Zatímco Společenstvo prstenu v čele s Aragornem pokračovalo z Roklinky dál na jihovýchod, odpojila se od skupiny nepravděpodobná dvojice. Dvě siluety – jedna vysoká se špičatým kloboukem a druhá malá, přesto robustní. Gandalf s Gimlim zamířili na východ, minuli Skalbal a Lesní říši, až stanuli před majestátní Osamělou horou.
„Erebor,“ hlesl Gimli s jiskrou v oku, pokývl směrem ke Gandalfovi a ten, s vědomím, že svůj úkol „doprovodu“ splnil, se vyšvihl na Stínovlase a zamířil směrem k Minas Tirith. Netrvalo dlouho, než se Gimlimu podařilo zpravit krále trpaslíků Dáina Železnou nohu o tom, že se z Mordoru opět ozývá řinčení kovu o kov. A tak se rod trpaslíků zase jednou ocitl ve válce…
Přesně takhle může započít Válka o prsten. Nebo skřeti Železného pasu napadnou rohanské jezdce v Helmově žlebu. Elfové opustí Lesní říši a vyrazí k branám Dol Gulduru. A než se Temný pán naděje, má před branami Morannonu gondorskou armádu z Minas Tirith vedenou Gandalfem. A Frodo? Ten bloudí někde mezi Roklinkou a Morií…
O tom, že válečná desková hra Válka o prsten: Druhá edice píše neskutečné příběhy, vám povyprávěl už Vašek v tomto článku. A já jeho slova mohu jen a pouze potvrdit. V úplně každá partii této jedinečné hry zažijete trochu jiný příběh, který se sice bude vymykat z mantinelů původních příběhů od Tolkiena a leckteré skutečnosti vyloženě překroutí, ale stejně tak si úplně pokaždé budete říkat: „No jo, tak se to vlastně taky mohlo stát!“
Každá jednotlivá seance po sobě na svém konci sice zanechá vítěze a poražené, ale předně celistvé dobrodružství, které navzdory alternativnímu vývoji událostí dává i vzhledem k předloze naprostý smysl. Nečekané zvraty jsou epické i humorné, ale především zapamatovatelné.
zdroj:
Vlastní foto autora
Nikdy nezapomenu na naprosto neočekávaný krok Svobodných národů, když se mi krátce po začátku hry ocitla celá armáda z Minas Tirith přímo v Mordoru a obsadila jednu z mých pevností. Úkol, kterým Gandalf pověřil Froda, se v tu chvíli zdál zcela zbytečný, když sám Gandalf pronikl do nehlídaného Mordoru, a mohl se tak Temného pána zdánlivě snadno zbavit i bez nutnosti tavení bižuterie.
Jeden prsten vládne všem
Ale takhle snadné to Svobodné národy naštěstí nemají (naštěstí pro Saurona, samozřejmě). Válka o Prsten: Druhá edice je válečná hra pro dva až čtyři hráče, v níž spolu vždy soupeří dvě strany – Svobodné národy složené z elfů, trpaslíků, seveřanů, Rohanu a Gondoru proti silám Stínu, tedy armádám Saurona, Jižanů, Východňanů a Železného pasu.
Znamená to, že se celkový zážitek liší nejen podle toho, za jakou ze stran zrovna hrajete, ale i podle počtu hráčů. Zatímco ve dvou jde o lítý duel, ve čtyřech to je týmová bitva, v níž si dva hráči rozdělí síly dobra, dva hráči síly zla a zajímavým způsobem spolu musejí spolupracovat na poražení druhé dvojice.
zdroj:
Vlastní foto autora
K vítězství vede několik cest. Hráč/i za temnou stranu se snaží buď dobýt tolik jedno/dvoubodových sídel Svobodných národů, aby v jednu chvíli drželi deset bodů, nebo se pokouší zcela podmanit mysl nositele Prstenu, a získat ho tak na svou stranu.
Hráč/i za ty dobré v našem příběhu se zase primárně snaží odolávat náporu Saurona, udržovat Frodovu mysl čistou a celkově musí vydržet dost dlouho na to, aby Společenstvo doputovalo do Mordoru a jednou provždy se zbavilo toho absurdně mocného šperku. Alternativně mohou podobně jako Sauron vyhrát tím, že dobudou pevnosti Temného pána. A stačí jim k tomu pouhé 4 body!
Zpočátku se to hráčům může jevit jako mnohem lákavější a snazší cesta k vítězství než zdlouhavé putování Společenstva přes půl Středozemě, které je navíc neustále zdržované slídivým okem Saurona. Ale vzhledem k tomu, že takové pevnosti se nacházejí jen na pár místech, v Mordoru, Dol Gulduru a severu země, tedy místech plných skřetů, a vzhledem k tomu, že armády Svobodných národů nejsou zrovna početné, se jedná o prakticky neuskutečnitelné vítězství. To by hráč za Saurona musel velmi pochybit ve svém plánu na dobytí Středozemě…
Jeden jim všem káže
Válka o prsten: Druhá edice je, jak už zaznělo, válečná hra. To znamená, že se před vámi na stole rozprostře mapa Středozemě, která se ještě před prvním kolem zaplní desítkami figurek všech zmíněných národů. Zároveň jde – jak už jste jistě pochopili – o silně asymetrickou hru, v níž každý z hráčů má jiné cíle a možnosti.
V jádru jde ale o překvapivě přístupnou záležitost. Pravidla jsou čtivá, a přestože se při první partii nevyhnete častému dohledávání malých drobností nejrůznějších systémů, základní strukturu si brzy osvojíte a nejpozději od třetí partie budete mít strategii plně ve svých rukách.
Výchozí pozice všech armád na plánu jsou sice pokaždé úplně stejné a hráči nemají žádnou kontrolu v jejich distribuci po plánu, ale už počínaje prvním tahem zažijete pokaždé něco trochu jiného. O to se zde stará nejen svobodná mysl hráčů, ale také prvek náhody, který k válečným hrám prostě a jednoduše patří a v případně Války o prsten může za neskutečnou porci napětí a památných situací.
Nejenže má každá ze stran k dispozici dvojici balíčků, z nichž se dobírají karty určující, co můžete ve svých tazích dělat za speciální manévry, ale zároveň se tu hází kostkami nejen na vyhodnocení soubojů, ale také na typy akcí, které můžete ve svém tahu provést. Zdá se to moc? Věřte mi, že není. Je to tak akorát.
Už při prvním hodu akčními kostkami na začátku hry si všimnete oné asymetričnosti. Zatímco záporáci hází sedmi kostkami, a mají tak k dispozici až sedm akcí na celé kolo, klaďáci mají všehovšudy čtyři kostky. Symboly na kostkách definují, jaké akce smíte provést (přesun armád, útok na nepřítele, diplomacie, povolání posil, pohyb Společenstvem…) a jaké karty z ruky smíte zahrát.
Nevyváženost v počtu akcí řeší jednak možnost odemknout si specifickými úkony další kostky, jednak symbol oka na kostkách Stínu. Taková kostka se totiž automaticky použije pro potřeby pátrání po Prstenu a hráč ji nemůže využít na nic jiného, tedy má o akci míň. Ostatně ještě před hodem sedmi kostkami se Sauron musí rozhodnout, kolik kostek „obětuje“ pro účely pátrání, takže často i Stín bude mít mnohem méně než sedm akcí.
Nicméně každá takto „ztracená“ kostka je pořádným trnem v oku Svobodných národů, protože čím více kostek je určených k pátrání po Prstenu, tím snazší je odhalit Společenstvo ve chvíli, kdy se přesouvá, což ho zásadně zdrží na cestě do Mordoru.
zdroj:
Vlastní foto autora
Přesun Společenstva je zde krásně tematicky zpracovaný skrytý pohyb. Figurka Froda a Sama na herním plánu zobrazuje jen poslední známou pozici Společenstva, zatímco si hráč za Svobodné národy „pohybem“ Společenstva jen zvyšuje počet kroků, které parta v podstatě jen virtuálně urazila.
Dokud nedojde k dalšímu odhalení Společenstva, ať už Sauronovým okem, nebo dobrovolně Svobodnými národy, figurka se nikam nehýbe. Až při odhalení využije hráč za Svobodné národy počet nastřádaných bodů pohybu a figurku po mapě konečně fyzicky přesune na nové políčko. Sauron tak málokdy ví, kde se Společenstvo fakticky nachází a může se jen domnívat, kde dojde k jeho odhalení na základě počtu nastřádaných bodů pohybu. Jednoduché, elegantní, funkční, tematické. Co víc si přát.
K akčním kostkám je potřeba zmínit fakt, který je vám určitě zjevný: Někdy to prostě nepadne. Jsou to kostky, jejichž každá strana umožňuje dělat něco jiného, a bude se tak stávat, že ve chvíli, kdy potřebujete hýbat a útočit armádami, vám kostky dovolí tak maximálně hrát karty a ve chvíli, kdy potřebujete ze všeho nejvíc zahrát kartu, můžete tak akorát hýbat a útočit armádami. Umí to naštvat, umí to vyloženě napomoct vaší prohře, když vám třeba za Svobodné národy pět kol po sobě nepadne specifický symbol umožňující zisk tolik potřebné další kostky... Ale většinu času jde spíš o příjemný prvek nutící v každém jednotlivém kole vymýšlet s aktuálními možnostmi ty nejlepší možné strategie.
zdroj:
Vlastní foto autora
Jeden všechny přivede
Hráči se střídají v tazích, v nichž použijí jednu z akčních kostek na vykonání nejrůznějších činností, přičemž z možností se vám zavaří hlava. V prvních partiích nebudete mít nejmenší tušení, co dělat. Protože můžete dělat všechno. Protože nevíte, jak je toho či onoho náročné docílit. Protože nevíte, jak vlastně máte vyhrát a jak neprohrát.
Použijete kostku na pohyb několika armádami? Ale kterými, když je jich tolik? Budete pohybovat specifickými postavami, ať už je řeč o Smíškovi, či Černokněžném králi? Zaútočíte? Stáhnete se? Budete obléhat? Necháte se obléhat? Budete verbovat? A kde? Oddělíte některé společníky od Společenstva? Ale opět, které? A kam je po Středozemi vyšlete? Nebo radši zahrajete kartu?
Ano, karty. Další obrovská součást velkolepé deskovky zvané Válka o prsten. Karty jsou tu tím skutečně překvapivým prvkem. Jejich efekty jsou mocné a použité ve správný moment dokáží zvrátit průběh boje, možná i hry. A jsou zatraceně tematické. Například za předpokladu, že Gandalf Šedý už umřel, vrátil se jako Gandalf Bílý a číhá zrovna v lese Fangorn, můžete na Železný pas poslat enty a smazat celou oblast z mapy i s tím Smradupánem.
Díky kartám můžete do hry povolat například Balroga, a zásadně tak ztížit putování Společenstva, které se odvážně rozhodlo střihnout to přes Morii místo toho, aby zvolilo delší cestu okolo. Karet je ve hře obrovská spousta, každá s vlastním efektem. Jsou situační, o tom žádná, a může se stát, že některou zkrátka vůbec nepoužijete. Když Svobodné národy doporučí Frodovi vyhnout se Morii, tak se Balrog neobjeví. Nicméně všechny tyto karty mají zároveň jiné efekty použitelné v bitvách, takže karta s Balrogem najde své využití tak jako tak.
Do temnoty sváže
Bitvy jsou – celkem logicky ve válečné hře – dalším stěžejním pilířem zážitku. A skvělé je, že je nutné o nich přemýšlet. Střemhlavý útok nemusí nutně vyjít a počty figurek jsou příjemně omezené. Bitvy se vždy účastní maximálně 10 a 10 figurek, což je obecný limit na jedno políčko.
Oba hráči mohou nejprve zahrát jednu kartu pro její bojový efekt, který všemožnými způsoby upraví pravidla následného boje. Můžete si zvýšit šance na úspěch, snížit ztráty nebo třeba provést bonusový překvapivý útok, jímž máte šanci oslabit nepřítelovu armádu ještě před hlavním střetem. Spousta těchto karet požaduje určité složení armád, abyste je vůbec mohli zahrát (jsou tu běžní pěšáci, elitní jednotky mající de facto dva životy a vůdci, kteří garantují přehozy kostek).
zdroj:
Vlastní foto autora
Pak už se přejde k samotným hodům obyčejnými šestistěnkami. Běžně platí jako zásah každá pětka a šestka, ale bránící se armáda bude často zalezlá v nějaké pevnosti, díky čemuž jí ublíží jen šestka. Ale právě kartami můžete získat výhodu a „skórovat“ třeba i čtyřkami.
Obě strany hází tolika kostkami, kolik figurek mají v armádě, nikdy však více než pěti. Díky tomu je naprosto možné přežít a zvítězit i v oslabení. Právě díky tomu se nebudete do bojů vrhat úplně po hlavě. I když útočíte s deseti figurkami proti pěti, neznamená to automaticky, že byste nepřítele převálcovali s prstem v nose.
Oba totiž házíte pěti kostkami, a zatímco jemu platí pětky a šestky, vám vlivem hradeb platí v prvním kole bitvy jen šestky. Klidně se tak může stát, že obránce neutrpí žádné ztráty, zatímco z vašich 10 figurek se stane pět dřív, než se nadějete. A z hurá akce se stane zběsilý úprk do bezpečí temného Mordoru.
zdroj:
Vlastní foto autora
Díky tomuto pravidlu je každá jednotlivá bitva opravdu napínavá až do konce, protože i s jednou figurkou máte – pravda, už opravdu malou – šanci vyhrát proti přesile (a každopádně velkou šanci způsobit alespoň nějaké ztráty).
Dalším zajímavým prvkem bitev jsou již zmínění vůdci, protože jejich počet v armádě určuje počet neúspěšných kostek, kterými je možné jednou hodit znovu. Sami ale neútočí a nelze je použít jako bojové ztráty. Armáda složená ze tří vůdců, ale jen jednoho vojáka, má k dispozici jen jednu kostku, kterou může jen jednou přehodit (nikoliv třikrát, protože každou kostku smíte přehodit jen jednou) a stačí jediný zásah a celá armáda padne, protože vůdci bez svého vojska jsou jaksi úplně k ničemu…
V zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem
Když jsem si pročítal pravidla hry, neuměl jsem si představit, jak se taková ryze působící duelovka bude hrát ve čtyřech hráčích, což bylo složení naší první partie. Po ní jsme si pro změnu neuměli představit, jak se něco takového bude hrát ve dvou hráčích, protože už takhle jsme měli obrovské množství možností, a to jsme každý ovládali jen polovinu armády.
Po četných testech mohu prohlásit, že Válka o prsten: Druhá edice se v obou těchto počtech hráčů hraje fantasticky. A v každém jde o odlišný zážitek. Ve dvou máte nad vším plnou kontrolu, takže ano, máte sice víc armád pod palcem, ale zase je čistě na vás, co uděláte a nic vás ve vaší armádě nepřekvapí.
Ve čtyřech hráčích zase zažijete velmi zajímavou kooperaci. Každý z hráčů ovládá jen některé z národů, každý má své vlastní karty, ale třeba akční kostky jsou sdílené. Poslední fakt nutí hráče ke skutečné spolupráci. Když vám na společných kostkách padne jen jeden symbol pro pohyb armád, kdo z vás dostane tu příležitost přesunu ozbrojených sil?
Navíc je spousta karet úzce spjatá s národy a hra ve více hráčích představuje nové pravidlo pro možnost výměny karet v jednom týmu, abyste nedrželi karty, jejichž efekty nejste schopní provést. Možná to zní jako pravidlo vytvořené příliš na sílu, ale ono jen a pouze umocňuje to, aby každý nehrál jen za sebe a počítal se svým parťákem.
zdroj:
Vlastní foto autora
Nakonec jsme Válku o prsten hrávali převážně ve dvou vzhledem k snazšímu nalezení společného volného času, ale kdykoliv by se naskytla příležitost, moc rád si střihnu partičku ve čtyřech.
Za Froda!
O Válce o prsten by se dalo povídat ještě hodně dlouho, šlo by o ní natočit několikahodinový podcast a stále bych ze sebe nedostal vše. V tomto textu jsem nezmínil obrovskou spoustu věcí, které se v deskovce dějí, jako například nutnost Svobodných národů dostat své národy do války (zpočátku je Sauron oždibuje, ale dobráci se pořád zdráhají vyhlásit válečný stav, tím pádem jejich hráč nesmí zaútočit, jen se brání). Jako například přítomnost Nazgûlů a jejich „teleportace“ po mapě. Jako například zákeřnost nepřekročitelných hor na mapě. Jako například ten skvělý pocit, když skřeti zaplaví Kraj…
Co ale ještě musíme probrat, je materiální stránka hry. Osobně se mi moc líbí těch pár ilustrací, které ve hře najdete, z nichž přímo číší inspirace knižním dílem, a ne filmovou ságou. Na figurky je také radost pohledět a mít před sebou mapu celé Středozemě je samozřejmě super, byť je trochu škoda, že se jedná o dva herní plány a může se tak s trochou nešikovnosti stát, že se vám během partie rozjedou a dojde k neplánovanému přesunu vojsk.
zdroj:
Vlastní foto autora
V oblasti komponent mám ale několik výtek. A jsou to mé jediné výtky k celé hře, které se naštěstí dají vyřešit, a celkový dojem z tohoto veledíla mi tak ve výsledku bohudík nekazí.
Zaprvé, nerozumím tomu, proč je v objemné krabici jen pět bojových kostek. Jak už víte, každý z hráčů v boji může házet až pěti bojovými kostkami, a protože bitvy probíhají vesměs simultánně, nedává žádný smysl se o kostky přetahovat. Takže asi pět minut po startu naší partie jsem ihned přidal dalších pět kostek z vlastní zásoby, které už z deskovky nevyndám.
Zadruhé, nerozumím tomu, proč ve hře není látkový pytlík. Zmiňoval jsem Sauronovo pátrání po Frodovi, které probíhá tak, že ze zásoby žetonů tajně vylosujete jeden, který má šanci jednak odhalit pozici Společenstva, jednak napomoct podmanění Froda a jednak vyvolat ještě další efekty. Ale fakt, že v pravidlech doslova stojí: „Dejte všechny běžné žetony pátrání (béžové) do neprůhledné nádoby nebo sáčku“, mi v dnešní době přijde absurdní. Nechci si žetonky tahat z hrníčku! Takže jsem z vlastní zásoby přidal ještě látkový pytlík...
Zatřetí, pokud nemáte zmapovanou Středozem křížem krážem, čeká vás tápání. Spousta událostí na kartách totiž uvádí, abyste umístili několik figurek, a když nevíte, kde asi tak leží Andrast, budete přejíždět po mapě očima tak dlouho, než ho spatříte, protože svého LotRa znalého protihráče se přece nebudete ptát, a dávat mu tak najevo, jaké máte možnosti. Na těchto kartách měl být alespoň malý obrázek s výsečí mapy, aby hráči napověděl, kde má dané políčko hledat.
Začtvrté, a to je asi největší výtka, mě trápí absence rozlišení figurek. Ano, když si vezmete do ruky jezdce Gondoru a jezdce Rohanu, rozdíly poznáte. Modely jsou odlišné. Ale když se koukáte na herní plán plný modrého a červeného plastu, obzvlášť ve chvíli, kdy se vám spojí několik armád do jedné, stává se bojiště nepřehledným.
Nemluvě o přípravě hry. Deskovka nemá žádný insert, jen dva obrovské fochy, takže jste odkázaní na rozpytlíkování jednotlivých armád. Ale i potom vás při přípravě hry čeká mžourání, co že je tenhle pytlík za armádu a kam na plán ho máte umístit.
S tímto vám nesmírně pomůže na míru připravený insert třeba od firmy Kalkared, kterému jsem se věnoval v samostatném článku. Nejenže vám umožní si veškeré komponenty krásně roztřídit do přihrádek, ale hlavně opatří všechny figurky barevnými prstenci, které odpovídají barvám jednotlivých národů. A veškeré tápání je pryč. K promísení armád už nedojde, příprava hry se rapidně urychlí.
Je nemilé, že tak fantasticky odladěná hra, jejíž herní stránce není vůbec co vytknout, má takto odbytou stránku komponent. Ale jak už jsem psal výše, není to nic, co by nešlo vyřešit. Látkový pytlík není těžké sehnat, pět obyčejných kostek už vůbec ne a insert se vám bude obecně hodit. I to názvosloví na kartách si po pár hrách zažijete a časem budete znát celou Středozem jako své boty.
Tam a zase zpátky
Jakmile budete mít všechny tyto trable vyřešené, nezbyde vám už nic jiného než absolutní klenot na poli deskových her. Sám se neřadím k zarputilým fanouškům Tolkiena. Miluju filmovou trilogii, baví mě zástup deskovek v tomto světě, ale rozhodně nejsem znalec. A Válka o prsten mě naprosto dostala.
Tím, jak je přístupná. Tím, jak vytváří fantastické příběhy. Tím, jak je atmosférická. Tím, jak je hluboká. Tím, jak umí neustále překvapovat. Tím, jak umí zabavit ve dvou a jak ve čtyřech. Tím vším dohromady.
zdroj:
Vlastní foto autora
Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších stolních her, jaké jsem kdy hrál. K čertu, možná je to ta vůbec nejlepší hra, jakou jsem kdy hrál! Protože si zaboha nemůžu vzpomenout, kdy naposledy jsem nějakou jinou hru nemohl takhle moc dostat z hlavy a chtěl jsem ji hrát prakticky neustále.
Jedná se o mistrovské dílo, které nejenže fantastickým způsobem zpracovává téma do nejmenších, až absurdních detailů, ale zároveň ho dokáže skvělým způsobem gamifikovat. Kdyby to nebyl Pán prstenů, ale třeba Hra o trůny, pořád by to byla fantastická hra, vynikající válečná strategie. Zkrátka a dobře, takové propojení herních mechanismů s tématem se prakticky nevidí.