Často, když mluvíme o nějakém konfliktu, nám ani nedochází, jak dlouho se bojovalo, resp. jak dlouho mohou trvat dny utrpení. V případě Port Arthur to trvalo přesně 571 dní, než Rusko a Japonsko ukončilo svůj konflikt.
Vše má svou příčinu a následek a nerad bych zde rozebíral, kdo je „ten“ hlavní viník agrese. Každá strana přidala svoje – Rusové svoji rozpínavost, která došla až k pronájmu poloostrova Lia-tung, kde se přístav Port Arthur nachází. Japonci zase svoji zjevnou nechuť k tomuto ruskému zabírání území a poté, v duchu hesla „když selže diplomacie, přichází válka“, došlo 8. února roku 1904 k eskalaci nevraživosti a otevření konfliktu. V tento den japonské loďstvo napadá tichomořskou ruskou flotilu u přístavu a rozpoutává se válka, která nakonec nepřinese žádného vítěze.
Druhá krabička…
Přemýšlel jsem, zda je nutné napsat, že desková hra Port Arthur je pokračování hry 300: Země a voda, které obě na český trh přinesl vydavatel Fox in the Box. Ale už jen z toho důvodu mohl mít kdekdo velká očekávaní například od produkční stránky hry, která byla v případě předchůdce výborná.
A zklamání se nekoná – stačí se jen podívat na fotky kolem a je vám hned jasné, že se produkce povedla a myslím si, že jednou provždy zalepila pusu hráčům, kteří válečné historické hry považují za ošklivé. Na druhou stranu má ale zase Port Arthur tu výhodu, že kromě herní mapy, pravidel a žetonků lodí, se tvůrci nemuseli zatěžovat grafikou karet a různých tabulek.
A aby to bylo úplně vyladěné, má japonský hráč na své straně k dispozici šest dřevěných vojáků, které v průběhu hry umisťuje na herní mapu, jež díky tomu vypadá ještě líp. Vzhledem k tomu, že celkově na grafiku u válečných her nehledím, jsem byl u Port Arthuru mile překvapený. Jen se mrkněte i na krásnou krabičku plnou obrázků a odkazů na japonskou kulturu!
zdroj:
Vlastní foto autora
Započetí války
Než skočíme do větší hloubky hraní, rád bych nastínil základy hry Port Arthur. Příprava vám zabere maličko víc času než v případě prvního dílu, ale není to žádná hrůza. Hráči si zvolí stranu a roztřídí si své lodě, hráč za Japonské císařství dostane navíc pár figurek s vojáky a jde se hrát. Nebo ne?
No, ještě musíte připravit stupnici počítadla a na příslušná místa naskládat posily, které ruskému hráči teprve přijdou. Jojo, posily zde bude řešit jen ruský hráč a věřte, že přijdou partie, kdy se jich nebudete moct dočkat.
Jakmile máte vše připravené, může se začít odehrávat zuřivý boj o kdysi neznámý přístav. Hráči ze začátku kola vyplouvají s loděmi na vodu a strategicky se rozmisťují dle svých představ. Jakmile mají hotovo, začnou námořní operace, u nichž jsem očekával střídání hráčů, ale tvůrce se rozhodl pro docela jiný systém.
zdroj:
Vlastní foto autora
Ve fázi, kdy se bojuje a pohybuje na herní mapě, si hráči vždy hodí na iniciativu a ten, který hodí více, může vykonat svůj tah. Nechci tu vypisovat podrobná pravidla, ale hlavní myšlenka je v tom, že si ne vždy můžete být jistí tím, kdy na vás přijde řada.
Pro mě osobně se v případě hry Port Arthur jedná o hezký prvek, ale je mi naprosto jasné, že hráčům, kteří neholdují náhodě, tedy, opravím se, opravdu velké dávce náhody, tohle nebude po chuti. Navíc když konec kola nadejde buď tím, že oba hráči pasují, nebo hodí během iniciativy stejné hodnoty kostek.
Port Arthur se hraje na šest kol a v momentě, kdy končí šesté kolo, se jednoduše podíváte na herní mapu a ze stupnice nadvlády okamžitě poznáte vítěze. Ono je to někdy jasné i mnohem dřív, například ve chvíli, kdy se Japonci nedaří obsadit město Mukden, protože to je okamžitá prohra.
Už jen z popisku pravidel vyplývá, že Port Arthur není hrou, která má trvat věky. U nás doma se s válkou trvající stovky dní končilo vždy do 30 minut. Ano, občas se stalo, že hráč vzdal hru, protože s předstihem věděl, že už nemůže vyhrát, ale i s plnohodnotným dohráváním do konce vás hra příliš dlouho nezdrží.
Pár lodí, soubojů a jde se dom…
Jedna z věcí, která je pro mě opravdu pěkná, jsou žetony lodí, které mají na sobě jméno, hodnotu své rychlosti (NRE) a palebnou sílu. Je fajn, že autor Jasuši Nakaguro dal na žeton jen dvě hodnoty, díky čemuž se i nováček ve válečných hrách velice rychle zorientuje.
Rychlost lodi rozhoduje nejen o tom, zda se ve vašem tahu pohne (snažíte se podhodit či dorovnat hodnotu hodem šestistěnnou kostkou), ale také vám dává možnost při boji zaútočit dříve než protivník. Boj si podrobněji probereme níže, ale tady musím vyzdvihnout jeho napojení na rychlost. Přece jen, když loď dostala zásah, mnohdy to znamenalo, že byla pomalejší a mohlo to hrát roli v dalším vývoji bitvy.
zdroj:
Vlastní foto autora
Určitě si rychle všimnete, že počty lodí nejsou malé ani na jedné straně a budete se bát, jak moc složité bude vše dopočítat. Naštěstí je to během boje tak jednoduché, že velice brzy budete řešit hlavně složení eskader, než hledět jen na bojová čísla.
Ruský hráč má zprvu pocit, že se mu moc nedaří, nebo naopak nachytá Japonce nepřipravené (prostě jich na jednom místě není dost) a je na koni. Tohle však vyžaduje zkušenosti a Port Arthur není zábavou jen na dvě zahrání. V tréninku vám každopádně pomůže krátká herní doba, kdy není problém si Port Arthur zahrát několikrát za sebou.
Kde je historie, kde je válka?
V úvodu jsem prozradil, že hra vyjma desky, žetonků lodí a figurek vojáků nic jiného neobsahuje. Trochu tu chybí karty, ať už karty událostí nebo třeba karty pro manipulaci jednotek. Byla by to pak samozřejmě úplně jiná hra, ale během hraní jsem moc necítil, že by se ve hře odrážela velká dávka historie, která je běžně zastoupená právě na kartách.
zdroj:
Vlastní foto autora
Tohle bude vždy subjektivní, ale pokud mám mluvit za sebe, chtěl jsem od hry té historie mnohem víc. Naštěstí se na zadní straně pravidel dozvíte, že i v české literatuře můžete najít knihy o tomto konfliktu, a tak mě určitě časem čeká návštěva knihovny. Za tento odkaz si Lišák určitě zaslouží pochvalu, protože tak to má být!
Hraješ ty nebo já?
Pojďme se nyní bavit asi o největší kontroverzi celé hry – iniciativě a boji o ni, protože v tomto místě se pravděpodobně bude lámat chleba a rozhodne to o tom, zda vás Port Arthur bude bavit. A záleží primárně na tom, zda jste milovníci náhody, nebo naopak její odpůrci.
Jak jsem psal výše, během hlavní části hry spolu se spoluhráčem házíte o to, kdo bude mít možnost aktivovat své lodě. Takže pokud protistrana hází samé úspěchy, pak jen přihlížíte, jak vám ubývají lodě a nemáte šanci s tím nic udělat. Tedy, můžete dát svůj žeton iniciativy protihráči a hodit si znovu, ale i tak je stále velká pravděpodobnost, že to nevyjde.
Rozhodně budu vždy chápat hráče, kteří Port Arthur zavrhnou po jedné či dvou hrách, kdy mají pocit, že si na začátku hry stačí jen hodit kostkou a určit vítěze. Nemyslím si ale, že to tak úplně je. S každou další partií se totiž učíte lépe si poskládat lodě k sobě, dávat si pozor na kritická místa a především být připravení i na variantu, že se dlouho nepovede dobře hodit. Nicméně nebudu zastírat, že tím pravým nepřítelem je tady kostka.
Boj jako největší plus
Boj jako takový je ale největší předností hry. Překvapilo mě, jak se autor popral s velkým počtem lodí, kdy kupodivu zvolil cestu velké svobody pro hráče. Ve hře je totiž šest šestistěnných kostek a hráč se může sám rozhodnout, kolika z nich v boji hodí. Jednoduše sečte celkovou bojovou sílu své eskadry a podle toho si vybere počet kostek. Rozhodně nechce hodit v součtu více, než je síla jeho lodí, protože to by přišel o zásahy a možnost mít i kritické zásahy.
Ve zkratce lze říct, že pokud hodí stejně nebo méně, než je síla jeho eskadry, pak se každá kostka počítá jako zásah do protihráče. Například máte sílu svých lodí 17 a řeknete si, že na 4 kostkách to snad nepřehodíte. Máte štěstí, padne vám 16 a hned tím uštědříte soupeři čtyři zásahy. Pokud byste však hodili vyšší hodnotu, připravíte se o některé zásahy.
zdroj:
Vlastní foto autora
A především se připravíte o kritické zásahy! Ty vzniknou jednoduše tak, že se vám podaří hodit dvě či víc stejných čísel. Kritický zásah vám jedním výstřelem umožní potopit poškozenou loď nebo vám dá moc vybrat si, která soupeřova loď to schytá, protože běžně o tom rozhoduje váš protihráč. Tento svým způsobem jednoduchý a velice svobodný systém boje mě velmi baví a považuji ho rozhodně za něco, co by si hráči měli vyzkoušet.
Má tato válka vůbec smysl?
V minulosti bylo pár her, o kterých jsem si upřímně myslel, že se mi o nich bude špatně psát a nakonec jsem s tím neměl žádný problém. A pak se objevila malá krabička Port Arthur, kde se se sepsáním její recenze plácám už měsíc... Pořád se to ve mě mele a mám pocit, že to vždy dopadne jako nám předkládaný konflikt – bez nějakého konce.
Ale to nedopustím, vždy se snažím bojovat, abych vše dokončil a nastolil jsem mír. Port Arthur je totiž hra, která měla těžký začátek. Nejenže první díl má víc než dobré jméno, ale hlavně má konflikt, který každý dobře známe. Zde se dostáváme do doby, která nám moc neříká (tedy dle mého) a hrajeme konflikt, který se nikde moc neobjevuje. Navíc poměr náhody je tu opravdu brutální a nejde na ruku všem.
zdroj:
Vlastní foto autora
Přesto se Port Arthur rozhodně nedostane do kategorie odpad, hra u mě ani náhodou nepropadla. Bude to ale tím, že na velké množství náhody jsem zvyklí z jiných válečných her a mám pro tuto kategorii slabost. Navíc během každé další partie jsem měl pocit, že jí už víc a víc rozumím. A také proto, že hra je na zhruba půl hodiny, takže hráč, který by u ní trpěl, netrpí moc dlouho. Faktem ale zůstává, že Port Arthur zůstane ve stínu svého staršího bratříčka 300: Země a voda.