Když jsem před Vánoci dával dohromady první hraní mého vytouženého (a nedávno zde vychváleného) RPG Coriolis: The Third Horizon, čelil jsem drtivé rozhodovací paralýze. První dojem můžete udělat jenom jednou a já si opravdu přál, aby z té hry byli paf nejen moji hráči, ale aby zvládla ohromit i mě coby vypravěče. Snil jsem o tom okamžiku celý rok, tak himlhergot musel stát přece za to!

Otázka samozřejmě zněla: Co budeme hrát? Kde by měl s Coriolis člověk začít, aby co nejvíce využil potenciál tohohle arabsky pojatého sci-fi westernu, ale nenechal se úplně zahltit? Jaký scénář bude vůči začátečníkům dostatečně vstřícný, aniž by zároveň působil jako jakékoli jiné scífko, jen s trochu jinou patinou? 

Normálně bych sáhl po starter setu, ale Coriolis žádný nemá (což je, mimochodem, bezbožný hřích). Má nicméně zdarma dostupnou quickstartovou verzi pravidel s vlastním scénářem, ve kterém postavy prozkoumávají zpustlý vrak vesmírné lodi. Pak má taky samostatný scénář Dying Ship, ve kterém postavy prozkoumávají zpustlý vrak vesmírné lodi. A taky Last Voyage of the Ghazali, ve kterém postavy unikají ze zpustlého vraku vesmírn…

Huh. 

Byl jsem z toho trochu rozpačitý. Ne že by Coriolis nemělo další moduly, ale žádný z nich se neprofiluje jako záležitost pro úplné začátečníky. A žádný z těch tří výše zmíněných nenaplňoval mé představy o ideálním, bombastickém one shotu, který jsem si pro tohle hraní vysnil. Respektive, naplňovaly by je všechny, kdybych před rokem nehrál vynikajícího Aliena a nepožadoval od Coriolis přeci jen něco jiného než další klaustrofobický horor v těsných chodbičkách lodních vraků plujících černou nicotou.

Je pro mě vlastně překvapující, kolik materiálu jinak tak prudce originálního a propracovaného Coriolis sází na tak rutinní motiv, jako je vrak vesmírné lodi, něco, co zvládnete vyčarovat doslova v jakémkoli sci-fi vesmíru. Ale budiž. Na doporučení vydavatele jsem nakonec sáhl po Last Voyage of the Ghazali a před hráči se zapřísahal, že to opravdu, opravdu nebude jako loňský Alien. 

zdroj: Free League

A víte co? Nebylo. Nebo aspoň, ne úplně. Ale byla to skoro stejně velká švanda.

(S následujícím odstavcem vstupujeme do spoilerového teritoria. Pokud si chcete poslední plavbu Ghazali užít jako hráč, doporučuji zde okopírovat url adresu webu, poslat ji vašemu game masterovi a okno prohlížeče poklidně zavřít.) 

Narážíme na ledovec

Srovnání se cinematickými moduly pro RPG Alien (nebo jakýmkoli jiným hororem odehrávajícím se na vesmírné lodi) se Last Voyage of the Ghazali vyhnout nemůže. Podobností v námětu je tu spousta, v první řadě fakt, že i zde hraje prim prozkoumávání selhávající vesmírné lodi odsouzené ke zkáze – v tomto případě proto, že se po dobu scénáře hroutí do gravitační studny hvězdy, která ji během několika hodin sežehne na uhel. A i na palubě Ghazali se vyskytují nějaké ty krvelačné potvory, ale byla by to křivda tvrdit, že je tenhle scénář těm vetřelčím podobný jako mimozemské vejce mimozemskému vejci. Výchozí body mají sice podobné, ale Ghazali z toho svého vyráží velice odlišným směrem. 

V první řadě, Ghazali nestaví hráče proti sobě, naopak: Předpokládá, že budou spolupracovat, a co víc, že jim bude záležet nejen na jejich vlastních krcích, ale také na životech ostatních členů posádky. Opakujícím se motivem v celém scénáři jsou etická dilemata, kdy hráči rozhodují o životech zbytku cestujících. Čas se krátí, na vrchních příčkách žebříčku priorit začíná být docela těsno a únikových modulů nejspíš nebude dost pro všechny. 

zdroj: Free League

Více než přímočarou akci si tu hráči užijí scény konverzačního charakteru, ve kterých musí manipulovat rozzuřené davy, klidnit paniku a usmiřovat rozeštvané frakce, aby se Ghazali nezvládla rozervat zevnitř ještě předtím, než ji olízne první sluneční erupce. Dokonce i s těmi potvorami jde tak nějak vyjednávat. Pokud tomuhle půjde vypravěč naproti, stane se z Ghazali takové organizování evakuace vesmírného Titanicu, jen vám do podpalubí místo vody protéká radiace. Já si tuhle část scénáře doopravdy užíval a řekl bych, že právě díky ní zvládá bez problému obstát jako hodnotný, samostatný produkt. 

I estetika scénáře je skvělá. Ghazali je nyní zpustlá, ale kdysi luxusní zájezdní vesmírná loď, což ji činí jednou z originálnějších vesmírných kocábek, na kterých se kdy scénáře tohohle typu odehrávaly. A motiv neuchopitelně gigantické hvězdy, která hráče po celou dobu scénáře stahuje blíže a blíže ke svému žhavému povrchu, ten je vizuálně peckový. Ačkoli se nejspíš musím smířit s tím, že třetí cinematický scénář Aliena (Heart of Darkness, odehrávající se na vesmírné stanici kroužící okolo horizontu událostí černé díry) po Ghazali nejspíš přijde o část svého kouzla.

A v neposlední řadě: Last Voyage of the Ghazali slouží jako nepovinný prolog k nedávno dokončené třídílné kampani Mercy of the Icons a osobně se mi opravdu líbilo, jakým způsobem jí připravuje půdu. Postavy se tu stanou svědky něčeho, co uvede do pohybu celou trilogii epických událostí, ale nikdy se nedozví nejen proč, ale ani co vlastně. Ghazali ve svém příběhu není ani tou příslovečnou mouchou na zdi. Je mouchou, která si poklidně létala v úplně jiné místnosti, dokud ji nesmetla tlaková vlna plácačky, která rozplácla mouchu o pokoj vedle způsobem, jaký by neměl dle fyzikálních propriet plácaček vůbec možný.

Je to cool. 

Pravda, bylo by tu pár věcí na zlepšení. NPCčka by mohla být napsaná ještě o trochu lépe (nejvíc trpí Komoro Vai, který má postavám sloužit jako antagonista, ale není po většinu příběhu valně antagonistický), aby jejich střety vytvořily na palubě opravdu náležité dusno, ale dobrý vypravěč tohle zvládne scénáři vynahradit. 

A pak je tu jeden osobní vklad mé maličkosti: Původní scénář háže postavy rovnou do akce s tím, že hrají za členy záchranné mise, která z vyřazené Ghazali udělala nouzovou evakuační loď tak trochu ve stylu záchranné operace v Dunkirku. A nic proti ničemu, ale myslím, že je to promarněný potenciál. Osobně jsem přepsal první část příběhu tak, aby hráči místo dobrovolných záchranářů byli platícími pasažéry stále komerčně operující Ghazali, která se stane součástí záchranné akce teprve po úvodním aktu – kterýžto hráči mohli strávit seznamováním se s NPCčky, s sebou navzájem a s atmosférou a reáliemi Třetího horizontu celkově.

Což nás přivádí k druhé nejdůležitější otázce téhle recenze. Že je Last Voyage of the Ghazali dobrým scénářem, to už tedy víme. Ale je dobrým scénářem pro Coriolis? 

zdroj: Free League

Vítejte ve Třetím horizontu, otázky prosíme na konci prezentace 

Naposledy jsem to zmiňoval v recenzi starter setu pro Symbaroum a zopakuji to i tady: Tyhle hry mají strašně nevděčnou úlohu. „Těmihle hrami“ míněno hry sázející v první řadě na komplexní, propracované světy a „nevděčnou úlohou“ míněno umět hráče zaháčkovat.

Do těchto her se prostě neproniká úplně snadno. Žádný jeden scénář nezvládne pojmout všechnu jejich krásu na jeden zátah, a tak si musí vystačit jen s pár dílčími aspekty, kterými hráče musí ohromit, ale které přitom nesmí vyžadovat vlastně žádné předchozí znalosti jejich světa a pozor, při tom všem se nesmí zapomenout na gameplay, který musí být zábavný i bez podpory vší té lorové omáčky okolo. Musí vyvažovat svou jedinečnost (která je činí hůře čitelnými) a uživatelskou přívětivost (která je činí méně jedinečnými) a výsledkem i v těch lepších případech bývá… tak nějak uspokojivý kompromis. 

Stále si stojím za tím, že nejlepší způsob, jak si Coriolis užít, je v delší sandboxové kampani, kde má setting hry šanci zazářit, nejprve možná trochu tlumeně, ale o to silněji po pár měsících nebo i letech hraní. 

Ale pokud jde o Ghazali… No, je to uspokojivý kompromis. 

Něco z DNA Coriolis tu rozhodně je. Něco, ne všechno. Potkáte zástupce pár frakcí, ale ne všech. Uvidíte (nebo o nich alespoň uslyšíte) několik originálních technologií tohohle vesmíru, ale ne všechny. Ozkoušíte si některé mechaniky typické pro tuhle hru, ale ne všechny. A po ničem z toho se hráči nejspíš ani nebudou chtít moc pídit, protože jim na krky dupe neúprosný časový limit. 

Asi nejsmutnější, co v tomhle směru o Ghazali mohu říci, je, že by se dal bez problémů přepsat pro de facto jakékoli jiné vesmírné RPG a ani by to nedalo moc práce. Uvízlé cestující byste místo z kaple zachraňovali ze strojovny, místo nehody při portálovém skoku by Ghazali do gravitačního pole slunce srazil zbloudilý asteroid. Všechny ty Coriolis definující motivy tu slouží spíš jako kulisy v pozadí než hnací motory zápletky. 

Je tu pár světlých momentů, ale ty zase souží jiné nedostatky. Ona nehoda při portálovém skoku má v kontextu celé kampaně zajímavé implikace, ale scénář opět zahazuje dobře rozehranou partii tím, že zápletku odstartuje uprostřed akce, bez šance se sžít s prostorem, postavami či si vůbec uvědomit váhu toho, co portálový skok v tomhle vesmíru znamená. A jeden klíčový náboženský střet dvou NPCček sice dává smysl pouze v kontextu Třetího horizontu, ale pokud o něm hráči slyší poprvé, musí ho vypravěč sfouknout velice povrchně, protože jinak ho hráči nemají ani šanci pořádně pochopit, když ho musí řešit během probíhající evakuace. Právě proto jsem ke scénáři připojoval vlastní první akt – bez něj hráči vlastně nemají chvíli klidu, během které by se mohli světu hry pořádně věnovat.

Pokud Ghazali nebude vaší první hrou ve světě Coriolis, výše zmíněné můžete samozřejmě s klidem odmávnout. A nad rámec těchto stížností k prvnímu aktu (na které lze namítnout alespoň to, že takhle se hráči dostanou do akce mnohem rychleji) nechci Ghazali určitou generičnost příliš vytýkat, především proto, že jsem si vědom, jak těžké musí být tenhle poměr správně vyvážit. 

zdroj: Free League

Je to zkrátka kompromis. A vlastně je to ku prospěchu věci úplně stejně jako ke škodě. Alespoň Ghazali hráče nezahlcuje spoustou žargonu a reálií a není problém scénář odehrát i bez podrobného studia herního světa v příručkách. Zároveň mějte na paměti, že to není Coriolis do morku kostí – protože nakonec asi ani být nemůže. Rozhodně ale slouží jako skvělá ochutnávka a dobrý odrazový můstek nejen pro hráče, ale i jejich postavy.

Ta mapa nesedí

Než se dostaneme k závěru, řekněme si ještě pár rychlých slov o struktuře scénáře i produktu jako takového.

Ghazali má tři akty, z nichž ten první i poslední jsou víceméně krátké, dramatické a velice lineární scény, zatímco ten prostřední vám zabere nejvíce času a úsilí. Podobně jako u alienovského Chariot of the Gods, i tady je druhý akt nelineární, ale tentokrát o poznání jednodušším způsobem, což nahrává těm vypravěčům, kteří si na přece jen docela náročný alienovský starter set zatím netroufají.

Na rozdíl od něj v Ghazali nemusíte řešit čtyři různá podlaží lodi a roztodivné agendy pěti různých postav, které se vám ve druhém aktu nejspíš rozprchnou do všech koutů mapy každá za svým osobním cílem. Tady před hráče vlastně stále předkládáte přímočaré „mise“ (jako koho zachránit, co opravit nebo kam se dostat), jen je budete představovat v libovolném pořadí a tempu. Detailní mapu lodi tady taky řešit nemusíte a hra vám hezky rozepíše nejen přehledy jednotlivých úkolů, ale také možných střetnutí pro oživení cesty k nim a jak můžete používat svou vypravěčskou měnu pro jejich aktivaci. Celý zážitek by tak měl zvládnout odrežírovat i méně zkušený vypravěč.

Co ale musím vypíchnout, je těch pár plánků, které Ghazali obsahuje, především pro několik jednotlivých lokací a menších vesmírných plavidel. Ve fyzickém sešitě jsou umístěny uprostřed, tak, abyste se je při hraní mohli opatrně vyjmout a rozložit na stůl, což je vlastně tak trochu staromilsky roztomilé a nemám s tím valný problém. Problém totiž přichází s tím, že v .pdf verzi se plánky nachází na úplně stejném místě, kde, nepřekvapivě, postrádají smysl. Nejenže vám přeruší text uprostřed věty na několik stran, ale především je kvůli tomu nemožné vytisknout nejdůležitější plánek ze všech – leda byste ho po vytisknutí rozstříhli a slepili nazpátek. (Nebo uměli kouzlit s Acrobat Readerem, což já neumím, takže jsem šel hledat nůžky.)  

Přitom by stačilo v .pdf přehodit tyhle stránky na konec sešitu, něco, co se dá bez obtíží změnit během pár minut. Fakt, že nejsem první recenzent, který na tohle i několik let po vydání upozorňuje, a že Ghazali není jediným produktem z řady Coriolis, který trpí tímhle problémem (pozor na Aram’s Secret), nedělá tvůrcům vůbec dobrou reklamu. 

Závěr

I přes pár vad na kráse ale hodlám tuhle recenzi zakončit na pozitivní notě. Ghazali možná není tak čirým extraktem esence Coriolis, jaký bych si v ideálním světě přál, ale ono to přání ani není kdovíjak realistické. Přinejmenším jako ochutnávka Třetího horizontu Ghazali funguje velice slušně – však právě díky němu jsme se rozhodli rozjet celou kampaň.

Coby scénář jako takový obstojí ještě lépe. Má sice pár nedotažených linek, ale pokud je game master ochotný je dokreslit, bude o zábavu postaráno. Obsahuje hutnou atmosféru, slušnou porci epických scén, spoustu náročných rozhodnutí a pár vpravdě nervydrásajících scén. Však na ten závěrečný hod, kdy postavy konečně naskočily do únikového letounu a pilot se za pět minut dvanáct chytil kniplu, na ten budeme vzpomínat ještě hodně dlouho.