To si takhle vykračujete sluncem zalitou loukou, když tu náhle na vás zpoza horizontu vykoukne prapodivná struktura pravidelného tvaru s mnoha zvláštními symboly. Kde se to tu vzalo? A jakému účelu to sloužilo?
Jen kdybyste věděli, že jste se stali terčem žertíku náruživých hráčů, kteří na té louce jen chvíli před vámi hráli deskovku Monolyth a titulní stavby vytvořili buď čistě pro radost, nebo proto, aby svou výhrou zesměšnili své soupeře…
Mistrem stavitelem snadno a (k)rychle
Monolyth je jedním z nejnovějších počinů plodného autora Phila-Walkera-Hardinga, kterému u nás vyšly skvělé hry jako Sushi GO!, Gizmos, Kniha kouzel, Moje knihovnička či Lamaland. Pokud jste některou z těchto her hráli, tak Monolyth se jich svou obtížností drží a autor tak nevystupuje ze své škatulky „přístupných rodinných her, které pobaví i zkušené“.
Ve hře se až čtyři hráči stanou staviteli vlastních monolitů, k čemuž slouží křivolaké plastové 3D dílky, které vyskočily z Tetrisu. Každý si svůj monolit buduje na destičce o ploše 4x4 pole, přičemž cílem je dokonalost. A to nejen tvarová, ale i barevná.
zdroj:
Vlastní foto autora
Hra totiž skončí ve chvíli, kdy první hráč dokončí celý monolit, což ve třech a čtyřech hráčích znamená kvádr o rozměrech 4x4x3, zatímco ve dvou a v sólu budujete celou krychli. Nicméně dokončení monolitu vám ještě vítězství nezajistí. O to se postarají vítězné body.
Jde se stavět
Jak se vůbec takový monolit staví? Středobodem herního stolu je deska plná žetonků s vítěznými body (o těch za chvíli), která je obklopená nabídkou plastových dílků. Funguje to pak na principu Patchworku, tedy pohnete figurkou krystalu o 1 až 4 pole kolem herního plánu a vezmete si vybraný dílek, přičemž díru vzniklou po přesunu krystalu zaplníte novým dílkem.
Získaný dílek okamžitě umisťujete do svého monolitu, není tu možnost žádného uskladnění do budoucna (můžete si akorát místo vybraného dílku vzít ve stejné barvě kostičku 1x1x1, když se vám vybraný dílek do monolitu nehodí).
zdroj:
Vlastní foto autora
Pravidla pro stavbu jsou pak velmi jednoduchá – nesmíte vylézt z předepsané velikosti monolitu, dělat převisy a… to je tak vše. Jinak je jen a pouze na vás, jak naložíte s tvary a jejich pěti barvami. Každá základna má ale své čtyři stěny oddané jedné barvě pro účely bodování, což znamená, že každého hráče vždy de facto nezajímá jedna z barev.
Proroctví hovoří o vítězích (a poražených)
Vítězné body plynou hned z několika zdrojů. Dokončíte patro svého monolitu, vezmete si nejvyšší bodovaný žetonek. Splníte náhodně vybranou průběžnou podmínku stavby, berete opět příslušný, nejlépe bodovaný žeton.
A pak jsou tu ještě proroctví, která můžete získat ve svém tahu místo dalšího dílku. Ta mohou nabývat od čtyř klidně až do šestnácti bodů a je jen na vás, jaké z nich si vezmete. Nicméně tyto body nemáte jisté, musíte pro ně něco udělat.
Žetonky proroctví se jako puzzle připojí k jedné z barevných stran vaší základny monolitu (tento detail cením, s monolity je totiž potřeba otáčet a takto vám žetonky „neodjedou“) a jejich hodnota jednoduše uvádí, kolik musíte mít v rámci přilehlé stěny viditelných kostek dané barvy, abyste si hodnotu tohoto proroctví připsali ke svému skóre.
Pokud si tedy hrdinně vezmete zmíněnou šestnáctku, ušijete si tím na sebe bič, protože jedna celá stěna vašeho monolitu musí být tvořená jen a pouze dílky určené barvy. A to se vám může, ale nemusí podařit, jelikož nabídka dílků je proměnlivá a soupeři chamtiví.
Se záhadnými stavbami si lámali hlavu i jejich tvůrci
Monolyth je každým coulem logickou hrou, kde se vždy snažíte vymyslet co nejlepší tah z pěti možností – čtyř dílků z nabídky, případně zisku dalšího proroctví. Chcete mít jednolité stěny, chcete rychle dokončovat patra, chcete splnit podmínku stavby a chcete monolit dokončit celý. A ano, je velká šance, že něčeho z toho se budete muset vzdát.
zdroj:
Vlastní foto autora
Obzvlášť s těmi stěnami a proroctvími je to hezky zapeklité. Ty rohy! Když si totiž uvědomíte, že se roh monolitu počítá do dvou stěn zároveň a každá stěna chce jinou barvu, rychle vám dojde, že není možné postavit dokonalou krychli, kde by každá strana měla jinou barvu.
Ne, místo toho bude váš výtvor chtě nechtě hezky pestrobarevný a budete rádi za každý další bod. Hra je díky žetonům proroctví pěkně napínavá, jelikož musíte správně odhadnout moment, kdy jejich pořízením ztrácet čas.
Objeví se vám v nabídce dílek, který nutně potřebujete, abyste docílili té bájné dokonalé stěny o 16 stejnobarevných políčka? To zní neodolatelně, ale soupeři si toho všimnou a než na vás znovu přijde řada, mohou vám bodovací žeton se 16 body vyfouknout.
zdroj:
Vlastní foto autora
Když ale teď vezmete žeton, budete ještě vůbec do konce hry schopní tu stěnu dokončit, když onen perfektní dílek nabídnete soupeřům hrajícím po vás? Jednoduše skvělé dilema. Žetony proroctví postupně mizí a každý je dříve či později přinucený vzdát se budovatelského tahu a získat ještě nějaké hodnotné proroctví pro sebe.
Když je krabice výjimečně poddimenzovaná
Monolyth je zkrátka další povedený titul, který s pravidly na pouhé dvě stránky vytváří velmi chytrou zábavu, která svižně plyne, okamžitě před vámi něco vzniká, neustále máte něco v ruce a je tu i lehká motorika, když se snažíte, aby se vám monolit nerozpadl.
Hra funguje skvěle v každém počtu hráčů, a to i v jednom hráči, kde jde logicky jen o překonání skóre, ale zároveň jsou tu některá pravidla chytře a jednoduše upravená tak, aby celý průběh byl výzvou a nechyběla tu dilemata.
zdroj:
Vlastní foto autora
Ke hře mám jen jednu větší výtku. Běžně se potýkáme s krabicemi plnými vzduchu, protože velikost prodává, ale Monolyth má opačný problém. Krabice je příjemně skladná, nicméně v tomto případě měla být pořádně hluboká.
Celá zásoba dílků se má totiž náhodně tahat z víka, ale to je tak mělké, že z něj dílky koukají ven, každý u stolu je má neustále na očích a všichni cítí, že to takhle prostě nemá být. Proto pokud máte, doporučuji nějaký objemný látkový pytlík. Malé rozměry krabice pak znesnadňují i sklízení hry, z čehož se stává hlavolam sám o sobě, když se všechny ty dílky, žetonky, karty a pravidla snažíte dostat zpátky.
Nakonec je trochu škoda, že tvůrci jednotlivé dílky neprohnali nějakou grafickou úpravou, která by dala vyniknout všem těm vyrytým symbolům jako na obálce a monolit by díky tomu vypadal ještě impozantněji, ale od toho je tu kutilství a washové barvy.
Se všemi těmito problémy naštěstí pomůže domácí tuning a hra jako taková je opravdu skvělá, takže se nepochopitelným rozhodnutím o mělké krabici, z níž se mají losovat velké dílky, případně absencí pytlíku, určitě nenechte odradit.