Lone Wolf je přesně ten typ pravidel, o který bych osobně asi nezavadil ani dvoumetrovou tyčí. Fantasy ze staré gardy, které vykresluje boj těch hodných proti těm zlým a do popředí staví hrdinu bez bázně a hany uprostřed fantasy světa. Za roky hraní jsem z tohoto žánru poněkud vyrostl a začal hledat komplexnější pravidla zaměřená na jiné věci a nechal tuhle fázi za sebou.
Přesto mě ale příběh řádu Kai něčím lákal. Hlavně tím, že jsem s ním vyrůstal a uvědomil si, že chci zkusit jeho příběhy zažít znovu a jinak. Povedlo se ale zdárně zprostředkovat tenhle pocit hře Lone Wolf: Hra na hrdiny, v níž navíc nehrajeme za samotného Lone Wolfa, ale za zpočátku neznámé rytíře řádu Kai? Odpověď na tuto otázku rozhodně není jednoduchá.
Kdo to je vlastně ten Lone Wolf?
Lone Wolf je hrdina knižní série gamebooků od Joea Devera. Pro ty z vás, kteří nevědí, tak gamebook je vlastně interaktivní kniha, v níž čtete jen úseky textu, rozhodujete se z několika možností a podle nich přeskakujete knihou dopředu i dozadu. Vaše postava se zlepšuje, bojujete za pomoci jednoduchého bojového systému a sbíráte předměty.
Kult gamebooků je dodnes stále živý. Lone Wolf začal vycházet už v roce 1984 a i v roce 2023 stále vychází. Prvních 29 knih napsal sám Dever a po jeho smrti převzal štafetu jeho syn, který už má na kontě trojici dalších příběhů. Proč to vlastně píšu? Svět Lone Wolfa se za tu dobu stal opravdu velkým a propracovaným. Právě takovým, aby si zasloužil vlastní RPG a umožnil hráčům se do něj ponořit i jinak než na stranách knih. Navíc prvních 17 knih vyšlo i v českém jazyce, stejně jako pravidla tohoto RPG. Nic tedy nebrání se pustit do hrdinných výprav rytířů řádu Kai i touhle cestou.
zdroj:
Vlastní foto autora
Sommerlund, rytíři Kai a vy
Hra se stejně jako gamebooky odehrává v zemi zvané Sommerlund, která leží ve světě Magnamundu, a to v době, kdy je řád Kai na výsluní. Jeho členové jsou respektovaní a uznávaní. Je to vlastně skupina bojových mnichů, kteří zasvětili svůj život konání dobrých skutků ve jménu svého slunečního boha.
Vy se zhostíte role mladého rekruta z jejich řad. Hra navrhuje začít už v době, kdy má za sebou všechny zkoušky a přijal nové jméno. To většinou vyjadřuje jeho přednosti nebo třeba budoucnost. Ano, i proto se hlavní hrdina knih jmenuje Osamělý Vlk. V pravidlech je dokonce tabulka na náhodné vytvoření jména vaší postavy. Stejně tak hra nabízí sadu šesti připravených rytířů, díky kterým jde do hry naskočit okamžitě.
Příručky obsažené v krabici naštěstí nabízí základ všeho, co pro poznání světa potřebujete. Najdete tu mapu, v příručkách pak historii a popis základních míst. Dozvíte se, proč všichni rytíři Kai nosí specifickou zelenou barvu a vůbec vám nabídnou rady, jak takové mnichy hrát, jaké jsou jejich osobní hodnoty i cíle. Což je fajn.
Nechávají vám ale i trochu zadní vrátka. Ano, obecně jsou rytíři Kai asketové, co nelpí na majetku a žijí jen pro dobrý skutek a zdokonalení sebe sama. Nicméně už jedna z předpřipravených postav je tak trochu kleptoman. Záleží tedy jen na vás, zda budete svou postavu vést k životu vzorového rytíře, nebo naopak budete se řádem trochu bojovat kvůli zachovaní osobní identity.
Tady musím vypíchnout, že celkově pravidla slouží jako dobré shrnutí a rozšíření světa i pro fanoušky knih, kteří si Magnamund oblíbili, i když se drží hlavně titulního Sommerlundu.
V jednoduchosti je síla
Musím hned avizovat, že pravidla se od knih zase tolik nemění. Vlastně to znamená, že jsou jednoduchá a přímočará. Vystačíte si s desetistěnnou kostkou nebo tabulkou náhody a nečekají vás žádné složité počty. Kdo hrál gamebooky, ví, co to tabulka náhody je, ale pro vás ostatní: Jedná se vlastně o pole čtverců s čísly 0-9. V knihách se do ní náhodně ukazovalo tužkou a ve hře se do ní hází přiložený žeton. Šipka pak ukáže na dané číslo. Vlastně je to jen alternativa k hodu kostkou. Záleží na tom, co vám bude vyhovovat víc.
zdroj:
Foto: Mytago
Každopádně vaše postava má pouhou trojici vlastností: Umění boje, kondice a síla vůle. Ty tvoří páteř bonusů k hodům v boji, jenž se náhodně nahazují při tvorbě postavy. Pokud se ale hod nepodaří, je tu přítomný vyvažovací mechanismus. Postavy s nízkými výchozími statistikami dostanou bonus přízně boha Kai, který jim během sezení umožní kostky přehazovat.
S touto trojicí vlastností se pak pojí rysy a dovednosti. Ty určují specifické odbornosti, a hlavně bonusy k určitým hodům. Postava během svých cest může nabýt až čtyř rysů a čtyř dovedností a postupně se jí zlepšují až na hodnotu +3 k hodu. Poslední nezanedbatelnou součástí rytířů Kai jsou pak disciplíny. Tedy vlastně to, co vás v řádu učí. Ty by se daly rozdělit na bojové, magické a obecné. Jde se v nich specializovat na používání nějaké zbraně, naučit se stopovat nebo i třeba ovládat telekinezi.
Co musím vyzdvihnout, je fakt, že vás hra nijak neomezuje v tom, jak si svého řádového válečníka poskládáte. Díky minimu statistik tak vytváří jednoduchou cestu, jak si udělat to, co vás bude bavit hrát a nechá vás specializovat se tak, jak vám bude milé. Jediní, kdo přijdou trochu na ocet, jsou milovníci mágů. Ty totiž mezi rytíři nečekejte.
Ano, jsou tu disciplíny jako útok duševní silou nebo již zmíněná telekineze, ale žádná z nich vám neumožní házet ohnivé koule, blesky nebo něco podobného. Osobně bych ale uvítal zrovna v případě možností trochu víc rozmanitosti. Většina vývoje postavy probíhá ve smyslu „přidám si +1 tam či onam“. Chybí mi nějaké zajímavé schopnosti, které by měnily hlavně styl boje založený na porovnávání čísel. Tím se ale vlastně už dostáváme k největší bolesti celých pravidel.
Když se kostky kutálí
Kupodivu mi boj přijde jako nejslabší část celého Lone Wolfa. Zdejší systém je prostý: Vezmi své umění boje, odečti uměni boje oponenta, hoď nebo urči náhodné číslo z tabulky a porovnej s druhou tabulkou. Ta určí, kolik zranění jsi dostal ty a kolik nepřítel. Umění boje zároveň určí i iniciativu. Co dál? Právě že nic moc. Tohle je vlastně všechno, co budete v soubojích dělat.
První věc je fakt, že to po čase začíná být docela monotónní nuda. Druhá věc je, že hledání výsledků v tabulce je celkem taky nuda. Vezmete výsledek hodu společně s tím, co vám zbylo z umění boje a hledáte průnik těchto dvou os. Pak můžete jet dál. Většinou jde navíc bojovat jen jednou za tah. Pokud na vás tedy vypravěč zaútočil svou nestvůrou dřív v kole, můžete ve svém tahu vykonávat jen podružné činnosti. Pravda, když útočí vypravěč, tak si na útok hází i hráč, ale to stále moc neospravedlňuje nemožnost útočit ve vlastním tahu.
S bojem se pak pojí většina dovedností. Prostě jen přičítají nebo odečítají umění boje. Ano, můžu najíždět na koni, ale výsledek je vlastně jen plusová hodnota k hodu. Hodně podobně navíc fungují i ostatní mechaniky. V nich se většinu hry snažíte přehodit sedm a maximálně si přičítáte bonusy. Jsou tu ale i fajn prvky jako schopnost rozumět zvířatům, ale dají se bohužel spočítat na prstech jedné ruky.
To je vlastně můj největší problém s pravidly hry Lone Wolf: Hra na hrdiny. Jejich mechanikám chybí hloubka, kterou nahrazuje jednoduchost, které zase podkopávají nohy tabulky, do nichž musíte hlavně při soubojích koukat. Možná jste lepší než já a dokážete si zapamatovat, jaká hodnota pro rytíře i oponenta se počítá při jakém hodu, ale já to osobně při takovém množství čísel nezvládám...
Ještě bych rád vypíchl dvě další věci. První je boj proti přesile, neboli hordě. Ta se počítá jako jediný protivník, má základní kondici a umění boje a každý další člen jí přidá pár bodů navíc. Jenže to úplně nefunguje. Vysvětlím to na situaci, která se nám při hraní vyloženě stala. Proti našim rytířům stálo pět banditů. Řítili se na nás, ale měli jsme šanci si vystřelit z luku, než k nám doběhnou.
Jenže ejhle, ono je to zabilo. Dobré hody s vysokým uměním boje způsobily to, že dvojice vystřelených šípů nějakým zázrakem provrtala celou pětici banditů a… bylo po boji. Můžete na mě křičet, že neumím připravit střetnutí, ale rád bych podotkl, že tohle se stalo v připraveném scénáři z pravidel za použití předpřipravených postav.
zdroj:
Vlastní foto autora
Podobně umí zazlobit i ceníky. Možná jsem hnidopich, ale mám rád, když ekonomika světa dává alespoň trochu smysl. Když si pak jídlo na deset hodin koupíte za dva zlaté a meč za deset, začíná se to rozpadat. Luk k tomu stojí rovnou dvacet pět zlatek, ale třeba přikrývka je jen za zlatku. Což je zase stejná cena, jakou má měšec na padesát zlatek. Já chápu, že luk je silnější než meč, protože se s ním dá útočit z dálky a bez rizika odplaty. Chápu, že cena jídla nutí hráče otevřít měšec, ale to neznamená, že to má nějakou logiku z pohledu světa a jeho ekonomiky.
Tím se dostáváme k poslední bolístce Lone Wolfa. Kolikrát jsem si při hře pokládal otázku: Co já mám těm hráčům sakra dát? Zkušenosti tu nejsou, prostě dostanete povýšení po splněné misi. Zlato hromadit rytíři řádu Kai nesmí a vymýšlet si lepší zbraně sice můžete, ale pořád se pohybujeme na škále desetistranné kostky a hru jde tedy lehko rozbít tak, aby postavy porazily i největší poskoky temných pánů téměř pohledem. Pravidla si tady trochu hrají do karet tím, že pro rytíře je odměnou vlastně konání dobrých skutků, jenže víme, jak to je s hráči. Ti už se tak snadno jako postava rohlíkem opít nenechají.
Příběhy a bestie
Velmistrovská sada hry obsahuje celkem pět knih. Tři základní vás provedou pravidly, úvodním příběhem, světem a tvorbou postavy. Úvodní příběh je bohužel dost mizerně napsaný – přímočarý a bez zajímavější zápletky. Navíc prosí vypravěče o něco, co už jsem dlouho nezažil. Konkrétně mluvím o čtení pasáží z knihy. Pravidla většinou nastiňují atmosféru, jakou se má vypravěč držet a dávají mu informace. Příběh v Lone Wolfovi ale naprostou většinu vyprávění nechává k přečtení. Navíc, i když jsem to zkoušel, formulace v pravidlech mi šly přes rty jen hodně těžko.
Když mě pak hra v jednu chvíli vyzvala, ať nechám hráče hodit na štěstí, což je vlastně hod mincí, kdy se rozhoduje padesát na padesát a požádala mě, abych ve chvíli, kdy ji hráč vyhodí do vzduchu, zasáhl výkřikem, že se situace drasticky mění, musím říct, že se mi kroutily palce u nohou. Bohužel, moji hráči na tom nebyli lépe.
Přesto doporučuji si úvodní příběhy přečíst. Když nic jiného, ukazují totiž pravidla v praxi na celkem krátké ploše. Jen se pak rozmyslete, zda chcete své hráče nutit si projít hledáním karavany, kde vyústění tak nějak vyšumí, utíkající banditi naráží do stromů a strhávají si vaz, nebo se řeší raněná laň asi jen proto, aby si hráč se schopností vcítit se do zvířat nepřipadal jako páté kolo u vozu.
Co se mi na druhou stranu velice líbilo, je zpracování bestiáře. Ten na více než sto stranách představuje bestie ze všech koutů Magnamundu. Dokonce předkládá i mapy, kde se jednotlivé druhy vyskytují v rámci světa. Většina z nich má u sebe i ilustraci, a tak je možné se podívat i na tvory, kteří v knihách byli popsaní jen slovem a hra přidává i nějaké navíc.
Všichni mají své statistiky a specifické vlastnosti. Ve většině případů se opět jedná jen o bonusy k hodům nebo nezranitelnosti, ale někdy se najde i nějaký ten zajímavý popisek, který se skvěle hodí do příběhu. Jako bonus pak bestiář obsahuje i použitelný nástroj na tvorbu vlastních potvor. Pročítání bestiáře jsem si ve výsledku možná užil nejvíc ze všech příruček.
Hrdinové Magnamundu
S poslední knihou Hrdinové Magnamundu, kterou v kompletní edici najdete, se situace trochu komplikuje. Kamera se totiž vznese nad sommerlundské mraky a ukáže nám celý svět Lone Wolfa. Odhlédne od rytířů Kai a představí zcela nové postavy. Celá tahle příručka se totiž věnuje tomu, jak hrát za jiné postavy, než jsou ty, kteří představují alfu a omegu v příbězích gamebooků.
Tady přichází totiž ke slovu ta dlouho očekávaná rozmanitost. Tedy alespoň trochu. Postavy se pořád tvoří stejně, mají stejný vývoj i statistiky. Jediné, co se mění, je druh speciálního zdroje na přehazování kostek. Zatímco u rytířů Kai je to přízeň Kai, tady se pro každého jmenuje trochu jinak, ale její účel je úplně stejný (pamatujete, mluvil jsem o ní při tvorbě postavy).
zdroj:
Vlastní foto autora
Zase tu ale máme kouzelníky, trpasličí střelce, kteří už objevili střelný prach, zaklínače, hraničáře a další. Jejich styl už se docela liší a někomu může vyhovovat i větší volnost při tvorbě jejich charakterů, než je tomu u bojových mnichů, kteří jsou od mládí v klášteře a vyučují je, jak být hodní. Navíc není problém, aby někdo z družiny byl rytířem Kai a další třeba dessijským čarodějem.
Nejde ale opět očekávat nějaké extra složité příručky magie nebo mechaniky. Vlastně každé povolání přichází se sadou dovedností a na konci své cesty k hodnosti 10 se dostane k maximálnímu počtu deseti schopností. Ty se pro každého nazývají jinak. Rytíř Kai má disciplíny, pro kouzelníka jsou to kouzla, pro běžné rytíře ctnosti apod. Nicméně jde doopravdy jen o jiné názvosloví. V praxi fungují efekty pro všechny stejně, jen každý dělá něco trochu jiného.
Poslední a neméně zajímavá možnost, kterou Hrdinové Magnamundu nabízí, je tvorba vlastního archetypu postavy. Vlastně takové volné vytvoření vlastního hrdiny podle toho, co vás baví hrát. Tuhle metodu bych doporučil už zkušenějším hráčům, protože často umožňuje míchat dovednosti z různých povolání, ne-li úplně ze všech a ušít si tak postavu na míru.
Vše v jediné krabici
Lone Wolf: Hra na hrdiny je RPG, které vás zavede do světa Magnamundu. Prožijete v něm dobrodružství nad rámec knih a můžete hrát i za někoho jiného než rytíře řádu Kai. V jediné krabici naleznete vše potřebné: Žetony, tabulku náhody, mapu, i sadu stylových kostek, a především příručky, které vás povedou za ruku od prvních krůčků. Což je dobré hlavně tehdy, pokud s RPG začínáte.
zdroj:
Vlastní foto autora
Vyzkoušíte si, jak se hraje za rytíře Kai se základními pravidly a postupně aplikujete pokročilá pravidla podle toho, která se vám budou líbit. Hra navíc pokročilá pravidla přehledně označuje v barevných rámečcích u jejich základních variant. Určíte si tak například, zda vám stačí, že zbroj přidává jen životy, nebo zda chcete odečítat její hodnotu od každého zásahu, ale životy mít nižší. Když vás omrzí trochu jednorozměrní rytíři a jejich příběhy, čeká vás celý nový svět v knize Hrdinů Magnamundu, kde už můžete pustit uzdu fantasii mnohem víc.
Není pochyb o tom, že Lone Wolf je hra určená hlavně pro fanoušky gamebooků. Mechanicky nevystupuje z jejich stínu, a to je trochu škoda. Některé mechaniky mi vadí, některé bych chtěl víc propracované a jiné bych vyhodil úplně. Přesto mi ale tato pravidla poskytla nostalgickou zábavu ve světě, v němž už jsem prožil nejedno dobrodružství a vlastně jsem rád, že jsem se do něj mohl touto cestou vrátit, i když jsem celou dobu trochu prskal na pravidla samotná.
Závěrem mám jednu radu. Pokud Lone Wolfa znáte, máte ho rádi a nevadí vám jednodušší pravidla otevřená začátečníkům, jděte do toho. Pokud ne, pořiďte si nejdřív nějakou z knih, zahrajte si ji a uvidíte, jestli vás osloví. Díky tomu proniknete do světa a mechanik, které se při hraní RPG stejně používají. Jednu věc mohu říct totiž bezpečně: Lone Wolf se i po letech čte skvěle a jeho dobrodružství stárnou se ctí. Navíc tohle všechno nemusíte louskat v angličtině, protože to vychází hezky česky.