autor Wolfgang Warsch | 2-4 hráči | 10-30 minut | věk 8+ | anglicky (krátká pravidla)

Hráči u stolu totiž jen sedí a zírají. Žádné zvuky, pohyby, grimasy, naznačování. Jednou za čas někdo přemrštěně rychle nebo naopak neochotně pozvolna vyloží kartu z ruky doprostřed stolu. Buď nenásleduje vůbec nic - respektive se upřeně zírá dál - nebo zklamání celé skupiny, odložení několika karet a … zírání. Jediné momenty extáze či úlevy, lze vysledovat, když hráčům dojdou karty v ruce. Celé to připomíná šílený střelecký duel na divokém západě s jediným rozdílem. Tohle je kooperativní hra!?

Pravidla

Mám rád jednoduchá a krátká pravidla. Co se délky týče, dvě stránky splňují tenhle požadavek bezezbytku. Ani hra rozhodně komplikovaná není. Jenom před první, zkušební, hrou působí zvláštně, že autoři několikrát dokola opakují „Concentration please“, což představuje akci, při níž všichni položí ruku na stůl a pak ji zvednou. Začínáte level? Je potřeba se zkoncentrovat! Uděláte chybu? Uvolněte se a všichni se zkoncentrujte! Cítíte se divně? Ruku na stůl!

Když ale hru prvně vyzkoušíte nebo máte to štěstí a někdo vám ji vysvětlí, tak jde z pohledu pravidel opravdu o triviální záležitost. Z balíčku o sto kartách, na nichž jsou čísla přesně od jedné do stovky, každý hráč dostane tolik karet, jaký level budete právě hrát. Začínáte s jednou, druhá úroveň dává dvě karty na hráče a podle počtu hráčů se dá propracovat až do chvíle, kdy jich třímáte úplný vějíř.

Následně se samozřejmě zkoncentrujete! Pak začnete vykládat karty tak, abyste jste je vyložili v příslušně pořadí od nejnižších čísel po nejvyšší. Problém je v tom, že při hře nesmíte žádným způsobem dorozumívat. Nesmíte mluvit, vyluzovat zvuky, dělat grimasy nebo jakkoliv naznačovat. Když se všem podaří zbavit rozdaných karet, postupujete na další úroveň. Jenže může se stát - a taky se stane, že nějaký nesoustředěný spoluhráč vyloží hodnotu, která je vyšší než číslo, které máte na ruce. No nezbývá než všechna nižší čísla hodit stranou. Ale taky přijít o jeden život. Je nasnadě, že jako v každém správném RPG s levlováním, když přijdete o poslední život jste mrtví a musíte to celé rozjet od znova. Prostě rogue-like karetka.

Poslední komponenta hry jsou šurikeny. Pokud na celou skupinu přijde nepřekonatelná tenze, že je něco nebo všechno špatně, můžete zvednout ruku. Pokud se přihlásí i ostatní, odhodíte jednu vrhací hvězdici a všichni před sebe vyloží svoji nejnižší kartu. A dál už jen všichni zírají, čekají a občas roztřesenou rukou od boku vystřelí nějakou tu kartu.

zdroj: tisková zpráva

Koncentrované psycho

Bez ohledu na to, jestli vás The Mind zaujme nebo jím naopak budete pohrdat, jedná o opravdu originální hru. Nevím, jestli už se podobná záležitost někdy objevila, ale já jsem nikdy dřív nehrál počin, založený na tak intenzivní práci s časem. Neexistuje žádné měřítko, jakou rychlostí máte karty vykládat. Pomalu, rychle? Záleží jen na vás a na schopnosti se v rámci celé skupiny synchronizovat. Celá hra je postavena na odhadu časových vzdáleností. Pro někoho může být vyložení karty s číslem o deset vyšším záležitostí dvou vteřin a další hráč by počkal minutu.

S každou odehranou partií, každým levelem se většinou zlepšujete. Časový odhad skupiny se většinou sladí. Většinou! Když se vše daří, nabýváte pocitu jistoty a celá partie zvnějšku působí jako kdybyste spolu telepaticky komunikovali. Když se ale dostaví chyba či dvě v řadě, některé hráče to rozhodí. Čekali moc dlouho? Příště mohou mít tendenci, tam kartu hodit zbytečně brzy. A vy dumáte: „Není ve stresu, že to tam dal opožděně, nemám to tam radši rychle hodit, aby mě nepředběhl s vyšší kartou?“

U hry nastávají i naprosto šílené situace, kdy si říkáte, že se všichni kompletně zbláznili. Vy jste ten mezi poslední normální mezi nimi. Jako příklad uvedu situaci, kdy jsme pomocí šurikenu vyložili karty na stůl. Jedna z nich byla evidentně nejnižší, ale všichni mlčeli a zírali. Kamarád totiž přehlédl, že by měl zahrát on a čekal. My čekali až kartu odhodí. Jenže díky nemožnosti jakékoliv komunikace ve vás začne hlodat červíček pochybností, zda to nejste vy, komu něco uniká. A promluvit nesmíte. Takže… u koho se hra zasekla? Absolutní psycho. Kdo nezažil nepochopí.

Radost v barvách duhy

Když vás The Mind baví, užijete si ji opravdu intenzivně. Máte totiž dost času na tichou kontemplaci. Ale pak je tu ta extatická, společná, kooperativní část, která září ve chvíli, když dokončíte některou z vyšších úrovní. Nezaměnitelné napětí, pokud vám zbývá jeden život a jste kousek před dokončením celé hry. Upřímně se přiznávám, že jsme tuhle malou karetku ještě nepokořili, i když ve dvou už jsme byli jen maličký krůček před povýšením na dvanáctku. Nevadí mi to. Zde skutečně platí, že cesta je cíl a prožitek. Další plus dodá silná motivace, zkoušet to znovu a znovu.

Přestože jde v podstatě o malou hru, až by se dalo říct filler - tzn. takovou výplňovou záležitost na párty nebo doprostřed mezi partie hutnějších deskovek - už několikrát jsme u hry strávili celý večer. Přesně v duchu: „Ještě jeden pokus a jdu spát!“ znovuhratelnost je podepřena faktem, že stačí u stolu vyměnit jednoho parťáka a celá vaše pracně budovaná souhra jde do pekel. The Mind notně přitvrzuje s vyšším počtem spoluhráčů. Zatímco vyladit časové intervaly ve dvou je relativně snadné, ve čtyřech jste zmítáni časoprostorovými bouřemi a anomáliemi.

The Mind je tak za pár korun vskutku nebývalý počin. Vzhledem k malému mobilně přívětivému balení jde navíc o hru, která svým psychoaktivním polem může ovlivnit herní seance doma, v hospodě nebo na dovolené. Originální kousek, který bych do sbírky rozhodně doporučoval zařadit.