Vynoření první: Nanty Narking

2–4 hráči | 60 minut | Od 14 let | anglicky, středně textu

Na začátku září se na Kickstarteru objevila kampaň na hru zasazenou do viktoriánského Londýna. Konkrétně fiktivního Dickensova a Doylova Londýna. Nejde ovšem o novou hru v pravém slova smyslu, ale čistý port Zeměplochy: Ankh-Morpork do nového prostředí. Bohužel podle kuloárních informací se Martin Wallace nepohodl s držiteli práv po zesnulém Terry Prachettovi. A to do té míry, že nemohla po Ankh-Morporku a Čarodějkách vyjít i třetí původně plánovaná hra zasazená do plochého fantasy světa, ale navíc byly záhy udušeny i všechny naděje na případný reprint vyprodaného Ankh-Morporku.

Nanty Narking by měla být hra s naprosto totožnými pravidly s jejím předobrazem a lišit se bude jedině svým provedením, na kterém si firma Phalanx dala opravdu záležet. Samozřejmostí jsou figurky, pěkně ilustrované karty, ale také třeba kovové mince, herní plán z materiálu pro podložky pod myš a artbook. Nicméně kampaň samotná stojí za pozornost i v několika dalších směrech. Upřímně pro mě zajímavějších, protože viktoriánské zasazení mi v tomto případě úplně nevyhovuje.

zdroj: tisková zpráva

Vtip Zeměplochy, jejího univerza a postav k atmosféře původní hry patřil. Držel ji nad hladinou vážnosti díky nadsázce a odkazům na literární předlohu. Ale roli v tom může hrát i konzervativní pohled na věc. Dickens mi mnoho neříká, ale Sherlock Holmes je prostě nejlepší.

Přestože se na první pohled nemusí zdá, že jde o nějak velkolepý kousek, vlastně nenajdete mnoho alternativ. Strategická hra se silným blufovacím prvkem, kdy každý hráč má svoji vlastní tajnou postavu, která mu určuje jakým způsobem může dosáhnout vítězství. Bohatstvím? Rozpoutáním nepokojů? Udržováním pořádku? Kontrolou určitých oblastí města? V každém případě vás čeká vysoká míra interakce a – buďme upřímní – škodění! Snahy odhadnout, kdo za koho hraje a jaké jsou jeho cíle spolu s dalšími prvky jako jsou jednoduchá pravidla a krátká herní doba udělaly ze Zeměplochy: Ankh-Morpork legendu.

Vraťme se ale k tomu, co tuto kampaň činí pozoruhodnou. Tak především jde o způsob, kterým je vedená. Už úvodní video vůbec nepředstavuje hru samotnou, ale jde o vhled do případu vraždy tajemné děvy zpracovaného formou kresleného filmu. Ve stylu gamebooku autoři příběh postupně rozplétají v rámci pravidelných updatů, přispěvatelé mohou po každé epizodě volit, co hlavní hrdina při rozkrývání pozadí mordu učiní jako svůj další krok, přičemž jednotlivá rozhodnutí mají údajně dopad i na to, které stretch goaly a odměny budou nakonec dostupné.

zdroj: tisková zpráva

Spíš než poutavě, ale řekněme absurdně působí, jak se popis projektu vyhýbá použití původního slova Discworld. Přestože Wallace vytvořil dokonce dvě hry se Zeměplochou v názvu a jedna z nich je hrou, kterou backujete, jediný moment, kdy se tento fakt objeví navíc (jen tak mimochodem), je v úplném závěru textu v rámci infografiky v sekci „Kdo jsme“. Člověk si říká, zda je respektování autorského práva vůbec slučitelné s běžným životem.

Také samotný název hry Nanty Narking je vcelku pozoruhodný a rozhodně si ho jen tak jednoduše nevygooglíte. Pokud vás tohle zvláštně znějící dvousloví fascinuje, můžete se podívat na poměrně obsáhlý rozbor, který zpracoval jeden z fanoušků na Boardgamegeeku. Vypadá to jako „Great Fun“.

Galerie

Vynoření druhé: Brass

2–4 hráči | 60–120 minut | Od 14 let | anglicky, minimum textu

Průmyslová revoluce v Británii 18. století, uhelný prach, struska, ostře rezonující rachot kolejí. Když spečete měď a zinek dostanete mosaz, což je název ikonické hry původně z roku 2007, která se pod vedením firmy Monolith dočkala kickstarterové reedice nazvané Brass: Lancshire. Je to právě takový ten legendární počin, o kterém se dříve či později doslechnete, pokud se o deskovky zajímáte.

Ale jako většina jsem i já o Brassu „slyšel“, ale nikdy ho nehrál. Nicméně agregátem, který nastartoval tenhle wallaceovský medailonek, je druhá inkarnace Brass: Birmigham. Na jeho tvorbě se s původním autorem podíleli dva další designéři. Triumvirát otců původní koncept rozšířil, přidal další surovinu i zboží, a nabídl nám počin, který i v roce 2018 má stále jiskrný kovový zvuk.

zdroj: tisková zpráva

Přestože mám eurovky, tzn. počítací, strategické a v podstatě intošské hry, hodně rád, chovám k nim často rezervovaný postoj. Mnoho z nich se totiž omezuje na lineární sbírání surovin, které měníte na vítězné body. Ano, někdy je surovin více, někdy méně. V jedné hře je měníte pomocí budov, v jiné kartami, další na to potřebuje řemeslníky. I počet zdrojů a vrstev měnění je různorodý. Ve výsledku však často přichází pachuť neoriginality, repetitivnosti a pocitu průměrnosti.

Birmigham ovšem spadá do komplexnějšího bratrstva, kdy jsou jednotlivé součásti soukolí na generování bodů vzájemně provázané a jedno bez druhého nefunguje. Uhelné doly potřebujete pro stavbu oceláren a dalších fabrik. Jenže s rostoucí spotřebou se zvyšují i nároky na otvírání nových šachet, které sami potřebují něco z produkce železa. Vše se samozřejmě točí i kolem peněz, jež investujete do nových zařízení. Jenže pokud nemáte kudy zboží odvést, finanční injekce do vašeho impéria se vám těžko vrátí.

Nezbývá než se věnovat i výstavbě lodní a železniční dopravy. Provázání není pouze v rámci vlastních aktivit. Na nějakou příjemnou solitérní průmyslovou revoluci můžete zapomenout. Vámi vybudované hutě a otevřené uhelné pánve či pivovary mohou využívat i oponenti. Zatímco někdy si to toužebně přejete, protože to povede k většímu příjmu peněz, jindy se můžete maximálně pomodlit a doufat, že na vás jeden soudeček chmelového moku zbude.

zdroj: tisková zpráva

Upřímně, tohle jsou hry, které zbožňuji. Pravidla, když ne vyloženě jednoduchá, nejsou příliš složitá. A přitom partie Birminghamu pod mozkem slušně zatopí. Nečiníte jen okamžitá rozhodnutí s lokálním dopadem či bodovým ziskem, ale pro vítězství je potřeba trochu plánování a dlouhodobější strategie. Přesto hra nutí k neustálé pozornosti a přizpůsobování, protože kroky ostatních hráčů situaci na plánu neustále mění. Někdy ve váš prospěch, jindy naopak.

Pokud se vám nechce zrovna investovat do deskové varianty, můžete si Brass vyzkoušet i elektronicky na Steamu, androidu a jablku. Osobně jsem zatím hru nezkoušel, což se ale po zkušenosti s Birminghamem chystám, každopádně z mé deskohráčské sociální bubliny jsou na elektronickou verzi ohlasy velmi pozitivní.

Galerie

Vynoření třetí: Martin a jeho hry

Rozhodně nemusíte mít strach, že bych se pustil do popisu všech her, které představovaný designér vytvořil. A upřímně obavy by byly na místě i v případě, kdybych se chtěl zmínit jen o těch, které jsem měl možnost si během dlouhých let zahrát. Vždyť i mě při přípravě tohoto článku zaskočilo, že Wallace je podepsán například pod stařičkým Runeboundem.

Před mnoha lety vyšel u nás s českými pravidly Steam pod hlavičkou firmy Corfix, která už ze světa deskových her dávno vypadla. Hra podle mě nedoznala velkého úspěchu. Já sám, byť jsem po ní neustále pošilhával, jsem se k ní dostal až letos na konci jara. Znovu se ze hry vyklubal neotřelý zážitek inspirovaný stavbou prvních železničních tratí v Americe. Nebudu se pouštět do detailního popisu, taky si musím nechat nějaké to tajemství v rezervě, ale opět jde o krásnou, byť náročnou hru s množstvím možností a kalkulováním.

zdroj: tisková zpráva

Přes přetrvávající nadšení ze zmiňované partie jsme se ke hře zatím znovu nevrátili, což je škoda, ale trochu znak mnoha Wallecových her. Mám je rád, vracím se k nim, ale s obrovskými odstupy. Někdy to je zvláštními pravidly, která mezi jednotlivými partiemi zapomeneme, i když jsou při hře v podstatě jednoduchá. Ani vizuál jeho titulů není mým šálkem zeleného čaje. Možná tematicky zapadá, ale v nepěkných tlumených barvách hraničící často s nepřehledností.

Ale právě Brass je možná tím osudovým setkáním, protože Birmingham se bez problémů usadil na našem rozložitém stole a v krátké době dvou týdnů ho okupoval už mnohokrát. Pokud se vám naskytne možnost si některou wallaceovku zahrát, chytil bych tu možnost za pačesy nebo mosazný kohoutek.