Nevím, jak je to u vás, ale u nás doma vládnou zábavě omalovánky. Máme dvě holčičky a jakmile se jim dá jakýkoliv motiv princezen, víl nebo poníků, už vzorně sedí u stolu a malují jak šílené. Já osobně věřím, že to baví většinu malých dětí a tento názor určitě sdílí i Tomáš Kuklík, který se vrhl do tvorby her a k malování přidal herní prvek. A právě jeho pojetí hry spojené s malováním zvané Městohra – Lesohra se mi nyní dostalo do rukou.
Nikdy jsem nešel úplně do hloubky problematiky omalovánek, většinu života jsem je považoval jen za dětskou záležitost, ale je pravda, že v posledních zhruba 10 letech zaujaly omalovánky pro dospělé své místo v policích v knihkupectví i papírnictví. A nebudu lhát, že jsem si zkusmo jeden sešit nekoupil. Ale nikdy jsem nevymaloval vše a už ani nevím, kde své omalovánky mám.
Podstatné je, že pokud se podíváme na téma malování trochu seriózněji, pak zjistíme, že nám tvorba či vybarvování pomáhá hned v několika aspektech našeho života. Učí nás pečlivost, barvy a jemnou motoriku ruky, a pokud jste dospělí jedinci, pak se k tomu přidává uvolnění stresu či odstraňování šoku. Dokonce je psychologové používají k odhalení různých poruch, jako je třeba autismus. Omalovánky zkrátka slouží mnoha bohulibým účelům.
Omalovánky jako hra
Důvodem, proč se na můj deskoherní stůl dostala Městohra – Lesohra, je ten, že sešit má podtitul: Originální strategická hra s příběhem. A tak se začalo testovat, a to přímo na mých dětech. Na začátek napíši, že tuhle hru může klidně hrát i dítě mladší 6 let, tedy moc nevěřte údaji na krabici. Moje dcerka, které je 5, bez problému Městohru – Lesohru zvládá.
Hlavní myšlenkou je, že každý hráč si od první stránky sešitu postupně maluje cesty skrze město či les a musí doputovat k vyobrazenému človíčku či jídlu pro své zvířátko. Vždy záleží na tom, co máte za úkol hledat a kolik těchto předmětů musíte na své cestě potkat.
Jakmile dosáhnete předepsaného počtu cílů, musíte ještě najít závěrečné vozidlo (či zvířátko) a hra tím končí. Tedy, pokračuje pak na další straně, kde hráči postupují v příběhu a proplétají se krajinou dále.
A kde je ta hra?
Mám pocit, že zatím z popisku není moc jasné, v čem se schovává samotná hra. Hráči mají za úkol při hledání svých objektů dávat pozor, aby nezavadili čarou o jiný předmět nebo „nenarazili“ do čáry svého protihráče. To je totiž zastaví a v malování pokračuje další hráč. Tento prvek má vytvářet napětí a učit děti (a možná i dospělé) pečlivosti.
Problém je v tom, že pokud hráči za celou hru neudělají jedinou chybu, jde vlastně o princip já začnu, já vyhrávám. Ano, je tu možnost kreslit tak, aby došlo k obklíčení spoluhráče a tím ho donutit překročit vaši čáru a zdržet ho na jedno kolo, ale pak by musel být schopný udělat vám to samé. A na rovinu řeknu, že malé děti takto nedokážou přemýšlet. Nebo alespoň ty naše.
U nás se Městohra – Lesohra líbila hlavně proto, že po hře si mohla dcerka vše vymalovat. Což ji bavilo natolik, že jsme museli zahrát další dvojstranu jen proto, aby bylo co malovat. Proto si myslím, že jsou to opravdu takové vylepšené omalovánky.
Městohra-Lesohra?
Jak už titul sešitu naznačuje, hráče čeká prozkoumávání města a pak lesa. Osobně bych čekal nějakou změnu ve stylu hraní, nějaké nové prvky, ale jedná se jen o změnu prostředí. Takže jednou autíčkem jedete pro popeláře a jindy s ježkem hledáte ovoce. Určitě bych řekl, že mi přišla část s lesem zajímavější, a to proto, že mapy jsou těžší a občas se stane, že si škrtnete o jiný obrázek a musíte tak zastavit.
Celkově ale moc nerozumím rozdělení jednoho titulu na dvě části, kdy obě části obsahují úplně stejná pravidla. Možná by bylo lepší, kdyby hráči postupně přecházeli z městské části do lesnaté krajiny a zažili tak opravdu nějaký vývoj v prostředí i pravidlech.
Volné mapy pro děti, peklo pro rodiče
Rozhodně nechci opomenout poslední aspekt této omalovánkové hry, který je označený jako „vlastní mapa“. Zde se může totiž na poloprázdném papíru zhmotnit vaše představa města nebo lesa a dát vašemu dítku možnost udělat si hru podle svého. Takže pokud máte dobré výtvarné cítění a trpělivost, dá se vymyslet opravdu hodně.
Ale já tímto darem neoplývám, a proto je pro mě tento modul jen možností, kde se dcerka může barevně vyřádit. Škoda, že k sešitu nejsou připnuté samolepky, které bych tam mohl nalepit s dcerkou a pak si to zahrát. To by mě hodně potěšilo.
Černobílý pohled na barevné malování?
Pojďme se podívat na porovnání reality s mým očekáváním. Jsem rád, že vznikají nové možnosti, jak zabavit děti a jak je naučit trpělivosti, pečlivosti a procvičit motoriku. Tyto sešity vykročily dobrým směrem, jen mi přijde, že by to chtělo více nápadů. Dnes už máme možnosti, kdy si hráči mohou postupně tvořit vztah ke hře a zažívat na každém hraní něco nového – krásným příkladem je Zombie Kidz, kde se děti vyloženě těší na každé hraní.
Proto bych čekal, že někde začnu a pak tvořím příběh putováním po krajině. Zároveň bych rád měl občas změny v pravidlech, ať už v pohybu po mapě, způsobu malování čar nebo lovení předmětů. Myšlenek se mi rojilo v hlavě hodně a říkal jsem si, že tomu prostě chybí něco, co rozbije jednotvárnost a pozvedne tento sešit na opravdovou hru.
Celkově si myslím, že by měl autor zvolit i cestu nějakého vyprávěného příběhu, aby si děti nad Městohrou – Lesohrou mohly povídat a vytvářet si k ní nějaký vztah. Například ve hře MikroMakro: Město zločinu je to hezky vidět – hledáte zločince a až ho najdete, tak si můžete město vymalovat. Chci jen na tomto příkladu ukázat, že pokud se na Městohru – Lesohru podíváme optikou deskohráče, je tam ještě kus cesty, kam to posunout.