Mám dojem, že jsem tenhle článek chtěl otevřít nějakým obecným upozorněním, vydržte mi momentíček, kam jsem to jenom založil poznámky… Ááá, no jasně!

Takže: Tenhle článek nebude recenzí RPG hry Classroom Deathmatch. Kdyby tenhle článek byl recenzí RPG hry Classroom Deathmatch, musel bych v něm strávit značnou část recenzentským rozváděním všech mechanik, které v té hře nefungují, jsou špatně nadesignované, přebytečné nebo naopak nedostatečné. A taky bych musel dát autorům pořádný čoud za mizerný layout a celkovou kvalitu čtenářského zážitku, který obecně vzato působí ani ne tak dojmem RPG příručky, jako spíš nějakého handoutu, který jsem deset minut před začátkem herního sezení zbastlil v Canvě. 

Jenže v takovém případě by mi nemusel zbýt prostor na to, abych vám vyjádřil, jakou jsme si navzdory všemu výše zmíněnému užili zábavu, když jsme v Classroom Deathmatch strávili celý víkend zabíjením našich náctiletých alter-eg pomocí pušek, kuší, mačet, kyanidových kapslí, šikovně umístěných cirkulárek a nešikovně umístěných pastí na medvědy. 

Hm. Víte co? Teď, když nad tím tak přemýšlím, možná jsem vás ve skutečnosti chtěl varovat před tím, že tenhle článek – stejně jako samotný Classroom Deathmatch – nebude zrovna pro slabé povahy. 

zdroj: Atarashi Games

Ach jo, ona je to vážně recenze, co?

Pro trochu kontextu: S kamarády z podcastu Tři fotři občas jezdíme na RPGéčkové chaty. Poslední takové naše povyraženíčko vyústilo v hromadné traumatizování všech zúčastněných skrze Tales from the Loop a nastavilo laťku natolik vysoko, že když na mě padla řada coby game mastera pro další ročník, věděl jsem, že si buď budu muset pořídit setsakramentsky dlouhou tyč, abych tu laťku přeskočil (rozumějte, budu se muset vytáhnout s precizní přípravou nějakého ukrutně dobrého RPG), nebo to ošmelím změnou disciplíny na skok přes kozu a budu doufat, že to kluky zmate natolik, že mi nakonec stejně zatleskají. (Rozumějte, přitáhnu na chatu něco, co když už nebude zrovna ukrutně dobré, bude to alespoň ukrutně jiné.)

A protože jsem bestie líná, vsadil jsem všechny svoje šance na variantu B. 

Skočme v čase do minulého týdne: Zbývá sedm dní do odjezdu na chatu a já stále nemám nejmenší tušení, čím že to mám těm fotrům vyrazit dech. S utahující se smyčkou časového limitu kolem ohryzku narážím na netu na hru jménem Classroom Deathmatch. O třicet vteřin strávených na jednom redditovém postu později nabývám dojmu, že by to mohla být trefa do černého.

A ona… no… nebyla. 

RPG, ve kterém se celkem 50 japonských studentů uzavřených v jedné aréně postupně vraždí katanami, nunčakami, plastovými bábovičkami a kuchyňskými utěrkami pro pobavení zhýralého diváctva a to opravdu jediné, co téhle hře chybí do jména Battle Royale na přebalu, jsou ty prachy, které její autoři nedali za použití ochranné známky.

RPG

Jak RPG Tales from the Loop rozbrečelo pět dospělých chlapů

Je to zároveň hra od malého amatérského týmu, kterou pořídíte buď za pět dolarů na rpgdrivethru (tedy prakticky zadarmo), nebo snadno vygooglíte online bez potřeby za ni platit (tedy doslova zadarmo), což je myslím dobré zohlednit při souzení jejích objektivních kvalit, které jsou, eh… Poněkud rozhárané. 

Příručka má nějakých sto stránek, což je dobře, protože je mírně bolestivé ji vůbec číst. Layout je mizerný, řádky textu nekorespondují s texturou sešitových linek pod písmeny, odstavce nejsou odražené ani rozdělené do sloupců, .pdf soubor nemá rozkliknutelný obsah, pomocí kterého byste se mohli v pravidlech rychle orientovat…

Základní herní mechanika pak spočívá v nahazování úspěchů pomocí kostek, které máte rozdělené do několika atributů podle japonských Godai elementů: Země, Voda, Oheň, Vítr a Prázdnota. Systém je to jednoduchý (což je super), ale překvapivě blbě provedený (což už není super), protože spousta akcí, které budete ve hře provádět, spadá pod více než jeden atribut, zatímco pro jiné očekávatelné akce nenajdete atribut žádný. 

Mapy arén jsou holé, nenápadité a slouží zde jako maximální znouzectnost; portfolio připravených postav rovněž působí odfláknutě a graficky nehezky; a nějakým záhadným způsobem v pravidlech očividně chybí jedna nebo možná více stránek textu. 

Classroom Deathmatch je prostě docela bída. 

Jenže. Pod všemi těmihle ohnilými vrstvami, chce se mi říct až formalitami (ačkoli zrovna překrývající se atributy tedy rozhodně formalita nejsou) pořád zbývá samotné jádro hry, její centrální myšlenka, základní idea její hratelnosti. A můžu si prskat, jak chci, ale nemůžu Classroom Deathmatch upřít jednu věc: Tohle jádro, jakkoli olezlé šlemem z těch vrchních vrstev, je tedy zatraceně šťavnaté sousto. 

zdroj: Atarashi Games

Prostředek cibule 

V jádru Classroom Deathmatch je totiž pár mechanik, které jsem ještě nikdy neviděl nikde jinde, respektive ne v téhle kombinaci a ne ve hře, jejíž explicitní instrukcí směrem k hráčům je: Povražděte se navzájem. Má se to zhruba následovně. 

Každá postava má různou maximální kapacitu kostek pro jednotlivé elementy. Když dojde na důležitou akci, nejdřív určíte atribut, na který si máte hodit (takže třeba Ohněm se útočí, Vodou se uhýbá, Vzduchem se… taky uhybá, doprčic, četli jste to po sobě vůbec…?) a poté si vyberete počet kostek, kterými si na akci chcete hodit. Čím víc kostek, tím větší vaše šance, jenže o ty kostky po hodu přicházíte. Každý hod vás v Classroom Deathmatch vysiluje a kostky se regenerují různým tempem, částečně podle náhody, a především jen a pouze každé ráno, kterého se vaše postava taky třeba nemusí dožít, že ano. 

Umírání je totiž v Classroom Deathmatch nejen pravděpodobné, ale de facto nevyhnutelné. Hru může vyhrát jen jeden, takže dřív nebo později se hráči musí pustit do sebe navzájem. Což by byl u normálního RPG důvod k slzám, sprostým slovům, vyplavení roky zadržované zášti a kdovíčeho ještě dalšího, ale v Classroom Deathmatch… si prostě vezmete novou postavu. Je jich ve hře koneckonců padesát. Nahodíte si novou výbavu (kompletně náhodně generovanou, takže možná na bojiště vlítnete s rotačním kulometem a možná s nafukovacím balónkem plným hélia) a šup zpátky do hry v nové kůži nové postavy s novými cíli a ambicemi. 

Výsledkem je parádní efekt, kdy se hráči oprostí od obvyklé křeče způsobené ochranářskými tendencemi stran svých vypiplaných postav a prostě vlítnou do hry po hlavě s tím, že pokud mají umřít v následujících pěti minutách, tak ať to aspoň stojí za to. Postavy tady umírají jako na běžícím pásu a vy je střídáte jako ponožky, dokud se sérií zběsilých střetů na nože, kulky, plastické trhaviny a traktorové radlice nedostanete k jedinému finalistovi. 

A to umírání je opepřené ještě jednou zábavnou mechanikou: Každý hráč má ve hře zpravidla jednoho parťáka a jednoho rivala. Když dojde na házení, není to pak game master, který mu odvypráví, jak jeho akce dopadla. To parťáci vám popíší váš úspěch, zatímco rivalové popisují vaše selhání. A hra záměrně neobsahuje prakticky žádné mantinely, které by je mohly brzdit v jejich fantazii. 

RPG

Jak jsem proti své vůli musel zabít Vaška… dvakrát.

Skopnul vás někdo z nejvyššího patra rozhledny? Váš rival může být shovívavý a nechat vás přistát v koruně stromu s potlučenými žebry, nebo vás může bez váhání rozmáznout o kámen u paty věže. Co by nemohl? Úplně s klidem. Vraždení tady musí odsejpat, vždyť tu máme dalších 48 děcek na holení. Ale nebojte, však vy mu to brzy dostanete šanci oplatit. S každou další smrtí se mezi hráči (nikoli postavami… respektive, mezi postavami taky, ale v úplně jiném slova smyslu) buduje zášť, křivda a rivalita a hra je s každou hodinou přirozeně přísnější, selhání brutálnější a smrti rychlejší. 

A tohle všechno je – samozřejmě za předpokladu, že se vám neobrací žaludek z faktu, že v téhle hře hrajete za děti – na Classroom Deathmatch opravdu dobré. Tahle základní smyčka, ač sužovaná nedopečenými pravidly či nezajímavými profily jednotlivých postav, nabízí hráčům opravdu unikátní zážitek, který v tolika RPG nenajdete. Je to hra, která PvP vraždění nejen toleruje, ona do něj hráče při každičké příležitosti pošťouchává kudlou mezi pánevními obratli. 

Jinak řečeno: Classroom Deathmatch byla po minulém hraní Tales from the Loop perfektní změnou disciplíny.

Takhle nějak se asi cítila Collinsová, co? 

No jo. Jenže abych mohl Classroom Deathmatch s klidným svědomím přitáhnout na jedno z mých nejdražších RPG dostaveníček roku, musel jsem tu hru dát trochu do pucu. A to, jak se ukázalo, vyžadovalo víc než jen pár rychlých přepisů. Ve skutečnosti jsem s tím strávil prakticky celý týden.

Mapy arén? Příručka obsahuje čtyři a všechny jsou zoufalé, takže pojďme stáhnout a vyretušovat mapu z, hmmm, kde by se tak kluci mohli vraždit? Což takhle líbezná příroda oregonského národního parku? Takže Days Gone, paráda. Teď ještě vymyslet dostatek lokací, dejme tomu 16, ať mapu můžu rozdělit na 4x4 sektory, jo a musíme vymyslet únikovou cestu pro případ, že by se klukům ta deathmatchovací část deathmatche moc nezalíbila. Únikové cesty jsou v knížce odbyté jedním řádkem u každé mapy, ale to nevadí, vymyslíš si něco svého, Pavle, vždyť ty si něco vymýšlíš pořád. 

Co tu máme dál? Ach, studenti! Takže předně, 50 je strašně moc, chceme to být schopní odehrát za jeden den, ať nám zbyde nějaký čas na saunu. Co takhle 20? To zní lépe, vyjde to zhruba 2-3 postavy na hráče, když jich celkem kolem pěti umře v mojí režii.

zdroj: Atarashi Games

Jenže i těch pouhých dvacet postav budu muset vymýšlet od nuly, protože v japonských jménech bychom se nikdy nikdo nezvládli zorientovat, takže budu potřebovat celou hru přepsat do amerického prostředí. Počkat, to znamená, že budu muset přepisovat i deníky? Ve Wordu? Protože základní příručka neobsahuje jejich prázdnou šablonu (a i kdyby ano, jsou plné úplně zbytečných údajů, které na hru nemají žádný vliv)? Oká, to přece nemůže být tak náročné, ne?

(Bylo to peklo.) 

Co dál? Herní postavy mají v Classroom Deathmatch ještě jeden nedostatek: Jsou prázdné. Bez charakteru, bez vzájemných vztahů, jsou to prostě jen snůšky statistik se jménem, jedním dvěma vágně popisnými přídavnými jmény a dvěma naprosto náhodnými předměty v inventáři. Je za tím samozřejmě záměr: Hráči si mají historii a vztahy svých postav vymýšlet za běhu, ale ačkoli bych si milerád ušetřil práci, to mi prostě nepřijde ideální. 

Znamená to, že každý hráč bude muset za běhu z nuly vybudovat tři či více postav včetně vztahů k minimálně třem dalším. A i když vím, že by toho kluci byli schopní, nechtěl jsem to od nich vyžadovat. Chtěl jsem, aby s každou postavou dostali i hrubý náčrt jejich charakteru, sociálního postavení ve třídní hierarchii, kamarády, sourozence, drby, životní postoje a především motivace se vzájemně nenávidět, nebo naopak chránit – a co nejrychleji se mohli vrhnout do akce.

(...takže to máme dvacet dvouodstavců na dopsání do osobních deníků, co ještě tam máš, Pavle?)

No jo, jenže to je nakonec taková skrumáž informací, že se v tom nedá orientovat, když je výsledkem matice dvaceti studentů, kteří mají mezi sebou vzájemně propletené kamarádské, milenecké, rivalské či sourozenecké vztahy. A já potřeboval, aby si kluci vždycky zvládli rychle dohledat, jak se jejich postava má ke které jiné. Takže co s tím? Napíšu tabulku! To bude hračka, no ne? 

(Bylo to peklo všech pekel.) 

Pravděpodobně vám to došlo mnohem dřív než mě, ale musíte chápat, já na matiku nikdy moc nebyl. Proto mi až někdy druhý večer pachtění došlo, že vyplnit tabulku vztahů dvaceti studentů s jinými dvaceti studenty znamená vyplnit celkem 380 individuálních políček. Hlavolam toho, jak to výsledné monstrum vytisknout v nějaké prezentovatelné formě, byl na tom všem nakonec to nejjednodušší. 

zdroj: Atarashi Games

Lovu zdar

Byla to trochu řehole. A výsledné materiály nebyly ani zdaleka takové, jak by si můj vnitřní perfekcionista přál, ale na parádní víkend s kamarády to bohatě stačilo. Přece jen, ono by toho nejspíš stačilo i mnohem míň. 

A aby bylo jasno, pointou téhle oukej-fajn-je-to-recenze určitě nemá být, jak jsem svým pisálkovským umem zachránil jinak sotva funkční hru, vůbec ne. Classroom Deathmatch má v jádru – a to je klíčové, v jádru – fakticky zábavný koncept, hodně odlišný od toho, o čem RPG normálně bývají. Je to hra, která vám mileráda umožní se totálně utrhnout ze řetězu a pustit se nejen do game masterem ovládaných panáků, ale i s ostatními hráči do sebe navzájem. Je to hra, která nechá hráče skrze systém rivalů a parťáků dirigovat hru způsobem, k jakému obvykle nemají přístup.

Díky lehkému systému hra odsýpá, díky náhodně generovanému vybavení umí být někdy krutá a jindy nemístně vtipná, a pokud o to máte zájem, může být díky svému příběhu i vážným, meditativním meta zamyšlením nad povahou násilí v populární kultuře. (My se teda v první řadě hodně zabíjeli, ale proti gustu žádný dišputát.) 

Classroom Deathmatch je zkrátka hodně neobroušený, ale stále diamant. Už jen díky prakticky nulové cenovce nemám důvod ho nedoporučit všem, kdo hledají trochu zběsilejší koncept pro svůj další víkendový oneshot. Jen pamatujte, že té hře budete muset trochu (anebo trochu hodně) k té dokonalosti pomoct.