Dlouho očekávaný přírůstek do rodiny deskových her s licencí známé videoherní značky je konečně tu, a to hned v češtině. Dámy a pánové, přivítejte Zaklínače a jeho Starý svět!
Hned na úvod si něco vyjasněme, dobře? Jsem fanda předlohy – knížky o bělovlasém vědmákovi jsem svého času zhltnul, jakožto konzolista jsem u prvních dvou dílů PC her sice jen koukal kamarádům přes rameno, ale jakmile jsem měl možnost vžít se do kůže Geralta v Zaklínači 3, spadl jsem do světa tohoto slovanskou mytologií ovlivněného fantasy až po uši.
Netflixovská adaptace mě jaksepatří namíchla, ale minimálně u první série jsem se velmi dobře bavil. A původní stolní Zaklínač: Dobrodružná hra? Radikálové mě proklejí, ale bavila mě taky! Sukuba vem nevyvážené postavy a občasnou repetitivnost; skvělé tematické texty a partie, které jsme si vždy okořenili pořádnou porcí roleplaye, byly prostě příjemné.
Fanboy recenzuje? No to mě podrž...
Takže už možná hádáte, jaká byla moje reakce, když v kuloárech prosáklo, že se chystá pořádně vypasená deskovka se spoustou figurek, v níž si budete moci s kamarády hrát na zaklínače, toulat se po světě a kydlit monstra. Ti, kdo hádali, že jsem ječel nadšením jako puberťačka na koncertě oblíbeného boybandu, mají po jednom bodu – uhádli.
zdroj:
Vlastní foto autora
Zaklínač je u nás hodně silná značka, a tak nebylo divu, že se o českou verzi tohoto potenciálního trháku strhla pořádná mela. Svoje skauty poslali do vyjednávacího boje REXhry, Albi a Blackfire, přičemž posledně jmenovaný velký český hráč dotáhl vyjednávání do konce.
Není divu, na českém trhu není nikdo, kdo by měl větší zkušenosti s lokalizací deskových her s licencí (a byl to právě Blackfire, který přeložil i zmíněného předchozího Zaklínače). A taky nikdo, u koho by se fandové předlohy víc báli o kvalitu překladu. Ale můžeme se všichni uklidnit a schovat svoje žabikuchy zpátky do kapsy, z hlediska překladu jsem problém nezaznamenal.
Blackfire se připojil už ke kampani na Kickstarteru, přičemž jsme dostali slib, že v první várce obdržíme kromě základu ještě alternativní deluxe verzi (s figurkami příšer místo žetonů, kterou jsme dostali na recenzi) a tři obsahem nabitá rozšíření. Pár věcí bylo KS exkluzivních, ale v druhé várce by měla dorazit i další hromada obsahu. Tím padl i další argument pro odpůrce české verze, ale pojďme už přece jen na představení hry samotné.
zdroj:
Vlastní foto autora
Potuluj se, uč se, v kostky hraj. A pak zabíjej!
Zaklínač: Starý svět je v jádru dobrodružná hra, v níž se až 5 hráčů (pouze teoreticky, ale k tomu se ještě dostanu) vžije do rolí zaklínačů – nájemných lovců příšer, kteří putují po krajině v období ne dlouho po tzv. Konjunkci sfér, události, která do fiktivního světa zvaného Kontinent vrhla hromady příšer a s nimi i lidi.
Zaklínači jezdí od města k městu, od osady k osadě a nabízí své služby spočívající především v zabití či vyhnání příšer, které nějak sužují tamní obyvatele. Za to získávají peníze na svoje živobytí, ale také nežádoucí pozornost a zášť většiny obyvatel, což z nich dělá kočovníky z donucení.
Desková hra vás zaúkoluje získáním 4 trofejí, díky čemuž partie okamžitě skončí vítězstvím hráče, který na ně dosáhl. Trofeje lze získat primárně za souboje – stačí prostě maličkost jako složit obří nechutnou nestvůru nebo ponížit v souboji jeden na jednoho konkurenčního zaklínače. Jako doplňková možnost tu pak je tzv. „trofej pro šprty“, tedy trofej za dosažení nejvyšší úrovně jedné z vlastností stvrzené meditací.
Ve hře se vyskytují 4 druhy vlastností, které si můžete u svého zaklínače vylepšovat. Úroveň boje vám určuje, kolik karet si vezmete na začátku každého kola souboje; obrana diktuje váš horní limit štítu, který umí snížit množství utrženého zranění; alchymie pak simuluje vaši schopnost snášet toxicitu, tedy kolik lektvarů v boji můžete zkonzumovat.
Čtvrtá vlastnost se liší školu od školy (v základní hře se můžete těšit na školu vlka, kočky, zmije, gryfa a medvěda), přičemž jsou moc hezky vymyšlené a vzájemně hodně rozdílné. Každou vlastnost lze zvedat až do čtvrté úrovně, přičemž celkový level vašeho svěřence je určený nejnižší hodnotou ze 4 vlastností.
Dobrá karta = dobrý wiedźmin
Klíčovou roli ve hře hrají karty, jež se používají dvěma hlavními způsoby. Prvním z nich je pohyb po mapě, která se skládá z několika lokací, přičemž každá spadá pod jeden ze tří typů (lesní, horská, vodní) a nabízí trochu jinou akci, kterou zde můžete provést. Pro pohyb do lokace musíte z ruky odložit kartu odpovídajícího typu lokace, případně jakoukoliv kartu + minci nebo dvě jakékoliv karty.
zdroj:
Vlastní foto autora
Po každém pohybu lze využít akci dané lokace, přičemž většina možností by se dala shrnout do škatulek a) zisk peněz, b) zvýšení úrovně vašich vlastností a c) získání karet. Jakmile máte pocit, že jste v pohybové fázi tahu udělali maximum, můžete se přesunout do druhé fáze, kdy se buď střetnete s příšerou, jste-li na odpovídající lokaci, zameditujete si, nebo si odbudete setkání ve městě nebo jeho okolí.
Hráč po levé ruce se zhostí role vypravěče a přečte vám situaci, do které se vaše postava dostala a také její možnosti. Vy se pro jednu z nich rozhodnete a ponesete z ní následky. Třetí, závěrečnou fází tahu je pak dobrání karet z vašeho balíčku a zisk nové karty z nabídky, čímž se hlásí o slovo další z mechanismů: budování balíčku.
No a tím se hezky dostáváme ke druhému způsobu použití karet: pro bojové pohyby. Jakmile se totiž střetnete s nestvůrou či konkurenčním zaklínačem, začnete na střídačku vykládat karty. Ty se dají na základě jejich barev propojovat a díky tomu lze v jednom tahu složit několik komb, která umožní uštědřit zranění, nahodit štíty a ještě třeba vrátit jednu kartu do ruky.
zdroj:
Vlastní foto autora
To zní jako zdánlivě slabý efekt, jenže není! Celý balíček karet totiž představuje vaše životy, resp. zbývající energii, kterou můžete boji věnovat. Kdo se dřív vyhází z karet, prohrává. Stejné to mají samozřejmě i ostatní zaklínači, ale velmi podobnému efektu podléhají i příšery.
Slabý nováček, ostřílený veterán
Jenže váš balíček je z počátku slabý, má málo karet a nedostatek propojení a silných efektů. Taková ta deckbuildingová klasika. Jak ale procházíte hrou, získáváte nové karty pozvolným tempem, ale jejich dopad je výrazný. Pořád se však budete potýkat s náhodou, protože když spolu karty nedojdou na ruku ve správné kombinaci, nenaděláte nic. Ale to ke hře podobného typu patří. Kdo by čekal euroidní mechanismy a možnost vše si dopočítat, ať se raději porozhlédne jinde.
Zaklínač: Starý svět totiž boduje v atmosféře. Při hře je hezky poznat, na co se tvůrci zaměřili a co pro ně bylo spíše doplňkovým prvkem. Příběhy na kartách setkání jsou sice generické a neodpovídají lokaci, ale máme alespoň dva balíčky, takže něco jiného se děje ve městě a něco jiného v krajině okolo. Texty jsou zábavné a zapojení jiného hráče do role vypravěče je dobrý způsob, jak udržet jeho pozornost pořád ve hře.
Mapa je krásně ilustrovaná a s trochou představivosti a dobrým soundtrackem si budete připadat, jako byste skutečně jezdili od města k městu, vydělávali peníze, zlepšovali své schopnosti a jakmile přijde čas, přijali zakázku na příšeru a šli se s ní poměřit. Hra tak velmi dobře maskuje, že na pozadí všeho toho snažení je vlastně jen celkem prostý grind, kdy se snažíte získávat maximum peněz a schopností.
Chcete odehrát dostatek tahů, abyste si nasbírali nové a lepší karty, ale zároveň nehrát příliš dlouho, aby vás ostatní hráči nepředběhli a nezískávali trofeje rychlejším tempem. To vede k tomu, že raději zariskujete a jdete na příšeru dříve, než nastane ideální čas, a je to ku prospěchu tempa hry.
Při porážce totiž nijak zásadně neutrpí žádná vaše část ve hře, pouze vaše ego. A pocit, kdy příšeru porazíte předposlední kartou, je prostě hodně fajn a hra díky tomu má parádní náboj. To ale pouze v případě, že u stolu sedíte maximálně ve třech, lépe však ve dvou. Byť se většina tahů dá odehrát velmi rychle, jakmile dojde na souboj, hra úplně zamrzne a kromě aktivního hráče si všichni mohou podat telefony a zkontrolovat dění na sociálních sítích.
zdroj:
Vlastní foto autora
Ve hře dvou hráčů je to eliminováno, protože druhý hráč obsluhuje příšeru, resp. spíše provádí údržbu a je tak do hry více méně zapojený pořád. Ale třetí či každý další hráč už jen koukají a celkově jejich účast při partii nic moc nepřidá (hráčské interakce je ve hře minimum), ale naopak ji nepříjemně prodlouží. Určitě se to tu nedozvídáte poprvé, ale hra je v podstatě nehratelná ve 4 a více hráčích. Prodlevy mezi tahy jsou až příliš velké a rozbíjí to atmosféru, tedy její nejsilnější stránku.
Ještě to pokydej, chlape!
Pojďme si ještě chvilku zahrát na kyselé fanoušky a pořádně proprat, co se mi na hře nelíbí. Není přitom potřeba to dělat na sílu, některé prvky se prostě nepovedly.
Tak zaprvé, nešlo vymyslet lepší způsob, jak získávat ve hře peníze? Drobáky v pár lokacích to nezachrání a byť mě kostkový poker desetkrát za jednu partii ještě bavil, začal mě nakonec hrozně štvát a při setkání s autory bych z potlesku nejradši přešel k fackované. Nešlo by třeba zapracovat možnost plnit nějaké generické zakázky v každé lokaci, za které bychom třeba po odhození karet získali 2 či 3 zlaťáky?
zdroj:
Vlastní foto autora
Zadruhé, nedostatečné množství karet setkání. 30 od každého ze dvou druhů není moc a pokud budete hrát ve třech, začnou se cca od třetí až čtvrté partie zákonitě opakovat. Až moc tady cítím tu kickstarterovitost, kdy je jasné, že základní hra je trochu demo a další obsah je třeba dokoupit.
Zatřetí, prostoje mezi tahy. Hra by prostě absolutně neměla mít na krabici určení počtu hráčů pro víc než tři. Současné označení pro až 5 hráčů je mírně řečeno zavádějící.
Začtvrté, příšery. V deluxe verzi jsou vizuálně super, ale co ty obyčejné ležící žetony v základní verzi? To tam nemohly být aspoň standees? A pro obě verze platí, že univerzální balík karet pro všechny nestvůry je velký prohřešek proti tematičnosti hry.
Zapáté, míra náhody. Karty, setkání, náhodná volba hráče obsluhujícího příšeru... To jsou všechno chvíle, které méně příběhově založené hráče mohou u stolního Zaklínače zvednout ze židle. Tahle hra se však spíš prožívá, než optimalizuje a vede k jasnému vítězství. Takže toto není výtka, spíš konstatování a přiznání určité potenciální slabiny.
Z čeho se oblíznete až za ušima
Negativa máme odbytá, takže se pojďme rozněžnit nad tím, co je na hře naopak tak skvělé. Pokud bych měl hru shrnout jen za použití jedné její vlastnosti, sáhl bych po slovním spojení „atmosférické dobrodružství“. Pocity, které jsme při hře zakoušeli, byly tematické, hra měla nádech dobrodružství ve světě, kde příšery jsou na každém kroku a jízlivý komentář v každé druhé větě.
Po první partii jsem okamžitě znovu rozečetl úvodní povídkovou knihu série, po dvou už jsem nahrával starý load na PS4, abych provětral Geralta. Netflix jsem ještě nezapnul, ale snad jsem dostatečně demonstroval, jaký dopad na mě hra měla.
zdroj:
Vlastní foto autora
Měl jsem chuť hrát znovu a znovu. Mně, zarytému euraři, byla ukradená veškerá náhoda, protože jsem prostě chtěl skládat karetní komba, ve chvílích mezi tahy si prohlížet krásné figurky monster nebo zkoumat povedenou grafiku karet a herního plánu. Bavilo mě sledovat, jak jsou na tom moji soupeři, kdo si jak vede v pomyslném poháru tří zaklínačů.
Občas se dostavily pocity, že můj tah je vlastně trochu grind, ale i v takovém případě jsem se těšil na to, co mě na stezce ještě potká, na jaký příběh narazím, jakou kartou si obohatím svůj balíček. Piplání mého svěřence pro mě bylo nesmírně zábavné, odemknutí každé nové úrovně jsem slavil jako malé vítězství. Kostkový poker sice po čase v ústech zhořkl, ale cestování tam a zpět po mapě bylo nečekaně fajn. Pustili jsme si soundtrack z třetího dílu videoherní série a atmosféra byla na maximu.
Zaklínač: Starý svět je pro mě oddechovka, jednoduchá hra o pohybu a prozkoumávání mapy. V základní verzi vystačí v pohodě na několik partií, pak už se události nepříjemně opakují a začnete koukat po možnostech, jak si zážitek obohatit jedním z rozšíření.
zdroj:
Vlastní foto autora
Deluxe edice je pak takový Schrödingerův produkt: je potřeba a zároveň je úplně zbytečná. Jedná se v podstatě o 28 velmi podařených miniatur příšer, které prostě jen stojí na mapě, ale zase skvěle zlepšují přehlednost a pomáhají s atmosférou, což je největší devíza hry. Pokud chcete ale Zaklínače jen ochutnat, vystačíte si v pohodě se základní verzí, která vás přijde na polovinu ceny.
Ze hry čiší, že je výrazně mířená na fanoušky předlohy, ať už se rekrutují z řad příznivců seriálu, videoher, knih, či jakékoliv kombinace těchto médií. Pro hráče, kterým tento svět nic neříká, nemá tolik co nabídnout, snad jen solidní systém rozvoje postavy a vtipně vymyšlené texty. Fanoušci tu najdou píseček, na kterém si můžou hrát na zaklínače, jen by jich u stolu nemělo být moc najednou, aby se dobře bavili.