Kdo by to byl řekl, že kultovní videoherní série Worms příští rok oslaví již 30. narozeniny. Za tu dobu vznikly desítky lepších i horších pokračování, ale všichni asi vzpomínáme primárně na první díly, v nichž jsme se plazili s červíky po 2D mapě a častovali soupeře raketami, ohněm či jen dobře mířenou basebalkou mezi oči s následným opuštěním mapy či utonutím v jezírku.

Je s podivem, že to chtělo téměř 30 let, abychom se dočkali první pořádné stolní adaptace. Ta se jmenuje jednoduše Worms: Desková hra, stojí za ní zkušené studio Mantic Games (Dungeon Saga Origins, Hellboy: The Board Game) a neméně zkušení autoři Jack Caesar (Pacific Rim: Extinction, Highlander: The Board Game) a Matt Gilbert (Armada, Epic Warpath).

Pro nás je ale nejdůležitější, že hra již v září vyjde v češtině díky vydavatelství TLAMA games, které mě nechalo si hru vyzkoušet a můžu se tak s vámi před plnohodnotnou recenzí podělit o první dojmy z několika málo partií. Opravdu velmi ztřeštěných partií!

Brutální vyvražďovačka

Ke hře Worms: Desková hra byste v podstatě měli přistupovat jako k párty hře. Partii máte odehranou za pár desítek minut a pokud upřednostňujete strategické hry, kde si své tahy můžete plánovat a vaše plány vám vycházejí, tak tady moc nepochodíte.

zdroj: Vlastní foto autora

Tady je totiž stěžejním prvkem naprostý chaos, který se stará o zcela nepředvídatelné situace. Tak nepředvídatelné, že svým vlastním tahem můžete ve výsledku klidně uškodit jen sami sobě…

Cíl je na papíře docela prostý – vymazat jednoho ze soupeřů z mapy, tedy mu zabít všechny čtyři červíky a být v danou chvílí hráčem, kterému na kompaktním modulární plánku zbývá nejvíc wormsíků. Jenže něco takového se daleko snáz řekne, než zařídí.

Ve svém tahu si vyberete jednoho z wormsů a provedete s ním naprosté peklo. V základu s ním můžete až dvakrát pohnout, ale pohyb do plamenů či na minu může znamenat ztrátu jednoho z jeho dvou životů. Proto může být lepší takovou překážku přeskočit, jenže ani to nebude tak jednoduché.

zdroj: Vlastní foto autora

Ve hře totiž figuruje vítr, který z ní dělá tak třeskutý chaos. Když chcete skočit, označíte políčko, kam byste chtěli dopadnout. Jenže pak si hodíte kostkou a růžice větru vás může zavát na úplně jiný dílek v sousedství toho cílového. Klidně se tak můžete ocitnout v jezírku nebo mimo herní mapu, čímž o svého wormsíka okamžitě přicházíte. Úplně. Natrvalo.

Worms: Desková hra se s vámi zkrátka mazlit nebude a o červíky budete přicházet rychleji, než stačíte zvolat pověstné Hallelujah! (a ikonický Holy Hand Granade v deskovce samozřejmě nechybí).

Ale řekněme, že jste svou pohybovou fázi nějakým zázrakem přežili a třeba jste u toho i vstoupili na políčko s bednou, díky čemuž jste si do ruky základních startovních karet dobrali jednu novou a mnohem mocnější.

Vítr vládne všem

V tu chvíli následuje zahrání jedné karty, které mají nejrůznější schopnosti od prostých útoků přes další možnosti pohybu až po příležitost zahrát další kartu, díky čemuž můžete v jednom svém tahu místo běžné jedné karty zřetězit klidně tři a více karet a udělat z herního plánu skutečné bojiště.

Ale málokterý útok má předem daný výsledek (umí to například Uzi, které jednoduše dají jedno zranění do vzdálenosti 2). Většina zbraní a efektů je totiž podmíněná náhodou, napojenou na již zmíněnou růžici větru.

Že byste rádi použili výbušnou bazuku? Tak si dobře rozmyslete, na jakou vzdálenost. Dostřel má čtyři, což v této hře znamená, že na sousední políčko házíte čtyřmi dvanáctistěnnými kostkami, na políčko o jedna dál už jen třemi, ještě dál dvěma a na pole vzdálené čtyři hexy od vašeho wormse pouhou jednou kostkou.

zdroj: Vlastní foto autora

Určíte cíl, mrsknete kostkami a pak už jen stačí si vybrat jeden z výsledků. Terčík znamená, že jste trefili zamýšlený hex, zatímco číslo udává dle růžice sousední hex, kam vaši střelu zavál vítr. Vždy je navíc jedno z čísel preferované a na kostce mu odpovídá více stran, takže se tu dá trochu předpovídat, kam může střela dopadnout a pracovat s tím už při výběru cíle.

Protože je ale mapa opravdu semknutá a prakticky všichni a všechno je natěsnané vedle sebe, tak snad vždy svým útokem riskujete zavátí střely na hex s vaším vlastním wormsíkem, díky čemuž je deskovka prakticky v každém svém momentu napínavá.

Řetězová reakce

Ono toto totiž dopadem střely nekončí. Ta červíka zraní, ale protože je výbušná, tak ho i odhodí. Ano, opět si hodíte kostkou na vítr a zjistíte, jakým směrem váš svěřenec odletí. Snadno tak může okamžitě umřít, když přistane mimo mapu nebo ve vodě. Zábavnější ale je, když ho to odhodí na políčko s dalšími červíky a minou.

zdroj: Vlastní foto autora

Mina se totiž ihned aktivuje, kdy si cvrnknete žetonem a máte 50% šanci, že vybuchne. To by vašeho zraněného červíka dodělalo, zároveň zranilo všechny ostatní a opět je odhodilo… A přesně o takovém chaosu tahle deskovka je.

Všechno vybuchuje, létá sem a tam, okamžitě umírá a vy nad tím nemáte moc kontrolu, jen se na to fascinovaně koukáte a vlastně vidíte úplně to samé, co před těmi dávnými dobami na obrazovce počítače. Tvůrcům se skutečně podařilo zachytit ducha předlohy a jde o velmi věrnou adaptaci, která je i na stole zábavná.

Tuplem když začnete hrát pokročilé karty simulující nejrůznější efekty z videohry, jako je letecká pošta, napalm, brokovnice, umístění miny přímo na obličej nebohého červíka nebo již zmíněný svatý granát.

Nakonec bych se ještě rád vrátil na samotný začátek, protože už příprava hry je zábavná (o kolika hrách lze tohle říct?). Každý z hráčů tu totiž střídavě musí umístit na herní plán čtyři wormsy jedné barvy, jednu bednu, minu a výbušný sud.

Vtip je v tom, že až po připravení celého plánu se náhodně rozlosuje, kdo bude hrát za jakou barvu červíků. Takže už při rozestavování věcí na plán musíte myslet na to, že za některé z těch červů budete hrát a za jiné zase vaši soupeři. Takže tomu hlavnímu zážitku předchází taková předehra, kdy na plánu něco vznikne a pak se jen modlíte, abyste dostali červíky s nejlepším výchozím postavením.

Nevážná sranda

Má jediná obava v tuto chvíli pramení z nevýhody hráčů, kteří se dostanou ke slovu jako poslední. Z řádků výše je doufám patrné, jak snadné je přijít o jednoho wormsíka – stačí jeden výbuch a skončí mimo herní plán. A když hrajete jako čtvrtý, můžete do hry naskočit ne se čtyřmi, ale klidně se třemi, možná i dvěma wormsy a hra tento fakt vůbec nijak nekompenzuje.

zdroj: Vlastní foto autora

Je tedy pravda, že by se hráči v prvním kole neměli zaměřit na jediného chudáka, protože vyhrajete pouze v případě, že máte na plánu nejvíc figurek a měli byste tak čistit plošně všechny. Nicméně není nijak příjemné být posledním hráčem a sledovat, jak vaše figurky mizí dřív, než jste se vůbec dostali na tah, obrana před tím neexistuje a nedostanete do začátku ani třeba kartu navíc jako kompenzaci. Nicméně je to přesně ten prvek, jehož skutečný vliv na vý/hru odhalí až podrobnější testování.

Zároveň mi přijde, že grafická stránka hry je sice funkční, ale oku příliš nelahodí. A nemám ani pocit, že by se nějak výrazněji odkazovala na ty nejlepší díly série, kdy by jí člověk retro stylizaci nejen odpustil, ale možná i pochválil. Zkrátka mi příliš nesedla, ale naštěstí mi nijak neovlivnila zážitek jako takový (a figurky červíků jsou samozřejmě boží!).

Worms: Desková hra je na každý pád třeskutá zábava pro lidi, kteří k ní přistoupí skutečně jako k párty hře. Náhoda tu totiž hraje nejen první, ale rovnou všechny housle a pokud jí neholdujete, tak se tu opravdu bavit nebudete. V opačném případě vás čeká teatrální podívaná plná smíchu a „wow“ momentů, kterou pro její svižnost a odvetný potenciál s radostí otočíte několikrát po sobě, ať už jste fanoušky předlohy, nebo ji vůbec neznáte.