Vydavatelství Blackfire si zjevně velmi oblíbilo designéra Phila Walkera-Hardinga, když v relativně krátké době vydalo jeho skvělé hry Gizmos, Lamaland, Kniha kouzel či Monolyth. Moje knihovnička je další z nich, na které navíc pracoval s dalším talentovaným vývojářem Matthewem Dunstanem, který stojí třeba za Monumentalem a Příští stanicí Londýn.

Galerie

Moje knihovnička je svou přístupností a zaměřením na rodinné hraní velmi blízká hrám jako Lamaland a Monolyth, kdy i tady máme pěkné téma podporující ryze logický zážitek. Tentokrát si každý hráč bude plnit svůj vlastní „kallax“, tedy polici o 5x6 komůrkách.

Navzdory názvu si po čerstvém stěhování polici nevybavíte jen knihami, ale také květinami, trofejemi, rodinnými fotkami, najdou se i nějaké ty deskovky a majitele koček jistě nepřekvapí, že je potřeba nechat místo i těmto mazlivým tvorům.

V praxi to znamená výběr dílků zastupujících tyto předměty ze společného herního plánu, který představuje koberec posetý vším, co jste si do nového bydlení přivezli. Z logiky věci nesáhnete po deskovce, která leží uprostřed celé té hromady, ale začnete pěkně rozumně od kraje, přičemž do ruky se vám vejde jeden, dva nebo tři předměty.

zdroj: Vlastní foto autora

Ty následně všechny umístíte do jednoho „komínku“ vaší knihovny. Ta je totiž svým způsobem magická a nefunguje úplně tak, jak jste zvyklí z našeho světa. Jelikož se jedná o bytelný kus plastu postavený nastojato, veškeré předměty do něj vhazujete shora (podobně jako ve výborné hře Drop It).

Předměty tak vyplňují jedno políčko knihovny za druhým odspoda nahoru, a to si pište, že záleží na jejich pořadí. Na konci hry se totiž hodnotí největší skupiny totožných předmětů sousedící stranami, stejně jako osobní i veřejné úkoly, které vám mohou diktovat i konkrétní vzorce a místa v knihovně, která je potřeba zaplnit specifickými předměty.

Hraje se tak dlouho, dokud první z hráčů zcela nezaplní svou knihovnu a snadno se stane, že ostatní skončí s několika prázdnými okýnky – ve svém tahu si berete od jednoho do tří předmětů, vzpomínáte? A proč že byste si vůbec brali méně?

zdroj: Vlastní foto autora

Pokud jich chcete vzít víc, musí spolu sousedit, tvořit jednu linii a mít alespoň jednu stranu volnou (nepřiléhat k jinému dílku). Ne vždy jsou tedy tři dílky k dispozici, nebo se vám prostě a jednoduše vůbec nehodí další kočka. A to, že vám oproti jinému hráči chybí třeba dva dílky, opravdu neznamená, že nemůžete vyhrát.

Moji (vaši?) knihovničku dohrajete během několika málo desítek minut, během chviličky spočítáte tajné úkoly a všechny bodovací podmínky a než se nadějete, znáte vítěze a pokládáte si otázku: „Dáme to ještě jednou?“.

Je to totiž velmi příjemná zábava, která se téměř nikde nezasekává a s úplně každým tahem spěje k cíli. Mimo své tahy jste napjatí, jak se nabídka dílků promění a zda právě na vás zbyde ten vytoužený dílek, zatímco ve svém tahu prožíváte euforické stavy, když jedním dílkem napomůžete splnění hned několika bodovacím podmínka.

Galerie

Je to instantní a velmi svižná zábava, která skvěle poslouží jako výplňovka mezi většími hrami či hra, kterou otočíte několikrát za večer. He hře mám všeho všudy dvě výtky, ale obě se dají snadno polknout.

První z nich je průběžná příprava herního plánu. Nabídka dílků na koberci totiž během partie několikrát dojde a v takovém případě je potřeba celou hru zastavit a znovu doplnit celý plán novými dílky z látkového pytlíku.

Čím víc hraje hráčů, tím je potřeba víc dílků a jak je skládáte na plán, neustále si do nich drkáte a vše přerovnáváte. Hru to zdržuje a manipulace to není zrovna příjemná, ale je to prostě nutné zlo, po němž nastupuje další série zábavných tahů.

zdroj: Vlastní foto autora

Setkal jsem se i s názorem, že hráč, který takto desku plní, může konstelaci dílků ovlivnit ve svůj prospěch. Na to jsou dva jednoduché léky: svěřte doplňování desky někomu spolehlivému a/nebo doplňujte desku po jednom dílku v přesně daném pořadí – řádku po řádce, sloupec po sloupci.

Druhou výtku mám k samotným knihovnám. Ve své podstatě jsou zbytečné a jen navyšují cenu hry. Svou knihovničku byste si totiž úplně stejně mohli vytvářet přímo na stole či nějaké osobní kartonové desce.

Vypadalo by to dobře? Ne. Bylo by to přehlednější? Ne. Tak na co si sakra stěžuješ? Já vím, já vím… Nejsem úplně zastánce komponent, které jsou převážně na okrasu, což je případ Mojí knihovničky, ale musím uznat, že když se správně napozicujete, aby byly knihovny všech hráčů dobře osvětlené a nevrhaly stíny, je snadné spatřit, na co mohou ostatní hráči hrát a zda je stíháte předběhnout.

zdroj: Vlastní foto autora

A co si budeme povídat, fakt, že na konci hry se před vámi doslova tyčí polička plná rozeznatelných deskovek, koček a dalších prvků, má prostě něco do sebe. Jen jsem vás chtěl varovat, abyste od toho okázalého kusu plastu nečekali nějaké novátorské zázraky.

Jak už jsem předeslal, ani jedna z těchto výtek vyloženě nekazí herní zážitek a Moje knihovnička je tak velice příjemnou, rodinnou i párovou záležitostí na pár desítek minut, kterou si vždycky moc rád zahraju.