Dnes se podíváme na původně českou karetní hru Legie – Sibiřská cesta od Albi, ve které se utkají čtyři frakce a která zaujme systémem vylepšování postav skrze foliové karty. Než se na to ale vrhneme, dovolte mi vrátit se o deset let zpět.

Galerie

V roce 2014 larpový spolek Rolling pod vedením Davida Františka Wagnera pořádal první běh čtyřdenního výpravného larpu Legie: Sibiřský příběh. Během něj účastníci obdrželi výstroj a výzbroj, prošli krátkým výcvikem a po dobu 36 hodin se vrhli do víru strastí a dobrodružství, které potkalo české vojáky v dalekém Rusku, kde povětšinou bývalí členové rakousko-uherské armády zformovali Legie s cílem pokořit Habsburka a pokusit se vydobýt si samostatnost.

Hra se odehrává o Vánocích 1918, kdy jsou legionáři již na cestě do východních přístavů. V květnu 1918 Trockij vydal rozkaz legionáře odzbrojit nebo zastřelit. Cesta na západ je zavřená. Ruská země trpí nejen pod revolučními pořádky, ale i chaosem banditů, lokálních vůdců a proměnlivých koalic mezi Bílou armádou Kolčaka, legionáři, Rudými a právě místními.

Zážitková akce je to silná, skutečně povedená a každý rok probíhá několik běhů pro Čechy i zahraniční zájemce. Spolek navíc spolupracuje s Československou obcí legionářskou i jejím skvělým projektem putovního muzea LegioVlak. Později se tvůrci larpu rozhodli pro suvenýr pro své často opakovaně jezdící příznivce a v květnu roku 2021 spustili kampaň na HitHitu s cílem zafinancovat výrobu deskové hry Legie – Sibiřská cesta, což se díky 800 tisícům korunám podařilo.

zdroj: Vlastní foto autora

Pak bylo ticho po pěšině, následně si hru bylo možno vyzkoušet v září 2021 na Albi Game Day a pak se o hře opět přestaly objevovat zprávy. Původní malá karetka nabobtnala, dočkala se opravdu kvalitní materiálové produkce, ilustracemi ji obohatili Martin Petrásek, Jan Marek a Vladimír Pech a dnes se jedná o plnohodnotnou hru s insertem na míru a inovativními obaly zranění a vybavení.

Sibiř volá

Legie je hrou pro dva až čtyři hráče, z nichž se každý chopí velení jedné z výše jmenovaných frakcí. Hráči obdrží zástěnu, balíček karet svých vojáků, žetony rozkazů, z nichž některé jsou společné a jiné jedinečné. Partie se hraje na čtyři kola a v každém je odhalena jedna lokace, která nějak ovlivní celé kolo, a tři karty zápletek. Ty hráčům sdělují požadavky na účast jejich vojáků, postihy či odměny pro účastníky, body pro vítěze s nejvyšší silou při vyhodnocení a obvykle nabízí útěchu v podobě proviantu těm zúčastněným frakcím, jejichž vojáci se dožili konce.

Ve svém tahu hráči nejprve vyřeší přípravu na boj. Mohou za žetony zásob z vrchu balíčku verbovat nového rekruta (což je drahé a dost fuška na něj našetřit), koupit si vybavení či schopnost (překryvná folie, jež se strká do obalu karty a stává se pro partii součástí postavy), či obnovit použité rozkazy. Následně hráči vysílají své vojáky na zápletky (ty, které splňují požadavek konkrétní válečné dovednosti). Vyšlou-li důstojníka, ten přidělí dva rozkazy jiným svým vojákům na jakékoliv zápletce a díky rozkazu je možné posílit frakci na bojišti, ukrást proviant, uštědřit zranění, zamezit poskytnutí první pomoci apod.

zdroj: Vlastní foto autora

Jakmile hráči nemohou či nechtějí vyslat na pochod k zápletce dalšího vojáka, pasují. Protisměru hodinových ručiček vyhodnotí rozkazy a nakonec i sílu každé frakce na každém bojišti. Pokud je voják následkem rozkazu či atributu zteč soupeře zraněn, velitel mu do obalu zasune krev. Pokud utrpěl na zápletce omrzliny, velitel ho obdaří „bílým pavoukem“. Postava, která má získat druhé zranění či druhou omrzlinu, umírá.

Ti, co se s tím nemažou, cizím postavám způsobí zmrzačení, tedy připraví je o jednu z jejich válečných dovedností. A nakonec možná některé zbaví zranění první pomoc. Omrzliny je možné vyléčit pouze na hřejivých zápletkách a zmrzačení zakoupením schopnosti, které zmrzačení anuluje.

V neposlední řadě je možné vojákovi koupit kabát, který ho v budoucnu proti omrzlinám ochrání, postavy povýšit a tím jim přidat zelený pruh o síle +1 či je vyškolit, čímž získají schopnost udílet rozkaz. Schopnost mrzačit, útočit během zteče či poskytnout první pomoc, to vše je součástí průhledných fólií. Hráči nedělají žádné akce jinde – pouze za zásoby kupují průhledné karty a vylepšují své karty vojáků, než je pošlou do masomlýnku.

Galerie

Tak jsme se bezpečně vrátili

Legie – Sibiřská cesta je udělaná opravdu pěkně co do materiálu a ilustrací lokací. Styl kresby karet vojáků se mi nelíbí a necítím z nich ani syrovost ani vážnost tématu či dění právě na larpové akci. Pravidla by mohla být napsána mnohem lépe – některé informace jsou miniaturní či až na konci pravidel, jiné se objeví vícekrát a celkově by to chtělo větší písmo, protože studovat pravidla za umělého osvětlení bylo za trest. Rozjet proto tuto mechanicky triviální hru plnou materiálu (mnoho různých karet vybavení) není snadné. Co ale musím pochválit, jsou dobře zpracované zástěny hráčů a přehledy všech možných rozkazů ve hře.

Problémem hry je však mechanické opakování. Téma bohaté historie a famózní akce nebylo vůbec vytěženo v deskové podobě. Práce s foliemi je inovátorská a přitom rozptýlením od jednoduchosti bojů. Hra neumí vykřesat nadšení či napětí. Jednotlivé prvky fungují dobře, ale i přes jejich společné sepjetí a přímočarost je zážitek ze hry plochý. Sice bych si legionáře představoval na mapě ve strategické či příběhové hře, ale to není má výtka.

Karetní pojetí mi již při kampani přišlo odvážné a moc jsem mu při seznámení s koncepcí nevěřil. Možnost vyzkoušet si prototyp během Albi Game Days mi mé obavy potvrdil a ani dnes, po dalších dvou letech, hra nepůsobí i přes několikaletý vývoj jinak. Hráč si za zástěnou rozmyslí, koho vyšle, nakoupí všemožné vybavení, nastrká to nějak do obalů karet a vydá se na pochod (podle mé zkušenosti je limit obalu čtyři folie a karta, přičemž krev a omrzliny lehce znesnadňují viditelnost zejména vybavených postav, kdy jsou ikony průhledné).

zdroj: Vlastní foto autora

Pochod může být někdy napínavý, kdo z koho, kdo si co vymyslí a jak kdo zablafuje pomocí rozkazů. Legie fungují dobře i ve dvou hráčích, nicméně masakr a chaos nastává až ve hře tří či čtyři hráčů. Tehdy se dostane ke slovu taktizování pro vyvažování ztrát soupeřů napříč frakcemi, aby moje frakce z toho vyšla vždy nejlépe a nakonec i vítězně. 

Hra dobře uchopuje taktiku, kdy někam vyšlu vojáka jen kvůli účasti a zisku proviantu, jindy pošlu vše, co mám, neboť je pro mě vítězství stěžejní. A někdy díky rozkazům blafuji a přesunu postavu z bojiště jedné zápletky na jinou. Při vyhodnocení jedu hierarchii znázorněnou i na bočním pruhu postav, jejíž schéma opět v pravidlech chybí. Nakonec jsou uděleny body a proviant.

Je dobojováno

Jak vidno nyní při rekapitulaci, nějaké emoce hra vzbuzuje, nicméně pro mě zcela výjimečně a v malé intenzitě. Hru je možné si zpestřit depešemi, tedy kartami, které každému hráči dávají odměnu a při splnění podmínky na konci hry i více bodů. Ovšem ani depeše ani vícepartijové hraní, kdy si hráči udržují přehled pomocí válečného deníku, nemění nic na zážitku.

zdroj: Vlastní foto autora

Každému vřele doporučuji, vypravte se na larpové Legie, či alespoň navštivte LegioVlak. Deskovou podobu putování našich předků si však předem vyzkoušejte. Věřím, že potěší spíše deskoherní začátečníky, neboť jim nabídne hromadu materiálu a jasně strukturovaný jednoduchý boj s malým množstvím pravidel. Ta přímočarost tu je, a tak může svést ke stolu rodiče a děti při objevování historie počátku našeho národa v moderních dějinách.

Určitě může potěšit starší děti kolem deseti dvanácti let a dárek v podobě Legií může být příjemnou alternativou (s vojenskou tématikou) k jiným nákladným karetním hrám. Pozitiva jsou jednoznačně v žetonech rozkazů a jistou variabilitu hry skýtá balíček a drahost postav – balíček vám vydrží tak na tři partie, než se se všemi bratry ve zbrani seznámíte. 

Ovšem nečekejte žádný příběh (ten je až v dodatečně vydané kampani zdarma ke stažení), strasti při putování Sibiří, slavná vítězství nad bolševiky, přítomnost vlaku, mechanicky vyjádřený vztah vojáků a trénu, kupčení s carovým pokladem či jiné historické události, protože se nedočkáte. Téma je tu přítomno, nejde o hru abstraktní, nicméně historie se nekoná a je to promarněná příležitost předat dětem a lidem obecně jistý cit k našim předkům.

zdroj: Vlastní foto autora

Mě osobně hra zabavila na pár recenzních partií a umím si představit, že si k ní ještě někdy s přáteli z Legií sednu a zavzpomínáme na staré časy. Když budu chtít někoho přivést ke karetním deskovým hrám, hru ho rád naučím. Ale pro mě osobně je příliš repetitivní a na vícero častých partiích mě nezabaví.