Kdybych dostal korunu pokaždé, když jsem u stolu odehrával poslední okamžiky života amfetaminy sjetého Adolfa Hitlera močícího si do vlastních gatí tváří v tvář elitnímu upírskému komandu, které se do jeho soukromého zeppelinu zaparkovaného u špice Eiffelovky prostřílelo, prosekalo a prokousalo skrze Paříž okupovanou nacisty, okultními čarodějnicemi, démonickými hybridy a nasteroidovanými vlkodlaky, měl bych dvě koruny. Což není moc, ale uznejte, že je fakticky divný, že se mi něco takového stalo dvakrát.

Upírská ANTIFA v celé své kráse

Eat the Reich je hra od Rowan, Rook and Decard, mých oblíbených géniů zodpovědných mimo jiné za pecky jako Heart a Spire. Je to taky hra pojmenovaná podle slovní hříčky tak připitoměle kouzelné, že jsem si téměř jistý, že Howitta s Kirkbym ve skutečnosti napadlo nejprve přidat do „Eat the Rich“ jedno éčko navíc a pak až udělat hru o speciální jednotce složené z upířích aristokratů, kovbojů a mutantů, kteří se musí prokosit nácky okupovanou Paříží a vysát Hitlera do poslední kapky krve. Jediné, co nevím, je, který z těch nápadů mě baví víc. Asi to bude plichta. 

Eat the Reich je také zaručeně jedna z nejnádhernějších příruček, jaké jsem kdy držel v ruce. Na umělecké dojmy si v recenzích obvykle šetřím předposlední odstavec, ale tady není nazbyt: Eat the Reich mi svou hračičkovskou péčí o detail vyráželo dech bez nadsázky s každičkou stránkou.

Těch stránek je ve finále „jen“ něco přes 70, ale jsou zpracované tak precizně, až nad tím zůstává rozum stát. Všechny (všechny!) texty v knize najdete nasázené do zažloutlých papírů vykukujících z ohmataných složek, tuhle s ohnutými rohy, onde s hnědým kroužkem od kafe, a všechno je to lemované zohýbanými svorkami, kódovými označeními, visačkami, ostnatým drátem, poházenými nábojnicemi… 

Dokonce i takové detaily jako zaškrtávací políčka v inventáři nebo barevné zvýraznění v textu nejsou uniformní, ale mají několik náhodně prostřídaných variant. V kombinaci se strojopisovým fontem to šponuje autentičnost nahoru – a přitom nic nemuselo být obětováno srozumitelnosti a přehlednosti. Špičková práce. 

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Ani jedna jediná stránka není stejná jako ta předchozí a až do samého konce grafickému stylu nedojde dech. A krásné, sytě barevné ilustrace a průzor v přebalu imitující výsadkovou rakev, ve které se váš upír na začátku hry zřítí přímo do horké zóny uprostřed Paříže, to už jsou jen třešničky na dortu. 

Diablovka tabletopových RPG

Ten výsadek vám mimochodem rozdrtí celé vaše nemrtvé tělo na kašičku, ale od toho máte rakev vytapetovanou zásobníky s (dobrovolně darovanou!) panenskou krví jeptišek z řádu, který vám Spojenecké velitelství pro tyhle případy založilo. Takže hezky nasajte, vykopněte dveře a koukejte se rozkoukat, protože sirény už bijí na poplach a nejbližší esesák je za rohem. Je čas pokosit pár nácků.

A když říkám pár, myslím tím celé zástupy. Eat the Reich je ryze akční RPG. Je to diablovka tabletopového vyprávění, nikdy neutuchající akční řežba, ve které jdete z bitky do bitky, na oddechy se nehraje a jediné, co vás bude zajímat, je, jak se prostřílet / prosekat / promlátit / prokousat / propárat / provýbuchovat k dalšímu cíli, a pak k dalšímu a dalšímu, dokud se nevyšplháte na špici Eiffelovy věže a neukousnete hlavu samotnému Führerovi.

A je to super – pokud tedy víte, do čeho jdete. Eat the Reich není hra o roleplayingu ve smyslu, ve kterém jej emuluje většina ostatních titulů. Ne že byste si tu vyloženě nemohli s nikým popovídat, ale nejspíš k tomu nebudete mít moc příležitostí. Většina NPCček totiž mluví německy. A olovem. Především tedy tím olovem.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Systém hry (zde debutující Howittův Havoc engine) s žádnými sociálními střety valně nepočítá a i hra samotná se stará jen o to, jak přesunout postavy z jedné řežby do druhé, a to do takové míry, že má problémy nějak valně simulovat stoprocentně kradmý postup: Plížení tu sice existuje, ale Havoc neumí pravidly podepřít scénu, ve které nepřítel neopětuje palbu.

V tomhle musí hráči prostě trochu sklopit hlavu a nechat se hrou vést. Nejste elegantní špióni ani profesionální infiltrátoři; jste tlupa extravagantních, nesmrtelných pijavic a přišli jste do Paříže dělat dvě věci: Rubat nácky a sosat krev. A to byste nevěřili, v krku vám už zase vyschlo. 

Combat as Bullshitting

A jakmile se do toho rubání pustíte, čeká vás náramná, ač docela prostoduchá zábava. Havoc engine totiž nabízí záměrně nevyvážený poměr taktizování a narativního přístupu, v tomto případě cirka 3:7. Což je pro potřeby Eat the Reich naprosto ideální.

Systém je to vpravdě jednoduchý: Hráč, který má zrovna kolo, popíše nějakou extravagantní akční sekvenci, aktivuje nějaké ty schopnosti a staty, postaví si podle nich dicepool a hodí svými kostkami proti těm vypravěčovým. Pak si oba spočítají úspěchy a hráč se rozhodne, jak s těmi svými naloží. Může jimi razit cestu ke společnému cíli komanda (tj. obvykle se někam prostřílet nebo něco získat); likvidovat nepřátelské jednotky; nebo se bránit vypravěčovým úspěchům.

Pokud mu nestačí kostky na obranu (ať už proto, že jich naházel málo, nebo proto, že je umístil jinam), dostane zranění. Jakmile jsou úspěchy rozdělené, jde na řadu další hráč. A jakmile si kolo odehrají všichni, vypravěč si zavolá posily, zvýší svůj dicepool a jede se znovu, dokud úkol není splněn – načež si hráči na mapě Paříže vyberou další lokaci a podívejme, další náckové na holení! 

Je to systém, který vyžaduje tak akorát taktického uvažování, aby z něj nebylo úplné Člověče, nezlob se, ale zároveň zdaleka ne tolik, abyste se při hře zbytečně zasekávali. Je to vlastně takový jednoduchý risk management: Jako hráči musíte k postupu hrou plnit cíle jednotlivých lokací, ale pokud sem tam nepřátelským jednotkám nezastřihnete křídla, může jít rychle do tuhého.

A tak bilancujete, kam dát který úspěch, kterou jednotku je potřeba upřednostnit a jestli vám utržené zranění a s ním spojený postih stojí za ten jeden extra úspěch, který narvete do splnění mise. Není to kdovíjaký zápřah pro mozkovnu, ale to je naprosto v pořádku. Obzvláště proto, že jádro hry nespočívá ani tak v tom házení kostkami, jako v obhajování toho, kolika kostkami budete házet.

Každá předpřipravená postava (vlastní si v Eat the Reich totiž jen tak neuděláte) má pár číslíček v základních statistikách a k tomu pár zvláštních schopností, jako je plivání kyselých žaludečních šťáv, ovládání mrtvol nebo prostě jenom fakticky velkej arsenál fakticky velkejch bouchaček. A bonusové kostky dostanete za každou schopnost, kterou se vám povede věrohodně nacpat do záběru, takže račte být při svých popisech co možná nejkreativnější.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

V tomhle je Eat the Reich vlastně velice power gamerská hra, ale z těch nejlepších důvodů. Ponouká vás – a občas i vyloženě nutí – si lámat hlavu s tím, jak z nastalé scény vyrazit co nejvíc kostek. Jet tu tzv. na roleplay tu znamená střílet se dobrovolně do nohy; nikdy neházíte „jen tak“, vždy vám hrozí riziko a každý hod by měl být ideálně potenciální atomovkou. 

I proto mají hráči explicitně danou velkou nadvládu nad detaily v prostředí scén. Chcete, aby se ten zatracený odstřelovač krčil za cisternou plnou benzínu? Žádný problém! Mají tanky vespodu únikové poklopy? Teď už ano, jestli je potřebujete! 

Tou hlavní složkou hratelnosti Eat the Reich je nakonec zblednutí tváří v tvář nepřátelskému tanku se sedmi kostkami, listování svým deníkem postavy a zuřivé „bullshitování“, které by vám umožnilo proti němu stanout s tváří plnou kyselých slin, zarezlým hasákem a posledním nábojem do revolveru. Ve většině případů budete házet nějakými čtyřmi až šesti kostkami, ale když to správně „nakombíte“, můžete se dostat třeba na 15. 

A funguje to perfektně, protože přesně tak se dostanete k těm absurdním, přepáleným, a ve své nezřízené brutalitě kolikrát komickým akčním sekvencím, o kterých má Eat the Reich být. Jako třeba když se sklouznete tanku pod pásy, hasákem povolíte jednu půlku únikového pokopu, kyselou slinou odleptáte zbytek a tu poslední kulku vpálíte pilotovi přímo mezi nohy. Uznejte sami, to se vám v D&Dčku běžně neděje. 

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Nevyužitý potenciál Třetí říše 

Je proto škoda, že ta „taktická“ stránka enginu za tou narativní zaostává o trochu víc, než by nutně musela. Základy systému jsou položené dobře, ale nejvíc hře chybí větší rozmanitost na poli nepřátel. Těch sice není málo (nějakých 10 základních + 4 bossové), ale rozdíly mezi nimi nemají na hru kdovíjaký dopad. Čas od času se objeví nějaký ten zajímavý zvrat jako třeba výsadkáři, kterým posily přichází rychleji nebo nemrtvé mumie, ze kterých nelze sát krev… 

Ale málokdy jde o mechaniky, kterým by se hráči museli reálně uzpůsobovat – víceméně vždycky je hlavní kosit tu jednotku, která má nejsilnější útok. Přitom by nebylo vůbec těžké do hry přidat více synergií mezi jednotkami nebo umocnit roli lokací, ve kterých se bitky odehrávají. Však hra k tomu má kolikrát vyloženě nakročeno, jen je ten výsledný krok takový nesmělý a bázlivý. 

Nejvíce to zamrzí u bossů, které hra sice představuje jako super unikátní nepřátele, ale jejich systémový design není povětšinou žádné terno. Nakonec jen jeden z nich disponuje schopnostmi, které by ho nějak výrazně odlišovaly byť jen od řadových jednotek. 

A i samotným lokacím, respektive cílům, kterých v nich musíte dosáhnout, by prospělo trochu víc jedinečnosti. Na jednu stranu není těžké si domyslet vlastní cíle, pokud vám ty předepsané nesedí, ale i tak hra snadno sklouzává k tomu, že mezi kosením nepřátel a pachtěním se za cílem obvykle není valný rozdíl – protože cílem ve finále je tak jako tak pokosit spoustu nepřátel. A tak zkrátka rozdělujte úspěchy podle toho, kde jsou zrovna potřeba a propojení s tou bombastickou akční fikcí se vytrácí do pozadí. 

Odpočinkové násilí

Navzdory tomu jsem si ale svůj čas s Eat the Reich pokaždé náramně užil. Určitě to není hra, kterou byste mohli (respektive měli) hrát dlouhodobě, však i sami autoři doporučují ji rozdělit na cirka tři akcí napakovaná sezení, mezi kterými si hráči budou moct od neustálé akce trochu oddechnout – protože během hry na žádné (dobrovolné) ulevování není vůbec čas. V kratších dávkách Eat the Reich funguje nejlépe, zatímco při delším jednozátahovém hraní se může stereotyp z neutuchající řežby dostavit o poznání rychleji. 

A ze všech obdobných „jednobrdových“ RPGéček (jako třeba Alice is Missing nebo Bluebeard's Bride) mi Eat the Reich sedlo zaručeně nejvíc. Což bude i tím, že má nejspíš nejstravitelnější námět – je ostatně mnohem snazší vypnout mozek u kosení nacistů, než si sahat na dno psychických možností při meditaci nad institucí sexualizovaného násilí. Ale i onu tematickou „jednoduchost“ beru jako jednoznačné plus: Občas je prostě fajn si nenapínat mozek s náročnými přípravami, roleplayingem, foreshadowingem či vůbec koherentním a logickým vyprávěním a prostě jen koukat, jak věci létají do vzduchu. 

A právě v tomhle oboru Eat the Reich exceluje. Pravda, není bez nedostatků; kdyby jen nepřátelské jednotky a jejich různé kombinace nabízely aspoň o trošku takticky hlubší zážitek, hned bych se na opětovný návrat do okupované Paříže těšil mnohem víc. I tak jde ale o parádní akční jedno / dvou / tří-hubku, kterou nemám problém doporučovat na potkání.