Opráski sčeskí historje – Karetní hra

2–4 hráči | 30 minut | Od 7 let | česky, minimum textu

Člověk by mohl jednoduše propadnout idiotské touze sepsat text o právě jmenované hře podobným jazyk prznícím stylem, jaký používá kreslíř Jaz ve své sérii komiksů glosujících různé historické momenty. Páč historje je krutá, i já tuhle myšlenku rychle a brutálně podříznu pod krkem. Snadno totiž sklouzává do trapnosti a nejapné ironie či sarkasmu. A tomu je Jaz rozhodně dalek.

Karetní hra Opráski sčeskí historje rozkládá svůj záběr z půli přes dvacáté století, hlavně osvícené období komunistické vlády, z druhé poloviny vytahuje postavy jako Jan Hus, Žižka či Jiří z Poděbrad. Tedy co to plácám. Huz, Žižla, Jikra s Podebrat. Na nějakou politickou či historickou korektnost se nehraje.

zdroj: tisková zpráva

Po čumáku si tu dávají střevověkové, spičovatelé, kimonizti a bezpartijní. Stejně jako v komiksech je každá karta opatřená svojí nezaměnitelnou ilustrací a komiksovou bublinou. A jestli neradi čtete „příběhové“ texty, tak tady rozhodně budete! Protože v této hře to je takové chilli v čokoládě. Nemuselo by tam být, ale bez něj by to bylo jen z půlky ono.

Ta druhá sladká polovina je samotná hra. Jednoduchá pravidla instruují vyložit kartu události – nezapomenutelná Sámova ríže. Následuje svorně, ale tajně vyložit kartu postavy a pak se přebíjet a přebíjet až všichni hráči neutečou z boje. Tedy kromě jednoho, který si kartu události vezme k sobě a má tudíž bod. První se třemi vítězí! Jednoduché, primitivní, ale především funkční a zábavné.

Každá postava má mimo své síly především nějaký efekt, který může celou pracně budovanou strategii jednoho kola rozložit na atomy. V jiných hrách by nepravosti typu přesunutí celé družiny kimonistů doprava k sousednímu hráči snad mohly vést k nakrknutí, nevraživosti nebo dokonce rozkolu mezi přáteli. Jenže Opráski na všechny dýchají tak rozvernou atmosférou, že se prostě nemůžete zlobit. Tedy můžete, ale touha vyložit znovu karty na stůl a přečíst si vedle efektu i text v bublině, je prostě silnější.

Sympatickým prvkem je propojení herních mechanizmů s povahou postavy. Chudák Miládka Horágová si to odskáče, pokud je ve hře vyloženo 3 a víc kominiztů. Nebo můj milovaný Zatopcucki posune všechny spičovatele doleva. Taková blbost, chtělo by se říct, a přitom to přidává tolik na zábavnosti. S tím ovšem souvisí jeden postesk.

Karet je příliš málo, a to i kdyby jich bylo dvakrát tolik, pořád by jich nebylo dost. Postavy se totiž v balíčku několikrát opakují, a protože ilustrace i text se nemění, po dvou třech hrách už vás nic nepřekvapí. Z herního hlediska je to skvělé, protože se do hry rychle dostanete, ale nemožnost si při hře číst nové a nové jednookénkové komiksárny prostě zamrzí. Pomodleme se k Sv. Aneške, ať nám přihraje nějaké rosšchížení.

Velryby ničí svět

2–4 hráči | 10–20 minut | Od 8 let | česky, bez textu

Název byla první věc, která mě zasáhla. Následovaly obrázky přerostlých kytovců útočících na mrakodrapy či drtící auta v rámci kampaně na Startovači. Trochu divné, ale upřímně jsem kvitoval, že mají autoři to, čemu se říká… odvaha. Odvaha vyrukovat se hrou, kde bojujete proti tradičně oslavovaným a ochraňovaným velrybám v době, kdy každý přitroublý biják musí obsahovat jednoho černocha, jednoho Bruce Leeho a tuším jednu uklízečku jen proto, aby tam prostě byli.

No, spletl jsem se. Kvarteto autorů se přeci jen drsňáků z Greenpeace zaleklo. Ve hře se ujímáte role ryb, které nejsou rybami, a vrháte se vydobýt si svá uzurpovaná práva likvidováním světových metropolí. Ale nenechte se zmást, hra stejně jako já žongluje s nadsázkou, což dokazuje i tím, že pravidla začínají slovy: „Představ si, že jsi velryba. Nyní jsi připraven hrát hru.“

zdroj: tisková zpráva

Jde o jednoduchou záležitost, ve které si uprostřed stolu hoví čtveřice barevných karet měst, která se dají likvidovat buď nasbíranými žetony, nebo fikaným přesunutím obce na správnou pozici. Podmínky pro uzmutí karty zobrazují ikonky a symboly, takže hru zvládnou třeba negramotné děti nebo cizinci. Ten, kdo je právě na řadě, si hodí rovnou dvěma kostkami.

Podle počtu čárek – ty mimochodem tvůrci hry vlastními rukami vypálili pomocí pájky – si vezmete buď barevné žetony, nebo některou kartou pohnete. Právě prohazování měst na plánu mezi sebou poskytuje trochu té taktické šťávy. Pokud se karta přesune a dostane se nejen ona ale i některé její kolegyně do správné pozice, hráč si je všechny vezme jako body. Což za trochu toho dumání rozhodně stojí. Není ale třeba diplomu z MIT, abyste získali dvě tři karty v kole.

Velryby jsou prostě fajn. Nečekejte obrovskou akci, spíš trochu kombinování a dumání, ale jen trošku. Hra je překvapivě normální, což vzhledem k názvu i zasazení možná mírně zamrzí. Ale já jí to po první hře odpustil a zařadil ji mezi relaxační večerní záležitosti před spaním. Širší herní rozměr a trvanlivost dávají hře dvě varianty, kooperativní a druhá nazvaná Game Changers s brutálními ninja delfíny. Bohužel v současnosti je karetka nedostupná. Nezbývá proto než zkusit bazary nebo počkat na novou verzi, která se údajně letos chystá na Kickstarter.

Krycí jména – Duet

2–4 hráči | 15–30 minut | Od 11 let | česky, minimum textu

Silně pochybuji, že se najde čtenář, který se rozhodl rozkliknout na Gamesech článek o deskových hrách, dočetl až sem a neví nic o hře Vlaadi Chvátila zvané Krycí jména neboli Codenames. Ale dovolím si v hrubých rysech načrtnout, o jaké hře je tu vlastně řeč.

V základní verzi se proti sobě postaví dva týmy. Respektive dva hlavní tajní agenti si sednou na jednu stranu stolu a na druhou stranu vykáží zbylé týmové pohůnky. Prostor mezi nimi pak vyplní karty se slovy. Pomocí slovních asociací se bossové snaží svému týmu napovědět, které výrazy – krycí jména tajných agentů – patří do jejich tábora.

zdroj: tisková zpráva

Krása hry spočívá v tom, že tým protivníků se snaží dospět ke stejnému cíli, logicky rychleji než vy. Nestačí se proto ohánět asociacemi typu „vozidlo“, pokud mají kámoši odhalit, že k vám patří agent s přezdívkou „auto“. Naopak se snažíte jednoslovnou nápovědu přidružit k více slovům najednou. Je ovšem nutné vyvarovat se vraha, jehož označení vede k potupné a hlavně okamžité prohře týmu.

Krycí jména udělala tučný zářez nejen v rámci místního herního publika, ale stala se celosvětovým fenomén. Naši republiku sice minuly varianty Disney, Marvel a 18+, ale i přesto už lze vedle klasické verze sáhnout po variantě obrázkové a loni se připojil Duet. Ten má drobně modifikovaná pravidla sloužící k rozehrání gambitu tajných služeb v páru.

Vlastně nejde ani tak o boj, jako spíš o spolupráci dvou agentur. Hráči si totiž snaží vzájemně napovídat a odhalit agenty obou táborů za méně jak 9 tahů. Vítězí oba společně nebo ani jeden. Nejde tedy o úpravu vytvořenou na koleni, ale naopak plně funkční hru pro dva.

Duet si drží to, co je na Krycích jménech zábavné a přesto jsou úpravy dostatečné, aby vše fungovalo, i když máte jen jednoho spoluhráče. Systém misí formou jakýchsi výzev je už pak drobnou třešničkou na dortu. Slova na kartách jsou jiná, ale ve stejném formátu jako v základní hře. Pokud tedy máte obě krabice, dostáváte tím do ruky asi nevyčerpatelný balíček krycích jmen agentů, kteří se na stole mezi vámi mohou objevit.

To je otázka!

3–6 hráčů | 30 minut | Od 15 let | česky, středně textu

Vláďa Chvátil vytváří své hry ve dvou odlišných univerzech. Prvním jsou robustní kousky pro hardcore deskové hráče. Ty se vyznačují složitými pravidly, relativně malým množstvím náhody a často brutálním micromanagementem, kdy drobná chyba může vést nejen k prohrané partii, ale i desítkám minut utrpení a pocitu méněcennosti.

Svět za zrcadlem okupují párty hry. Zatímco tvrdá eura lámou žebříčky oblíbenosti, Pictomanie či Ušáci a paroháči mají sice pěknou premisu, fungují, ale chybí jim lehkost, kterou by hry k vínu nebo do hospody měli mít. Nikdy se výrazněji neprosadily. Zdálo se mi, že bludný kruh prolomený Krycími jmény už zůstane otevřen. Jenže se tomu nestalo.

zdroj: tisková zpráva

Loňská novinka To je otázka! je věru zvláštní počin. Chtělo by se říct, že sovy nejsou tím, čím se zdají být! Z pravidel pojednávajících o veverkách můžete snadno nabýt dojmu, že jde o veselou taškařici, kterou zahrajete s dětmi i kámoši na akci. Pravidla prošpikovaná ironií působí lehce infantilně a v některých momentech se zdá, že tvůrci při jejich psaní na něčem frčeli.

Při hře pokládáte některému soupeři vždy jednu ze tří otázek: „Co by ti nejvíc chybělo, kdyby ze světa zmizelo?“, „Co považuješ za obecně horší?“, „Co by sis raději vybral?“ Pod zvolenou otázku navíc vyložíte dvě možné odpovědi. Určený hráč si musí udělat názor odpovídající jedné z těchto dvou kartiček a tajně odpověď vybrat. Ostatní pak tipují, jak se k situaci postavil a jaká je jeho volba. Vše se nakonec oboduje a s novu otázkou se musí porvat jiný hráč.

Rozhodnout se, zda by mi víc chyběl mobil nebo čokoláda, zní ještě relativně pohodově až vesele. I když mě by přišlo lepší, zda budu postrádat vložku nebo protézu. Jenže u oranžové otázky, co je obecně horší, už hra vtipně nepůsobí vůbec a spíše se pohybuje v moralistické rovině. Mluvit vulgárně před dětmi? Hlasitě telefonovat ve veřejné dopravě? Nějak si neumím vybrat. Buď to vezmu vážně, ale pak těžko vybírat mezi variantami, které často obě nestojí za moc. Nebo volbu beru s nadsázkou, jenže pak vše jaksi začíná postrádat smysl, protože odpověď můžu volit téměř náhodně.

Hru si dovedu představit jako edukační pomůcku na školy nebo různé motivační, psychologické a možná i parapsychologické kurzy. Když se ale vrátím bludným kruhem na začátek, celé to jaksi nejde dohromady s veverkami, které si cestou na vrchol hory dávají zapeklité otázky…

Čtveráček

4–10 hráčů | 40 minut | Od 15 let | česky, minimum textu

Kontroverzní témata se deskovým hrám nevyhýbají a hlavně narážky na ekologii a ždímání planety se v nich objevují s železnou pravidelností. Ale třeba politická satira už je na tom o poznání hůře. V tomto směru jde Čtveráček rozhodně proti proudu a bere si jako svoji inspiraci našeho prezidenta doprovázeného tiskovým mluvčím. Sám pak tipuji, že název hry odráží nepřehlédnutelný divadelní počin Ovčáček Čtveráček. Tvůrci to ovšem v pravidlech nezmiňují a jde čistě o moji vlastní nepodloženou úvahu.

A o bláboly a tvrzení plující na vodě jde v této hře především. Hráči si rozdělí roli prezidenta, někdo se stane mluvčím a zbývající hráči novinářskou žumpou. Hlava státu nejdříve obdrží několik karet s tématem svého projevu a výroky, jež do něj musí zařadit. Po vystoupení prezidenta následuje tisková konference.

zdroj: tisková zpráva

Novináři kladou otázky a mluvčí nejenže na ně odpovídá, ale snaží se pisálky zesměšnit stejně jako se tomu děje v naší skutečné surreálné realitě. Závěr patří hodnocení a udílení hanby, což je jakási obdoba vítězných bodu. O ty ale jde v podstatě až v poslední řadě. Hráči se vzájemně hodnotí, kdo byl lepší v tom, že byl horší, vládl nejostřejším jazykem nebo pokládal nejzapeklitější dotazy.

Čtveráček rozhodně není hra pro každého. Doporučuji si nejdříve přečíst pravidla volně dostupná na internetu, která téměř z poloviny obsahují ilustrační příklad jednoho kola. Pokud by vám připadala uvedená seance zábavná, pravděpodobně jste kápli na hru, která může okořenit vaše dýchánky a polemiky věnující se stávající politické situaci. Naší herní skupině se naopak lehce zvedl žaludek už při čtení pravidel. Představa, že se bavíme pochutinami, které servíruje každý večer televizní zpravodajství, pro nás byla přinejmenším hororová.

Tepfaktor

2–16 hráčů | 30 minut | Od 12 let | česky, středně textu

Za dávných časů, když ještě neexistoval Youtube a lidé používali televizi, jste se mohli dívat na Pevnost Boyard, Takešiho hrad a jiné podobné pořady, v nichž se jednotlivci či týmy snaží probojovat skrz méně či více bizarní úkoly. Někdy se hrálo o peníze, o vlastní hrdost a v japonských variantách se mi občas zdálo, že lidé bojují o holý život.

Nedaleko Prahy je atrakce (či spíše objekt), kde můžete podobnou zkušenost zažít s kamarády na vlastní kůži. Pokud se na to ale necítíte, dá se sejít kolem stolu a popasovat se se sérií úkolů ve stejnojmenné kooperativní deskové hře. Figurkami pobíháte po herním plánu a jeho místnostech, které nabízejí úkoly k plnění. V časovém limitu odpovědět na položenou otázku, kreslení, pantomima, slovní popis. Asi nejoriginálnější jsou různé logické úkoly, které se sice časem opakují, ale minimálně poprvé a podruhé překvapí i potěší.

zdroj: tisková zpráva

Pokaždé, když se vám podaří problém úspěšně vyřešit, můžete na kartičce s mazacími políčky vyškrábat jeden čtvereček. Když trefíte tři smajlíky, dostanete nápovědu a můžete zkusit hádat slovo z uvedeného počtu písmen. Potom, co se dohodnete na svém tipu, vyškrábete jako na losu pole s odpovědí a zjistíte, jestli jste vyhráli nebo si musíte sjet novou partii.

Český kousek pro fanoušky Aktivit, Párty Aliasu a podobných her se snaží přinést nový prvek se stíracími kartami. Zajímavý koncept. Sto karet v krabici představuje sto možných partií a tedy téměř nevyčerpatelnou zásobu. Ale pořád jen téměř.

Třeba za rok

Neumíráme, ani to neplánujeme, a proto se k podobnému tématu můžeme třeba za rok vrátit znovu. Cílem seriálu o tuzemských deskových hrách nebyl v žádném případě vyčerpávající seznam toho, co se u nás urodilo nebo právě rodí. Chybí youtuberská hra Play!, zmínka o kickstarterové kampani na rozšíření ke karetnímu RONE a další kandidáti. Doufám ale, že se podařilo představit pestré a výživné menu, které místní tvůrci i společnosti za jeden rok upekli a navařili.