Byl horký máj, lásky čas, a já se po předlouhém období emočního sucha znovu zamiloval až po uši jako rozpustilý teenager. Letos v květnu jsem pro ZeStolu.cz napsal hned tři články o RPG Heart: The City Beneath (jeden, druhý, třetí), které mému citově vyprahlému srdci vlilo novou krev do obou komor a naprosto si mě získalo úplně vším: Brutálním a svižným systémem, mignolovským vizuálem Felixe Mialla, a především fantasticky nápaditým settingem plným body hororu a bizarních lovecrafťáren. Však se z ní taky vyklubala jedna z pouhých tří her, kterým jsem kdy udělil ultimátní Zásah! 

Technicky vzato jsem ale svým románkem s Heart trochu předběhl frontu; předčasně jsem propadl příslovečné vyzrálé matriarše ve chvíli, kdy jsem měl teprve pokukovat po její dceři v rozpu…  Eh, víte co, ta metafora se právě trochu vymkla kontrole. Prostě a jednoduše: Heart je sice naprosto samostatná hra, ale jde technicky vzato o spin-off předcházejícího RPG Spire: The City Must Fall. 

S tou sdílí stejný systém i herní svět (Spire se odehrává v jednom ohromném městě, Heart v kataklyzmatickém podzemí pod ním), ale obě spadají do úplně jiného žánru. Zatímco Heart je krvavým narativním dungeon crawlem skrz parazitickou dimenzi vysmívající se všem zákonům přírody i zdravému rozumu, Spire je o poznání civilnější urban fantasypunk, ve kterém se coby revoluční buňka temných elfů pokoušíte svrhnout krutovládu svých bledých, povýšených elfích bratranců.

A láska je sice láska, ale zvědavost je zvědavost a nikdo nikdy neřekl, že jsme s Heart v monogamním vztahu, a tak mi jednoho sychravého podzimního večera dorazila na zápraží krabice s jeho mladším, elegantnějším (a vůbec méně zkrvaveným a chapadlovitým) příbuzným, navíc vystrojeným ve speciální edici ku příležitosti svého pětiletého výročí (kterážto obsahuje přepracovaný art a několik stránek obsahu navíc, včetně hratelného scénáře). I tedy otočil jsem Heart v knihovničce hřbetem dovnitř a jal se listovat stránkami nového přírůstku do našeho milostného nyní-již-trojúhelníku. 

A můj verdikt po dočtení? Inu, je fakt, že na rozdíl od vyzrálejšího Heart má Spire občas trochu problémy komunikovat, co vlastně od hráčů chce a co jim umí nabídnout (ale kdo z nás to měl v mládí jinak, že?). Ale navzdory mírnému komunikačnímu šumu toho umí nabídnout neskutečně moc. Vlastně myslím, že všem třem by nám to mohlo ve vzájemně respektujícím polyamorním vztahu náramně klapat! Ale i kdybych se nakonec musel spokojit jen s jednou z nich, Spire: The City Must Fall by stále byla záviděníhodnou partií.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Viva la Elfolución!

Tak jo, konec milostných metafor. Někde mezi vším tím hormonálním švitořením jsem myslím stihl zmínit, že Spire je civilnější než Heart, ale ujasněme si raději hned na začátku, že to je a) velice nízká laťka na přeskočení a b) ani zdaleka to neznamená, že by Spire bylo normální. 

Hlavním dějištěm Spire je stejnojmenné město, míli vysoká věž prapodivného tvaru i původu, která je možná mrtvým bohem, možná výplodem kolektivní fantazie a Thomasova teorému, možná autodestrukčním tlačítkem celého vesmíru, kdo to má vědět? Ne vy. Vy jste součástí Ministerstva Naší Skryté Paní, napůl kultu, napůl revolucionářského odboje, který se všemi možnými špinavými taktikami pere za práva temných elfů, kteří jsou ve Spire utlačovaní diktaturou tzv. Aelfirů neboli vysokých elfů. 

Spire je hra o revoluci. Respektive, Spire tvrdí, že je hrou o revoluci; abych byl upřímný, po dočtení příručky si nejsem jistý, jestli jí opravdu je či jí být vůbec chce, ale víte co, odsuňme proteď tohle téma na vedlejší kolej a vraťme se k němu později, protože Spire hrou o revoluci být přinejmenším může a nevím jak vám, ale mě to přijde jako naprosto bombastický koncept.

Podobně jako v Heart, i tady mají hráči k dispozici třídy postav s nádherně bizarními schopnostmi, které je radost do boje proti opresi svrchované vrstvy zapojit. Máme tu Azurity, kteří mohou stříbrem platit svému bohu komerce za přízeň osudu i nevídané schopnosti; Mrchokněží požírající mrtvé v rámci posvátných rituálů; klasické revolucionáře mávající vlajkami z barikád i pavoučí Porodní babice s osmerem očí a jedovatými kusadly; a mnoho, mnoho dalšího skvělého a mimořádně nápaditého materiálu.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

A s takovými postavami vstupujete na otevřené pískoviště města, v němž můžete krást a sabotovat, podvádět, svádět a navádět, vyhazovat věci do vzduchu a shazovat lidi přes římsy a úkladně vraždit či důkladně praštit kohokoli, kdo vaší revoluci překáží. Je to sisyfovský boj s režimem, který má mnohem více prostředků než vy, ale s chytrým plánem a okamžikem překvapení na své straně můžete dokázat nemalé věci. A mně se z narativního potenciálu takové kampaně ježí chloupky v uších nadšením. 

Trochu jiný typ Odporu

Nejen zasazením, ale i herní náplní je Spire obecně o něco umírněnější než Heart. Na souboje se tu neklade větší důraz než na jiné revolucionářské techniky a když už, většina z vašich soupeřů dokonce ani nebude mít chapadla místo očí. I systém samotný tohle reflektuje: Obě hry využívají autorský Resistance engine (z dílny vývojářů a vydavatelů Rowan, Rook & Deckard), a ač si ho každá upravuje trochu po svém, rozdíly jsou to víceméně zanedbatelné.

Občas se někde používá trochu jiný typ kostky, armor funguje trochu jinak a Spire má obecně o něco jednodušší systémy související se zbraněmi a ozbrojenými konflikty. Základní principy jsou ale prakticky totožné.

Spire také o něco méně hraje na osobní notu jednotlivých postav a více se zaměřuje na širší záběr světa v jeho celku. Zatímco v Heart díky mechanice story-beatů sledujete intimní sestup svých postav do hlubin šílenství a beznaděje, kterému svět kolem dělá spíše kulisy, ve Spire si postavy vylepšujete odměnou za změny, které nastolíte ve městě kolem sebe. Postavy tady nejsou centrem dění, nejsou vlastně svým způsobem ani protagonisty příběhu; tím je totiž Spire samotné. To ono se mění, to jeho růst sledujete a to postavy dělají kulisy jemu.

To ale v žádném případě není míněné jako kritika. Jakmile se začtete do fantaskně nápaditých popisů všech těch tajných společností, náboženství a kultů, bezpochyby uznáte, že si Spire své místo v záři pomyslných reflektorů dozajista zaslouží. A že Howitt s Taylorem se možná pořádně utrhli ze řetězu teprve v Heart, ale už tady měli nápadů na rozdávání.

(A ano, těch kultů je tu stále přehršel, jen jde tentokrát více o kulty akademické a smetánkové sorty nežli o ty napůl rozežrané parazitickými myšlenkovými démony. Ne že by tu takové úplně chyběly, ale ne všechno vám tu rozežere duši, jen si zabroukáte nějakou melodii ve špatné tónině)

A tak vám na jedné stránce uspořádají prohlídku nekonečné knihovny vystavěné ve tvaru möbiovy pásky; na další zavítáte do visutých zahrad, v nichž se delikátní a tuze žádané masožravé houby pěstují na tělech zesnulých elfů; a o kapitolu později vás zavedou na exkurzi do sídla gildy okultních koronerů, kteří skrze magicko-byrokratické právní smyčky rozhodují nad tím, kdo ve Spire zemře a kdo ne.

A takových nápadů, balancujících na hraně mezi potutelným humorem a upřímně mrazivým hororem je Spire plné. Co plné, přecpané k prsaknutí. Vlastně… Vlastně je v něm těchto věcí tolik, že by člověk málem zapomněl na nějakou revoluci.

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Revoluce bez revoluce 

Obecně vzato jsem ze Spire nadšený. Má všechno, co jsem si zamiloval na Heart – fantastický svět, výborně ujeté třídy postav, svižný a efektivní herní systém – a zabaluje to do civilnějšího kabátku městské fantasy a špionážního dramatu. Pecka, opravdu, doporučuju všema deseti.

To jen abych předeslal, že to, čím se teď budu zabývat na ploše vskutku neúměrného množství odstavců, vlastně není kdovíjaký problém a rozhodně to není nic, kvůli čemu bych chtěl čtenáře od téhle parádní knihy zrazovat. Ale… mně je prostě jenom divné, že o hlavním motivu hry – partyzánském odboji proti tyranské nadvládě Aelfirů – se toho málem dočtete víc v anotaci na přebalu než uvnitř knihy.

Dobrá, trochu přeháním, ale zkrátka: Spire má být hra o revoluci. Hned v prvním odstavci vám tvůrci řeknou, že je to hra o revoluci. A v předmluvě speciální edice herní žurnalista Quintin Smith vypráví o tom, jak zavile jeho hráči Aelfiry po dobu jeho kampaně nenáviděli a jak moc tahle nenávist táhla jejich odboj kupředu a já mu to samozřejmě neberu, jen… ze samotného textu příručky ta revoluce není skoro vůbec cítit.

Ne že by snad Spire tenhle motiv ignorovalo úplně, jen s ním zkrátka zachází tak jako s jedním z mnoha. Titulní město není popsané jako apriori rozervané nenávistí, ale zkrátka jako město s očekávatelnou mírou společenské nerovnosti. Aelfirové nejsou popsaní jako ohavní, zavrženíhodní tyrani, ale prostě jako vládnoucí kasta, která si město před lety dobyla pro sebe a nepřekvapivě se ho nehodlá vzdávat. 

Perspektiva vyprávění není nakloněná straně, za kterou budou hráči kopat. Naopak popisuje všechny echelony společnosti od základů po špici města objektivním, nezaujatým pohledem. Technicky vzato se naučíte mnohem více o aelfirském umění a filosofii než o tom, jací krutovládci to umí být; a mnohem víc se dozvíte o těch aspektech kultury temných elfů, které s aelfirskou nadvládou vlastně valně nesouvisejí. 

Autoři zakopávají o příležitosti ukázat čtenáři krutou, opresivní tvář tohoto světa prakticky v každém druhém odstavci. Jenže v každou takovou chvíli, jako by si nemohli pomoct, text raději naředí nějakou tou humornou anekdotkou. Jako třeba když čtete o zákonech města Spire a očekáváte jasné příklady oné systematické diktatury, o které se tu celou dobu mluví, a dočkáte se sice pár regulérně opresivních zákonů, ale spolu s nimi i těch, které vám zakazují v ulicích doků nosit o neděli prase v náručí. Jako by tvůrcům bylo líto takový vtípek nechat v šuplíku.

A vtípek je to dobrý, to ne že ne. Ale kdyby si ho zvládli odpustit, možná by mi Spire připadalo více jako město, za jehož svobodu chci bojovat. Jenže takhle, kdykoli už jsem narazil na nějakou tu nespravedlnost, která by ve mě zvládla vyvolat spravedlivý hněv (jako třeba zákaz uctívání určitých božstev nebo kriminalizace neškodného narkotika, která slouží předně jako záminka k pořádání nájezdů na komunity temných elfů), autoři ji vždy přehluší deseti stránkami reálií, které jsou sice zajímavé a zábavné, ale také obvykle názorově neutrální a politicky irelevantní (jako rozbor letecké dopravy na obřích havranech nebo na jaké fantaskním výzkumu zrovna dělá ten a ten vědec z té a té akademie).

zdroj: Rowan, Rook & Decard

A nechápejte mě špatně, ty reálie vytváří krásný, komplexní obraz fantasticky zábavného světa. Jen ten svět zkrátka nepůsobí, že by se v něm měl odehrávat příběh o třídním boji, alespoň ne více než příběh o čemkoli jiném. Často jsem si při čtení říkal, co má tahle frakce / lokace / příběhová udička / dodatečná třída postavy mít co dělat s jakýmkoli odbojem? Vývoj postavy je navázaný na změny, kterých postavy ve městě dosáhnou, ale u poloviny z popsaných čtvrtí a míst si sám nejsem jistý, proč by se o ně měl nějaký odboj vůbec zajímat.

A ty dostaneš božstvo a ty dostaneš božstvo a ty dostaneš…! 

Jistě, s trochou práce se dá víceméně cokoli překroutit do úkolu pro organizovaný odboj, ale asi jsem od Spire čekal trochu víc zaměření na motiv, který mi tu knihu vlastně prodal. Čekal jsem, že jednotlivé lokace budou lákat na konkrétní mise, které by zde odboj mohl provádět; že mi knížka navrhne způsoby, jakými se ta která NPCčka mohou do revoluce zapojit nebo proti němu brojit; nějakou sekci o tom, jak budou ti příšerní Aelfirové proti postavám zakročovat; nebo nějaký orientační graf vlivných postav ve Městě, který by hráčům posloužil jako seznam nepohodlných jmen k odstranění… 

Čekal jsem něco, co mi ukáže, proč mají moji hráči Aelfiry nenávidět tak jako hráči Quintina Smithe. A odešel jsem s pocitem, že abych to našel, musel bych se šťourat mezi řádky častěji, než by mi bylo pohodlné.

A ne že by bylo kdovíjak těžké si to dotvořit po vlastní ose a vlastně se trochu bojím, že ten problém zbytečně nafukuji s každým dalším odstavcem, kterým se jím zabývám (protože to opravdu není kdovíjak velký problém). Je pro mě zkrátka překvapující, jak malou roli v textu hraje téma, na kterém má Spire založený celý marketing – obzvláště proto, že je tu jiné téma, které pro Howitta s Taylorem zjevně hrálo ústřední roli. A tím je náboženství.

Jestli jsem Heart kdysi popsal slovy kdyby Pratchett napsal Bloodborne, pak Spire bych nejlépe vystihnul větou kdyby Pratchett napsal tu epizodu Transmetropolitanu s veletrhem náboženských kultů. Fakticky, ve Spire neotočíte dvě stránky, aniž byste narazili na nové božstvo, bůžka, kult nebo nějakou ezotericko-mystickou frakci uskupenou okolo nějaké ezotericko-mystické bytosti. 

Božstvem se totiž ve Spire může stát víceméně kdokoli a cokoli, pokud tomu věří dostatek lidí, a výsledkem jsou absolutní orgie božstev všemožných abstraktních konceptů a filosofií. Je to vtipné. Je to – odpusťte ten výraz – opravdu boží. A je to taky zjevně to, co na worldbuildingu autory bavilo ze všeho nejvíc (ostatně i drtivá většina hráčských postav jsou akolyté nějakého obskurního božstva). A, opět, s odbojem proti Aelfirům to nemá zas tak moc co dělat.

Nám třem by to dohromady náramně klapalo

Opravdu bych ale nerad, kdyby moje posedlost touhle disonancí zastínila mé všeobecné nadšení. Vlastně je možné, že u jiné hry bych se nad něčím takovým ani nepozastavil – to jen od týmu Rowan, Rook & Deckard mám o něco výš nastavená očekávání.

Ano, oproti Heart ve Spire o něco více kolísá zaměření na ústřední premisu, ale nikdy to nepřechází do vyložené krize identity. A jakmile si ujasníte, co Spire tedy doopravdy dělat chce, ukáže se v plné kráse, že to dělá excelentně. Jde o jeden z nejunikátnějších fantasy urban settingů, jaké jsem kdy četl a svou -punk příponu si zaslouží naprosto oprávněně. S každou další stránkou na vás tvůrci chrlí další nápady a vize tohohle prapodivného, mrazivého, a zároveň neodbytně sympatického světa, a přitom se jim z toho pod rukama nikdy nestane absolutní bordel. 

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Ano, je tu pár minuskulních hnidů, do kterých bych se mohl ještě pokoušet píchat. Například kapitoly popisující herní svět jsou rozporcované podle tematických domén, ale celistvý obraz o tom, jak to ve Spire chodí, si stejně uděláte teprve poté, co si je přečtete všechny a do té doby budete nutně trochu tápat. Knížka taky nemá žádný bestiář ani seznam soupeřů – ti jsou prostě rozházení na ploše celé knihy u relevantních sekcí, a ačkoli Spire není apriori bojová hra, uznávám, že nějaký adresář důležitých oponentů by se hodil.

A českého čtenáře raději upozorním i na notně stylizovaný a květnatý sloh, jímž je kniha psaná. Ne snad, že bych chtěl autory kritizovat za to, že umí psát, to rozhodně ne, ale pro našince je myslím dobré zmínit, že i má recenzentská maličkost, která se angličtinou živí, se občas musela při čtení pozastavit a důkladně se zamyslet, co že si to v posledním odstavci právě přečetla.

I tak se ale Spire zdá být vším, v co jsem doufal. Není to jen obdoba Heart v (doslova) bílomodré, stejně jako Heart vedle něj nepůsobí jako laciný spin-off s kýblem krve a vnitřností vylitým za krk. Po pandemonické řezničině v podsvětí Heart mi pletichaření, špionáž a sabotáže v ulicích Spire připadají jako výborná změna tempa.

Nejvíce ze všeho mě ale fascinuje potenciál, které obě hry mají ve společném tandemu. To proto, že některé lokace, kultury, události či motivy najdete zmíněné v obou knihách (často z rozdílných perspektiv), a pokud si je nastudujete obě dvě, i ty nejobskurnější části settingu zapadnou pevně na své místo. 

Z tohohle hlediska je tak lze doporučit i jako vzájemná rozšíření herního světa. Nemluvě o tom, že Spire má svých vlastních rozšíření hromadu: Minikampaně, settingové moduly, nová pravidla a schopnosti… A dokonce i návod na to, jak přenášet postavy z jedné hry (a verze Resistance enginu) do druhé, pokud byste snad své agenty Ministerstva Naší Skryté Paní chtěli vyhnat do pekelného Srdce pod městem. 

Nic vám nebrání tyhle dvě hry doopravdy propojit do jedné eklektické multikampaně. Což, jak to teď tak převaluji na jazyku, asi bude jedno z mých hlavních předsevzetí pro rok 2024.