Poslyš, Symbaroume… Musíme si promluvit. 

Hele, asi jsme si oba všimli, že nám to posledních pár měsíců trochu skřípe. A než začneš vyšilovat, nech mě jenom dokončit, že určitě neříkám, že už mě nebaví tě hrát, to rozhodně ne! Ale… Uznej sám. Nebývalo to dřív lepší? Tehdy, když jsme spolu teprve začínali? Nebylo v tom o tolik víc vášně? Romantiky? Napětí? Když jsme se ještě oťukávali a poznávali?

Jak dlouho už to spolu táhneme? Dva roky? To přece není krátká doba, je mi jasné, že růžové brýle člověku nemohou zůstat na nose napořád. A vážím si všeho, cos mi za ty dva roky dal, a proto bych z tohohle nerad dělal nějakou italskou překřikovačku. Myslím, že si náš vztah zaslouží, abychom si o tomhle promluvili otevřeně a v klidu, bez emočního vydírání a ošklivých ultimát. Nechci na tebe házet vinu, neříkám, že se chci rozcházet, jen…

Jen si myslím, že bychom měli pár věcí probrat. 

zdroj: Free League

Mám patologický typ

A dopředu uznávám: Možná si za to můžu sám. Jsi můj typ. Je to očividně do očí bijící, že jsi přesně ten typ hry, ke kterým cítím patologickou přitažlivost a je jedno, kolikrát mě zklamou, vždycky přiběhnu zase zpátky a žadoním o nášup, i když dopředu vím, jak to dopadne. 

Měl jsem tehdy za sebou docela mizerný rozchod se Zapovězenkami, procházel jsem si soukromou vypravěčskou krizí a zničehonic, kde ses vzal, tu ses vzal, naše pohledy se střetly napříč discordovým kanálem a někdo z komentujících utrousil: „Jo, to je Symbaroum. Všechno, co jsem od Zapovězenek chtěl a nikdy to nedostal.” 

A já za tebou letěl jako můra k rozsvícené fotobuňce.

Imponovala mi tvá dospělost. Tvoje temná, poloabstraktní vizáž, tvé vyrýsované severské motivy, pod kterými se ale skrýval niterně komplikovaný, komplexní svět. A co nejvíc: Tvá tajemnost. Co naplat, letím na to. Stačí mi zamávat před nosem pár nezodpovězenými otazníky s dalekosáhlými implikacemi na herní svět a vlhne mi grafit v tužce.

Kde se doopravdy berou ogrové? pomrkávals na mě z voskovaných stránek. Je královna Korinthie opravdu královnou Korinthií? vedls mě za ruku do zdánlivě nekonečného prostoru pro divoké fabulace mezi svými řádky. Co doopravdy zapříčinilo pád Symbaroumu? předls mi do ouška, zatímco jsem si tebou listoval do brzkých ranních hodin.

Tehdy mě tvoje tajemnost, zadumanost a nepřístupnost rajcovala jako nic jiného. Nenáviděl jsem tě a miloval za to, že mi odmítáš vyjevit své nitro zadarmo. Byl jsi Byronským hrdinou mé Caroline Lambové, byl jsi Edward Cullen pro mou Bellu Swanovou. Chtěl jsem pít z tvé studny poznání a ty jsi mě pojil po mrzkých kapkách. 

A uznávám, že tehdy jsem to zbožňoval.

Ale Symbaroume… Už nám není dvacet pět, víš? 

zdroj: Free League

Potřebuju dospělý vztah

Už nejsme jen hráč a hra, co se potkali online a laškují s představou, že by to dali dohromady. Už se nebavíme o one shotech na víkendovou chatu, po které už se nikdy neuvidíme. Vedeme spolu kampaň. Už více než rok! Máme závazky. Máme svoje hráče, kteří se na nás spoléhají, že jim co dva týdny zvládneme poskytnout kvalitní zážitek a já, Symbaroume, já začínám mít dojem, že táhnu na bedrech mnohem těžší závaží než ty. Protože to já musím trávit noci na Discordu dohledáváním informací, které si ty tak tajemnicky necháváš pro sebe. Já si musím lámat hlavu nad částmi systému, které tobě nepřipadalo podstatné vyladit. 

Jsme dospělí, Symbaroume. Už nepotřebuju nevyzpytatelného tajnůstkáře. Potřebuju stabilitu, spolehlivost, zodpovědnost! Potřebuju vědět, že když položíš otázku, sám na ni máš odpověď! 

Kdybys jen chápal, jak těžko se s tebou občas komunikuje. Proč prostě nemůžeš být aspoň občas o ždibec jednodušší? Proč nemůžeš mít jednu knihu, ve které bys černé na bílém vysvětlil všechna svoje tajemství a záhady, místo abys dál mluvil v hádankách? A ano, vím, že to s prodeji bylo svého času hodně nahnuté a nikdy sis nemohl být jistý, jestli ti vůbec vyjde další příručka, ale vážně: Způsob, jakým jsi svůj životopis naprosto náhodně rozházel po čtyřech příručkách a pěti modulech (které, mimochodem, také nejsou kdovíjaké terno), to už je fakticky vrchol.

Buďme upřímní, Symbaroume. Zas tak komplikovanej nejsi. A víš ty co, to mě na tom všem týrá asi nejvíc. Ten strach. Strach, že jsem ti skočil na lep. Že pod vší tou uživatelskou nepřívětivostí a vyhýbavými otázkami a nedokončenými větami a semínky zápletek, že pod tím vším není ve skutečnosti vůbec nic. Že císař je nahý. Že potřebuješ být tak tajemný a uzavřený, protože ve skutečnosti jsi prostě jen další – tuctová – fantasy! 

...

Omlouvám se.

Sakra, ne, promiň, to jsem nechtěl říct, nemyslel jsem to tak, opravdu. Nejsi, jistě, že nejsi tuctový, já přece vím, že ne! Některé z těch zvratů jsou solidní, vážně, třeba, třeba to s těmi ogry, to je opravdu dobré! Jen… Musel jsem je z tebe vážně tak hrozně dolovat? Protože možná, kdyby to nebyla taková makačka se k nim vůbec dostat, kdybys ve mě nevytvořil ta přehnaná očekávání, nehodnotil bych je teď tak tvrdě. 

Musíš pochopit, že já si na tebe vsadil. Věřil jsem v tebe, vychválil jsem tě před svými hráči a nasliboval jim od tebe hory doly. A teď? Teď musíme splnit, co jsem slíbil. A já potřebuju vědět, že jsi toho schopný, rozumíš? Chápeš tu situaci, do jaké jsi mě dostal? 

Občas je to s tebou boj

Asi jsem prostě doufal, že to bude celé jednodušší. Jako tvůj soubojový systém. Ach, jak já dřív miloval tvůj soubojový systém! Ta jednoduchost. Ta rychlost. Žádné štvaní s trojhlavou saní. Všechno na něm vedlo k tomu, aby souboje odsýpaly i s dvouciferným počtem protivníků na stole. Všechny hody řeší hráči, já si jako vypravěč mohl dát nohy nahoru a jen ohlašovat čísla a soustředit se na hru… Vynikající!

Jenže pak postavy začaly sbírat nové úrovně. A každá další byla jako hřebíček do čím dál tím solidněji zatlučené rakve.

Protože tenhle problém roste geometrickou křivkou, víš? Pár nejasných formulací je snadné přestát, když je řeč o jednom či dvou talentech na postavu, ale když jich najednou mají pět, šest, sedm, osm? A když v každém z nich necháš nějakou díru či zavádějící instrukci vedoucí k nejasné interpretaci, ty problémy se násobí, víš? Chápu, že jsi nechtěl mít ta pravidla zbytečně komplikovaná, ale tohle už je zase trochu opačný extrém. Nemluvě o vybraných schopnostech, které je potřeba zakázat hned zjara. Jakože, Holy Aura? Co sis u všech Priových paprsků myslel? 

Občas si přeju, abychom se mohli vrátit zpátky. Do těch prvních pár měsíců, kdy hráči měli každý k dispozici jen pár základních schopností. Když to ještě bylo jednoduché. Teď místo toho musíme v jednom kuse řešit, kolik akcí kdo má za použití jakého talentu, která z nich je pasivní a která aktivní a která reaktivní a jestli se ty aktivní dají používat během těch reaktivních a, a, a já už si začínám připadat víc jako byrokrat než jako hráč. Vysálo to ze mě všechno nadšení.

Měl jsem je poslouchat, když mě varovali. Že je to s tebou snadné ze začátku, ale jen co se postavy přehoupnou přes hladinu 150 expů, lupne ti v bedně a souboje se zvrhnou do naprosté parodie, pokud se hráči sami záměrně nesabotují výběrem zbytečných talentů. A já jim nevěřil, kdepak, ty růžové brýle dokonale odstínily jakékoli náznaky pochybností. Ale teď, teď už mi dávno vypadla sklíčka.

Víš, jak těžké to je, Symbaroume, pokoušet se tě balancovat? Snažit se nabídnout hráčům férovou výzvu? Já ti to povím: Je to místy skoro nemožné. Doslova nikdy netuším, jestli hráči mnou připravený střet převálcují jako babička těsto na štrůdl, nebo pomřou strašlivou smrtí během prvních pěti vteřin. Mám v grupě čaroděje schopného sežehnout jedním fireballem klidně i dvanáct soků během jediného kola a ogra, jehož armor by nejspíš odrazil i padají dům. A zatímco občas jim hrozí TPKáčko od bandy náhodných žoldáků, jindy na ně potřebuju posílat úplné armády monster, abych dva největší damage dealery zaměstnal dost dlouho na to, abych stihl zbytek postav vůbec škrábnout. 

Jak to, že tě absolutně nesžírá krize identity? Máš být RPG o drsném, nebezpečném světě! A přitom by se polovina našich bitev neztratila v závěrečném aktu nejnovější marvelovky. 

zdroj: Free League

Není to tebou, je to mnou

Pořád tě rád hraju, vážně. Naše obtýdenní hry jsou stále jedním z vrcholů mého programu, jenže… Víš, vlastně si myslím, že je to víc kvůli klukům, co tě se mnou hrají než kvůli tobě. A jasně, spousta vztahů se spoléhá na přizvání dalších lidí, když je potřeba věcem dodat šťávu, ale… Není to přece úplně ideální, ne? Spoléhat se na to, že nás z téhle krize vytáhne někdo jiný? 

Co já vím. Možná je to jen fáze. Možná se mi ten ztracený entuziasmus zase vrátí, možná je normální čas od času pochybovat. Pořád na tobě vidím mnoho dobrého, jen už se mi těžko rozlišuje, co z toho jsou tvé opravdové kvality a co z toho stockholmský syndrom. 

Možná si musím konečně uvědomit, že nejvíc si tu škodím já sám sobě. Že čekám odpovědi od her, které chtějí jen pokládat otázky. Že jestli nechci pořád dokolečka zažívat to samé zklamání, musím se přestat hnát za hrami nabízejícími expanzivní vesmíry se spoustou záhad k rozluštění – aniž by měly zájem na onom luštění pracovat spolu s hráči jako rovnocennými partnery.

Díky, že jsme si o tom mohli promluvit, Symbaroume. A jestli mě teď omluvíš, ve čtvrtek máme první hraní naší Coriolis kampaně a…

Co? Ale prosím tě, jasně, že nemusíš žárlit! Jen to tak zkoušíme, laškujeme, na měsíc na dva a uvidíme, co z toho bude. Měl bych si tu příručku ale před hrou ještě jednou pořádně přečíst. Projel jsem ji zatím dvakrát, ale pořád je tam pár věcí, ve kterých nemám úplně jasno…