Stolních her, které pracují s bajkovými prvky a světy, je upřímně už docela dost. Nejen díky masivnímu úspěchu Rootu se antropomorfní zvířata stala nadmíru populární. A není se čemu divit, jelikož tyto aspekty nabízí skvělý odrazový můstek pro různé paralely s reálným světem i vábné hřiště, v němž se mohou nejen ilustrátoři skvěle vyřádit.

Galerie

Nepřekvapí proto, že se touto cestou vydala i dvojice T.L. Simons a Henry Audubon, která vytvořila svět zvaný Commonwood, do něhož zasadila RPG The Defenders Almanac i právě recenzovanou deskovku Strážci divočiny (počeštěná a u nás vydaná díky TLAMA games), kde se coby chrabrá zvířata postavíte na odpor mořícím strojům.

Přihlas se do odboje

Už z krabice a prvních stránek pravidel je jasné, že autoři do jejich univerza vložili nemalé úsilí. A i když výsledek pojednávající o tradičním sporu artificiálního zla s čistou přírodou nepřináší vysloveně nic nového, funguje jako skvělá kulisa s vlastními zákonitostmi a frakcemi, jež vytváří dojem živoucího konfliktu.

Navíc je vše umocněné bravurními ilustracemi, na nichž se částečně podílel přímo T.L. Simons, nicméně větší porci v tomto ohledu odvedla Meg Lemieur, jejíž práci můžete znát třeba z Insectaria. Ať už v tom má ale prsty kdokoliv, ilustrace se mu nadmíru povedli, protože jsou nádherně detailní, pohádkové a milé. Jenom snad podoba strojů mohla být trochu originálnější, případně zajímavější.

zdroj: Vlastní foto autora

Když už navíc tady píšu o podobě, překvapily mě rozměry krabice. Ty jsou daleko kompaktnější, než bych od podobně laděného herního zážitku čekal. Na druhou stranu jsou útroby vyloženě nabité hezky bytelnými komponenty, mezi nimiž nenaleznete zbytečný plast. Oba tyto jevy vidím moc rád, protože místa ve skříních je čím dál méně, přičemž figurek se už spíše zbavuji, než abych sbíral nové.

Čistě z pohledu dojmů si Strážci divočiny tedy vedou více než dobře. Případného hráče na pultu v obchodě skvěle nalákají a následně mu udělají radost během otevírání. A přesně v tu chvíli se objeví myšlenka na to, že nám crowdfunding zase jednou přinesl pěkný titul, který se ve sbírce bude pouze a jen vyjímat. Jenomže pak se začtete do pravidel, pustíte do první partie a postupně se začnou odkrývat různá úskalí, která vám zkomplikují zábavu.

Společně to možná zvládneme

Projekt patří do žánru kooperativního, tudíž se nemusíte bát, že byste si s ostatními hráči šli po krku. Naopak základem je vzájemná pomoc kombinující Pandemic a trochu Osadníky z Katanu. Na začátku si tak každý z přísedících vybere jednu ze čtyř dostupných frakcí, za kterou bude hrát. Ty se liší nejen znakem, ale rovněž kartami hrdinů (Strážců), jejich schopnostmi, speciálním žetonem a svou domovinou (Bažiny, Pláně, Hory, Lesy).

zdroj: Vlastní foto autora

Nehledě na to, jakou frakci si vyberete, máte všichni stejný cíl – postavit vaše tábory a zároveň zalesnit továrny, které se stihnou během vašich snah objevit na modulární mapě sestavené z hexů. Vítězství pak dosáhnete jednoduchými úkony, kam patří odstraňování znečištění, boje se stroji či zisk předmětů.

Každé kolo je rozdělené do dvou fází. V té první si všichni hráči tajně vyberou kartu Strážce ze své ruky a následně ji odhalí. Po odhalení se můžete s ostatními domluvit na vašich dalších krocích. Jakmile to uděláte, odstartuje fáze druhá, kde každý hráč postupně odehraje své akce podle dostupných akčních bodů vyložené postavy, a následně ještě obstará pokrok strojů dle karty, kterou na konci svého tahu otočí.

Někdy nic, jindy všechno

Takhle pokračujete do chvíle, než se vám podaří splnit výše zmíněnou vítěznou podmínku, nebo dokud se nenaplní jedna z těch, kvůli nimž prohrajete. A věřte mi, bude chvíli trvat, než se vám povede zvítězit. Podmínky jsou nastavené docela přísně a minimálně pár her budete prohrávat. Osobně mám rád podobně náročné tituly, tudíž mi to přijde sympatické i zde. Jenom je trošku problém, že pravděpodobnost úspěchu občas spoléhá až na příliš velký počet proměnných.

Galerie

Na Strážcích divočiny je totiž jasně vidět syndrom „kickstarterových“ her, kde se tvůrci zase tolik nemusí zaobírat testováním a případnými úpravami. Jeden z těchto aspektů se týká počtu hráčů. Snažení v maximálních čtyřech je o poznání jednodušší než ve dvou. Autoři totiž neudělali dostatečně velké úpravy na to, aby se náročnost povedla správně vybalancovat. Osobně bych proto nejvíce doporučoval hraní ve třech, jež mi přišlo nejlepší v poměru zábava/výzva.

Zároveň tady asi nebudou vyloženě nadšení odpůrci náhody. Chování strojů spočívá čistě na pořadí karet, což nejen značně ovlivňuje situaci na herním plánu, ale rovněž tempo, které občas může oscilovat od extrémní pasivity do aktivity, která vás zahltí ve dvou tazích. Proto se dost často může (a bude) stávat, že se v průběhu hry budete chvíli nudit, zatímco jindy nebudete vědět, co dělat dříve. A vaše důkladné taktické přípravy přijdou vniveč.

Takový jev by nebyl vyloženě problém, kdyby šlo o relativně krátkou hru. Nicméně titul vám zabere klidně přes dvě hodiny, na nichž se takové změny v tempu relativně nepříznivě podepisují. Kdyby se však jednalo o jediný problém, bylo by to stále ještě v pořádku. Ovšem autoři udělali pár dalších kroků, které jsou při nejlepším diskutabilní.

zdroj: Vlastní foto autora

Proč máme být ticho?!

Například během fáze výběru Strážce pravidla zakazují se s ostatními domlouvat. Chápu, že se tímto krokem snaží simulovat moment překvapení a nutnost adaptace odboje, avšak z herního hlediska mi to přijde jen hloupé a relativně brzy jsme přešli k tomu, že jsme toto pravidlo víceméně ignorovali, čímž se mimo jiné odbourala i lehká porce náhodnosti.

Současně samotná pravidla působí zvláštně, především způsobem, jak jsou sepsaná. Tvůrci se v nich snaží vysvětlit všechny hraniční situace, co mohou nastat, stejně tak podrobně popisují snad všechny důležité aspekty. Mnoho věcí pak neustále opakují, zatímco jiné zmíní jenom jednou. Čtení vyžaduje velkou pozornost a nakonec zjistíte, že je hra obtěžkaná velkým množstvím malých, avšak důležitých pravidel. Proto ji vyloženě plynule budete hrát až třeba po pátém sezení.

Zkrátka první partie jsou zatížené neustálým dohledáváním v pravidlech a objevováním nových aspektů, které jste dříve buď přehlédli, případně jste na ně během čtení už stihli zapomenout. Skvělým příkladem je třeba pohyb strojů po mapě, rozdíly mezi lovci a odstřelovači, souboje a řešení zranění, zdi u postavených továren či časování při útoku. A zároveň je ve výsledku docela škoda, že asymetričnost jednotlivých frakcí je v praxi nakonec spíše minimální.

zdroj: Vlastní foto autora

Sólo raději ne

Další nešťastné rozhodnutí se pak týká sólového režimu. V něm člověk hraje prakticky za dvě frakce najednou, avšak s tím, že na ruce má k dispozici kombinované karty Strážců z obou jejich balíků. Autoři tímto způsobem zjevně chtěli zamezit tomu, aby se hrálo „trapně“ obouruč, nicméně jejich řešení vytváří několik zmatečných kroků a nejasných událostí. Proto sólový režim působí dost naroubovaně a uděláte lépe, když budete normálně hrát za dvě frakce se vším všudy.

Jakmile se však tím vším prokoušete, případně se zbavíte nepříjemného pocitu velkého vlivu náhody, rozprostře se před vámi milá hra, která čas od času dokáže hezky odměnit vaši snahu ze systematického odstraňování menšího zla. Ovšem cesta do tohoto bodu je natolik trnitá, že ani líbivé téma vám na ní asi moc nepomůže.

Na závěr pak ještě pár slov k českému překladu od TLAMA games. Tomu se vyhnula většina závažnějších chyb a pokud nějakou objevíte, jedná se o překlep, jež utekl korektorovi. A to platí nejen pro pravidla, ale rovněž pro karty. Takže jestli nevládnete angličtinou, pořízením tuzemské verze na zážitku rozhodně nic neztratíte.