Ze starter setu pro vyprávěcí RPG Alien se vyklubal jeden z mých nejlepších herních zážitků za poslední rok.

Normálně bych s tímhle velkohubým prohlášením počkal aspoň pod první nadpis, ale čtenářská pozornost bývá občas vrtošivá a nerad bych, aby se tenhle signál ztratil někde ve vzduchoprázdnu. V době psaní článku tomu není ani 24 hodin, co jsme se vyčerpaní, rozklepaní a zároveň vysmátí ve dvě ráno konečně zvedli od stolu a já se ještě pořád třesu nadšením z toho, čeho jsem to byl právě svědkem.

Takže pokud zrovna máte naspěch a rádi vezmete zavděk nějakým zrychleným verdiktem, vězte, že zážitek, který na vás v tomhle starter setu číhá, je stejně chladný, děsivý a brutální jako jeho filmové předlohy. A že i takový hnidopich jako já jen těžko hledá, co by mu mohl pořádně vyčíst. 

Ale jestli máte čas (a odvahu) se ještě na chvilku zdržet, milerád vám vyložím, proč to tak je.

zdroj: Free League

Je Bůh vetřelec?

Začněme bleskovým kurzem základní orientace pro ty, kteří právě teď překvapeně zjistili, že podle věhlasné vetřelčí značky někdo udělal vyprávěcí RPGéčko. Korpus téhle hry se skládá ze slušné řádky produktů, ale vy teď především potřebujete vědět, že pokud chcete hrát Aliena, musíte se v první řadě rozhodnout, jestli chcete hrát v kampaňovém, nebo filmovém módu.

Kampaňový mód funguje obdobně jako u tradičních TTRPG: Hráči si udělají své postavy a postupně prožívají řádku navazujících dobrodružství, která jim vypravěč s pomocí základní příručky připraví. Z důvodů, které budou brzy zřejmé, mám o smyslu tohoto módu nemalé pochybnosti, ale to si necháme na jindy. Dneska se budeme bavit o té druhé variantě. 

V takzvaném cinematic mode budou hráči procházet oficiálně vydanými scénáři v kůži předem připravených postav, které jsou příběhům vždy ušité na míru. Nejprominentnějšími scénáři tohoto typu je sága Draconis Strain, tedy trojice příběhů Chariot of the Gods, Destroyer of Worlds a Heart of Darkness. A právě Kočár bohů je obsažen ve vetřelčím starter setu, o němž tu dnes bude řeč. 

zdroj: Free League

RPGéčkové starter sety jsou svým způsobem demoverze plných her, které vám mají titul na ploše předpřipraveného scénáře s předpřipravenými postavami vysvětlit, představit a ideálně vás samozřejmě zlákat ke koupi zbytku příruček.  Obvykle jde o krabici obsahující zkrácenou verzi pravidel a různé další herní příslušenství, jako jsou mapy, kostky, předtisknuté deníky postav a podobně. 

Je pravda, že příběh Chariot of the Gods není vyloženě objevný sám o sobě. Máme tu nějakou tu strašidelnou vesmírnou loď, záhadné vědecké experimenty a pozor, překvapení, možná se tam někde mihne i nějaká ta mimozemská forma života. Ono co jiného byste chtěli v rámci Aliena vymýšlet, že?

zdroj: vlastní video redakce

Scénář si bere zjevnou inspiraci především z prvního Vetřelce a pár dalších filmů v sérii, a i když povědomých styčných bodů věru není málo, stále to působí víc jako milá omáž než jako nudný fan-service. (Případní neznalci filmů se nemusí bát, že by jim bez jejich nakoukání něco uniklo – vlastně bych řekl, že je oproti divákům předlohy čeká ještě o něco lepší zážitek.)

Úkolem Chariot of the Gods ale není vás provléct příběhem jako takovým. Jeho úkolem je fungovat jako papiňák, ve kterém se hráči s každou další scénou dusí víc a víc a na povrch postupně vybublávají špinavá tajemství a zaječí úmysly jednotlivých postav. A tuhle práci odvádí perfektně. Z rutinní přepravní zakázky se brzy stane boj o holý život a hráčům dřív nebo později dojde, že i když je ta věc s ostnatým ocasem a dvěma tlamami děsivá až běda, mnohem větší strach by měli mít z těch, kdo sedí u stolu vedle nich. 

Není čas na hrdinství

V Čechách není neobvyklé vyprávěcí RPG nazývat „hrami na hrdiny“, a proto je myslím namístě teď zdůraznit: Filmový mód Aliena je všechno, jen ne hrou na hrdiny. Hrdinové tu totiž umírají zpravidla jako první. 

Zaprvé, nehrajete za žádné vesmírné mariňáky, ale za de facto řidiče vesmírného náklaďáku. A zadruhé, všechny postavy před začátkem každého aktu obdrží své vlastní tajné agendy, které po následujících několik hodin určují jejich primární motivaci. A nikdo vám nezaručí, že se vaše agenda nebude bít s agendou někoho jiného.

Hráčům deskovky Nemesis bude tenhle koncept dobře známý, jen tady se agendy samozřejmě vztahují více k roleplayi a celkovému pojetí postav a teprve v samotném závěru hráče strkají k nějakému konkrétnímu, potenciálně drastickému cíli. Pointou celého systému totiž není z Chariot of the Gods udělat PvP řezničinu, ale zajistit, že celý příběh bude mít zábavnou, dynamickou křivku. Každý tady něco chce. Otázkou je, jak nebezpečné to něco je, jak dobře to dokáže skrývat a jak daleko je pro to ochotný zajít.

zdroj: Free League

Hráče to tak především udržuje v neustálém napětí. Příběh začíná tradičně nevinně, ale jak atmosféra houstne a napětí se stupňuje, staré jistoty mizí a nahrazuje je vědomí, že kudla do zad může přijít odkudkoli. Nikdy si nemůžete být jistí, jestli vám ten druhý říká pravdu a každý dobrý skutek může být po zásluze potrestán. Nutí vás to zpochybňovat každou výpověď a hledat skuliny v každém alibi. 

Co se doopravdy stalo Johnsovi při opravách na vnějším plášti lodi? Vážně Wilson ty léky ve zdravotním modulu nenašel? Strany se mění. Paranoia roste. A dobře prodaná lež občas zmůže víc než nabitý plamenomet. 

Pokud snad po zmínce o Nemesis čekáte vlastně jen trochu interaktivnější deskovku, nebojte: Všechno funguje velice organicky a stále to nechává hráčům spoustu prostoru pro vlastní invenci a role-play. A i když jsem se bál nároků, které takový scénář bude na hráče klást, v naší skupince jsme měli ostřílené profíky i úplné začátečníky a všechno stále šlapalo jako na drátkách. 

zdroj: Free League

Máte mou upřímnou soustrast

Hra samotná nicméně půjde hráčům po krku bez nejmenších servítek. Nemálo hrozeb, kterým bude posádka čelit, hraje podle úplně jiných pravidel a vypravěči kolikrát stačí dva relativně šťastné hody na to, aby měl hráč jednoduše konečnou.

V běžné kampaňové hře by to vyznělo přinejlepším jako problém s balancem systému, přinejhorším jako šikanování hráčů ze strany zakomplexovaného game mastera, ale tady, tady to prostě funguje. Zaprvé proto, že hrajete Aliena, a jestli co pár hodin někdo neumře příšernou, násilnou smrtí, nejspíš něco děláte špatně. A zadruhé proto, že hra s tím samozřejmě počítá a dá osiřelému hráči do ruky novou postavu, za kterou může v příběhu pokračovat třeba hned v další scéně. 

Jestli tedy máte tendence si své postavy piplat a hýčkat, tady bych vám radil hodně rychle přešaltovat. Je totiž opravdu extrémně nepravděpodobné, že by se konce scénáře dožili všichni, a je naopak velice dobře možné, že to k závěrečným titulkům nedá nikdo. A tady se právě ukazuje síla filmového formátu. Nehrajete kampaň, ale one-shot. Postavy nejsou hrdinové, ale žrádlo pro scenáristy. Jejich smrt není důvod k slzám, ale stavební kámen pilířů atmosféry. 

Ne všem hráčům to bude po chuti, ale pokud jsou na to připravení, čeká je náramně intenzivní zážitek. On Alien celkově vyžaduje trochu jiné mentální naštelování než tradiční hraní, kterému budou čtenáři nejspíš uvyklí. Své skupince jsem před hraním kladl na srdce, že spolu nejdeme hrát hru, ale natáčet film. Jejich úkolem není něco „vyhrát“, ale společnými silami poskládat příběh, který by se neztratil jako nový díl vetřelčí ságy (nebo aspoň spin-off z DVD půjčovny). A ve chvíli, kdy Bětka poprvé zahlásila: „Tak se pojďme rozdělit, ať máme ten průzkum lodi rychle z krku,“ mi bylo jasné, že jsou naladění na správnou vlnu.

Pokud Chariot of the Gods pojmete jako munchkinovský dungeon crawl, nejspíš ztratí značnou část svého kouzla. Stejně jako se protagonisté všech (ano, řekl jsem to, všech) vetřelčích filmů občas chovají jako nepochopitelná paka, i hráči musí občas vyignorovat pár očividných varovných znamení, jestli má ten výsledný „film“ být co k čemu. A to i přesto, že to musí každému, kdo si kdy nějakým hororem aspoň podložil nohu od stoličky, smrdět na sto honů. 

Pokud tahle smlouva mezi vypravěčem a hráči funguje, pokud hráči chápou, že jejich postavy mohou a občas by i měly skončit roztrhané na kusy / rozleptané kyselinou / odmrštěné do prázdnoty vesmíru s přestřihnutým lanem (a tím zbytku posádky přitopit pod tím výše zmíněným alegorickým papiňákem), pak to funguje prostě skvěle.

Je to chladné, děsivé a brutální. Je to masakr. A oproti kampaňovému hraní, kde si člověk postavy hlídá přeci jen o něco víc, je to zvláštním způsobem osvobozující. 

Never split the party

Vraťme se teď ještě na skok k té paranoie. Asi každá skupinka, která se do Chariot of the Gods pustí, nutně bude řešit otázku, jak před sebou hráči mají své zákeřnosti tajit, když všichni sedí u jednoho stolu, popřípadě hrají na jednom serveru. Pomocí papírků a skrytě odeslaných zpráv zvládnete obstarat aspoň nějakou část, ale složitější pikle bude pravděpodobně potřeba odehrát pomocí celých scén.

Já obvykle nejsem zastánce posílání hráčů za zavřené dveře, zpomaluje to hru a vytrhává to člověka z atmosféry. Ale prakticky celý druhý akt Chariot of the Gods jsme odehráli tímhle způsobem a jak se všichni hráči shodli, hru to povýšilo na úplně novou úroveň. 

zdroj: Free League

Je to samozřejmě ohromně subjektivní zkušenost, takže ji račte brát s libovolným odstupem. A určitě neříkám, že by se hráči měli v místnosti točit jak na přehlídkovém molu. Ale myslím, že přinejmenším v některých klíčových scénách je namístě zvážit, jestli hráče nepřítomných postav neposlat pryč. 

Jednak proto, že i kdyby nakrásně zvládli zahrát postavu, která neví nic z toho, co si oni sami před okamžikem vyslechli, pořád jim nemusí být příjemné tu postavu dál hrát s vědomím, že si právě nabíhají na vidle. A jednak proto, že pokud hráči opravdu reálně neví, komu mohou a nemohou věřit a jestli jim ten či onen před chvílí zalhal či nezalhal do očí, mají všechny ty pletichy a manipulace úplně jiný rozměr.

Nemluvě o tom, že to vedlo k asi nejzábavnějšímu debriefingu, jaký jsem kdy zažil. Po dokončení totiž mohl každý hráč odvyprávět svou verzi příběhu a sledovat, jak se ostatní svorně plácají do čel a konečně si spojují souvislosti, o kterých se do té doby mohli jenom dohadovat. Nikdo z nich do té chvíle neměl tušení, jak spletitá ta síť intrik a sabotáží ve skutečnosti byla. A kolikrát byli jen kousíček od smrti. 

zdroj: Free League

Stres, stres, STRES, STRES!!!

Ani sám nechápu, jak jsem se mohl dostat za polovinu recenze a ani slovem se nezmínit o kostkách, takže to pojďme rychle napravit. Stejně jako polovina katalogu Free League, i Alien funguje na verzi enginu Year Zero (jako například Zapovězené země nebo Mutant) a stejně tak si i Alien celý systém upravuje trochu po svém.

Hlavním tahounem téhle varianty jsou takzvané stresové kostky. Ve zkratce: Pokud potřebujete ve hře něco dokázat, házíte si černými (základními) šestistěnnými kostkami podle atributů své postavy. Čím víc kostek, tím lépe, a snažíte se na nich naházet co nejvíce šestek (úspěchů). Pokud se vám výsledek nehodí, můžete svou postavu dohnat do krajností a hod pushnout, tedy přehodit a doufat v lepší výsledek. Jenže to vyvolává stres. 

Stres je dobrý sluha, ale zlý pán. Za každou úroveň stresu dostáváte ke každému hodu o jednu žlutou (stresovou) kostku navíc, jak vás adrenalin v těle žene k lepším výkonům. Žlutá šestka se počítá úplně stejně jako černá, takže zdravá úroveň stresu není vyloženě na škodu. Ale pokud vám na nějaké žluté kostce padne jednička, propadnete panice. A to může být průšvih.

zdroj: Free League   zdroj: Free League

Možná strachy upustíte zbraň. Možná vezmete nohy na ramena, a možná naopak strachy zmrznete Vetřelci přímo před mordou jako stomatologický praktikant na své první dentální prohlídce. Management stresu je v Alienovi prostě dvousečná záležitost: Čím víc se jím „dopujete“, tím větší šanci má vás přivést do záhuby. 

Na papíře mi ten systém zní moc pěkně, ale z jeho implementace v praxi jsem byl… ehm, použijme třeba slovo „rozčarovaný“. Přesně podle instrukcí jsme si dávali pozor, abychom neházeli na každou prkotinu, ale i tak hráči nabírali stresové body jeden za druhým (jednak z pushování, jednak z naskriptovaných událostí ve scénáři). Jejich dicepooly tak brzy přerostly do mírně absurdních rozměrů a nebylo neobvyklé, že si postavy frčely víc na stresu než na vlastních skillech a atributech.

Kromě pochybného balancu je tu i pár dalších podivností. Například propadnutí panice často zvedá stres i okolním postavám, což je nejspíš způsob, jakým hráče nutit, aby se víc rozdělovali, ale reálně to vede ke komickým kaskádám, jako když začnou postupně strachem ječet tři postavy, vždy v návaznosti na tu předchozí.

zdroj: Free League

Projevy paniky taky nebudou vždycky dávat kdovíjaký smysl (jako když máte podle náhodné tabulky efektů paniky okamžitě skočit do krytu, ačkoli jste se pokoušeli jenom otevřít sejf v liduprázdné místnosti). A i když to z popisů v tabulce vyznívá, že panika může postavám pořádně zavařit, vlastně moje hráče nedostala pořádně do úzkých snad ani jednou.

Zkrátka mám pocit, že systém stresu a paniky je v Alienovi v lepším případě trochu nedopečený, v horším případě vyloženě rozbitý. Jenže. Chariot of the Gods není dost dlouhý scénář na to, abych mohl s jistotou říct, o který případ jde. A hlavně, není dost dlouhý na to, aby na tom reálně stihlo záležet. 

Zatímco v delší kampani bych se tohohle systému vyloženě bál, ve filmovém módu je to vlastně tak trochu jedno. Je jedno, že hráčům občas na hody málem nestačí kostky, je jedno, že úroveň stresu občas roste rychleji než čerstvě vylíhnutý chestburster. Když jsem sledoval rostoucí dicepooly svých hráčů, říkal jsem si, že se mi ten systém právě pod rukama utrhl ze řetězu. Ale i tak jsem se vždycky mohl spolehnout na to, že ať už se hází pěti nebo patnácti kostkami, černými nebo žlutými, systém z toho nakonec stejně vždycky vyplivne něco nečekaného a zábavného. A krvavého. Obvykle především krvavého. Takže navzdory svým pochybnostem musím uznat, že dělá přesně to, co od něj požadujete. 

Pavlův povinný rýpací segment

Jak jsem avizoval dopředu, k vytýkání toho mám opravdu málo. Kdybych se měl vážně snažit, řekl bych, že z hratelných postav zřejmě tvůrci na poslední chvíli vyškrtli postavu vědeckého výzkumníka, ale odkazy na ni neodstranili ze samotného textu scénáře. A že deníky postav mohly být natištěné na kvalitnějším papíře.

Zbytek příslušenství ale dosahuje standardně nadstandardních standardů standardní produkce Free League. Mapy jsou ohromné, krásně detailní a vytištěné na extra tlustém papíře, dvacet kostek v drtivé většině případů bohatě vystačí a kartičky se zbraněmi, NPCčky a tajnými agendami jsou při hře ohromně nápomocné. Sada žetonů je tu snad maličko navíc, ale rozhodně neurazí, a pokud se hráči budou chtít vyblbnout s detektorem pohybu, najdou využití také. 

Brožura pravidel má skoro sto stránek, ale není třeba se bát přehnaně zdlouhavého studování. Je psaná velice čtivě, s dávkou sympatického cynismu, a hlavně je v ní textu poměrně málo a spoustu místa zabírají ilustrace a grafika. To u starter setů, kde se obvykle šetří na technických nákladech, není úplně zvykem, a tady je to o to větší radost, protože ilustrace má na starosti Martin Bergström, který má na svědomí fantastický vizuál Symbaroumu a i pro Vetřelce se jeho styl ukázal být vynikající volbou, jak se ostatně můžete přesvědčit z obrázků kolem.

zdroj: Free League

Měl bych ale ještě dodat, že Chariot of the Gods není zrovna jednoduchým scénářem pro vypravěče. Zkušenější game masteři s ním nejspíš kdovíjaké problémy mít nebudou, ale je dobré vědět, že tenhle starter set slouží jako úvod konkrétně do Alien RPG, nikoli do RPG hraní obecně. Vypravěč by měl ideálně umět rozvržení všech čtyř palub lodi tak nějak zpaměti (přinejmenším dost na to, aby nemusel v jednom kuse listovat v manuálu), a co především, scénář není koncipovaný lineárně, ale jako série scén, které se mohou a nemusí odehrát, a to v prakticky libovolném pořadí. To proto, aby mohl vypravěč za běhu upravovat tempo a naléhavost situace podle toho, jak hráči reagují.

To je samozřejmě pro hororové hry naprosto zásadní a mně osobně to náramně potěšilo, ale jako první vypravěčská zkušenost to může být nemalé sousto, obzvláště s přihlédnutím k faktu, že modul čtenáři nedává žádné konkrétní rady, jak přesně dynamiku hry štelovat. Musíte jít prostě po citu. 

A ještě jeden tip na závěr: Chariot of the Gods je hratelný maximálně v pěti hráčích (plus vypravěč), a pokud to jen trochu jde, doporučoval bych tenhle stav naplnit. Postavy, na které nezbudou hráči, bude muset zastat vševědoucí vypravěč a celé hře to pravděpodobně ubere na dynamice a intrikách. Čtyři hráče bych tady považoval za kýžené minimum. 

Na shledanou, Xenomorphe

Dohrát Chariot of the Gods nám trvalo zhruba 20 hodin čistého herního času (ale modul obsahuje dost materiálu na odhadem dalších deset, pokud chcete třetí akt ještě trochu natáhnout). Na jednu intenzivní víkendovku je to ideální délka. Jen těžko se mi představuje, že bych si takhle nervy drásající zážitek dobrovolně přivozoval týden co týden, ale jako samostatný one-shot odvedl znamenitou práci. Na tenhle víkend budu vzpomínat ještě dlouho a rád, a jak mohu soudit z herního skupinového chatu, který mi pípá celý dnešní den, řekl bych, že nebudu sám. 

Vesmírně hororových TTRPG je na trhu spousta a dokud si konečně nezahraju alespoň Mothership, nechci tu vynášet soudy napříč celým žánrem. Starter Set Alien RPG mi ale splnil snad všechna očekávání, která jsem od tísnivé vyvražďovačky na vesmírné lodi měl. O jeho systému mám možná své pochybnosti, ale ty ve finále ustupují daleko do pozadí za chytře vymyšlený scénář, ze kterého snad ani nejde nevytřískat nadupané drama. 

I když Alienovi úplně nevěřím, že je schopný utáhnout regulérní kampaň, vlastně to po něm ani nepotřebuju chtít. Místo toho se radši po nějaké té duševní rekonvalescenci můžeme pustit do dalšího z připravených filmových scénářů. Na sérii volně propojených one-shotů, ve kterých obvykle pomře 90 % osazenstva, je tahle hra jako dělaná.