Koncem května roku 2022 jsem na Kickstarteru náhodou objevil RPG Household od studia Two Little Mice. Hrajete v něm za tzv. little folks, tedy všelijaké skřítky, víly a rarachy obývající jeden jediný velikánský dům, rozporcovaný mezi jednotlivé pidiklany, pidifrakce, pidikrálovství a pididivočinu.

A protože mám slabost pro příběhy malých tvorů s úplně jinou perspektivou na náš obyčejný svět (a protože grafická stránka projektu vypadala naprosto skvostně; a protože celá hra na mě působila sympaticky dobrodružným dojmem; a protože jsem kompulzivní RPGéčkový shopaholic, který by si měl nejspíš brzy přiznat, že má seriózní problém), Household jsem tehdy podpořil.

Jestli mi paměť dobře slouží, kolem a kolem jsem do toho zahučel za nějakých 4,5 tisíce korun, ale jak ví každý, kdo na kickstarterové projekty přispívá, po roce čekání to člověku stejně přijde, jako by to bylo celé zadarmo. A že mě rozhodně čekala pořádná odměna! Dvě krabice o rozměrech „baby“ Gloomhavenu nacpané nádherně ilustrovanými příručkami, mapami, kostkami, hadříčky, plentami, a dokonce i figurkami! 

Když mi PPLko letos v srpnu dopravilo Household před dveře, okamžitě jsem to všechno nadšeně rozbalil, rozložil na postel, porovnal si fotky s kolegou Michalem, kterému jeho kopie přišla v ten samý den…

A pak mi moje dvouletá dcera začala muchlat mapky a nebezpečně šermovat s křehkými figurkami, a tak jsem to raději zase celé sbalil, uklidil na poličku… a od té doby jsem o Household nezavadil ani pohledem. Zatím jsou to dva měsíce. A je nad slunce jasné, že minimálně další dva nebude o navazování očního kontaktu ani řeč.

A tak je to s RPGéčky vlastně furt.

zdroj: Two Little Mice

Kickstarterový efekt

Do nějaké míry je to zkrátka kickstarterový efekt. Existuje ten termín už? Protože jestli ne, tak by vážně měl! Člověk holt vydrží být pro nějakou věc nadchnutý jen po omezenou dobu, obzvláště v její absenci. A já se do kickstarterových RPGéček nadchnu raz dva tři, protože zahraniční scéna je bez přehánění nacpaná ohromnou spoustou bombastických, inovativních a originálních titulů.

Jenže mezi mým nadšeným rozhazováním peněz do všech stran a chvílí, kdy mi kurýr předá hotový produkt, je obvykle nějaký ten rok-dva mezera, a jak si Michal správně v našem společném chatu povzdechl: „Za ten rok mám hajp už desetkrát jinde.” Protože takových fantastických Kickstarterů na člověka kolikrát vybafne i několik do měsíce.

A nejsou to nutně jen crowdfundingové projekty. Zajímavých RPG je tak absurdně mnoho, že člověk nemůže být byť jen minimálně aktivní na žádném tematickém redditu, discordu nebo v jiné komunitě, aby neustále nenarážel na nové (a staré) systémy, z nichž mu začne mravenčit v palcích u nohou. 

„Je toho moc!” chce se mi řvát. Existuje tolik skvělých her a lidský život je tak směšně krátký, že člověk při nejlepší vůli nezvládne odehrát ani setinku toho, co by mohl a chtěl... A pak se zhroutím na zem, obejmu si kolena a tváří v tvář marnosti lidského vzdorování své jepičí střední době dožití a chladnému nezájmu univerza se rozpláču jako mrně.

zdroj: Monte Cook Games

Volnočasová matematika

Samozřejmě, s deskovkami, videohrami, knihami i seriály je to podobné: Popkultury je prostě přehršel a člověk musí být dneska extrémně selektivní, pokud se v ní nechce naprosto utopit. Ale s RPGéčky je to o to horší, že vyžadují tolik času nejen od vás, ale taky od party organizačně sesynchronizovaných kamarádů.

A než si v diáři stihnete vyboxovat prostor na jednu novou hru, o vaší pozornost se už přetahují další tři, na které jste náhodou narazili na netu / v knihkupectví / u kámoše na poličce. 

A to si pište, že bych si je nejraději zahrál úplně všechny. Ale stejně jako třeba v případě dětí nebo nemanželských poměrů, i RPGéček člověk zvládne najednou ukočírovat jen omezené množství, než ho to nevyhnutelně zabije. 

Však si to pojďme propočítat. Je mi skoro třicet; mám rodinu, se kterou bych chtěl trávit nějaký ten čas; jeden a půl práce, o které bych ideálně neměl přijít; a mentální zdraví v poměrně solidní kondici, kterou bych si chtěl zachovat. Přesčas v práci sem, rodinné posezeníčko tam a najednou mi v týdnu zbývá jeden jediný večer vyhrazený na čtyřhodinové RPG sezení.

Abych mohl hrát alespoň dvě kampaně zároveň, střídáme je ob týden. To máte nějakých 8 hodin na kampaň v měsíci, ze kterých ale i při perfektní (tj. naprosto nerealistické) docházce poskládáte jen necelých 100 hodin hraní ročně, což by nestačilo ani na videoherní Baldur’s Gate III, natožpak na opravdovou RPG kampaň, které se notoricky táhnou mnohem pomalejším tempem (ostatně o tom opravdu vím své).

Co nám z toho vychází? Že když si odmyslíme všechny víkendovky a recenzní hraní (obvykle odkrojené z rodinného časového rozpočtu), zvládnu si pro radost odehrát maximálně ty dvě kampaně ročně. A taky, že moje žena se rozhodně nemusí bát, že bych si v tom všem ještě našel prostor na milenku. 

Sedíte u švédského stolu a nemáte hlad

Víte co? Tohle zarytým D&Dčkařům nechám: Když jste odhodláni být celý život věrní jednomu jedinému systému, aspoň si ušetříte tu neustálou úzkost z toho, o co všechno přicházíte tím, že nehrajete šest dní v týdnu (a sedmý, jako každý správný bůh, odpočíváte). Protože to si pište, že být svobodným poustevníkem, přesně tak můj život dneska vypadá.

Místo toho je pro mě hraní RPGéček vlastně jen non-stop FOMO, neustálé strachování se o to, jestli ta hra, kterou jsem z té záplavy fantastických titulů pasoval na svou další kampaň, stojí za to nehrát žádnou z těch ostatních.

A možná si říkáte, že dvě (mini)kampaně ročně vlastně nezní zas tak špatně. Jenže to by taky muselo znamenat, že je člověk ochotný tu kampaň po roce zaříznout, ale dobrou kampaň chce člověk hrát ideálně celé roky!

To snad abych doufal, že bude každá moje příští hra tak jako meh, aby mi nebylo líto o rok později přesedlat na nějakou novou! Buď to, nebo si budu dlouhá léta užívat kvalitní zábavu doprovázenou nutkavou, hlodavou obavou, že sám sebe okrádám o šanci zkusit něco nového – a potenciálně i lepšího.

Jedna z mých aktuálně běžících kampaní je Coriolis, která šlape tak dobře, že ukončovat ji předčasně by bylo jako odpravit štěně zlatého retrívra s neobyčejným talentem pro basketball. Druhou ve Městě Mlhy jsme zrovna nedávno konečně dokončili po dlouhých čtyřech letech. Trvalo mi celou jednu střední školu, než jsem byl ochotný se téhle hry vzdát a otevřít si tak jeden ze svých drahocenných večerních slotů, ale… No… Ale… Co sakra budeme hrát dál?!

Od té doby, co jsem recenzoval RPG Heart, jsem si říkal, jaká pecka by to byla si v něm odehrát celou kampaň. Jenže zároveň už jsem ho jednou hrál, i když jen na víkend, ale stejně, není to vlastně plýtvání časem, vracet se ke hře, kterou už znám, zatímco deset nových za ní stojí frontu?

zdroj: Rowan, Rook & Decard

Co si raději zahrát Spire ze stejného světa a od stejných tvůrců? Jo, jo, to by šlo, ale zároveň mě teď hodně láká sandboxový styl hraní a Twilight: 2000, o kterém jsem tu nedávno psal, je na to jako dělaný, takže…

Jo a na ten Household bych asi taky neměl zapomínat, když už jsem za něj ty prachy vysolil, a pak jsou tu Michalem vychvalované Broken Tales, které se mi tak strašně trefují do vkusu, že to ani možné není.

A když už jsme u Michala, tak se jenom modlím, aby Warhammer Fantasy Roleplay nebyl tak dobrý, jak tvrdí, protože v říjnu mám recenzovat jeho starter set a chraň bůh, abych se do té hry zamiloval taky. Cyberpunkové Otherscape od tvůrce Města Mlhy je za rohem, stále ještě jsem nehrál Blades in the Dark (ta ostuda!)…

A to jsou pořád jenom tituly na samotném vrcholku žebříčku, na jehož nižších příčkách se mačkají desítky dalších her, které bych si buď rád alespoň vyzkoušel, nebo jsem se v nich ještě nestihnul porochnit tak, jak bych ideálně chtěl. O one-shotech jako Ten Candles nebo Bluebeard’s Bride, po kterých taky prahnu už dlouhou dobu, ani nemluvě. 

Ať tak či onak, letos v prosinci budu mít v diáři o jedno RPGéčko méně a pod stromeček si budu moct nadělit rozhodovací paralýzu z toho, kterému z řady kandidátů se chci upsat na další jeden, dva, tři, čtyři roky. A ten zbytek? K tomu už se s největší pravděpodobností nikdy nedostanu. Protože jak moudře pravil Michal: „Za ten rok (dva, tři, čtyři) už budu mít hajp desetkrát někde jinde.”

Když je nemůžeš hrát, aspoň je kupuj

Je tomu skoro měsíc, co jsem na Kickstarteru podpořil Eat the Reich, novou, peckově vypadající hru od Granta Howitta, tvůrce Honey Heistu, a především výše zmíněných Heart a Spire. Asi jsem si mohl zažádat o recenzák, ale poslední dobou zjišťuju, že je pro mě vlastně pohodlnější RPGéčka cálovat z vlastní kapsy. Aspoň pak nemusím řešit deadliny. Aspoň si pak nepřipadám pod tlakem. Aspoň mi pak zbývá už jen to FOMO. 

Jakkoli se modlím, aby Eat the Reich nesdílelo stejný osud s Householdem (je to pulpový RPG o upírech kosících nácky, na to mě přece nemůže přejít chuť!), vyloučit to nemůžu. Možná, až mi dorazí, se zkrátka pokochám těmi nádhernými ilustracemi, načuchám se čerstvě zaschnutého lepidla a šoupnu ho na poličku, kde na něj bude další dlouhá léta akorát sedat prach. 

Jedinou útěchou mi budiž, že i v tom bytí RPGéčkovým hoarderem nacházím určité uspokojení.

Nakonec, jak již pravil nejeden klasik: Nakupování a hraní RPGéček jsou dva naprosto rozdílné koníčky.