Jméno Mutant Year Zero bude jistě mnoha hráčům povědomé díky Road to Eden, XCOMovskému RPG, které vyšlo na PC a konzole v roce 2018. A pokud jste četli Šárčinu recenzi, možná si i pamatujete, že tahle hra nevznikla na zelené louce: Jde o adaptaci stejnojmenného vyprávěcího RPGéčka, kterému se dneska podíváme na zoubek důkladněji.

Pen and paperová série Mutant začala vycházet v roce 1984 a od té doby několikrát změnila tvůrce, vydavatele i setting (jedna z verzí byl ryzí kyberpunk, jiná se dokonce odehrávala ve vesmíru), ale videoherní Road to Eden vychází z poslední iterace vydané v roce 2014. Ta hru vrátila zpátky do pravověrné apokalypsy v nejryzejší formě.

Pravda, na rozdíl od videohry se tu nedočkáte zmutovaných kachen ani prasat (alespoň ne v základní hře). I bez nich je ale Mutant Year Zero výbornou volbou, pokud máte chuť si s kamarády zahrát pořádné postapo.

Apokalypsa na klasický způsob

Uznávám, že originalitou si vás Mutant Year Zero nejspíš zrovna nezíská. Tím nechci hru nijak hanit, osobně s tím nemám nejmenší problém, ale je fakt, že vás přivítá v té nejklasičtější verzi postapokalyptického světa, jakou si umíte představit.

Z lidské civilizace jsou trosky, z dříve každodenních předmětů vzácné relikvie, divočinou se prohání zmutovaná zvěřina, vody je málo, jídla je málo, všeho je málo… Zkrátka nic, co byste neznali z libovolného dílu série Fallout nebo třeba z Wastelandu. Jestli máte klasická postapa rádi, pak se ničeho nebojte, ale pokud byste chtěli Mutanty srovnávat třeba s Degenesis, vyjdou z toho poněkud chudokrevně (ačkoli dlužno dodat, že na rozdíl od Degenesis si na Mutanty nemusíte načítat přes 1500 stránek jenom proto, abyste jakž takž pochopili základní koncept).

Tradiční zasazení ovšem umožňuje hráčům naskočit do hry velice rychle. Postavy, za které budou hrát, samy o minulosti světa netuší zhola nic a kampaň se dá hladce zasadit do jakéhokoli města, které si hráči vyberou. Je libo se plížit zdevastovanou Prahou, šplhat na polozbořený Petřín a prozkoumávat trosky Pražského hradu? Jen do toho! Nebo, pokud si chce Vypravěč ušetřit práci, může si z webu Free League stáhnout některou z předpřipravených metropolí.

V jednom ohledu ale Mutanti rozhodně originální jsou. Zatímco v jiných postapo hrách se nestvůr bojíte, tady za ně budete hrát. No, „nestvůry“ jsou možná trochu silné slovo, ale jak se dá z názvu vytušit, v Mutant Year Zero hrajete za, inu, mutanty. Lidem jsou možná podobní, ale na rozdíl od nich jsou krátkověcí, sterilní a především obdaření všelijakými zvláštními schopnostmi.

U některých jde o příjemné, téměř superhrdinské frajeřiny jako telepatie nebo nadlidské reflexy, jiným zase vyraší komáří křídla, žabí nohy nebo žraločí čelist. Každá mutace má zpravidla několik využití, obvykle jak v soubojích, tak mimo ně, a jsou dostatečně rozmanité a zábavné, aby se jen tak neomrzely. Pokud si ale myslíte, že si s jejich pomocí sestavíte svého vysněného supermutanta, brzděte. Mutace si totiž nevolíte sami, ale nahodíte si je náhodně kostkou poté, co už máte postavu hotovou.

Díky tomu mutace neslouží jako plánovaný boost pro předem připravenou postavu, ale jako prokletí a požehnání v jednom, se kterým se chtě nechtě budete muset naučit pracovat. Každá postava začíná s jednou mutací a není vyloučeno, že časem přijde k dalším, ale i ty budou zvoleny náhodně. Asi vám jen málokdy spadne do klína ta vaše vytoužená, ale v tom právě spočívá kouzlo Mutantů: Musíte si vystačit s tím, co máte.

Nejlepší verze Roku Nula

Hraní Mutantů se obvykle odehrává v jedné ze dvou sfér: Buď v domovské Arše, která vám poskytuje útočiště a relativní bezpečí, nebo v Zóně, nepřátelské pustině, která na vás čeká venku. Zatímco v Arše se hra obvykle stáčí ke klidnější hratelnosti, roleplayi, budování a případné politice, v Zóně si zažijete klasický boj o život, jaký byste od postapokalyptické hry čekali.

Systémově běží Mutanti na příhodně pojmenovaném enginu Year Zero, který vydavatel Free League používá pro většinu svých her, obvykle pouze s pár kosmetickými změnami. Jednou z nich jsou mimo jiné i Zapovězené země, které jsem na Games.cz už recenzoval a nejspíš bych si ušetřil spoustu práce, kdybych těch pár odstavců o enginu prostě překopíroval i sem. Házení kostkami je v Mutantech totiž extrémně podobné Zapovězenkám, takže přímému srovnání se zkrátka nevyhnu. Obě hry jsou ale pěkným důkazem toho, že když dva dělají totéž, není to totéž.

Nejdřív pro nezasvěcené: Year Zero engine funguje na systému dice poolů. To znamená, že když je potřeba něco rozsoudit náhodou, sečtete si počet bodů v relevantní vlastnosti (Strength, Agility, Wits, Empathy) a počet bodů v relevantní dovednosti (které jsou fixně navázány k jedné z vlastností, například Sneak k Agility, Manipulate k Empathy a tak dále). Výsledné číslo vám určí počet šestistěnek, kterým házíte a každá šestka, která vám padne, znamená úspěch.

To zábavné na systému je ale mechanika Pushing the roll (aneb, dle zapovězenkového překladu, Zkoušení štěstí). Pokud totiž s výsledkem hodu nejste spokojeni, můžete ho jednou „pushnout“ neboli přehodit. Třeba vám na druhý pokus ta šestka vážně padne! Jenže pokud to risknete, započítají se vám zároveň i všechny padlé jedničky – a za každou z nich si snížíte vlastnost, na kterou jste házeli, o jeden bod.

Protože vlastnosti se pohybují mezi 2 a 5 body, věřte mi, že vás každé takové snížení bude bolet. V Year Zero enginu totiž vlastnosti suplují životy a vaše postava se poroučí k zemi, ať už jí dojde Síla, nebo třeba Empatie. Jakmile máte nižší Sílu, rozdáváte hned menší rány; s nižší Empatií zase jen tak nikoho nepřesvědčíte. Každé zranění, ať už od soupeře, nebo z nepovedeného pushnutí, znamená menší šanci na přežití dalšího kola.

Abyste nepropadli zoufalství, za každou pushnutou jedničku si zároveň připíšete jeden Mutation Point, za které můžete aktivovat svoje schopnosti. A to celé vytváří parádní hratelnostní smyčku, ve které je každý neúspěch k něčemu dobrý a každý pořádný comeback si musíte nejprve náležitě vypotit.

 

V recenzi na Zapovězenky jsem Year Zero engine označil za nejlepší část celé hry a u Mutantů to platí dvojnásob. Hra vás díky němu neustále drží na špičkách, protože ať se připravíte sebelépe, nikdy si nemůžete být jistí, jestli vás kostky na poslední chvíli nezradí. Občas to může vést až k frustraci, když vám ani na osmi kostkách nepadne jediný úspěch, právě když ho nejvíc potřebujete. Stejně tak ale můžete díky štěstěně vyváznout z na první pohled smrtelné situace.

To vše platí o obou zmíněných hrách, je ale důležité zdůraznit, že Mutanti svůj engine zpracovávají o třídu lépe než Zapovězenky a výsledný zážitek je tady mnohem odladěnější a celkově zábavnější. Důvod, proč přesně tomu tak je, se skládá ze spousty drobných designových rozhodnutí a nuancí, ale zkusím vypíchnout alespoň to nejpodstatnější.

Předně, s mutacemi je zkrátka více zábavy než se zapovězenkovými kouzly. Nejsou nijak exkluzivní, vládnou jimi všechny postavy, ale k dispozici mají zpravidla pouze jednu a musí si sami přijít na to, jak z ní vytěžit co nejvíc. Pomáhá i to, že na rozdíl od tuctových fantasy kouzel je většina mutací nápaditá a uplatnitelná v různých scénářích. To samé platí i o talentech, které byly v Zapovězenkách poměrně nezáživné a často pouze negovaly nějaké postihy, se kterými jste se jinak museli potýkat už od začátku. Mutantí talenty jsou oproti tomu nápaditější a otevírají více prostoru pro strategii.

Na rozdíl od Zapovězenek tady taky existují takzvané Stunty. Když vám při jakémkoli hodu padne víc než jeden úspěch, můžete nadbytečné šestky utratit za dodatečné bonusy, což je něco, co Zapovězené země nepochopitelně limitovaly na vyšší zranění při soubojích. Tady to můžete uplatnit na jakýkoli hod, a pomoct si tak ke spoustě výhod.

Celkově to zkrátka mnohem lépe odsýpá. Systém cestování je odlehčenější a mnohem plynulejší, výše zmíněné Stunty nahradily plejádu bojových manévrů, které se v Zapovězenkách stejně nikdo neobtěžoval používat, je tu všeobecně méně počítání všelijakých postihů a bonusů a také méně házení kostkami (ačkoli obojího si stále užijete dost a dost, Year Zero je zkrátka kostkomilný engine).

Také konečně můžete soupeřům útočit na všechny vlastnosti, nejen Sílu a Vůli. Díky tomu mají sociální konflikty konečně smysl (pokud máte dobrého vyjednavače, můžete pomocí kostek protivníka rozdrtit argumenty místo pěstí) a i normálním soubojům to dodává na hloubce (můžete například nepřátelským střelcům ubírat Obratnost, pomocí které na vás útočí). Zkrátka a dobře to celé líp šlape a nemáte dojem, jako by autoři na několik částí systému úplně zapomněli.

Ještě v jednom aspektu Mutanti ční nad svým fantasy bratrancem, a tím je budování Archy. I Zapovězenky měly mechaniky pro stavění vlastních tvrzí, ale tam působily poněkud do počtu. V Mutant Year Zero dávají perfektní smysl.

Tím, jak výstavbu Archy povedete, opravdu určujete směřování své lokální mikrocivilizace vyjádřené čtyřmi statistikami: Zásoby, Kultura, Technologie a Válečnictví. Utratíte vydřené zdroje na vystavění nové knihovny, nebo tržnici s otroky? Založíte despotický tribunál, nebo komunistický kolektivismus? Vaše rozhodnutí ovlivní nejen mechanické aspekty hry, jako jsou ceny různých typů zboží, ale také to, na jaké místo se to vlastně budete po náročné misi vracet. Bude to nedobytná pevnost náboženského kultu? Utopistická republika lidu? Policejní stát?

Game masteři, pohov!

Knihy samozřejmě obsahují sekci pro Vypravěče se spoustou tipů, rad a postupů, jak hru vést. Připravené události v Arše a nebezpečné fenomény v Zóně drží svou kvalitou krok se zbytkem knihy, ale co je na Mutantech opravdu příjemné, je to, jak málo přípravy od Vypravěče vlastně vyžadují.

Samozřejmě, pokud chce Vypravěč své hráče protáhnout předem připraveným příběhem, nic mu v tom nebrání. Celá hra je ale koncipována tak, aby si toho pán hry dopředu moc rozmýšlet nemusel. Jsou to především hráči, kteří s pomocí herních systémů rozhodují, co se bude dít, kam se půjde a pro co. Vypravěčovou prací je jim tu cestu udělat zajímavou.

Ani tady se nevyhnu srovnání se Zapovězenkami, které hráče tlačily k podobnému přístupu, ale narážely na jeden zásadní problém: Putování postapokalyptickou krajinou se improvizuje mnohem snáz než putování fantastickým světem s půltuctem ras a kdovíkolika kulturami, národy a frakcemi, který by měl ideálně držet nějak koherentně dohromady. V Mutantech tohle reálně jde i s minimem přípravy, a pokud jsou hráči naladění na stejnou vlnu a jsou připravení si svůj příběh psát sami, funguje hra parádně.

Zpracování knih jako takových si také zaslouží vřelé poplácání po zádech – pevná vazba, velký text, přehledné rozvržení stran i kapitol a spousta stylových, barevných ilustrací. Nejde sice o úplně nejvíc top strop grafické zpracování, jaké jsem kdy viděl (o tu pozici se stále pere City of Mist se Symbaroumem), ale ostudu rozhodně nedělá.

Základní corebook by vám měl vystačit na solidně dlouhou kampaň, ale pokud by se vám ve světě Mutantů zalíbilo, možná byste mohli zatoužit po některém z rozšíření. Free League vydalo celkem tři další knihy, které lze použít buď jako samostatné hry, nebo jako přídavky k základní příručce. Žádná z nich není předmětem této recenze, ale uveďme si je alespoň pro pořádek: Výše zmíněná zmutovaná zvířátka do hry dostanete pomocí Genlab Alpha, Mechatron vás zase nechá hrát za (či bojovat s) roboty a závěrečné Elysium vypráví příběh posledního útočiště původních Lidí. V každé z knih najdete nová pravidla, nové hratelné postavy a samozřejmě i příběhovou kampaň.

Vzhůru na konec světa

Mutant Year Zero nejspíš není nejoriginálnější postapo TTRPG na trhu, ovšem těžko se mi hledá cokoli jiného, co bych mu mohl vytknout. Možná je to postapo klasické, ale bezesporu kvalitní. Je drsné, ale zábavné, umí hráče potrestat i odměnit, je psané s lehkostí a bez zbytečné vaty, umí u stolu vytvářet napínavé scénáře, aniž by Vypravěč musel strávit předešlý večer s nosem zabořeným v příručkách.

Vlastně si neumím představit, co víc bych mohl od postapo RPGéčka chtít. Pokud máte chuť se s kamarády pustit do kolonizace světa po konci světa, Mutanty vám bezezbytku doporučím.