S třicítkou na krku mnoho hráčů dostihne nemilosrdné uvědomění, že kupování her a jejich hraní jsou dva diametrálně odlišné koníčky. Ví to každý, komu Steam knihovna praská ve švech, a snad ještě lépe to vědí hráči vyprávěcích RPG, kterým pod tíhou příruček a bestiářů praskají opravdové knihovny ze dřeva a šroubů.

Já mám na všechny tyhle hry vyhrazenou speciální poličku a snad žádná bichle tam nesbírá prach tak dlouho jako vesmírné sci-fi Coriolis: The Third Horizon od Free League. Hladím ji po hřbetě pokaždé, když procházím kolem a pronáším chabé výmluvy a plané sliby o tom, že si co nevidět určitě najdu čas, že už brzy dám dohromady skupinku, že musí vydržet už jen chviličku, než dodělám tamto, dohraju tamhleto a pak se na ni už opravdu konečně dostane.

Ale sliby chyby a skutek utek. Povinnosti se kupí, času ubývá a i teď, když mám příručku čerstvě přečtenou, jsem od hraní nějakých těch pětašedesát světelných let daleko. A ano, vím, že světelné roky jsou měřítkem vzdálenosti a ne času, ale víte, ono jde o to, že hvězda Aldebaran, kolem které se Coriolis soustředí, je od země vzdálená zhruba šedesát pět světelných let, takže… 

zdroj: Free League

Eh, to máte fuk. Zkrátka a dobře, hraní Coriolis je pro mě stále v nedohlednu. Proč vlastně? A co s tím mám udělat?

No, v první řadě napíšu tenhle článek. To aby všichni fandové dobrých sci-fi TTRPG věděli, že jestli nemůžu hrát Coriolis já, oni by rozhodně měli. 

Vesmírná exotika 

Coriolis je jako Firefly, ale přetřené na arabsko.

Vida, to jsem ani nečekal, že to půjde shrnout takhle snadno. Inu, nejgeniálnější nápady často bývají ty nejprostší. Nicméně pro čtenáře neobeznámené s jedním polozapomenutým seriálem z počátku tisíciletí, který nepřežil ani jednu sérii, to pojďme aspoň trochu rozvést.

Coriolis je sci-fi vesmírná opera, ve které hráči hrají za pašeráky, obchodníky, žoldnéře, průzkumníky a podobné námezdní síly ve shluku hvězdných systémů známém jako Třetí horizont. Svým stylem hra nejvíce odkazuje jednak na „vesmírné westerny“ jako zmíněné Firefly nebo například Cowboy Bebop, jednak na rozmáchlá sci-fi dramata jako Duna. Takže hráči si hned do začátku hry pořídí vesmírnou loď, cestují od systému k systému, z planety na planetu, shání práci, kde se dá, aby tu létající hromadu šrotu udrželi v chodu… A na pozadí jejich přízemnějších dobrodružství se přitom odehrává krvežíznivý politický boj mezi frakcemi, které Třetímu horizontu vládnou. 

zdroj: Free League

Přidejme k tomu ještě špetku povinného Lovecrafta v podobě nevyzpytatelného Temna mezi hvězdami a vyjde nám z toho fajnový mix, který by ale svou originalitou nejspíš nikoho valně neohromil. A možná i proto do něj autoři přimíchali tu nejdůležitější ingredienci ze všech: arabské dochucovadlo.

Zní to možná jako levný kulinářský trik, ale z Coriolis jeho východní stylistika dělá ohromně svěží záležitost. Postavy se oblékají do exotických hidžábů a kaftanů. V putykách se sedává na polštářích, kouří dýmky, zobají datle s fíky a popíjí čaj se stimulanty. Hnědozlatá paleta interiérového i exteriérového designu vyobrazených lokací voní horkým pískem a štiplavým kořením. Všechno ilustrované vybavení působí dojmem, který coby zabedněný Evropan dokážu popsat pouze přízviskem „hmatatelně arabský“, ale pro atmosféru to dělá divy. I náboženství je neodmyslitelnou součástí hry: Třetí horizont je v péči panteonu božstev známých jako Ikony a modlení se k nim je jednak součástí očekávaného role-playe, jednak podstatnou herní mechanikou. 

Hlavním motivem, který v Coriolis prostupuje úplně všechno, je konflikt starého a nového, konzervativního a liberálního. Populace Horizontu se dělí na potomky těch, kteří před dlouhými eóny vyrazili ze Země na dlouhou cestu černou nicotou v naději, že naleznou nový domov (těm se říká Zenithians, dejme tomu Zeniťané) a potomky těch, kteří na Zemi zůstali, ale pak záhy narazili na portály prastaré civilizace, které jim umožnily cestovat mezi hvězdami podobně jako mass relays z Mass Effectu – a ti tak paradoxně do Horizontu dorazili jako první, a tedy se jim říká Firstcome (třeba Prvopříchozí). 

zdroj: Free League

Zeniťané tak v příjemně ironickém zvratu místo na neprozkoumaný vesmír narazili na tucty systémů dávno obývaných těmi, které před tisícovkami let zanechali na Zemi za sebou. A že se toho mezitím stihlo hodně udát. Války, planetární genocidy, zničení většiny portálů… A když už to konečně vypadá, že by se mohl Třetí horizont ze své nepěkné minulosti oklepat, vynoří se z plynového obra Xene v centrálním systému několik bytostí, které o sobě tvrdí, že jsou staviteli oněch pradávných portálů. A o drama je postaráno.

Celé to dohromady funguje hrozně moc dobře. Je to svěží a příjemně cizí. Je to napůl sci-fi, napůl pohádka tisíce a jedné noci, futuristické technologie se mísí s tradičním, a přesto exotickým folklórem vyprávějícím o džinech a přízracích žijících ve stínu zhroucených hvězd. Je to svět, do kterého se toužím vrhnout po hlavě a prozkoumávat ho spolu se svými hráči a…

…A proč že jsem to tedy vlastně ještě neudělal? 

Vesmír je velké místo

Když jsem tady na webu recenzoval Starter Set pro Symbaroum (kterému je Coriolis ve svých principech hodně podobné, ač nejde o sci-fi, ale temné fantasy), část textu jsem věnoval tomu, jak těžko se může novým hráčům do jeho světa dostávat. Symbaroum hodně stojí na politice, všemožných reáliích a historii, která se často mění na základě úhlu pohledu. Je toho hodně, co musí hráči pojmout, aby mohli dát vyniknout nejsilnějším stránkám hry.

A s Coriolis je to stejné. Jen tak třikrát horší.

Základní corebook má téměř čtyři sta stran, a i když je text ředěný velkými ilustracemi a rozkrájený do boxíků (pro Free League typický, environmentálně neideální, leč esteticky prvotřídní styl), informací je v něm až až. Poprvé v životě se mi stalo, že bych si knihu musel přečíst dvakrát, možná třikrát, abych si připadal, že se v jejím světě doopravdy zvládám orientovat.

Částečně je to způsobeno cizokrajností světa. Ta arabská stylizace je sice náramně atraktivní a autentická, ale budete se kvůli ní muset potýkat s cizími slovíčky a reáliemi. Kniha vám sice na obrázcích vysvětlí, jaký je rozdíl mezi dželabou a jellabiyaou, ale kolik čtenářů si to reálně zvládne zapamatovat? Kniha s cizími termíny v rámci možností milosrdně šetří, ale i tak, kdykoli dojde na popis postav, jejich oblečení, jídla či naprosto základního vybavení, tápal jsem. Měl jsem už tak dost práce s pochopením pravidel nového sci-fi světa, abych se ještě učil tucet nových slovíček pro sukně, které mému netrénovanému oku připadaly všechny tak nějak podobné. 

A těch scífkových pravidel taky není zrovna málo. Je tu spousta vybavení navázaného na základní fungování světa jako komunikace, předávání informací a výpočetní technologie nebo i jen běžný život civilních obyvatel. A je skvělé, že tu ty informace jsou (významný pohled směrem ke Star Wars: Edge of the Empire), ale je jich tu tolik, že pro nepřipraveného čtenáře mohou působit až zahlcujícím dojmem. 

Většina vybavení je nějak navázána na samotný systém hry, který taky není žádný zakrslík. V jádru jde o další variaci na Year Zero engine, v téhle mutaci asi nejpodobnější nedávno recenzovanému Alienovi. Hlavní rozdíl spočívá v tom, že tu nejsou stresové kostky, ale takzvané Dark Points, které vypravěč získává kdykoli, kdy se hráči rozhodnou přehodit svůj hod. Dark Points pak vypravěč může používat k tomu, aby hráčům různě škodil. A to je mi sympatické především proto, že mimo předdefinované způsoby (například aktivace schopností nepřátel nebo slabin lodi) má game master poměrně volnou ruku v tom, jak má takové škození vypadat. V praxi mu to umožňuje dělat zajímavé narativní zásahy mimo strukturu samotného systému, což z Dark Points dělá tak trochu Hard Moves ze City of Mist. A takové mechaniky já vždy vítám s radostí. 

Jinak je ale engine Coriolis oproti Alienovi hlavně mnohem robustnější. Všeho je tu mnohem víc a vyvedeno v mnohem větším detailu. Jednání postav v soubojích už se nepočítají na akce, ale na akční body, což o stupeň zvyšuje granularitu hráčských rozhodnutí. K tomu corebook obsahuje desítky různých zbraní, zbrojí a polního vybavení, další desítky serepetiček a zlepšováků, které si na to vybavení můžete namontovat, a ach božíčku, pak jsou tu samozřejmě vesmírné lodě!

Vesmírné kocábky a vše s nimi spojené v Coriolis působí málem jako hra ve hře. Je tu tolik modelů, ze kterých můžete vybírat, tolik výrobců, kteří vám je vyrobí, modulů, které na lodě můžete připevnit, různé bonusy, různá systémová selhání. A pak masivní soubojový systém, který se odehrává v pěti různých fázích pro různé členy posádky, rozlišuje poškození trupu lodě a elektronických systémů, má pravidla pro torpédové projektily, kterým trvá, než doletí k cíli…

zdroj: Free League

A to jsme pořád jen v systému hry. Co teprve, když dojde na její svět. 

Třetí horizont se skládá ze třiceti šesti (!) hvězdných systémů a pravda, pouze šest z nich je významněji obydlených, ale orientaci v nich to valně neulehčuje. Většinu knihy o nich budete číst jen v roztroušených zmínkách a kapitola, která vám v nich konečně udělá pořádek, postrádá důkladnou mapu s nějakým barevným rozdělením podle frakcí a rychlým infem o počtu obyvatel či nějakým podobným, uživatelsky přívětivým způsobem, jak se do toho dostat. Protože všechny tyhle hvězdné systémy zpravidla obsahují jednu či několik planet a každá z těch planet spadá pod nějakou frakci a ty frakce…

(pauza na nádech)

…uf, těch frakcí, které Třetímu horizontu vládnou, je deset a tady už to začíná být vážně trochu moc. Těch deset frakcí je totiž neodmyslitelnou součástí politického aspektu světa, ale orientovat se v jejich motivacích a vztazích je trochu vyšší dívčí. Jsou rozdělené na dvě strany mezi zmíněné Prvopříchozí a Zeniťany, tedy s výjimkou jedné Prvopříchozí frakce, která se řadí k Zeniťanům, a jedné Zeniťanské frakce, která se řadí k Prvopříchozím, protože jinak by to asi bylo moc jednoduché. Tři z Prvopříchozích frakcí by se navíc víceméně daly shrnout pod jednu frakci zastupující církev Ikon, ale to by to pak tak hezky nevycházelo, že jo. A každá z těch deseti frakcí má následně své interní konflikty, zástupce, systémy, názvosloví a každá má nějaký vztah k těm devíti ostatním a…

(další pauza na nádech)

…a v tomhle ohledu je příručka paradoxně zase příliš skromná, protože ač na politických konfliktech svět stojí, text je často v zájmu úspornosti vysvětluje jen povrchně. Čtenářům tak po prvním přečtení v hlavě nezůstanou obrazy zásadních událostí nebo historických postav, jako spíš otázky, proč se vlastně vedla ta která válka, co přesně má být ta „nomádská otázka“ a že důvody pro tu kterou blokádu toho kterého systému poněkud šustí papírem. Možná tyhle věci budou rozvedeny v kampaňových knihách, jako tomu je u Symbaroumu, ale v rámci corebooku zde jinak puntičkářsky detailní hra překvapivě pokulhává. 

zdroj: Free League

A jestli si teď nejste jistí, jestli Coriolis haním, nebo chválím, tak vězte, že nevím sám. Protože na jednu stranu je to úžasné. To kvantum informací a jejich promyšlenost (ikonoskopy!), to je všechno obdivuhodné a já bych se v tom nejradši rochnil jako čuník v louži celé dny. Ale je toho prostě tak strašně moc. Tahle hra není žádná louže, je to oceán a já mám strach si v něm vůbec smočit nožku, abych pod tíhou všech těch informací neklesnul ke dnu.

Tahle úzkost na okamžik ustoupila, když jsem se v příručce dostal ke kapitole pokrývající pouze centrální systém a jeho „pouhých“ sedm vesmírných těles. A já nadšeně četl o roztodivných planetách jako dělaných pro nějaké peckové dobrodružství, ať už to má být přežívání na nehostinné ledové kouli Surha, pašování zboží přes opuštěná patra titulní vesmírné stanice Coriolis, nebo mrchožroutské sbírání náhradních součástek v prstenci lodních vraků na samotném okraji systému. Jenže pak jsem otočil list a zjistil, že mě čeká souhrnná kapitola o zbylých pětatřiceti systémech Třetího horizontu a už se mi zase dělaly mžitky před očima. 

Několikrát mě při čtení napadlo, o kolik snáze by se mi Coriolis trávilo, kdyby to nebyla kniha, ale wiki stránka. Abych si mohl místo listování dle libosti rozkliknout každé nové heslo, na které narazím a každý pojem, který už jsem stihnul zapomenout. Nikdy bych nečekal, že budu Symbaroum zrovna v tomhle dávat za příklad, ale: Méně je vážně asi někdy více. 

Takže co teď? 

Ale víte co, možná to beru za špatný konec. A možná na hru shazuji vlastní chybu v úsudku, když ji obviňuju, že toho má příliš mnoho co nabídnout. Asi je snadné do téhle pasti spadnout, obzvláště proto, že když se zeptáte kteréhokoli hráče Coriolis, co tu hru dělá tak výjimečnou, bez výjimky vám řekne, že je to její svět a že je vypravěčovou povinností ho hráčům předestřít jako komplexní, dýchající univerzum propracované do posledního detailu.

Ale tyhle věci asi prostě vyžadují trochu času.

Takže možná, místo abych Coriolis obcházel dokolečka jako talíř s horkou kaší a přemýšlel, jak ho zhltnout naráz, měl bych si radši vzít lžičku a začít ukusovat po soustech. Zkusit nějaký oneshot, třeba ten z quickstartové verze, která je mimochodem dostupná zadarmo a kromě všech potřebných pravidel obsahuje i krátký scénář, který, uznávám, je víceméně další Alien, ale přesto v sobě nepopiratelně skrývá ten coriolský punc, a možná to není zas tak špatný nápad začít s něčím povědomým a použít to jako odrazový můstek pro další, mnohem exotičtější příběhy.

Možná bychom se pak s hráči mohli pořádně dohodnout na posádce, dát jim dohromady loď, sehnat jim pár zakázek, zkusit nějaký jednoduchý scénář na izolované planetě, ve kterém bude politika hrát jen okrajovou úlohu kdesi na pozadí. A pak bychom se mohli podívat na samotnou stanici Coriolis, třeba kvůli pašování kontrabandu nebo pátrání po špehovi jedné z frakcí. A pak zase někam jinam, planetu po planetě, systém po systému, a já, místo abych se pokoušel nabiflovat celou příručku naráz, si budu postupně odkrajovat jednotlivé kapitoly vždy podle toho, kam nás solární větry zanesou příště.

zdroj: Free League

A třeba Třetímu horizontu jednou, za pár let, doopravdy porozumím. Možná projedeme všechny kampaňové knížky, anebo se na ně naopak úplně vybodneme a vyrazíme si vlastní cestou. A třeba vážně zjistíme, co se skrývá v jádru Xene, kdo doopravdy postavil Monolit na Kua a o co teda jde s těmi Nomády. Třeba se k nim hráči nakonec dokonce připojí a každou hru, každé ráno se probudí na jiném světě, s novou atmosférou v plicích a novými hrozbami za zády.

A nějak na to prostě přijdeme. Krůček po krůčku. 

Tak jo. Článek je u konce. Musím jít obvolat pár lidí.