Začalo to úplně nevinně.
Byl to můj táta, kdo mě seznámil s mou první 3D tiskárnou. Nechci mu to nijak vyčítat, on to samozřejmě myslel dobře. Pořídil si ji před lety do dílny na tisknutí plastových součástek a chtěl se mnou sdílet svoji radost z nového udělátka. A když jsem byl jednou u něj na návštěvě, řekl mi, že jestli chci, mohu si na ní po nocích tisknout věcičky na to svoje RPG hraní či co to vlastně dělám.
Mějte pro něj prosím pochopení. On tehdy přece nemohl tušit, jaké brány tou nabídkou otevírá.
Zpočátku jsem k tomu všemu přistupoval s nedůvěrou, jako ostatně asi každý, když přijde do styku se svou první 3D tiskárnou. Roztavený filament mi nevoněl, kalibrování vypadalo hrozně komplikovaně a vůbec, já přece nejsem technický typ, tohle nemůže být pro mě. Do té doby jsme si při hraní RPGéček vždycky vystačili se starým dobrým papírem a tužkou a jak se říká, člověk se přece baví podle toho, v jaké je společnosti, ne podle toho, kolik má natisknutých figurek a terénů a kdovíčeho, no ne?
Ale jak už nejspíš tušíte, zvědavost časem zvítězila nad zdráhavostí. A jak už to v podobných příbězích bývá, stačilo jednou jedinkrát ochutnat ze zakázaného stromu vědění a už nebylo cesty zpět.
První věc, kterou jsem kdy na tátově Enderu Creality 3 V2 vytisknul, bylo tucet žetonů zastupujících fantasy mince. Nikdy jsem je nenabarvil. Nikdy jsem je k ničemu nepoužil. Dodneška se mi válí v šuplíku. A teprve zpětně si uvědomuji, jaká tragická předzvěst věcí příštích to ve skutečnosti byla.
Čichání k plastu
Pro ty slušně vychované čtenáře, kteří se fenoménu 3D tisku doposud vyhýbali obloukem (nebo pro strachující se rodiče, kteří chtějí své ratolesti ubránit osudu autora tohoto článku) bychom si měli povědět alespoň něco o technických aspektech těchto pekelných strojů, abyste věděli, před čím přesně se máte mít na pozoru.
Výše zmíněný Ender je takzvaná filamentová tiskárna. Nikoli nepodobně marihuaně nebo heroinu, i filament je ďáblova substance schopná přetvářet sny v realitu. Jde o tenký drát plastu namotaný na špulce, který tiskárna taví ve své hlavici a po droboučkých vrstvách kupí odspoda nahoru na stavební desku ve tvaru, který předtím nastavíte v programu zvaném slicer.
Filamentové tiskárny jsou často vnímány jako neškodné, rekreační mašinky, neschopné zanechat na lidské duši opravdovou brázdu. Obhájci budou jejich hrozbu zlehčovat tím, že nedokážou vykouzlit tak precizní detaily jako jejich resinové sestřenice, že na výsledných tiscích budou vždy vidět nevzhledné vrstvy a že filamentové tiskárny se celkově hodí možná tak na ony součástky pro dílnu vašeho otce, ale rozhodně s nimi nemůžete tvořit pro zábavu nebo snad ještě hůř, pro umění.
Tiskárna navíc často zápasí s modely stavěnými ve tvaru „mostu“. V takovém případě totiž musí vystavět pod celou částí modelu, která má „viset“ ve vzduchu, dodatečné podpory, a celý model tak obvykle vyjde ven jako nevzhledný bloček ztvrdlého plastu, který následně musíte vystříhat kleštěmi, přičemž ho pravděpodobně sami celý rozlámete.
Nenechte se ale těmito dezinformacemi ukolébat. Zaprvé, ačkoli filamentové tiskárny okupují spíše nižší pozice na cenovém spektru, s jejich dražšími high-end zástupci (jako například od tuzemského výrobce Průši) můžete dosáhnout velice slušných výsledků i v oblasti detailnějších modelů, pokud si správně poštelujete nastavení a nakalibrujete stroj.
Ale co především: I mizerně nakalibrovaný Ender v rukou nezkušeného, nevinného Pavlíka může být vstupní branou do světa mnohem, mnohem horších neřestí.
Symbaroumská éra
Anglické slovo „enabler“ označuje člověka, který svým chováním podporuje škodlivé návyky blízké osoby, obvykle alkoholika či drogově závislého. Často jde o lidi, kteří mají s dotyčným dostatečně vřelý vztah, aby mu byli nablízku a účastnili se jeho aktivit, ale zase ne tak vřelý, aby mu jeho účast na těchto aktivitách rozmlouvali.
Moji enablers se vyklubali ze skupinky utvořené okolo hry Symbaroum.
Ke hraní tohohle švédského TTRPG nepotřebujete figurky. Je specificky nadesignované tak, aby se dalo hrát v takzvaném theatre of the mind, maximálně s občasnou pomocí papíru a tužky. Ale já se chtěl předvést. Chtěl jsem si získat respekt a úctu svých nových hráčů, chtěl jsem je ohromit propracovanými kulisami a vyrazit jim dech prostorovou imerzí, jakou u žádného jiného stolu ještě v životě nezažili.
Na naši první hru jsem přinesl tři ošklivě natištěné táborové stany, plápolající oheň k nerozeznání od stepního keře a několik generických figurek, které kvůli roztřepenému plastu vypadaly, jako že mají lepru. To všechno z černého, nenabarveného filamentu s kousky neostříhaných podpor okolo krajů.
Teď už vím, že kdybych hrál Symbaroum s opravdovými přáteli, zachovali by se jinak. Něžně, a přesto pevně by mi řekli, že tohle atmosféře nijak nepomáhá. Že to zbytečně zabírá místo na už tak malém stole. Že je to, upřímně, docela hnusný.
Ale oni místo toho řekli: „Wow!“
A tím byl můj osud nadobro zpečetěn.
Od té doby už jsem chtěl jen víc. Víc modelů, víc kulis. Namlouval jsem si, že figurky na stole zpřehledňují bitvy a modely terénu nám pomáhají určovat věci jako vzdálenosti nebo kvalitu krytu. Byly to lži. Symbaroum nemá mechaniky pro vzdálenosti ani kvalitu krytu. A já jsem si jen hledal výmluvy, proč se poddat své nové závislosti.
Hráči chtěli figurky vlastních postav z Hero Forge. A já proti nim chtěl postavit co nejpřesnější repliky herních monster. Z černého filamentu nás bolely oči – figurky bylo potřeba barvit. Aniž bych věděl jak, sklouznul jsem z jedné šikmé plochy rovnou na další: Barvení miniatur. O měsíc později už jsem věděl všechno o tom, co je to zenithal priming, basecoat a wash. Chápal jsem, že drybrush a paintbrush jsou dvě různé věci. Vlhké palety jsme si dělali podomácku z houbiček na nádobí a pečícího papíru a opájeli se pachem sprejových barev ve špatně ventilovaných místnostech.
Dvě věci začaly být nezpochybnitelně zřejmé. Zaprvé: Byl jsem v tom až po uši. A zadruhé: Tátův Ender přestával stačit mému zběsilému tempu a nafukujícím se požadavkům. Nechtěl jsem zpomalit ani přestat, ba naopak.
Byl čas na upgrade.
Resinová éra
V naší symbaroumské skupince jsem nebyl jediný, kdo podědil hříchy svého otce. Táta dalšího z hráčů měl taky svou dílnu, tentokrát disponující resinovou tiskárnou. A pokud se vám z tohoto textu doposud dělalo nevolno, varuji vás předem: Teprve teď se dostáváme k tomu opravdu silnému matroši.
Resin je naprosto bezbožná látka. Je to jed a kyselina leptající kůži stejně jako lidské duše. Dílem jakési černé magie daleko za hranicí mého chápání je resin za běžných okolností tekutý, ale vlivem UV záření tvrdne. Zázrak, říkají mnozí, ale věřte mi, když říkám, že taková moc měla zůstat pouze v rukou zubařů.
V těchto tiskárnách svůj model stavíte vzhůru nohama na desku, která se potápí do nádržky s tekutým resinem. Dno nádržky je průhledné a skrze něj na desku v pravidelných intervalech blikají UV světla, vždy přesně tam, kde je potřeba zatvrdit příští část modelu. Výsledkem jsou obvykle mnohem detailnější modely, než jaké dostanete z filamentové tiskárny, ale co především, resinové tiskárny umí svoje podpory stavět mnohem tenčí a pod mnohem příkřejšími úhly.
To znamená, že najednou z tiskárny nevytahujete velký blok čehosi, z čeho musíte svůj výtvor vytesat jako Michelangelo Davida. Najednou z něj vytahujete precizně vytisknutý model podepřený několika desítkami úzkých, resinových špejlí. Najednou nějaké „visící“ části modelů nejsou problém.
Najednou je možné úplně všechno.
Zpočátku jsem se spoléhal právě na resinovou tiskárnu onoho kamarádova otce. Somroval jsem o dávky, žadonil jsem o vytisknutí modelů, na které by moje filamentka nestačila. Když mě měl kamarád konečně plné zuby, přesměroval mě na dalšího známého z tiskařského podsvětí, který mi za úplatky v podobě craftového piva tisknul krásné, detailní modely.
Ale všichni jsme věděli, že to není udržitelný stav. Jakkoli byl příslib resinových modelů lákavý, stále jsem kvůli němu nebyl ochotný sabotovat své osobní vztahy, protože… Ne. Ne, to je lež. Na lidech kolem mě už mi tou dobou dávno nezáleželo. Jediné, co bylo důležité, bylo včas sestavit gobliní posádku pro nadcházející hraní Hrobky mrtvých snů. Nepotřeboval jsem, aby mě lidé kolem měli rádi. Potřeboval jsem být nezávislý. Tak, abych nemusel škemrat u cizích o almužny. Abych byl pánem svého vlastního tvorstva.
Sen o vlastní resinové tiskárně ale narážel na mou nevalnou finanční situaci. Dát přes deset tisíc korun jako vstupní investici do stroje, který de facto jen požírá další a další peníze za materiál a modely, pro mě v tu dobu nebylo zrovna optimální. Jenže vrána k vráně sedá, a tak mi osud brzy přihrál pod nohy dalšího zoufalce, který stejně jako já prahnul ukojit své niterné touhy pomocí resinové tiskárny.
Tím zoufalcem se ukázal být jeden z mých symbahráčů, který se toho času nemoudře zapletl s lidmi z té nejnebezpečnější geekovské subkultury vůbec: Warhammeru. Chtěl chodit na turnaje s načerno natisknutými modely, ale na tiskárnu neměl v bytě místo. Vyklubal se z toho perfektní zločin: Náklady na náš zbrusu nový Anycubic Photon Mono SE i s mašinou na omývání a vytvrzování figurek jsme si rozdělili, ale tiskárnu jsem u sebe ubytoval já, a byl jsem tak ten, kdo ji mohl používat, kdykoli se mi zachtělo.
Zlatá éra
Tyto okamžiky byly zlatým věkem mých tiskařských dní. Byl jsem na vrcholu. A pustil jsem se do toho pěkně zhurta, vždy podle toho, co nás zrovna mělo čekat v další epizodě. Tuhle elfí komando, onde smečka kočkovitých šelem. Ale jak úroveň hráčských postav rostla, rostly i počty nepřátel, které jsem proti nim musel vysílat – a tedy i figurek, které bylo potřeba vytisknout. Další na řadě byly skvadry oživlých brnění, armády goblinů, celé pavoučí hordy!
Tou dobou v mojí domácnosti proteklo víc resinu než kohoutkové vody. Vstával jsem několikrát do noci, abych opracoval čerstvě dokončené figurky a nastavil tisk dalších. Opájel jsem se kvantem i kvalitou svých stvoření, ale také polykal hořká zklamání.
Občas se některé modely pokazily úplně, jiné jsem zničil já sám svým zbrklým, nedočkavým opracováním. Tisknul jsem stále víc a víc, ale času na sprejování a barvení se mi nedostávalo. Na každý model, který kdy stanul na desce hracího stolu, připadlo tucet dalších, které nikdy ani nepocítily polibek primerovacího spreje. Házel jsem je do krabic po desítkách a ukrýval v nejzazších koutech skříní, a přesto jako bych měl pohledy jejich nenamalovaných očí neustále v zátylku.
Byl jsem jejich stvořitel. Měl jsem jim dát život, význam a smysl existence. A místo toho jsem je odvrhl jako smetí, přebytečné kusy proplýtvaného materiálu, odsouzené dožít své časy v zapomnění. Nemluvě o desítkách a stovkách modelů, které zůstaly uložené na externím harddisku, aniž bych se kdy dostal k tomu, je povýšit nad jejich zárodečnou .stl formu.
Svou vinu a stud jsem pohřbíval pod stále většími ambicemi. Komunitní web Thingiverse, kde amatéři shání jednoduché modely zadarmo, jsem vyměnil za placené Myminifactory a začal si kupovat větší, mnohadílné modely s přemírou detailů a opulentnosti. Nejprve na ozkoušení jednoho trolla, pak obří žábu, pak švédskou vrbu mlátičku a nakonec své magnum opus: Draka tak velkého, že jsem ho musel po částech tisknout celý týden a doteď se ho bojím nabarvit, abych všechnu tu práci nezkaňhal.
Stejně jako jsem dříve od tisknutí sklouznul k barvení, čekala na mě i teď v zákrutě ještě jedna past: Scénické modelování. Papírové mapy nemohly s našimi figurkami držet krok a tisknout celé lesní scenérie a rozsáhlé ruiny na 3D tiskárně by bylo nad moje možnosti. Byla to vlastně jen otázka času, než nevyhnutelně podlehnu vlivu youtubových kanálů jako Black Magic Crafts nebo Knarb Makes. A tak jsem nakoupil sadu modelovacích skalpelů a několik desek extrudovaného polystyrénu a po hlavě se vrhl ještě hlouběji do temnot své obsese.
Jako první přišla loď, na které se měli hráči pár dní plavit. Pak rozpadlá věž, kterou měli bránit. A nakonec i celá vesnice s vrstveným terénem a funkčním osvětlením uvnitř domů, ve které jsme odehráli legendární bitvu o Jakaar. Z mého jídelního stolu se stal pracovní ponk, z šatní skříně skladovací prostor na herní desky, ze sbírky čínského porcelánu po babičce kelímky na štětce. Mé ostatní tělesné potřeby ustoupily do pozadí. Nejedl jsem ani nespal, na slunce vycházel jen v případě nejvyšší potřeby. Jediné, co zůstalo, byl TISK a MODELOVÁNÍ.
zdroj:
Vlastní foto autora
Můj zhoršující se stav samozřejmě neunikl pozornosti mé nejbližší. Manželka mu zpočátku čelila odhodlaně a s chápavou tváří. Nikdy nemluvila o závislosti, ne. Vždy tomu říkala „koníček“. Dokonce mě v něm zpočátku zkoušela podporovat, namalovala se mnou několik figurek a pomohla mi ušít pytle pro dekoraci mé modelové lodi. Zpětně chápu, že se tím mezi námi pokoušela znovu uvázat to pouto, které jsem svou posedlostí zpřetrhal, ale snad tím jen urychlila můj sešup po nekonečné spirále.
Když už jí nezbývalo nic jiného, pokoušela se celou situaci alespoň racionalizovat, obrátit všechno zlé v něco dobrého. Ani tehdy jsem se ale nezmohl na víc než řadu dalších výmluv a lží. „To víš, že na tom budu moct tisknout hračky pro naši dceru,“ ujišťoval jsem ji. „Vlastně se na těch modelech jen trénuju, abych jí jednou mohl postavit domeček pro panenky!“
Jsem si jistý, že už tehdy ty řeči prohlédla. Jen nechtěla být tou, kdo rozbije rodinu. Vlastně ale jen oba oddalujeme nevyhnutelné. Je to totiž opět jen otázkou času, než vyjde definitivně najevo, že žádný domeček pro panenky nikdy nebude.
Leda by si naše dcera chtěla hrát s Hrobkou mrtvých snů.
Já, dítě ze stanice Průša
Tím se konečně dostáváme k muži, který píše tyto řádky. Ke karikatuře mého někdejšího já, k přízraku, který byl zlákán příslibem nezměrné tvůrčí moci a nezbylo mu nic než prázdnota v duši a skříně přecpané nenabarveným plastovým crackem.
Moje hry už dávno nejsou poháněné fantazií, ale slevovými akcemi na Myminifactory. Měsíčně na té stránce utratím víc peněz než průměrný čtyřicátník na Onlyfans. Moje otupělá představivost už není schopná přistoupit na to, že hráčská postava vyleze na strom, pokud nemá vytisknutý model dostatečně nízko umístěné větve.
Vím, že už je pro mě pozdě. Strávím zbytek svého života s otisky prstů rozežranými od syrového resinu, nešťastný a sám v domě, kde mi společnost budou dělat jen zástupy bezduchých plastových figurek (které také téměř dozajista zapříčiní mou smrt, až skončím pohřbený pod krabicemi plnými nenabarvených modelů při vyndávání štětců ze skříně).
Ale pokud mi něco dává alespoň ždibíček útěchy, je to vědomí, že můj příběh poslouží jako ponaučení pro mnohé, kteří by jinak bláhově následovali v mých šlépějích. Že můj život bude odstrašujícím příkladem pro ty, kterým jejich kamarád či rodinný příslušník – i kdyby v té nejlepší víře – jednoho dne navrhne: „Nechceš si zkusit něco vytisknout na 3D tiskárně?“
Pokud se tak stane, odmítněte. Utíkejte. A už nikdy s ním nepromluvte ani slovo.
A pro lásku boží, hlavně se nepouštějte do Warhammeru.