní desce, kde stavba budov za daný cech zvyšuje nejen vaší osobní produkci jeho zdrojů (které se při příjmu podle aktuálního kurzu převádí na groše), ale také vám dává jeden ze tří typů odměn, z nichž vám jeden umožní stavět části chrámu svaté Barbory a tím získávat další bonusy.

Vše je tedy se vším propojené a už při přípravě hry a výběru tří cechů se musíte rozmyslet, jakým cechem budete získávat jaké odměny. K zamyšlení je i fakt, že třemi ze šesti možných akcí ve hře docílíte vlastně jen jediné věci – musíte si nejprve zabrat pozemek a získat povolení stavět konkrétní stavbu, než jí až třetí akcí můžete skutečně postavit, získat odměny a zahýbat ekonomikou.

Může se to zdát jako zbytečně moc úkonů navíc, ale vzhledem k tomu, že v každém z nich figuruje rivalita i proměnlivá cena komodit, jsou to tři samostatné činnosti nutící k rozvaze, zda je skutečně ten pravý čas do nich teď naskočit. Někdy si prostě radši zaberete několik parcel najednou, když jsou zrovna levné, jindy získáte několik povolení, dokud ještě příliš nevyrostla cena spisů, příště postavíte několik domů najednou, protože dříví kleslo na hodnotě.

zdroj: Vlastní foto autora

Kromě cechovních staveb můžete stavět i veřejné budovy, které nepatří žádnému hráči a nepřináší mu tak na konci body. Nicméně body můžete získat za jejich sousedství s vašimi budovami (párují se tu barevné symboly) a veřejné budovy do hry přináší patricije spouštějící speciální bodování.

Patricijové jsou čtyř druhů a mohou vám přinést body i několikrát za hru. Je to ale kolektivní práce – někdo musí postavit veřejnou budovu, aby se vůbec objevili a někdo pak musí ještě zaplatit 10 grošů, aby je dosadil do rady a tím aktivoval jejich bodování. Zažil jsem hry, kde rada zela prázdnotou i hry, kde se patriciové rvali do svých křesel a pokaždé to byl trochu jiný zážitek. A když už jsem zmínil kolektivní práci, obecně mám při hraní pocit, že hráči spolupracují, společně něco budují a ovlivňují trh. Ale o kooperaci se v žádném případě nejedná, jen je to takový příjemný pocit sounáležitosti.

Ještě jsem se pořádně nezmínil o kutání, bez kterého by Kutná Hora jaksi nebyla Kutnou Horou. I to stojí dřevo a zvyšuje vám produkci rudy, přičemž je tu spousta místa k bodování. Nicméně to není mechanicky ani vizuálně tak atraktivní jako městečko na povrchu a mým spoluhráčům se proto ne vždy chtělo do dolů vůbec vyrážet.

zdroj: Vlastní foto autora

Zažil jsem proto partie, v nichž o kutání moc nešlo a trochu se ze hry vytratila její historičnost, ale na celkovém zážitku to nijak neubralo. Prostě to bylo zase něco trochu jiného, byť lehce zvláštního. A možná to bylo jen naší tehdejší neznalostí všech aspektů hry, kterou si myslím, že ještě stále objevuji a nemám pocit, že bych v ní někdy mohl zcela excelovat a byl si totálně jistý v kramflecích, protože mě zatím úplně každá partie zvládla něčím překvapit. Mile překvapit.

O hře by toho šlo říct ještě hodně. Řeší se tu například vaše reputace, která vám usnadňuje hraní, případně vám zajistí záporné body. Jsou tu daně, na které musíte myslet, pokud nechcete klesnout v očích lidu. Nebo třeba spousta speciálních efektů plynoucích z Barbory.

Umělecké dílo nebo totální zhůvěřilost?

Nakonec jsem si nechal ještě vizuální podobu hry Kutná Hora: Město stříbra, u které si dokážu představit, že bude hráče svou svérázností rozdělovat. Mě osobně se opravdu hodně líbí. Kombinuje se tu primárně černá se stříbrnou a zlatou, což krásně podporuje téma, zatímco postavené domky hrají barvami a krásně tak na lehce chaotickém herním plánu plném nejrůznějších destiček vyniknou.

Galerie

Samotnou kapitolou jsou inovativní figurky, které – ač na to vypadají – nejsou z plastu, ale takzvaného RE-Woodu, tedy materiálu z namletých zbytků dřeva a přírodního pojiva. Jsou velmi příjemné na omak a spojují v sobě detailnost plastu s hřejivostí dřeva a příjemným pocitem ekologičtějšího přístupu. Doufám, že se s tím začneme v deskovkách potkávat častěji!

Radost mi dělají i „dvouvrstvé“ desky. Uvozovky jsem použil proto, že se nejedná o továrně slepené desky, ale klasický jednovrstvý karton, který si až po rozbalení hry sami ohnete a spojíte několika lepítky. Výsledek je totožný jako u běžných dvouvrstvých desek, účel plní úplně stejně, ale není k tomu potřeba speciální technologie. Znovu palec nahoru.

A aby té chvály náhodou nebylo málo, tak potěší i tučné odstavce o historii hutnictví a Kutné Hory jako takové přímo v pravidlech. A že byste rádi slyšeli i nějakou tu výtku? Tak pokud vás neodradil fakt, že se do hry dlouze proniká, z čehož vyplývá, že zkušení hráči mohou mít nad nováčky navrch (i když i mě po nějakých pěti partiích vyklepal hráč, co hru viděl poprvé), tak je trochu otravné počítat příjem násobením několika prvků, s čímž ale zase pomůže skvělá doprovodná appka. Jedinou skutečnou výtku mám k počtu hráčů.

zdroj: Vlastní foto autora

Kutná Hora: Město stříbra září v plném počtu čtyř hráčů, když jsou rovnoměrně rozdělené všechny cechy, hranice města skoro nestačí rozmachu staveb a v dolech dochází k přetahované o každé místečko. V tomto případě překvapí, že jste hru opravdu schopní odehrát do avizovaných dvou hodin, spíš ale méně.

I ve třech je to stále skvělý zážitek a kdykoliv si ji v tomto počtu rád střihnu a nemůžu říct, že by mě verze pro dva nebavila, protože jádro hry pořád funguje, ale je to pro mě už taková znouzectnost, ke které se opravdu uchylovat nebudu. Nicméně pouze do hry dvou hráčů tvůrci schovali moc hezký prvek – události.

Aby měl duel trochu koření, otočí se v každém kole kartička s nenadálým efektem. O ty efekty tu ani tolik nejde, nejsou zrovna zajímavé ani různorodé. Ale tyto karty disponují nádhernými ilustracemi (kterých ve hře jinak tolik není vyjma staveb) a historickými textíky, které krásně dotvářejí atmosféru a chcete se jimi jednoduše kochat a informovat.

zdroj: Vlastní foto autora

Jenže to máte v těch počtech hráčů, kdy Kutná Hora: Město stříbra opravdu stojí za to, smůlu. Karty zůstávají v krabici a neodhalí tak svůj potenciál. Škoda, že jejich použití není do hry zakomponované tak, aby bylo její nedílnou součástí nehledě na počet přísedících, protože takhle přicházíme o pomyslnou třešničku na dortu.

Ale ve výsledku to nemá žádný vliv na hratelnost a nehodlám za to hře srážet body. Pro mě osobně se Kutná Hora zařadila k tomu nejlepšímu, co v loňském roce vyšlo. Zalíbila se mi vizuálem, tématem, jeho zpracováním, nevídanými systémy, neskutečnou hloubkou, provázaností všeho a všech a hlavně faktem, že hráči tu skutečně něco dělají, něco ovlivňují a okamžitě vidí dopady svých činů nejen na svou budoucnost, ale i na ostatní hráče a celou hru.

Pokud už máte dost dalších workerplacementů a prostě běžných eurovek a chtěli byste něco svěžího, silně interaktivního, přemýšlecího a nevadí vám se hrou prokutávat k jejímu třpytivému jádru, jděte do toho. Tohle je CGE ve své vrcholné formě.