Raději to předesílám hned v prvním odstavci, protože už teď je mi jasné, že některé z následujících řádků budou místy působit jako hartusení RPGéčkového hipstera s alergií na dvacetistěnky, ale věřte mi, o to vůbec nejde. Kosení potvor a rabování hrobek mě bavilo už jako malého caparta v tuzemském Dračáku 1.6 a baví mě dodnes v aktuální páté edici DnDčka, jen…

Jen jsem za těch nějakých dvacet let, co se RPGéčkům věnuji, hrál už spoustu her. A všechny se vlastně hrály dost podobně jako to DnD.

Je to ověřená formule. Sedíte kolem stolu, hráči a vypravěč, papír a kostky. Sbíráte zkušenosti, rozdělujete bodíky, vylepšujete si vybavení. Občas je to ve vesmíru, jindy hrajete za myši, občas hážete na skóre a jindy na úspěchy, ale základní zákony hratelnosti jsou víceméně vždycky to samé v bleděmodrém, ať už pašujete koření napříč galaxií far far away, nebo prozkoumáváte přímořskou vesničku, kde si Cthulhu odložilo posmrkaný kapesník.

A to není nutně špatně. Nač spravovat, co není rozbité, a ani já nakonec netoužím po nějakých alternativních experimentech sotva se zasluhujících o označení hra. Jen na mě prostě asi před rokem začal doléhat pocit, že mi musí něco unikat. Že i někomu jinému přece musí chybět RPG s atraktivním zasazením, které s těmi kostkami vymyslí něco… nového.

A pak jsem objevil City of Mist: superhrdinsko-noirové indiečko, které za svůj život vděčí Kickstarteru a o kterém nikdo z mých RPG pozitivních kamarádů v životě neslyšel odjinud než z mého nadšeného vyprávění. A pokud i vy máte chuť si na poli RPG vyzkoušet něco nového – nebo jste hipsteři s alergií na dvacetistěnky – řekl bych, že byste o něm alespoň slyšet měli.

Posedlí příběhem

V City of Mist se hráči zhostí rolí Riftů neboli obyčejných smrtelníků posedlých pradávnou silou mýtů a legend. To není žádný básnický obrat, tady doslova hrajete za obyvatele tajuplného Města, kterým se do hlav nasáčkovaly prastaré příběhy i se svou vlastní agendou a aby se neřeklo, obdařily svoje hostitele i nějakými těmi schopnostmi.

Jaké že příběhy, ptáte se? To je plně ve vaší režii. Chcete hrát za ex-modelku s pohledem Medusy, který mění lidi v kámen? Můžete. Za bezdomovce, který dovede měnit vodu na víno? To zní prakticky, račte. Nebo je libo korporátní právnička s apetitem (a zuby) Velkého zlého vlka? Není problém. Připadá vám to přitažené za vlasy? Nebojte, brzy se z toho vyklube jedna z nejsilnějších deviz téhle hry.

zdroj: City of Mist

Slovem „noir“ v podtitulku se City of Mist taky nepyšní nadarmo. Nejčastěji ze všeho budou hráči řešit případy, hledat pohřešované a jejich únosce, organizovat velké loupeže a pouštět se do křížku tu se zkorumpovanou mafií, tu se špinavými (nebo možná naopak neúplatnými) policisty.

To všechno v krkolomném tandemu s řešením osobních problémů svých postav, které mají do hrdinů v pláštěnkách daleko. A čas od času se přitom ukáže, že si někdo ze zúčastněných dokáže nechat narůst dva extra páry paží  jako indická bohyně Durga nebo polykat lidské duše jako český vodník.

Představte si to jako takový mix netflixovských Marvelovek, Amerických bohů a Fables, případně jejich videoherní adaptace The Wolf Among Us. Okořeněno o cokoli, co do hry vnesou hráči vlastní invencí, protože svou legendu si nebudou vybírat z předem připraveného rejstříku nějakých povolání nebo tříd. Svůj takzvaný Mythos si mohou zvolit ze všech legend, mýtů i pohádek, co jich jen na celém světě je. A spolu s ním i svoje schopnosti.

Tentokrát bez čísel

„Tak moment, moment, moment,“ slyším vás nechápavě vrtět hlavou. „Jestli si hráči mohou vymyslet doslova cokoli, jak má ta hra potom proboha fungovat?“

Výborný dotaz, čtenáři. To je ta nejlepší část.

Na rozdíl od klasických RPG se v City of Mist nehraje na číslíčka. Necpete si bodíky do dovedností a perků a nemusíte představu o své postavě nacpat do arbitrárních kolonek v deníku. Místo toho se tu používají takzvané tagy.

Tagy jsou slova a fráze, kterými svou postavu během tvorby popíšete. Může to být cokoli od Nabubřelého ega přes 20 let novinářské praxe až po Libovou káru nebo fakt, že Vždycky ví, kde je nejbližší bar. Když dojde na házení kostkou, každý relevantní tag se vám započítá jako jeden bod k dobru. Ano, to znamená, že například Kompaktní revolver je v City of Mist stejně silnou zbraní jako Tepelně naváděné torpédo.

Pro zaryté power gamery to může znít jako úplný absurdistán, ale je to perfektní vyjádření filozofie City of Mist v kostce. V téhle hře nejde o to, jestli hráči uspějí. Jde o to, jak. Mezi tím, jestli hráči hlavního padoucha zastřelí, usmaží dračím ohněm, vrátí v čase do pravěku nebo z něj vysají duši Smrťovou kosou, většinou není z hlediska mechanik valný rozdíl. Hlavní otázka je: „Co vám připadá nejvíc cool?“

zdroj: City of Mist

To samozřejmě neznamená, že by hráči vždycky procházeli hrou jako nůž máslem. Naopak, málokdy jde všechno podle plánu a představování nenadálých komplikací je tu hlavní pracovní náplní Game Mastera. Záporáci často mívají všelijaké imunity, které hráče nutí ke konfrontacím přistupovat odlišnými způsoby, takže pokud se zaseknou, řešení zpravidla nespočívá v tom, si sehnat lepší gear nebo nalevelit pár hitpointů navíc. Mnohem častěji musíte k celému problému přistoupit jinak.

Tagy navíc výborně řeší další častý neduh klasických RPG, který jsem si pro potřeby tohoto článku dovolil nazvat „Wookie paradox“ podle postavy, za kterou hraju ve Star Wars: Edge of the Empire. Tam jsem svému Wookie Marauderovi vrazil všechny zkušenosti do síly a boje na blízko, pročež se z něj stal chlupatý tank schopný trhat stormtroopery vedví s jednou rukou za zády. Jen mi už jaksi nezbyly bodíky na vyhrožování, takže když má tenhle postrach bojiště vyslýchat přeživší zajatce, je akorát tak pro smích Porgům. A to přece nedává smysl.

Když máte v City of Mist tag Hora svalů, můžete ho používat na jakýkoli typ hodu, kde to logika dovolí. Můžete jím někoho zbušit, můžete jím balit objekty své touhy na baru, můžete se s ním proplížit na bodybuilderskou soutěž. A ano, můžete s ním i vyslýchat nekooperativní bídáky. Prosté a elegantní.

Tentokrát bez levelů

Co na City of Mist ale považuju za nejoriginálnější, je to, jak pracuje s vývojem postav. Zatímco v jiných RPG postavy stoupají po úrovních zpravidla směrem vzhůru, v City of Mist se vám doslova mění pod rukama. Tady totiž nesbíráte zkušenosti. Tady si měníte témata.

Témata jsou zdejší obdobou deníku postavy a zapisujete si do nich výše zmíněné tagy. Jsou dvojího typu, Logos pro všední schopnosti a Mythos pro ty nadpřirozené, každá postava má zpravidla čtyři a můžete o nich přemýšlet jako o základních pilířích vaší postavy (Starostlivá matka, Anarchistický vůdce, Orákulum, Nemrtvý asasín… Fantazii se ani tady meze nekladou). Každé téma si vylepšujete zvlášť, ale pozor – o každé z nich můžete taky přijít. Co víc, hra vás k tomu aktivně motivuje.

Kdykoli totiž o téma přijdete, dostanete nové, opačné. Logos za Mythos, Mythos za Logos. Neustále tak musíte hlídat míru, do jaké si vaše postava tyká s nadpřirozenem a kolik své lidskosti přitom ztrácí.

Chtěli byste pro svého politika s Mythosem prastarého boha Nyarlathotepa schopnost rdousit nepřátele chapadly? Žádný problém. Který Logos pro to ale obětujete? Jeho milující rodinu? Politickou kariéru? Morální integritu? Je to jen na vás.

Každá taková změna se projeví v tom, jaké tagy a schopnosti budete mít k dispozici, ale zároveň přinese i změnu postavy jako takové. Když se moje Červená karkulka konečně zbavila svého tématu Oběť, nešlo jen o nějaký level up – byl to zároveň signál, že se moje postava přenesla přes jednu z nejtěžších zkušeností svého života.

Tohle unikátní sjednocení metagamingu a roleplaye nadále umocňuje spousta dalších mechanik a považuju ho za největší úspěch celého systému. Obzvláště hráči, kteří se vyžívají ve hraní postav, budou u City of Mist vrnět blahem.

Hlavně ať to dobře vypadá

Všechny tyhle mechaniky mohou působit neotřele, ale není to důvod, proč se City of Mist bát, právě naopak. Základy pravidel jsou extrémně jednoduché, žádná kostková kombinatorika se tu nekoná a s vytisknutou nápovědou na stole se hráči zorientují během jednoho, dvou sezení.

Teprve časem začnou vystrkovat růžky pokročilejší – a o něco zmatečnější – mechaniky jako nové druhy tagů a témat, ale výhodou je, že se tu od začátku hraje především na efekt (i příručky hru popisují pomocí filmové terminologie, jako byste nehráli RPG, ale točili seriál) a jakékoli nejasnosti v pravidlech se dají vyřešit prostým rule of cool. Pokud vám vzniká pod rukama parádní scéna, není třeba se přehnaně věnovat tomu, jak je to vlastně s pálením toho kterého typu tagů.

Pravidel je zkrátka tak akorát, aby se ze hry nestala totální avantgardní improvizace, ale zároveň ne příliš na to, aby se pletla do cesty příběhu. A funguje to perfektně, s výjimkou jednoho jediného aspektu celé hry. A sice bohužel toho, na který je většina hráčů zvědavá nejvíce ze všeho.

Klapka, kamera, AKCE!

Souboje v City of Mist v sobě mají spoustu skvělých nápadů. Tak například, při zmršeném hodu tu hráč neuslyší jen obvyklé „Hm, vedle“ nebo „Uber si pět životů“. Tady má Game Master po jakémkoli nepovedeném hodu na výběr z nepřeberné řady trestů podle toho, co se do příběhu zrovna hodí.

Možná se do křížové palby připlete civilista. Možná někdo upustí důležitý předmět. Možná se arcilotr zmocní klíčového svědka… Vypravěč může tyhle komplikace vršit jednu na druhou dle vlastního uvážení jako režisér skládající dohromady komplexní akční scénu, a jakmile se do toho člověk dostane, šlape to jako hodinky.

Potíž je v tom, že není zas tak lehké se do toho dostat.

Příručkám s pravidly zoufale chybí kapitola, která by se věnovala konkrétně soubojům. Ony sice probíhají stejně jako jakákoli jiná konfrontace, ale zpravidla bývají delší a složitější, takže si člověk připadá, jako by tvůrci během jejich vysvětlování plynule přeskočili od násobení k logaritmům. Zároveň tu úplně chybí takové standardní mechanismy, jako jsou iniciativa nebo kola, takže obzvláště odchovance klasických RPG čeká při prvním čtení dosti studená sprcha.

Pravidla soubojů pořádně zaklapnou dohromady teprve po důkladném prostudování kapitoly „Behind the Scenes“, jenže ta je umístěná v příručce pro Game Mastera, ne pro hráče. Obě strany totiž za své postavy hrají pomocí trochu odlišných pravidel (vypravěč v City of Mist například vůbec nehází), takže jak vlastně takový konflikt vypadá, se uvidí teprve ve chvíli, kdy všichni poprvé zasednou ke stolu – za předpokladu, že všichni správně pochopili svoje pravidla.

 

Chabou omluvou budiž, že City of Mist není primárně soubojové RPG. Pokud je to právě kosení všeho živého, co vás na hraní vyprávěček láká, tohle nebude hra pro vás. Souboje jsou sice díky různorodým schopnostem postav úžasně nápadité, ale ve finále slouží spíš k nakopnutí tempa a osvěžení příběhu. I tak bych si ale přál, abych akční stránku hry pochopil na první dobrou z příruček a ne od nějaké dobré duše na Discordu.

A je co hrát?

Indie RPG od malých týmů často sužuje nedostatek obsahu, takže o to hlubší poklonu autorům vysekávám za to, kolik doprovodného materiálu je k City of Mist k dostání. V základních dvou příručkách pro hráče a Game Mastera (lze pořídit i v bundlu) najdete všechno potřebné k rozjetí vlastní kampaně včetně tuny inspirace, ale pokud byste chtěli přímo předpřipravené scénáře, ani o ty není nouze.

Shark Tank obsažený ve Starter Setu je ideální případ pro ty, kdo v City of Mist teprve začínají a lze na něj pohodlně navázat neméně vydařeným Gambling with Death. Pár krátkých případů si dokonce můžete ozkoušet zdarma. V době psaní tohoto článku už je navíc venku polovina grandiózní kampaně Nights of Payne Town obsahující devět navazujících případů a s klidným svědomím vám odpřisáhnu, že všechny doposud vydané jsou veliká pecka. Jen škoda, že vydání zbylých tří (původně slibované na jaro 2019!) se tak neskutečně táhne. Inu, indie projekty malých týmů.

Pokud vás hra opravdu chytne, je tu i čerstvě dokončené rozšíření Shadows & Showdowns obsahující tunu příběhového pozadí navíc. A k tomu si přičtěte nové čtvrtě, antagonisty i herní postavy... Je toho zkrátka spousta.

Všechny materiály jsou dostupné i v levnějších PDF verzích a do posledního se pyšní parádním grafickým zpracováním doplněným o vskutku fantastické ilustrace. Galerie obrázků, které vidíte všude kolem, vám toho budiž důkazem.

Příběhům vstříc

City of Mist je zkrátka něco jiného. Ani po roce a půl hraní nemám v nejmenším dojem, že by našim dobrodružstvím ve Městě docházel dech, naopak: Konečně si začínám pořádně uvědomovat, co za potenciál se v jeho ulicích skrývá. Je pořád tolik míst, která moji hráči stále ještě neodhalili, tolik živoucích legend, se kterými ještě neměli tu čest, tolik šokujících odhalení.

Ale především je zkrátka osvěžující hrát hru, která dělá věci jinak. Kterou více než rozlišování pěti různých typů poškození zajímá vytváření příběhů, které by se neztratily ani na televizních obrazovkách. Ve které mají vaše rozhodnutí větší váhu než to, co vám zrovna padlo na kostkách. Ve které je roleplay alfou i omegou všeho, co se na stole odehrává.

Jestli vám to taky zní jako rajská hudba, dejte Městu šanci. Nechte se posednout jedním z jeho příběhů – nebo ještě lépe, napište svůj vlastní. Nikde jinde vám legendy pod rukama takhle snadno vznikat nebudou.