Hrou Svět po nás se může pochlubit vývojáři Florian Sirieix, sérií Vítejte na zase Benoit Turpin. Společně pak mohou být hrdí na Slona přes palubu a dle mého názoru by si do svých chlubících portfolií měli bez přemýšlení zařadit i kooperačku Projekt A.R.T.: Zachraňte umění.
Tuto hru studia Lumberjacks u nás v české verzi vydává TLAMA games a byla by velká škoda, kdyby zapadla. Je to totiž skvělý kandidát na sesazení třeba takového Pandemicu z postu přístupného rodinného hraní.
Není čas ztrácet čas
Projetk A.R.T. vás už na první dobrou zaujme nezvykle tvarnou krabicí s nádhernou ilustrací talentovaného Vincenta Dutraita, který celému projektu vdechl moc pěkný, barvitý život. Jeho ilustrace se skví na kartách postav hráčů, ale hlavně na celkem šesti různých mapách, které by bez jeho grafického čarování byly velice strohé.
Projekt A.R.T. totiž není nijak komplikovanou hrou – herní plán má jen pár políček a nesnaží se vás připravit o veškerý prostor na stole. Vedle něj potřebujete jen místo na balíček karet a prostor pro jejich vykládání, uděláte si pár hromádek komponent a poblíž dáte svou dodávku.
zdroj:
Vlastní foto autora
Přípravu hry tak zvládnete za pár minut, stejně jako vysvětlení pravidel a nic vás tak nezdržuje od následného zážitku. Ten je vlivem přítomné náhody pořádně napínavý až do svého konce, kterého se doberete do 40 minut.
Pojďme dopadnout padouchy
Hra má opravdu jednoduchý průběh, kdy si nejprve každý u stolu dobere dvě karty ze společného balíčku, z nichž jednu musí zahrát a druhou odložit. Následuje pohyb po mapě, boje s lupiči, záchrana ukradeného umění a případná ztráta města.
Karty jsou jádrem hry stejně jako otevřená konverzace mezi všemi hráči. Většina karet vás totiž stojí zdroje, nasazuje na herní plán nové padouchy, poskytuje vám jiné zdroje a opatří vás stopou vedoucí k nalezení ukradeného umění.
zdroj:
Vlastní foto autora
Jelikož každý hráč musí zahrát jednu kartu a zdroje jsou v této hře silně omezené, je komunikace klíčová. Pokud totiž vynesete kartu, na jejíž zaplacení nemáte potřebné zdroje, musíte chybějící doplatit svými životy. A jakmile jeden z hráčů zemře, celá akce končí prohrou všech.
Je proto potřeba zjistit, který z hráčů by měl hrát jako první, aby kupříkladu vytvořil chybějící zdroje a zachránil tak celou operaci. Zároveň není od věci vědět, kolik padouchů přibude do jakých lokací na mapě.
Když jich totiž někde bude na konci kola pět a víc, daná lokace padla a trvale o ni přicházíte, brání vám v pohybu a další do ní příchozí zloduši začnou přispívat obecné síle zlodějského kartelu.
A abyste toho k řešení neměli málo, jsou tu ještě ty stopy. Jakmile se vám kolektivně podaří nasbírat tři stejné symboly stop na zahraných kartách, objeví se na políčku mapy s tímto symbolem ukradené umění, které musíte vyzvednout.
Jdeme si pro Mona Lisu
Pokud u nalezeného umění není žádný padouch, sláva! Berete ho a jedete vesel dál. V opačném případě musíte nejprve bojovat se všemi přítomnými zloději ve velmi jednoduchém, ale ve výsledku zábavném souboji.
Ten je z vaší strany řešený kostkami. Nejprve zjistíte sílu nepřítele, tedy základní hodnotu, která se zvyšuje s každým získaným uměním, k níž připočtete počet padouchů na daném políčku, případně další padouchy, kteří dříve přibyli do padlé lokace. Součet určuje, kolik vám musí padnout na kostkách.
zdroj:
Vlastní foto autora
Každý hráč má jen jednu kostku, ale pokud sdílíte políčko, házíte všichni v rámci jednoho souboje. Zároveň si za nasbírané vysílačky můžete pořizovat dodatečné kostky, které vám zůstanou až do konce hry a používají se v úplně každém souboji.
Zpočátku je proto moudré chodit alespoň po dvou, jelikož základní hodnota grázlů je 6 plus jejich počet, což se s jednou šestistěnkou poráží těžko. Ale jde to. Souboj totiž není jen o tom to hodit, ale případně ještě dodatečně dorovnat.
Pokud se totiž prvním hodem nedostanete na cílovou hodnotu, můžete odhazovat již získané karty stop pro přehazování kostek, případně odhazovat žetony pistolí pro přičtení dvou bodů ke kostkám. A ano, pokud nemáte žádné zbraně, můžete je nahradit svými životy.
zdroj:
Vlastní foto autora
Souboj je proto sice velmi náhodný, ale dá se s ním pracovat a odhazování stop a pistolí, které zároveň potřebujete na něco úplně jiného, vnáší do partie další vlnu náročného rozhodování, které může zajistit vaši výhru i prohru. A pokud souboj opravdu prohrajete, znamená to „jen“ ztrátu jednoho života.
Svět záchranářům nepřeje
Ostatně práce se všemi třemi zdroji (vysílačky, zbraně, kanystry) je na denním pořádku. Všemi těmito zdroji se platí hraní karet (případně nahrazujete svými životy), vysílačkami si dokupujete kostky, zbraněmi zvyšujete hodnotu hodu a kanystry vám zase umožňují se pohybovat po plánu.
Pohyb tedy není samozřejmý, takže i v jeho rámci vás čeká hluboké diskutování o tom, kdo kam půjde, s kým tam půjdou a co tam budou dělat. Stačíme na tu bandu nepřátel dva? Zvládneme je přehodit se čtyřmi kostkami? Můžeme si dovolit obětovat život pro pohyb, když nám chybí kanystry?
A nejinak tomu je při zahlcení mapy padouchy. Jakmile jich je někde 5 a víc na konci kola, daná lokace de facto zmizí z mapy. Může to znít hrozně, ale jsou situace, kdy se vyplatí schválně nějakou oblast pustit, když díky tomu získáte třeba další dva kusy umění.
Ztratit můžete až tři města, počtvrté už to znamená vaši prohru. A prohra nastane i v případě, kdy umění nenajdete včas a dojde vám balíček karet. Může se to zdát být nemilosrdné, ale z mých zkušeností je základní obtížnost nastavená opravdu tak akorát.
Hra totiž neustále moc hezky graduje. Cítíte neustálý tlak, jelikož na mapu pořád a pořád přicházejí další nepřátelé, jejichž síla se navíc s každým dalším zachráněným uměním zvyšuje. Sami ale kupujete nové kostky, takže s nimi tak tak držíte krok a neuplyne snad jediné kolo hry, kdy byste nečinili obtížná rozhodnutí.
zdroj:
Vlastní foto autora
Tak kam se vydáme dnes?
Projekt A.R.T.: Zachraňte umění v jádru funguje opravdu skvěle, každá jednotlivá partie je zábavná a napínavá a do poslední chvíle si nemůžete být jistí svou výhrou. Ta největší síla hry se ale skrývá v již zmíněných šesti mapách.
Jen jedna z nich využívá pravidla tak, jak jsou napsaná, zatímco zbylých pět je ohýbá nejrůznějšími způsoby, díky čemuž je prvotní objevování hry neskutečně vzrušující.
Kupříkladu v takovém Egyptě mapu tvoří jedna dlouhá řada políček táhnoucích se podél Nilu, kdy po směru proudu řeky cestujete zadarmo, proti směru klasicky za kanystr. Ale fakt, že se jedná o „nudli“ políček znamená, že pokud ztratíte lokaci uprostřed, nebudete přes ní do konce hry smět cestovat, takže si mapu rozdělíte na dvě samostatné, zcela oddělené oblasti s uvězněnými hráči.
zdroj:
Vlastní foto autora
Vyloženě překvapí, jak změna rozložení herní mapy zamává s celkovým zážitkem, kdy najednou přemýšlíte úplně jinak, snažíte se moc necestovat proti Nilu, abyste ušetřili palivo a zároveň, když už to musí být, obětovali krajní lokace, abyste si nezavařili odstřižením poloviny mapy.
Na mapě Ameriky zase každý hráč sbírá stopy sám za sebe, Polynésie vám dovoluje cestovat mezi všemi ostrůvky najednou, ale každý symbol je tu dvakrát, což znamená dvojnásobné množství nepřátel, v Rio de Janeiro se zajímavým způsobem pracuje se čtvrtěmi a Skandinávie vás potrápí dražším pohybem a odměnami/platbami za vyzvednutí zboží.
Na každé z těchto map probíhá docela jiná hra. Jádro je stejné, ale vždy řešíte trochu jiné problémy a překážky a nad každým jednotlivým nápadem musím jednoduše smeknout. Díky šesti mapám je hra dlouho svěží a pokud se vám až moc daří, stačí si jednoduše snížit počáteční stav životů a hned se začnete potit.
Hra bez větších výhrad funguje v každém počtu hráčů, ale vyplatí se dbát na varování v pravidlech, které nedoporučuje začínat v pěti a šesti hráčích. Tehdy už je toho k diskutování opravdu hodně a snáz tu vznikají chyby. Nejvíc jsem si hru užíval ve třech a čtyřech.
Nádheru střídá abstrakce
V úvodu už jsem vychválil práci ilustrátora, ale i obecné materiálové zpracování hry si zaslouží všechny palce nahoru. Každý hráč je zastoupený šachovou figurkou, žetony kanystrů, pistolí, vysílaček, životů a nepřátel jsou z precizně vyřezaného, nabarveného dřeva, dřevěné kostky hrají barvami a krabice s uměním dávají tušit, že jde o něco cenného.
Rozložená hra jednoduše vypadá skvěle, materiály jsou prémiové a je radost na ní pohledět. Zvláštní vyzdvihnutí si zaslouží i zpracování pravidel, v kterých je tedy pár děr, ale z grafického hlediska se jedná o mistrovské dílo, které je navíc po straně obdařené záložkami. Znáte hru, ale ještě jste nehráli mapu Polynésie? Netřeba listovat, okamžitě otevřete na jediné důležité stránce.
zdroj:
Vlastní foto autora
Má jediná výtka k materiálovému/vizuálnímu zpracování je ta, že naprostou většinu hry si hrajete s kartami, které vlastně žádnou ilustrací neoplývají. Obsahují jen několik řádků s herními efekty, ale to je vše. Ve hře o umění bych přece jen čekal, že se taková komponenta bude hemžit nádhernými obrazy, ale ty se dostaly jen a pouze na mapy.
A to bohužel není to jediné, co je hře Projekt A.R.T.: Zachraňte umění potřeba vytknout. Na jedné straně to je vágně definovaná práce se skrytými informace. Každý hráč tu má své karty, které nesmí nikomu ukázat, ale může o nich diskutovat.
Je tedy pouze na vás, zda si karty nebudete ukazovat a jejich obsah si prostě popíšete, nebo se budete snažit být schválně vágní a místo: „Potřebuju dva kanystry“ řeknete jen: „Potřebuju nějaké kanystry“. Ve druhém případě se bude častěji stávat, že se moc nedomluvíte a hra skončí vaší prohrou.
zdroj:
Vlastní foto autora
První případ dělá hru strategičtější, vede k větší diskuzi a já ho za sebe doporučuji. Už takhle se potýkáte s tím, že vaši prohru skutečně může obstarat náhoda – pokud si hráč, který má 1 život, dobere dvě karty, z nichž ani jednu nemůže zahrát vlivem chybějících zdrojů.
Ale je to řešitelné. Takovým situacím můžete předcházet a když všichni souhlasíte s tím, že si v kooperativní hře nebudete hrát na nějaké tajnosti, k nimž vám hra ani nedodá pořádná pravidla, tak vše funguje skvěle a z partie budete mít dobrý pocit.
Co už ale jen tak nezměníte a hře to škodí, je téma. Na jednu stranu je chválihodné, že tvůrci zvolili ctnostnou myšlenku, dělají z vás ty hodné a umění zachraňujete, ale ze hry ve všech směrech čiší, že to mělo být přesně naopak.
Máte dodávku plnou vysílaček a zbraní, s níž cestujete po některé zemi a snažíte se vykrást co nejvíc měst. Políčka zaplavuje policie, když políčko padne, tak ho policie uzavřela, jak toho kradete víc a víc, jdou po vás silnější jednotky, modlíte se, aby vám nedošla nafta…
U stolu jsme se shodli, že by tímto způsobem téma fungovalo daleko lépe, zatímco tvůrci prezentované téma je nudné a vůbec se mi nedařilo do něj vžít. Hra bez něj naštěstí funguje, ale člověk se nemůže zbavit pocitu, že bylo šité na mírů padouchům a ne klaďasům.
Hra hodná krádeže
Ale vzato kolem a kolem, Projekt A.R.T.: Zachraňte umění je pro mě obrovským překvapením. Od hry jsem totiž nečekal vůbec nic a dostal jsem strašně moc. Na jednoduchých pravidlech je vystavěná velmi zábavná kooperace, která díky přítomnosti šesti map zásadně ovlivňujících hratelnost hned tak neomrzí.
zdroj:
Vlastní foto autora
Téma by mohlo být lepší, ale rozhodně byste se jím neměli nechat odradit, protože vedle něj tepe silné srdce poctivé rodinné zábavy, kterou si užijí i zkušení hráči, kteří navíc za své peníze dostanou po produkční stránce velmi vymazlený kousek do sbírky.